Andor.cz - Dračí doupě online

Den 10

Jak se zdá, můj zlobratr vzal celou tu situaci s mou nemocí do vlastních zažloutlých, sukovitých a seschlých pařátů. Asi se v okolí zeptal, co dělat, když je někdo nemocný a nějakým způsobem se nejen domákl existence apotykářů, ale dokonce se mu podařilo sehnat jednoho z mé vlastní legie, byť je to nějaké mladé ucho, protože jsem ho doteďka nikdy neviděl, nebo si ho nevšiml. Řekl mi, že se jmenuje Fábius a že je relativně novej, ale udělá vše, co bude třeba, aby mě zase postavil na nohy.

Už vím, k čemu jsou apotykáři dobří!
Jakmile jsem totiž viděl všechno to příšerné řeznické náčiní, které si vyskládal na můj psací stolek, vzpomněl jsem si, že mi vlastně vůbec nic není a že můj organismus je natolik odolný a dokonalý, že je zcela bezpředmětné byť uvažovat nad tím, že by jej mohla skolit nějaká nemoc, nebo něco podobně patetického.

Konrád byl celou dobu schovaný za závěsem, protože tam byla největší tma a tiše, zle se pochechtával, zatímco já Fábiovi vysvětloval, že ne, že opravdu nechci tuhle injekci a tamtu taky ne a už vůbec ne koňskou dávku, děkuji pěkně. Vypadal z toho docela smutný a zklamaný, ale teď nebyla ta správná chvíle pro to, abych byl útlocitný, takže jsem trval na svém.
Docela by mě zajímalo, co to měl v ruce za divnou, kovovou věc, na jejíž použití se nedostalo a on se na ni zklamaně kouknul, zamumlal „snad jednou…“ a schoval ji do brašny. Vypadalo to, jako nějaký mučící nástroj.
Snad jednou?
DOUFÁM, ŽE NIKDY!

Když Fábius zmizel, Konrád se vyplížil ze stínů a stále se tak nějak tiše, sípavě pochechtával.
NO HLAVNĚ, ŽE SE DOBŘE BAVÍ!
Smích, Konráde? PŘEJDE TĚ! Až to na tebe tátovi všechno naboznuju!
Prý chápe, že jsem dneska ještě v rekonvalescenci, takže se nic učit nebudeme a zmizel pryč na zbytek dne. Nechci vědět, kam šel a co tam vyváděl. Já vím, že bych se o to měl starat a dávat na něj pozor. Ale vzhledem k tomu, že ještě před pěti minutami jsem byl hrozně těžce nemocnej, mi to snad všichni prominou. Tohle by snad nepochopila jen nějaká lidská zrůda! (Ten nepěkný, tichý hlásek v mé hlavě mi říká, že jedna taková zrůda je poměrně blízko – a chodí v hnědý kápi s holí s hořícím orlem. Některý věci jsou ale silnější, než mé svědomí, takže na to peču.)
Vyházel jsem ty holuby z okna. On to někdo uklidí. Však kustodi stejně mají hovno co na práci!


Den 11

Donutil jsem Konráda, aby začal laskavě z mé sochy omývat ty barvičky, kterými ji tak barbarsky a necivilizovaně znehodnotil. Však je to solidní bílý mramor. Drahý!

Chvilku brblal, ale nakonec jsme ji společnými silami odtáhli do koupelny (a to může být rád, že jsem mu pomoh, taky jsem mu mohl vmést do xichtu, že před dveře ji taky nějakým způsobem dopravil sám, tak ať se snaží!)
Nešlo to dolů. Mlátil jsem ho wapkou po hlavě a brečel, že mi to celý zničil. Vrčel, že jsem hysterik a ať vypadnu a nechám ho pracovat. Podpořil to pár neidentifikovatelnými nostramskými nadávkami. Odpověděl jsem mu chemosky a chtonicky. Tak jsme na sebe nějakých pár desítek minut prskali nadávky, kterým jsme navzájem nerozuměli a nakonec jsem ostentativně zahodil parní čističku, prásknul dveřma a nechal ho tam, hajzla, smrdět samotného.

Šel jsem do divadla, abych se uklidnil, ale moc nevím, o čem to bylo. Těžko říct, zda proto, že se zrovna hrála jakási milostná opera a já si zapomněl vzít program, anebo protože jsem pořád myslel na všechny ty nepřístojnosti, které ten běs určitě provádí. Pamatuji si, že mi Horus kdysi říkal něco o tom, že existují lidé, kteří sexuálně obtěžují sochy. Konrád je leccos – ale doufám, že není zrovna ten případ. Nechci na to ani myslet. Fuj.

Ještě, že moje socha má na patřičných místech fíkový list!

Když jsem se vrátil zpátky a šel jsem to zkontrolovat, byla socha krásně čistá. Až na to, že jí chyběl nos!
To nemehlo Konrád konstatoval, že je to přece jedno, protože stejně měla ohyzdný, obří orlí zobák. VELKÝ NOS? Já, že mám velký nos? Mám A-RIS-TO-KRA-TI-CKÝ PRO-FIL! Ať se ten popelavý zmetek podívá na sebe a pak říká něco o mém nose! Který jen tak mimochodem není vůbec velký, je dokonalý a velikostně zcela akorát, takže se mě jeho urážka vůbec nedotýká. Ale teda týká se mě to, že jej urazil fyzicky, to ano! Řekl jsem mu, že kdyby můj nos nepočmáral, tak by se nic z toho nestalo. A že JÁ, na rozdíl od něj, nejsem tak hnusnej, že malý děcka brečí, když mě vidí! Řekl mi, že při pohledu na něj brečeli už i dospělí chlapi, co teprve nějaké lidské larvy. Vypadal, že je na to hrdej. Ach jo. Je narušený, vážně.

Zatímco jsem zvažoval plastickou operaci nosu, drapnul mě Konrád za tógu s tím, že jdeme na večeři, protože jestli se tady budeme mrcasit ještě chvíli, tak hlady sežere mě a začne od nohou. Usmál se tak, že bych mu to i věřil. Brr.


Den 12

Přišla mi astropatická zpráva od Guillimana, ve které se mi vysmívá, poukazujíc na mou malou nepříjemnou příhodu, spojenou s inkontinencí, způsobenou čirým děsem a hrůzou. Nevím, kdo to vykecal, ale vzhledem k tomu, že to putuje po astropatických kanálech a díky tomu, jak astropati fungují bych řekl, že je docela vhodná formulace, když řeknu, že si o tom „zpívají ptáci na střeše.“

Tady se ukazuje, co je důležitý! Když jeden potřebuje posily a jeho legie je v hajzlu, tak se nedočká, protože „než se předá zpráva, tak to trvá a bla bla.“ – ale Fulgrim se jednou pochcal a všichni o tom vědí v rekordním čase! Ať si trhne nohou, fakt! A ti pošahaní astropati s ním!
Řekl bych, že bych nejraději Konráda hodil na krk jemu a aby si to zkusil. Ale i když je to strašidelný, škodolibý a vrtošivý zmetek, tak ani já nejsem takový necita, abych ho předhodil tomu modrýmu naškrobenýmu panákovi.

Zbytek dne jsem bratra učil rozebírat a skládat bolter. A pak z něj střílet. Vzhledem k tomu, že si neprostřelil nohu, vnímám to jako úspěch. Prozradil jsem mu, že si ho může dle libosti ozdobit, pokud bude chtít. Nalepil na něj taková malinká netopýří křidélka. Nechtěl jsem mu to říkat, ale přijdou mi hrozně roztomilá. Doufám, že si je dá i na zbroj, určitě by mu to přidalo charisma, nebo tak.

Večer chytil jeden z těch svých vizionářských záchvatů. Chvíli jsem panikařil okolo a nakonec jsem vyběhl z pokoje a běžel mu pro čaj. Do té doby, než jsem s čajem přiběhl se on jednak uklidnil a druhak mám já dobrý pocit, že jsem pro něj něco užitečného udělal. Jsem prostě obětavý a milující brácha.
Aby řeč nestála, zeptal se ho, co viděl. Odpověděl mi, že mi to nemůže říct, protože jinak bych se asi posral. Sprosťák jeden sprostej! To mám za to, že se o něj tak hezky starám!