Kapitola první: Vypravěč
Tma obklopila kruh světla, jenž se utvořil kolem plápolajícího ohně, kupecké děti se schoulily v náručí rodičů, ženy se přitiskly ke svým manželům, dívky k milencům, a samotní muži si přitáhli husté pláště blíže k tělu. Přiblížila se chvíle, kdy má starý vypravěč osvětlit mlhou zahalené tajemství dalšího příběhu. Jakého, to nikdo z přítomných neví, avšak ve chvíli, kdy onen stařec vstoupil do blízkosti plamene, naklonili se všichni jeho směrem, nic nedbajíce na jiskry, jež z ohně odlétávaly, každá na jinou stranu, zatímco jejich kůže si vychutnávala teplé prsty ohnivé záře.
Muž tlumeně zakašlal, a poté zvedl ruce. Černý pláš», jenž halil jeho hlavu, z ní lehce sklouzl, a odhalil tak dlouhé stříbřité vlasy. Pohyb prstů, jež připomínaly kostnaté pařáty příšer z jeho příběhů, umlčel šum lidských hlasů, jenž se kolem zvedl.
"Dnešní noci," pravil stařec tlumeným dunivým hlasem, jenž záhy nabral na síle a autoritě,
"vám budu vyprávěti příběh, jenž jsem slyšel jako mladík a kterýžto jsem zatím nikdy nevyprávěl," pronesl do ticha. V ohni zapraskalo poleno a muž pokynul dvěma mladíkům, aby přihodili do ohně. Ti tak udělali, a poté se opět bázlivě vrátili ke svým příbuzným za temnou hranici světla.
"Je to příběh o skupině lidí, jejichž příběh by nikdy neměl být zapomenut a jenž si doufám budete všichni dlouho pamatovat," pravil stařec a začal vyprávět, opíraje se o svou hůl:
„Příběh začíná před dávnými časy, kdy rytířů skoro nebylo a zlo, nenávist a zloba měly příliš mnoho prostoru pro své plány..."...mladík utíkající křivolakými uličkami města zapadl do temného vchodu ošuntělého domu.
"Za ním, chy»te ho," ozval se z hloubi ulice za ním hlas.
"Zmizel nám, šéfe," odpověděl jiný muž.
"Tak ho sakra najděte, nemůže být daleko. Chci jeho hlavu na talíři a to, co ukradl, mi přineste nepoškozené, rozumíte?" odpověděl autoritativním hlasem první muž.
"Samozřejmě, šéfe," odpovědělo naráz několik hlasů, a vzápětí chlapec uslyšel, jak se několikero kroků k němu přiblížilo. Rychle pohlédl na balíček ve svých rukách a vmáčkl se těsněji do stínu vchodu... Nad městem začala zuřit bouře a silné přívaly deště se začaly snášet na ulice v mohutných přívalech vody.
"Tady je!" ozval se kousek od chlapce mužský hlas a čísi ruce s ním tvrdě smýkly po dlažbě. Balíček mu přitom vypadl z ruky a odkutálel se kousek stranou, kde narazil do boty jednoho z pronásledovatelů. Ten jej pomalu zvedl a uložil do brašny u pasu.
"Ty sis myslel, že nám můžeš utýct? Zmetku, co si to o sobě myslíš, ty mizero."Pěst, jež div nepřerazila chlapci nos, se snesla na jeho obličej rychlostí blesku, avšak vzápětí chlapec tasil tenkou dlouhou dýku.
"Takže ty si chceš hrát, prcku?" zařval na něj muž, jehož pěst tak nepříjemně zaútočila na chlapcovu tvář, a vzápětí již kroutí chlapci ruku s dýkou za zády. Nůž jen tiše cinkne o dlažbu, a dál je jen slyšet bolestivé skučení chlapcovo.
"Tak, a jdeme k šéfovi, ten tě moc rád uvidí, ty hajzle jeden," pravil muž a tvrdě smýkaje s chlapcem po zemi jej vleče uličkami zpět, odkud přišli. Za ním jej následuje několik dalších mužů, kteří se mezitím stihli vrátit.
Ulička střídá uličku, chlapcova kolena, jimiž tvrdě naráží na kamenné kostky, se mění v rudou kaši, ten to však již skoro nevnímá, jen sténaje snáší krutou bolest.
Ulička vyústila na malé náměstíčko, jemuž vévodí poměrně honosná budova, a k jejím dveřím nyní tyrané i s bezvládným chlapcem vyrazí. Na černo-stříbrných dveřích je klepadlo ve tvaru hadí hlavy a vedle na štítě stojí: Vévoda Horchal, vládce tohoto města.
Dveře se po chvilce otevřou a procesí vstoupí dovnitř. Otevřel jim malý svraštělý mužík s podivnýma černýma očima a s velmi zlým úšklebkem ve tváři.
"Tudy," pravil a vpustil je dovnitř, zavřel dveře. Veda muže s chlapcem po schodech nahoru, opírá se o svou stříbrnou hůl... V patře otevře dveře a vpustí dvojici dovnitř. Zde u stolu stojí muž, jenž ze sebe právě sundavá mokrý pláš», který vzápětí přistane sluhovi v náručí. Ten se pouze ukloní a vydá se pryč z místnosti.
"Máš to, co ukradl?" zeptal se ledovým hlasem muž, jenž mezitím usedl za stůl.
"Ano, mám, můj pane," pravil muž a upustiv chlapce na zem položil balíček před muže na stůl.
"Víš, co je v tom balíčku?" zeptal se vévoda Horchal a upřeně se podíval do mužových očí.
"Ne...teda chlapec něco blábolil o vejci, či co...nedalo se to přeslechnout," pravil poměrně neohrabaně muž a polkl, když spatřil záblesk ve Vévodových očích. Vzápětí se mu kolem krku obtočil pevný bič a přitáhl jeho těžké tělo blíže ke stolu, přímo na meč, jenž mu vévoda nastavil v ústrety.
"Tak jsi raději měl být hluchý," pravil vévoda a odhodil nyní již bezvládné tělo od sebe.
"A teď k tobě, malý zloději velkých věcí, co s tebou?" pravil ještě vévoda, pozoruje s potěšením vyděšený chlapcův výraz.
"Už vím," pronesl vévoda a v očích se mu podivně zablesklo.
"Nebudu si s tebou špinit ruce a...pohraje si s tebou můj milý žalářník," pronese s úšklebkem a na chlapcově tváři se v té chvíli objeví obrovské zděšení, začne zuřivě kroutit hlavou.
"Ne, pane, prosím, to ne, cokoliv jen ne mučírnu.Prosím..." vychrlí ze sebe chlapec.
Vévoda se však jen uchechtne a krátce tleskne, v tu chvíli vrazí do místnosti dvojice vojáků, krátce se podívají na mrtvé tělo a na chlapce, poté však praví:
"Co si přejete, pane?""Tohodle," ukáže na mrtvého muže,
"odneste a pověste jeho kumpány...a tohodle," podívá se pohrdavě na vzlykajícího chlapce u jeho nohou,
"odveďte na prohlídku k našemu mistru žalářníkovi, že si chce promluvit s jeho milými nástroji." S tím strčil špičku boty do chlapce a sebrav si předtím balíček odešel z místnosti.
"Tak to ti nezávidím, chlapče," pronesl voják, a poté, co zavolal několik dalších a vyřídil jim rozkazy, odvedl chlapce z místnosti, míře po schodech dolů.
"Tak pojď," odvádí chlapce po schodech dolů do sklepení.
"Příště si raději rozmysli, kde budeš krást, takhle to dopadá, když si vezmeš příliš velké sousto," řekne ještě na rozloučenou s podivným zábleskem v očích a zanechá chlapce zhrouceně sedět opírajícího se o chladnou vlhkou stěnu chodby.
Z temnoty dále v tunelu se k chlapcovým uším dostane nepříjemný zvuk. Čvachtání kovaných bot ve vodě a bahně se rozléhá chodbou stále blíž a blíž. Vzápětí se ze tmy u chlapcova obličeje vynoří odporná hlava. Muž, či snad tvor, jemuž patří, má světle šedou kůži, jež jakoby bobtná v tom neustálém vlhku. Na zjizvené tváři je vidět ještě prázdný důlek po oku, jež mu bylo podivným způsobem vytrženo i s částí obličeje. Na hlavě dále má v oblasti týlu pramen vlasů blíže nedefinovatelné barvy, jenž mu spadá skoro až na ramena. Ta jsou mohutná a ruce, jež se na nich kývají, dosahují skoro až k zemi. Jinak celá jeho postava není zas až tak vysoká, tedy asi okolo jednoho a půl sáhu.
"Aghu, ambfklfe," zachrčel tvor a popadl chlapce pod ramenem. Z toho se chlapci málem zatočila hlava a začal se dusit tím strašlivým smradem, jenž z tvora vycházel, a tak ani nevnímal cestu, po níž jej tvor nesl. Dál a dál, vstříc strašlivé mučírně...
Chodba po nějaké době vyústí ve velikou místnost. Chlapec malinko pootevře víčka a skrz tento maličký prostor spatří chladné kamenné stěny obložené různými nástroji a nářadím. V rohu místnosti stojí podivná, jakoby kovová socha, jež však pozbývá jakýchkoliv rysů, jen v oblasti obličeje má malou škvíru, v ní jsou teď vidět oči a z ní se také line strašlivý jekot, jenž skoro rozechvívá rudou kapalinu jež ze "sochy" vytéká... Dále je tu snad opřený žebřík, jenž se nalézá na prapodivné soustavě dřev, na koncích "žebříku“ jsou natažené provazy. Jen kousek od toho nástroje leží na zemi postel, jež je příliš krátká pro jakéhokoliv člověka a jejíž prostor u nohou je vyroben tak, aby se do něj pevně nohy zachytily. Těsně vedle je ohniště s nyní již vyhaslými uhlíky... Další nástroje chlapec ani nevnímá, rozličné kleště, sekyry, nože, biče s jedním či několika provazy, z nichž některé jsou zakončené kovovými předměty, poté různé ostré bodce, několik předmětů, jež kopírují tvary lidského těla, ale jež, když se otevřou, obsahují řady ostrých bodců. Chlapec při představě, co strašného jej čeká, omdlel.
V místnosti se nacházejí dva další vězni, jeden je zavřený v "železné panně" a druhý právě zakouší chuti rozžhaveného olova. Na ty dva dozírají čtyři další žalářníci, všichni stejně zohavení a všichni stejně suroví. Kromě vchodu, jímž chlapec "vstoupil", vybíhá z mučírny ještě jedna chodba, v níž se nacházejí chladné cely.
"Aghr char strna jolksk," pronese chlapcův "průvodce".
V odpověď se mu od dalšího z žalářníků donese:
"Chrajna kholstren jkdask.""Goralg," praví další z věznitelů a v očích ostatních se zablýskne. Jeden z nich se vrhne k soše, a když ji otevře, vyvalí se na něj tělo, jež je nyní k nepoznání. Zakrvácené a plné děr je nyní tělo mladého muže, jenž tohoto nástroje užil před chlapcem.
Ale ten je již postaven do sochy, ostré ostny se nu zabodly do zad, na kterých okamžitě ulpí krev mladíka, jenž zde před chvílí ukončil svůj život, stejně jak mnoho dalších. Trny se chlapci, který až nyní procitá, dostanou pod kůži. Bezbranně vidí pomalu se přivírající se dveře a blížící se hroty. Dveře se pořád zavírají, tlak a bodavá bolest na prsou chlapce skoro zabije, opět omdlí bolestí.
Na pokraji vědomí k jeho mozku pronikne pronikavý zvuk biče, jenž jej znovu přivede k vědomí. Vzápětí bolest povolí a on se může znovu volně nadechnout. Zhroutí se dopředu, ale od pádu na zem ho zachrání pár rukou, jež ho přidrží. Vévodovi žalářníci se vyděšeně krčí v rohu místnosti a na tváři jednoho z nich je vidět rudá krvavá jizva.
"Co sakra děláte, nechci ho zabít okamžitě, potřebuji informace, rozumíte?" zařval na ně vévoda a upustil chlapce na zem. Ten, nevnímaje bolest, jen hlasitě vydechne. Vévoda, pokračuje v řeči, do něj dloubne botou.
"Teď ho odveďte do cely a nechte ho odpočinout, zítra s ním začneme," dodal a pokynul žalářníkům, aby sebou hnuli, vzápětí odešel. Žalářníci chlapce zvedli a odnesli jej do malé vlhké a studené cely.
Kapitola druhá: Minulost zanechává otisky.
"Přesuňme se teď v čase o pár let dopředu, do dob, kdy tento chlapec poprvé uzřel světlo světa, do stejného dne i minuty, avšak na druhý konec země."Kradmé pohyby dvojice oděné v černém neprobudily ani krapet neklidu ve skupince stráží, kolem které se dvojice pohybovala.
Lehké přiložení úzké dýky k bedrům a rychlé zatlačení na dýku ve směru k srdci ukončilo proudění života v tělech strážců.
Takhle postupně odstranili z cesty asi deset lidí, nedbajíce na jejich ženy, které marně budou čekat na jejich návrat, na milenky, jež je již nikdy nesevřou v náručí, a ani na děti, z nichž tímto udělali sirotky. Postupovali dál a pomalu se blížili k cíli jejich cesty, k truhle, jež skýtá obrovský poklad, k truhle, jež je ukryta v hlubokých sklepeních hradu Durlog. Postupně procházeli přes nádvoří ukrytí v temném stínu, poté se konečně dostali do samotného hradu, do jeho spletitých chodeb a temných zákoutí.
Mezitím na hradbách."Někdo se blíží, pane," pronesl strážný na hradbách a ukázal dolů do tmy, kterou občas prosvěcoval svit měsíční luny.
Velitel rychle přistoupil k vojákovi.
"Máš pravdu, někdo tam opravdu je, pošlu to výš."Je vidět, že voják i jeho nadřízený mají dobré vztahy a nechovají se k sobě s obvyklou nenávistí, důvod však je pro příběh zbytečný.
Vojákova zpráva rozpoutala poprask, stráže tiše začaly pobíhat po chodbách a vše se chystalo jako už tolikrát k návštěvě zlodějů. Místnost, do které vždy všichni mířili, byla pouze lehce uzavřena, tedy hlavní dveře, okna byla totiž zabezpečena více než dobře.
ZlodějiNezvyklý klid a ticho je začalo znervózňovat, avšak postupovali pořád dál. Po pár minutách se dostali do temné chodby, vyšší z nich vytáhl zpod pláště ruku, v níž se během pár chvil zhmotnilo zářivé světlo. Slova, jež přitom zašeptal, nebyla skoro ani slyšet, avšak světlo bylo dostatečně silné na to, aby osvětlilo chodbu na několik sáhů dopředu.
Tak zanedlouho nalezli hledanou místnost. Menší z dvojice sáhl rukou do kapsy a vytáhl malou podlouhlou dřevěnou krabičku. Z ní vyňal několik různě velikých a dlouhých drátků, s nimiž začal zdánlivě chaoticky šmátrat v klíčové dírce. Ta za chvíli klapla a dveře se pomalu otevřely.
"Myslel jsem si, že to bude těžší," pronesl zloděj a rychle vstoupil dovnitř. Čaroděj jej rychle následoval... Past sklapla.
Jakmile vešli do místnosti, ozval se za nimi na chodbě dupot. Několik vojáků se narovnalo i v místnosti samé a přecházejí přes místnost, míříce k dvojici s tasenými zbraněmi. Dvojice je v obklíčení, avšak stojí u truhly, kterou zloděj, nevšímaje si okolí a spoléhaje tak na svého druha, otvírá.
Čaroději stačil jediný pohled, aby zhodnotil situaci, bohužel chybně, nebo» nemohl vidět všechny vojáky, kteří na ně byli nachystaní na chodbě. Rychle za sebou přibouchl dveře, a snad ještě rychleji k nim opřel židli, která zabránila alespoň krátce otevření dveří, ale to tu již byli první z vojáků. Poměrně dobře mířená rána prvního však šla příliš vysoko a čaroději stačilo pouze se sehnout. V tu chvíli vyšlehl z konečků jeho prstů modravý záblesk, který přeskočil na brnění strážného. Ten v tu chvíli odletěl snad dva nebo tři sáhy zpět, přičemž porazil krásně tvarovanou sochu z mramoru. Čaroděj se narovnal a dalším rychlým pohybem ruky vyšlehl podobný blesk na dalšího strážného. Ten sice již neodletěl, ale každopádně se z jeho obličeje za tu krátkou chvíli stal kus spáleného masa pokrytý cáry zuhelnatělé kůže... Vzduch v místnosti začal houstnout přemírou magie.
Zloděj konečně otevřel zámek a již otvírá víko, však to je zpět přiraženo obrovskou kovanou botou jednoho ze strážných. Zloděj se krátce, ale velice rychle ohlédne. Čaroděj je zaneprázdněn vysíláním blesků proti ostatním strážným a jemu nebude moci přijít na pomoc... To rozhodne.
Rychle tasí dýku a v mžiku se rychlým pohybem do strany vyhne těžkopádnému meči, jímž mu chtěl strážný rozetnout hlavu. Dalším bleskovým pohybem však bodl vojáka zezadu do kolena, ten nepřipraven na takovýto útok bolestivě zakřičel a ještě jednou se pokusil seknout. V tu chvíli jej však zraněné koleno zradilo, prudce se převážil dopředu a dopadl mezi drahokamy a jiné cennosti. Zloděj však nečekal, rychle se zvedl a jediným pohybem podřízl strážnému hrdlo, odvalil jeho nohy pryč z truhly a vyňal z ní hledaný předmět, na chviličku zaváhal, ale poté neodolávaje pokušení hrábl do hromádky drahokamů pro několik hezkých exemplářů...
Mezitím co zloděj zabil svého strážného, čaroděj doslova usmažil na deset vojáků v místnosti a jediné, co si z toho odnesl, byl jeden jediný šrám od meče, který jej zasáhl do paže. V místnosti již nezbyl žádný jiný živý voják, vzduch prosycený magií a pachem spáleného lidského masa mu plnil plíce, a z toho se mu zatočila hlava. Však v tu chvilku se dveře rozletěly, dovnitř naráz vtrhlo asi dvacet vojáků, čaroděj proti nim poslal několik blesků, které jejich postup zpomalily, ale nemohl zastavit příval dalších lidí. V mžiku si uvědomil, že to vážně nemá cenu, rozeběhl se ke zloději, slyše za sebou řev vojáků a zvuky tasení zbraní, však v tomto okamžiku měl oči jen pro jedno z oken, které se mu zdálo nejslabší, a taky že bylo...
Na hradbách...řev, který se ozýval z třetího patra budovy, kde měl vládce svou pokladnici, přivábil i pohled onoho strážného a jeho velitele, kteří upozornili na pachatele. Modré záblesky a pach magie, který byl cítit i zde, jim prozradil i většinu z toho, co se dělo uvnitř, když však o chvilku později prorazily jedno z oken dvě postavy, které jen pár metrů nad zemí zmizely v jasném záblesku, odpověděl strážný jen:
"Tak to se jim vážně nepovedlo."