Andor.cz - Dračí doupě online

Když už zrnko nebavilo nechat se většinu času unášet větrem, rozhodlo se že naroste... Ano, normálně a jednoduše si řeklo že bude větší a začalo zachytávam další, nemyslící zrnka prachu w začalo si je lepit k sobě. Tato část byla zprvu obtížnější než očekávalo a muselo se ze všech sil snažit.
Když po vytrvalém souboji s větrem konečně dosáhlo slušné velikosti, zastavilo se a rozhlédlo se do okolí. Vezměme v potaz že zrnko stále ještě nemělo oči. Zkrátka jen tak postávalo a otáčelo se na všechny strany.

Věci se opět daly do pohybu. Vesmírný vítr měl cestu kolem a když viděl malé zrnko bezmocně postávat na kraji propasti, napadlo ho dát mu malý dárek. Snad za jeho snahu vytrvat.
Skály a moře posypal jemný prášek, zrnko poprvé pocítilo vítr, díky makadélkům na "přední" straně tělíčka. Přední strana to byla právě proto, že na ní mělo makadélka...
Netrvalo dlouho a zrnko, kterému tak říkáme stále, přestože nyní mělo velikost lidské pěsti, se plahočilo vysokou trávou.
"Co to je?", pomyslelo si. "To tady nikdy nebylo? Jak to vypadá? Jak vypadá všechno?"
Inu, rozhodlo se zrnko že makadla nestačí a tak, zpočátku velmi rozmazaně, začlo vidět svět kolem...
Mimochodem, kdyby Vás zajímalo, jak to zrnko dělá, že co si usmyslí se stane, tak to bohužel nikdo neví, jelikož to nikdy nikomu neřeklo. Zkrátka tiše čtěte dál a sledujte, co dalšího se událo, než se na Aldarii objevily první inteligentní rasy.

Kde jsem to...

Zrnko bylo tak očarované barvami světa, že dlouho jenom pobíhalo v trávě, po písku, dokud nepotkalo strom. Byl to první strom který zrnko vidělo a tak nás nepřekvapí, že udělalo to, co se stromy dělají šesťáci. Vylezlo do koruny a začalo pozorovat krásy jeho zeleného světa.
Najednou dostalo strašnou chuť si povídat s někým jiným než samo se sebou. Chtělo kamarády, ať to znamená cokoliv.
Netušilo že strom, na který vystoupilo, byl magický. Magický v tom smyslu, že stejně jako zrnko nemělo pevnou formu. Byla na samé hranici reálné existence, a když zachytilo signál od zrnka, začal se třást. Třásl se a začal opadávat. Společně se zrnkem a listy shodil i pár plodů, ne nepodobných jablku. Zrnko k nim přicupitalo a začlo si je prohlížet. Najednou jej zachvátila touha je sníst. Nikdy předtím nic nejedlo, protože nemělo ústa, ale teď se mu na přední straně objevila malá díra a vrhla se po jablkách. Po těch se jen zaprášilo a uvnitř zrnka se začaly vstřebávat do něj samého. Zrnko už nebylo jen z prachu. Najednou jej tvořila organická hmota, tělem mu proudila jablečná šťáva plná endorfinů. Zrnku pomalu začalo docházet jakou má moc. Moc tvořit svůj svět. Znovu se tedy zaměřilo na myšlenku společnosti. Soustředilo se na obraz jenž se mu už stovky let promítal ve snech a před ním se vzpřímil dlouhý zlatý had. Ten okamžitě zmizel do moře a už se nevrátil. Zrnko posmutnělo, a z toho pocitu bylo velmi nesvé. Začalo chodit po louce, doufajíce že najde další jablka, bohužel marně. Když se po čase narovnalo a zvedlo pohled od země, vidělo jak mu nad hlavou krouží zlatí ptáci, kolem pobíhají zlatí jeleni a na stromě kam předtím šplhal se houpají zlaté opice.
Nějaký čas pozoroval tuto zlatou faunu, avšak nejvíce si oblíbilo opice. Zřejmě z důvodu že měly rády strom, stejně jako zrnko. Začal si s nimi povídat, protože nedávno objevilo další schopnost své pusy, ale opice byly hloupé. Skákaly, smály se a házely po zrnku své výkaly. To ho dopálilo a ve vzteku přivolalo odnikud zlatého tygra. Vidělo jak trhá opice na kousky a začalo litovat. Uteklo z louky, schovalo se do jedné z hlubokých jeskyní a usnulo...

Spalo spoustu a spoustu let. O tom co se stalo mezitím vůbec nic netušilo. Když vylezlo, vidělo les který před jeskyní vyrostl. Stromy podobné tomu velkému, však bez jablek, mezi nimi se proháněla spousta zvířat a žádné nebylo zlaté. Zrnko si vzpomnělo na opice a vydalo se na louku.
Na louce stála osada, v ní byli opice, ale byli jiné než ty které si pamatovalo. Neměly tolik srsti a byly podstatně vyšší. Zrnko bylo rádo že stvořilo něco jemu podobného, něco co se dokáže přizpůsobit překážkám a vyvíjet se. Zrnko nemělo potřebu jít za opicemi, měl strach zda by po něm zase něco neházely, a jestli by se mu zase nesmály, zvlášť když byl ta dlouho pryč a vůbec se jim nepodobal. Rozhodlo se že si opět zdřímne v jeskyni a vrátí se až bude opice zase něco ohrožovat...

Příště se setkáme s lidmi a jejich prvními "krůčky" po vodě ;)