Andor.cz - Dračí doupě online

Probudil jsem se. Při pokusu o převalení jsem rukou sáhnul do něčeho mokrýho, trochu slizkýho a kouskovatýho. Bylo to nepříjemný a já věděl, o co se jedná. Přes zdvojenou čínskou zeď z kocoviny a rozespalosti ke mně nedorazil ještě ten smrad, ale jak jsem rozlepil oči ty zvratky tam byly. A drze na mě zíraly. Pak přišel i ten zápach piva v kombinaci se žaludečními šťávami. Zved jsem se a přešel do koupelny. Osprchoval jsem se. Tekla jenom studená. Už dva tejdny. Když jsem ze sebe to svinsto smyl, přešel jsem do mrňavý kuchyně a udělal si kafe. S rumem, jinak by se ta břečka nedala pít. Dal jsem si pár loků a šel se znovu vyzvracet. Při tom mě napadlo, že můžu bejt rád, že jsem se tím v noci nezadusil. Ačkoliv bych si nechyběl. A komu taky jo. Vrátil jsem se do kuchyně, sednul si za stůl a při dopíjení kafe si otevřel včerejší noviny. Jako vždycky, nějaký vraždy a znásilnění. A sport. Nikdy tam nebylo nic jinýho, jen vraždy, znásilnění a sport, občas ještě nějaká krádež, ale ta musela bejt doplněná alespoň o jednu z předešlejch věcí. Řek jsem si, že až dostanu práci u novin, napíšu článek o mladý holce - nejlíp nezletilý - kterou někdo znásilnil při fotbalovým nebo hokejovým zápase, pak jí podříz a nakonec jí sebral všechno, co měla u sebe. Davy by šílely a ze mě by byla zaručeně celebrita. Každej sice říká jak je to hnusný a v jakým světě to žijem, ale při tom se zvrhle těší na další várku takovejch zpráv. Ani bych se nedivil, kdyby si všechny noviny a televize ty vraždy objednávaly.
Znechuceně jsem noviny zavřel. Tohle ráno bylo stejně kurevsky zlý jako plno předešlejch - kocovina, pachuť zvratků a ani jedinej cíl v celým následujícím dni. Ty kocoviny naštěstí nebejvaly tak zlý, protože jsem si aspoň držel nějakou úroveň. Za chlast, pokud nešlo o pivo, jsem nedal pod dvě stovky.
Rozhod jsem se, že půjdu ven. Strašit lidi. Můj bejvák mě totiž pořádně deprimoval. Vzal jsem si teda notes, tužku a placatku. Žádnou děsivou masku jsem nepotřeboval, jednu už jsem měl zaplacenou až nadosmrti se zárukou stále odpudivějšího vzhledu.

Venku jsem dostal pořádnou šlupku přímo do mě samýho, dveře mě totiž vychrstly přímo do huby obrovskýho valícího se davu, co si zrovna dával francouzáka s vchodem do podzemky a dávil ho svým jazykem. Dva zkrachovalý, uspěchaný prostituti. Zapil jsem několika pořádnými loky z placatky a pak jsem se pokusil vrtnout do jedný z postraních uliček. Skoro mě při tom ušlapali, ale nakonec se mi to podařilo. Teď jsem se dostával do světa mně mnohem bližšího. Všude se válely odpadky - prázdný flašky, střepy, igeliťáky - pomočený a poblitý zdi, jeden feťák, co zrovna spal nebo byl mrtvej. Tady se mi líbilo mnohem víc než tam v tom spěchu a penězích, kde na vás čekali jen když vás chtěli předhodit hladovejm šelmám. Tam to patřilo jen velkým zvířatům, jejich přisluhovačům a potravě. A já nehodlal bejt ani jedno. Takže jsem si zařídil krunýř v podobě barů a nevábnejch uliček. Ačkoliv někdy jsem vyrazil i blíž k trati běžnýho života, ale to většinou až po půlnoci. Půlnoční Praha je krásná, neomrzí, ačkoliv to může bejt tím, že po půlnoci si toho tolik nepamatuju.
Zapad jsem do jednoho podniku, kam chodím už poměrně dlouho. Znám tam každýho a každej zná mě. V tuhle dobu tam ale skoro nikdo nebyl. Hodiny za barovým pultem ukazovaly 10:38. Když nad tím přemýšlím, tak ony odjakživa ukazovaly 10:38. Objednal jsem si pivo a šel s ním někam do ústraní, chtěl jsem totiž psát a na to já potřebuju klid. Otevřel jsem zasviněnej notes, vytáh tužku, zapálil si a čekal, co přijde. Vždycky jen čekám a vždycky něco přijde. Mezitím jsem upíjel z piva a díval se po baru. Bylo v něm trochu přítmí, protože se nacházel pod úrovní ulice, která už sama o sobě skýtala útočiště četnejm stínům. Po chvíli vešla Roxana, peroxidová blondýna s větším množstvím tuku než by se mi líbilo, jako vždycky přehnaně zmalovaná a s chemickým odérem těch nejlevnějších parfémů. Pozdravil jsem jí posuňkem ruky, ona mi pozdrav opětovala. Nijak zvlášť jsem se s ní nebavil. Nebylo o čem. Věčně vyprávěla akorát o tom, jak se sťala na nějaký pařbě a co pak vyváděla. Takový kecy mě nezajímaly.
Zved jsem se asi po třech hodinách, čtyřech pivech a dvou panácích whisky. Nenapsal jsem ani písmeno, nic nepřišlo. Vlastně, pokud mám bejt upřímnej, nic nepřichází už něco přes tejden. Deprimovalo mě to. Bylo to jako bych se ten tejden nevysral, z toho jsem pak taky pekelně nervózní. Tohle byl totiž taky způsob vyprazdňování, ale teď nefungoval a já neměl to správný nářadí. Trochu nalitej jsem vyšel ven a rozhod jsem se, že půjdu do jednoho bebopovýho baru kousek od Václaváku. Nikdy předtím jsem tam nebyl, ale říkal jsem si, že by mohlo bejt fajn napít se při troše kvalitního bopu. A třeba tam konečně něco napíšu.
Ten feťák už tam nebyl.

Risknul jsem to a přešel křížem Václavák. Pod koněm zrovna hrála nějaká křesťanská kapela. To tu bylo obvyklý, takže si nikdo nevšímal: "Ježíš je náš Pán, Ježíš nás miluje..." snad až na pár japonskejch turistů. U těch ale člověk nikdy neví jestli fotěj, protože je to zajímá nebo jen z povinnosti. Když jsem se díval na ty jejich drahý foťáky a značkový oblečení, napadlo mě, jestli kdybych měl zazobaný rodiče a odmalička žil v přepychu, bych taky byl nepřemejšlivej snob, co každým chudším pohrdá. Asi jo, mám k tomu vlohy. Teď já pohrdám kýmkoliv bohatším než jsem já. A to je velká spousta lidí. Stejně by mě zajímalo, kde se to svinstvo vzalo, jestli to bylo už za pravěkejch lidí nebo to přišlo s "civilizovanější" společností.
Jak jsem přišel před ten bar a chystal se otevřít dveře, hrozně jsem se nasral. Stačilo nahlídnout a bylo vám jasný, o co se tu jedná - moderní nábytek, načančaná obsluha, odpohledu umělý kytky a kyčovytý obrazy na stěnách. Pochybuju dokonce i o tom, že tam hráli bop. Ten název tu byl spíš od toho, aby nachytal idioty jako já, co doufaj, a pak je nakopal do prdele. Celý to bylo jako obrovskej vztyčenej prostředníček, kterej se ale z dálky jeví jako nejlepší levná whisky s jazzem. Chvíli jsem proklínal všechny kretény, co se podílely na chodu a pak jsem odešel dál do ulice a pak do dalších a dalších.
Došel jsem až na Vltavskou a vzpomněl jsem si, že tu je skvělá čajovna. Symbióza. Zašel jsem tam, od dredatý obsluhy si objednal dvě piva, se kterejma jsem šel dozadu. Byla tam permanentní mlha, člověk jenom čekal, kdy se odněkud vynoří zlověstný chapadlo.

Noc. Byl jsem na sračky. Furt ani písmeno. Motal jsem se nějakou ulicí, teď neznámou, ve dne spíš nepřátelskou. Nevěděl jsem kam jdu. Bylo mi to jedno.
Světla přede mnou divně kolísala a předváděla mi zvukovou zvonkohru a jako nestvůrní neonový čápové odlítaly, klesaly, umíraly. Byly doplněný o individua válející se po zemi, ve vlastních výkalech a zvratcích. Stejně tak jsem mohl zítra dopadnout já, už delší dobu neplatím nájem, chlastám. Ale jsem velkej básník. Jo, kurevsky velkej, můžu se vysrat na všechno, moje hvězda právě stoupá a za chvíli všechny oslepí pronikavým světlem a totálně rozvrátí smýšlení lidí. Prozkoumejte temnotu mý prdele, abyste věděli v čem do konce života budete žít.
Vynořila se přede mnou nějaká mladá kost.
"Hej, už si to dělala s nějakým velkým básníkem?" zakřičel jsem za ní. Čekal jsem na odpověď, ale ta nepřicházela, ta holka jenom zrychlila.
"Snad se nebojíš. Já jsem jemnej, tak si to poď rozdat."
"Nechtě mě na pokoji." To bylo jediný, co mi řekla. Nechtě mě na pokoji, co si vo sobě sakra myslí? Ani se na mě neobtěžovala podívat. Fajn, ty malá kurvo.
"Tak jdi do píči, mohla si v sobě mít umělecký péro, ale jak myslíš!"
Trochu se mi zatmnělo před očima. Když se svět přede mnou zase rozjasnil, napůl jsem seděl napůl ležel opřenej o zeď. Zkusil jsem si zapálit, ale při tom se mi akorát podařilo cigaretu i zapalovač upustit na zem. Rozesmál jsem se a smích plynule přešel do dávivýho kašle. Pokusil jsem se vydrápat znovu na nohy, ale ani tohle se mi nepovedlo a tak jsem zas zas spad do původní polohy.
Nevím jak jsem se dostal domů, ale najednou jsem stál před dveřma. Na několikátej pokus se mi je podařilo odemknout. Zmáčkl jsem vypínač. Nic se nestalo. Asi už mě odpojili. Svlíknul jsem se do trenek a rozhlídl se po nějakým jídle. Našel jsem jenom trochu plesnivej rohlík. Vzal jsem si ho. Pak jsem se svalil do poblitý postele a zakous se do něj.