Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Crom 1. část - Dům v plamenechOblíbit

staen soubor6955.jpg

Autor: Lavrien

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 14. srpna 2014 12:51

Průměrné hodnocení: 7.8, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
První část knihy o dívce, jejíž otec odešel bojovat do Francie. Dívka zůstala sama s koněm Cromem. Jenže její svět se rychle začne bortit.
A tak se vydá otce hledat...


Prosím, neodsuzujte mě za neznalost historie, poněkud v ní pokulhávám, stejně jako v pravopisu, ale snad se bude knížka na pokračování líbit.
 
Dívám se na staré fotky. Já a táta, jak stojíme na vrcholku Šedé hory. Já a táta o vánocích. Sedíme u stolu a já vybaluju svůj dárek. Sošku koně. To mi ještě nedocházelo, co to znamená. Ale další fotka naznačuje, že už jsem to pochopila. Objímám tátu kolem krku a brečím. Vážně to nemám ve zvyku, ale tenkrát jsem brečela. A další fotka? Já a táta sedíme na koni. Je to nádherný ryzák s hvězdičkou uprostřed, ale na fotce je prostě černobílý. Na další fotce má táta vojenskou uniformu. Držím ho kolem pasu a brečím. Opět.
Ale mám k tomu dobrý důvod. Táta odešel do války. Držím tu fotku, kterou mám přibytou na stěně v pokojíku. Můj táta, hrdina. Odjel do Francie, aby vytlačil němce. Ale moc se jim tam nedaří.
Spíš vůbec. A já každý den držím v ruce tu fotku a dívám se z okna, jestli ho neuvidím jít po ulici. Ale on nikde není.
Rozezněli se sirény. Ten nenáviděný signál. Vyskočila jsem z postele, fotky si narvala do kapsičky u šatů a rozběhla se po schodech dolů. Jsem ve třetím patře. Máme vysoký dům.
Doběhla jsem do přízemí a vyběhla na zahradu. Tam už vyhazuje onen ryzák. Pojmenovala jsem ho Cromwell. Je to pěkné jméno, i když dlouhé. Zkráceně je to Crom. A proč se tak jmenuje? Určitě ne kvůli politickým činům svého jmenovce, ale protože Olivek Cromwell byl vojenský jezdec. Jako táta. Ale teď je nejhorší chvíle zabývat se dějepisem.
Chytila jsem Croma za koženou ohlávku. Není čas na to vyvádět, i když vím, že se bojí sirén. Ale má ještě jeden strach. Neskutečně se bojí vody...
Je to lekavý kůň, bojí se skoro všeho, ale i tak ho mám nejraději. A to je taky důvod, proč jsem ho
neprodala, když začala válka. Je to moje jediná vzpomínka na tátu. Běžím ke krytu a Crom za mnou. Nemá to rád, ale musíme se schovávat. Otevřela jsem těžké dveře a pustila ohlávku. Seběhl dovnitř po širokých schodech. Zafrkal. Je to jedinečný kůň. Kolik by jich tam šlo? Věří mi a já jemu. Dveře za mnou zapadli...

Zvenku se ozýval křik, výbuchy a jekot sirén. Ze stropu občas odpadne prach nebo kus zeminy a země se otřásá. Bomby nepadají daleko. Crom vyděšeně řehtá. Nedivím se mu. Musí to pro něj být hrozné, ale jinak by nepřežil. Ani já ne. Zpívám mu starou písničku, kterou mě naučil táta. Není skoro slyšet, v tm hluku zvenčí, ale Croma uklidňuje. Mám celkem hezký hlas, před válkou jsem chodila do sboru v kostele.

Ozval se dusot, otřásla se zem
stádo koní běží, běží dál
podívej se, běží sem,
hrdí a svobodní, každý se jich bál.

Hrdí a svobodní, s jiskrami v hřívě
jedna duše, jedna mysl
tak duní jejich srdce
slyšíte je?"



Jsme tu už tři hodiny, čtyři, pět. A pak šílený řev sirén ustal. Je čas vylézt z krytu. Pomalu jsem otevřela dveře. Na trávě leží prach. Ale ten se brzy smyje. Náš dům přežil bez úhony.
Jako vždy. Někteří lidé říkají, že je kouzelný. Ale já vím proč stojí skoro nedotknutý jako jediný v celé Anglii. Protože čeká na svého majitele. Čeká na tátu. A dokud stojí ten dům, vím že je táta v pořádku.
Crom vyběhl po schodech krytu a začal opět vyhazovat. Určitě měl dost. Nedivím se mu. My všichni toho máme dost. Válka trvá už dlouho. Lidi se tu rodí a umírají. Umírají kvůli válce, za kterou nemůžou. I táta. Někde ve Francii.
Psal přes Červený kříž každý měsíc. Měla jsem víc informací než důstojníci, jak jsem mu psala. Ale nedávno ty dopisy ustali. Ale dům pořád stojí. Jako maják ve tmě. A bude stát.

Crom si vybíjí vztek na starém uschlém stromě na zahradě. Vážně. Kope do něj a kouše. Je to něco jako pro psa kost. Antistresový strom.
Já procházím ulicemi. Některé domy jsou polozbourané, ale život jde dál. V malé hospodě na rohu, které se říká U trpaslíka už je zase otevřeno. Všichni tam jsou namačkaní k rádiu. Jdu kolem nich, ale něco mě upoutá.

„Angličané byli vytlačeni z Francouzského území a museli znovu překonat kanál La Mance, aby unikli útokům Německých vojsk.... O dalších posunech...“

Naslouchám s nadšením. Srdce mi buší. To znamená... Že táta přijede domů! Rozběhla jsem se. Dlouhá sukně za mnou vlaje a boty naráží o popraskaný chodník. Znovu po dlouhé době se usmívám. Táta přijede domů!
Doběhla jsem k jednomu starému panelovému domu. Běžím až do posledního patra. Buším na dveře.
„Běžte pryč vy hnusný obludy!“ Ozvalo se zevnitř. Usmála jsem se. „To jsem já dědo! Clare!“ Křikla jsem zpátky. „Jak můžu vědět, že nejsi jedna z těch okurek!?“ Kdyby nebyla válka, smála bych se. „Jmenuji se Clare. Jsem tvoje vnučka. Ty jsi můj děda Rudolf Tright.“ Ozvalo se šoupání židle. Cvakání zámků od vrchu dveří až dospoda. Ano, děda je trochu senilní a... opatrný.
„Pojď dál a zamkni za sebou.“ Řekl tiše a rozhlíží se po chodbě. Vklouzla jsem dovnitř, než si usmyslí, že vážně jsem obludná okurka. Ne, na to si nehraje. Byl voják za první světové a snad ve všech válkách, co kdy v Anglii byli. Kdysi byl takhle opatrný kvůli nacistům, ale teď jsou z nich... okurky. Bůh ví proč.
Zamkla jsem všechny zámky. Mimochodem, je jich dvacet sedm.
Posadila jsem se na starou pohovku v obýváku. Je tam tma, protože okna jsou zatlučená a jediné světlo tam dělají mezery mezi prkny. Tikají tam obrovské hodiny, někdy mi to vážně leze na mysl. V rohu stojí zaprášená kyslíková bomba.
Děda se ke mně přišoural na svojí židli. „Tak, co tě sem přivádí, děvenko?“ Řekl mile. Nechodí do krytu. Za prvé by se tam nedostal a za druhé říká, že JEMU se rakety vyhýbají obloukem.
„Ty jsi to neslyšel?“ Ptám se udiveně. Ale chápu to. Děda neposlouchá rádio, protože si myslí, že vlny z něj jsou zachytitelné a bojí se, aby ho “okurky“ nevystopovali.
„Ach... Angličtí vojáci se vrací domů dědo! A i táta!“ Řeknu nadšeně a vyskočím z křesla. Oči se mu zaleskli. Táta je jeho jediný syn. Babička umřela, když jsem ještě nebyla na světě.
„Kdy?“ Řekl děda a zadíval se ze zabedněného okna ven. Vážně nevím, co tam viděl. Možná pavouka. Vždycky jsem myslela, že to z něj udělala válka a ztráta babičky, ale on je asi jenom vyšinutej. „Kdy?“ Zopakoval tiše, nepřítomně ale s nadějí v hlase. Jeho vrásčitý obličej jako by a chvíli omládl. „Nevím.“ pokrčila jsem rameny. „Ale hodně brzy.“ Vystřelil jako blesk. Chytil mě kolem ramen a začal vzlykat.
Objala jsem ho. Nikdy mě nepřestane překvapovat. Jeho slzy mi máčí šaty, ale nevadí. Je šťastný. Jeho jediný syn se vrátí domů. A já se rozplakala taky.
Celý další den jsem pomáhala s nápravou toho, co se dalo. Zametání ulic, pomáhání s nastěhováním do náhradních domů. Lidi mě tu znají. Mladší mi říkají „Poustevnice z domu u koně.“
Ano, pokusili se mě odvést do sirotčince, ale Crom to nedovolil. A já ho nechtěla opustit. Na začátku války se mnou žil ještě strýc. Ale ten utekl. S většinou cenností, co se doma neschovali. Takové příbuzné mám.
Pro mladší jsem prostě podivín, ale nevadí mi to. Odpoledne jsem byla doma a hřebelcovala Croma na zahradě. Přiběhla Brigitte, jedna z mých kamarádek, které jsem znala už od školky. „Clare! Vojáci!“ Řekla jen. A mě to stačilo. Táta se vrátil!
Rychlostí blesku jsem nastrojila Croma a vyjela na ulici. Cvalem jedu k hlavní silnici, po které táta před takovou dobou odešel. A už je vidím v dáli. Není to šťastný, vítězný průvod, ale jako by průvod mrtvých.
Vojáci s roztrhanými uniformami, schvácení koně, muži na nosítkách.
Prudce jsem zastavila Croma. Zafrkal a začal tancovat na místě. Rozhlížím se po jednotce. Táta nikde není.
„Tati? Neviděl někdo tátu? Nadporučík Daniel Tright z jezdectva sedmého praporce!“ Křičím zoufale, pořád dokola. Ale nikdo se neozývá. Průvod minul. Nikdo se na mě ani nepodíval. Moje naděje se ztratila stejně jako přišla. Objala jsem Croma kolem krku a začala vzlykat. Někdo mě chytil za paži.
Otevřela jsem oči. Byl to strýček Charlie. Měl pekařství, kdysi. „Clare...“ Začal ale já se mu vytrhla. „Tvůj táta se z toho určitě dostane. On...“
„Nezemřel?“ Vyjekla jsem a začala se smát. Ale můj smích se začal mísit se slzami. „Jak to TY můžeš vědět?“
„Clare...“ Zkusil to znova ale já pobídla Croma do divokého trysku. Rozběhl se pryč. Po té cestě, kterou kdysi táta odešel. Po té cestě... Kterou už nikdy nepůjde...

Ani nevím, kdy jsme zastavili. Všechno se mi mísí se slzami. Crom byl zpocený, zchvácený. Dívám se dopředu. Na tu cestu. A čekám, že v dáli uslyším řehtání koní. Že na kopci se objeví praporce Sedmé. A že v čele pojede táta na Starlight, jeho klisně a že vedle koní poběží náš pes Smile. Ale nic takového se nestalo.
Slunce pomalu začalo zapadat. A já se odmítla hnout. Crom přežvykoval trávu a nic moc si z toho nedělal. Nevěděl, co se děje. Jak by mohl?!
Je to jen zvíře. Jen zvíře... Všichni jsou zvířata... Všichni, kteří mi vzali otce.
Ani nevím, kdy to bylo. Ale byla už tma a Crom se otočil. Jde pomalu domů. Nevadí mi to. Usnula jsem.

Probudili mě až sirény. Málem jsem spadla ze sedla. A Crom mi k tomu pomohl. Vzepjal se. Začala jsem vidět rozmazaně.
Vzdalující se sedlo, hvězdy na obloze, křik lidí. Sirény, vyděšené řehtání Croma a bušení kopyt. Motory letadla, svištění bomb. A první výbuch...
Dopadla jsem na zem. Jako by mi hlava explodovala na tisíce kusů. Bolest a tma...

Když jsem se probrala, myslela jsem, že jsem mrtvá. Ale bůh pro mě měl jiný osud. Vidím rozmazaně. Nedaleko vyhazuje Crom. Slyším strejdu Charlieho.
„Clare! Clare běž se schovat!“ Ale já ho neposlouchám. Vstala jsem. Cítím dým. Nedaleko hoří. Pořád padají bomby a řvou sirény. Natáhla jsem ruce k obloze.
„Tady! Tady jsem!“ Křičím. Chci, aby mě viděli. Aby mě trefili. Abych se znovu setkala s tátou. Mamkou. Babičkou.
Ozvalo se zasvištění bomby. Hodně, hodně blízko. Táhle svištění... Před očima najednou vidím rudou. Odhodilo mě to několik metrů zpět. Crom zařičel. Kolem mě padají kusy zdí, trámy. Piští mi v hlavě. Nedokážu si srovnat myšlenky. Chvíli nevím kdo jsem.
A pak se znovu ozvala bolest. Sáhla jsem si na čelo. Ucítila jsem lepkavou tekutinu. Krev.
Po chvíli se všechno začalo vyjasňovat. A já viděla plameny. Tátův dům hořel. Můj domov.. A já nemohla nic dělat.
Plameny praskali, olizovali dřevo a já jen stála. V hlavě mi hučelo. Nebrečela jsem. Už mi došli slzy.
Přede mnou proběhl Crom. Divoce vyhodil a zmizel. A já nevěděla co dělat. A tak jsem se rozběhla.
Běžím vstříc plamenům. Začíná mi být horko. Rudne mi obličej, ale já s roztažnýma rukama a krví na tváři běžím dál. Ale těsně před tím, než jsem skočila do otevřených, hořících dveří domu mě někdo strhl stranou.
Strejda Charlie. Začala jsem do něj bušit pěstmi. Slzy se konečně dostavili. Křičím. Ne. Měla jsem tam jít. Zemřít spolu s tátou. Protože, dokud stojí dům, táta je naživu. A tak ta budova hoří. Hoří všechny fotografie, , můj pokoj, kuchyně kde mě táta učil vařit francouzská jídla, obývák, kde si se mnou hrál, podkroví, kde mi za bouřek četl strašidelné příběhy, jídelna, kam jsem se schovávala, když jsme hrály na schovávanou. Hoří mé naděje, touhy, vzpomínky. A zbudou jen trosky. Ohořelé kusy něčeho, co kdysi byl celek.
Žár mi udeřuje do zad a já pořád pěstmi buším do strýce Charlieho. Jemu to ale nic nedělá. Táhne mě pryč.
A dál už si nic nevzpomínám...
 

Komentáře, názory, hodnocení

Naruay Serrass - 14. září 2014 18:03
ico7510.jpg
Pěkný úvod...
 
Alexandra Alex Gary - 12. září 2014 11:20
iko8294.jpg
Přijde mi to jako zajímavá myšlenka, která je ještě ke všemu napsaná docela čtivě :D
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.062333106994629 sekund

na začátek stránky