Andor.cz - Dračí doupě online

Terasou se neslo drhnutí hrubých podrážek o betonovou výstýlku rekreační terasy. Neměla už sílu na to udělat delší krok, připadala si jak náměsíčná, každý krok byl těžší a těžší, byť cíl už měla na dohled. I v přítmí byl zvrásněný povrch Badabu IV snadno rozpoznatelný, povrch planety byl již před léty zbaven všeho živého a zuřivé bouře po sobě zanechaly jen do nebe zející špičáky a rozpraskané pláně, které každým uplynulým rokem přerůstaly v pukliny končící stovky mil hluboko. Mrtvý svět, tak zněla oficiální klasifikace Badabu IV.

Udělala další dva kroky a místností se rozlehlo hlasité cvaknutí. Zastavila se a prudce zvedla hlavu nahoru. Normálně by se v tuto chvíli celá místnost ponořila do matně oranžové záře a ona by si za tichého pobrukování četla nějakou knížku, kterou si odnesla z domova. Když ji poprvé zastihla nespavost způsobená nezvykem na místní klima, ani v nejmenším netušila, že za tři roky se z toho stane rituál.

Rukou si vjela do vlasů vzadu sepnutých plastovou sponou a spustila oči z nefunkčního čidla, rty se jí jemně zachvěly, jak se neúspěšně pokusila o úsměv. Dnes nepotřebuje žádné světlo. Lystra Stillsonová nepotřebuje žádné pitomé světlo. Na malý moment i pocítila vděčnost, dvacet čísel silné tvrzené sklo oddělující živé od mrtvých by ji neušetřilo pohledu na ní samou. A že se dnes je na co dívat! Zázračné dítko, tak se jí říkalo, spolu s nánosem blábolů o zářné budoucnosti lidské rasy. Tahle zářná budoucnost na ní číhala ve skle, uvězněná mezi dvěma nehostinnými světy. Mihotavý přízrak, pobledlý ve tváři, sledující každý její krok párem zarudlých očí.

Kdyby se v dáli toho večera nezablesklo, skončila by Lystra na své ubikaci, třesoucí se zachumlaná po krk v peřinách, s pohledem upřeným na vteřinovou ručičku hodin, dokud by ji celkové vyčerpání neuvrhlo v milosrdný spánek. Jenže ty chabé dvě sekundy světla stačily na to, aby její tvář pokryla povrch Badabu IV., v náznaku trpké ironie se smrtonoška a mrtvý svět stali jedním. Lystřino tělo se vzepjalo v náznaku vzdoru a ona se vymrštila vpřed. Rekreačním koridorem se začalo rozléhat rytmické dunění postupně přecházející v bolestný křik.

Za oknem se na obzoru snášela k zemi vyhasínající hvězda.

...[/p]


"3. a 5. letka, zaměřit na konstrukty!," vyslala Inkvizitorka Valeria chraptivým hlasem další rozkaz a přejela pohledem nehybné tělo eldařího Exarcha. Pochybovala, že je ještě naživu, korzárská dýka zbarvená krví jejího soka ji v tom jen utvrzovala. Kdyby byla o deset let mladší, otočila by se a nechala by jeho tělo na pospas četným číhajícím mrchožroutům, pokud jej tedy dříve nestráví sama planeta. Když byla o deset let mladší, právě tuhle chybu udělala. Toho dne nad ní musel držet ochrannou ruku sám Císař, jinak si nedokázala vysvětlit, jak je možné, že neskončila coby bezhlavé torzo v černém pytli, pohřbeném pěkně hluboko pod zemí. Instinktivně si rukou zajela za vysoký límec kabátu a prsty rukavic nahmátla dvě vystouplé jizvy táhnoucí se jí po pravé straně krku, dar eldařích korzárů nepozorné akolytce, která byla přesvědčena o vlastní nesmrtelnosti a bezchybnosti svého konání. Pitomá naivka, která oproti zástupu dalších dostala možnost poučit se ze svých chyb, druhou šanci, kterou nehodlala promarnit.

Podrážkou došlápla na eldarova záda, jehož zbroj lehce zakřupala pod tíhou Valeriiny zbroje. Z pouzdra u pasu vytáhla bolt pistoli, zbraň jí využívanou spíše ve stavu nouze či na vynucení poslušnosti u zvláště vzpurných podřízených. Badabská kampaň ale proměnila tuto zbraň v popravčí sekeru a před sebou měla dalšího odsouzence s hlavou uloženou na špalek. Zašlehl plamen a eldarova přilba s lupnutím praskla. Nyní již Valeria měla onu potřebnou jistotu. Při došlapování na kamenitý povrch mrtvé planety ale pocítila náhlou těžkost a stačil letmý pohled na holeně její zbroje, aby jí došlo, že v zápalu boje opomenula jeden utrpěný zásah. Z pancíře na levé noze se dralo na světlo klubko přetržených kabelů, zásobující celou zbroj nezbytnou energií pro pohyb. Začal jí utíkat čas, bitva musí být dotažena do konce co nejdříve, jinak se stane trofejí Craftworldu Alaitoc. Nepochybovala o tom, že byť jediný aspektových válečníků, který se toho dne zapojil do bojů by si nechal ujít tak lákavou příležitost. Dvojice Wraithlordů dále kráčela vstříc imperiálním liniím, z nitra oválné 'hlavy' se draly výzvy a hrozby titěrným gardistům stojícím jim v cestě. Soustředěná palba z heavy bolterů a lasgunů pro ně byla pouze štípanci od otravného hmyzu.

Náladu jí zvedlo, když z hustých našedlých mraků vystoupila čtveřice Thunderboltů ihned zasypávající jednoho z blížících se Wraithlordů salvou z autocannonů. Eldaří kolos s táhlým kvilem zavrávoral poté, co mu explozivní střela roztříštila kolenní kloub, přesto se duše padlého válečníka odmítala vzdát. Konstrukt uchopil svůj kanón upravený do podoby přerostlé pušky užívané Alaitockými Pathfindery a nezdržujíc se mířením, vystřelil po nejbližším Thunderboltu. Proud zářivého světla v mžiku strávil kokpit robustního imperiálního stroje; hřbitov znám jako Badab Primaris tak ozdobil další náhrobek, ten den zdaleka ne poslední. Ve stejný okamžik se na ni vrhli poslední dva zbylí arco-flagelanti z její osobní družiny; bývalí zločinci a heretici, zbaveni téměř všech emocí a prožívající neustávající záchvaty zuřivosti začali dorážet na eldařího obra svými mechanickými šlahouny. Valerii neuniklo, že ač byli oba pokryti prachem a krví, jejich těla zdobily četné hluboké šrámy a jen doznívající dávka bojových amfetaminů je držela na nohou. Tak či onak, jejich smrt jim bude vykoupením za její hříchy v očích Impéria, sloužili jí dobře. Kolos si ran dvou dorážejících chuchvalců bodci opatřených kabelů nevšímal a dále se snažil zastavit mračna střel dunivě narážejících na wraithbonový pancíř. Nakonec to byl šťastný výstřel z lascannonu, který obra připravil o zbyteček sil a srazil jej na nerovný kamenitý podklad; místo, kde byl dříve připevněn kámen držící ducha mocného Iyandenského válečníka nyní nahradila žhnoucí prohlubeň. Spolu s ním skonali i oba arco-flagelanti, jejich těla ležela rozdrcena pádem eldařího konstruktu.

Valeria těkala očima po bitevním poli, k jejímu překvapení začaly eldaří síly ustupovat, zanechávajíc za sebou několik konstruktů a pár vážně zraněných exarchů neschopných rychlého přesunu. Z každých tří Exarchů, kteří se vedeni Autarchy zúčastnili bojů o Badab byli dva mrtví a i ze zbytku si málokterý neodnášel bolestivá zranění. Vraky Alaitockých grav-tanků jen dokreslovaly obrázek o míře eldařích ztrát, nemluvě o zraněné pýše. Rovněž jejich spojenci, Craftworld Iyanden, přišli o mnoho válečníků, jejichž ztrátu budou dlouze oplakávat. S každým zničeným Wraithlordem neodešel jen cenný konstrukt, ale hlavně duše válečníka a jeho zkušenosti, které mohou v budoucnu citelně chybět. Je to cena za neúspěch, kterou mon-keigh nikdy nechápal a ani nepochopí. Slabou útěchou mohlo být jen vědomí, že Impérium nedokázalo zjistit, oč na Badabu Eldarům vlastně šlo; všichni Pathfindeři udrželi toto tajemství nevyřčené. Nyní Farseeři musí pátrat po jiném způsobu, jak odvrátit blížící se zkázu Alaitocu, po utrpěné porážce nepůjde o nikterak lehký úkol.

Inkvizitorka si v duchu propočítávala ztráty, jako vždy materiál na prvním místě, lidské životy jsou nahraditelné. Ano, přišla o podstatnou část pěších sil a k dispozici už měla jen dva vyšší důstojníky, i to ale bylo podstatně více, než očekávala. Optimistický odhad byl, že kampaň skončí nejdříve za měsíc, ať už jejím vítězstvím či smrtí. A nyní předběhla plán, kdo z inkvizitorů Ordo Xenos se může chlubit takovým úspěchem?

...[/p]

“In-..-.rgen-...-áv-...-realis!” Valeria zvedla hlavu k obloze, kde tušila svůj křižník. Po několika rychlých potyčkách na orbitě Badabu se rozhodla zanechat nad svými pozicemi Křižník třídy Overlord, Borealis, a pět lehkých křižníků třídy Dauntless s eskortami, dle jejího mínění dostatek lodí pro případnou evakuaci sil či pozemní podporu. Velením Borealis pověřila svého nejschopnějšího akolytu Vandira, velmi ambiciózního studenta s překvapivě silnou vůlí, nyní ale měla pocit, že zaslechla v jeho hlase nervozitu, možná i strach? Rušení by si mohla vysvětlit stářím svého křižníku, Borealis byla ve velice špatném stavu, když jí byla přidělena.

“Bo-...-šen-...-á-...-ět k-...” Do akolytova hlasu se tentokrát vydral opravdový strach a inkvizitorka znejistěla, mohlo by jít o dílo těch zatracených eldarů? Svižný útěk následovaný pomstou na její flotile jako poslední vzteklé plivnutí, než se vypaří mimo její dosah? Ne, tuhle možnost vyloučila, ztráty Eldarů byly dost velké na to, aby se její flotila dokázala bránit celé dny.

“Všechny jednotky schopné návratu na Borealis tak neprodleně učiní!,” snažila se získat další páry očí a uší a zároveň podpořit své síly na orbitě proti neočekávané komplikaci. Nevěděla, nakolik její signál projde k oběma přeživším velitelům. Zda vysílání zachytí i předsunutá stanoviště si nedovolila odhadnout, situace se začala zvrhávat. Za rachotu proudových motorů jí přeletěly nad hlavou zbývající Thunderbolty, opancéřované bitevníky se vnořily do šedých mraků vstříc neviděnému nepříteli. Ve stejnou chvíli zahlédla Valeria chomáče zářivých bodů prostupující atmosférou, nebýt kolem poledne, řekla by, že vidí seskupení hvězd pozvolna se blížících k povrchu zničeného světa. A zatímco i muži kolem ní zvedali své hlavy k nebesům a snažili se uhádnout, co se nahoře děje, proplétala se Valeria zákoutími své mysli, hledala odpovědi na tu nejpalčivější otázku. Co se to tu ksakru děje? Nikdo nemohl její flotilu zastihnout nepřipravenou, nikdo! Ani Eldaři! Nejprve by musel vědět, kde ji najde, a to...

Hvězdy nabíraly na rychlosti, některé z nich již protínaly hustá popelavá oblaka a s pískotem mířily k zemi.

Země se poprvé otřásla.

Valeria zavřela oči. A zatímco se země kolem ní rozechvěla a zděšené výkřiky gardistů se slily do jednoho, její rty tiše vyslovily modlitbu k Císaři.

From the lightning and the tempest,

Our Emperor, deliver us...