Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Anděl - 2.částOblíbit

ik33029.jpg

Autor: Licee

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 30. června 2005 13:54

Průměrné hodnocení: 6.7, hodnotilo 7 uživatelů [detaily]

 
Pokračování
 
"Co jsi provedl?"
Mardigo zavřel oči a zhluboka vydechl. "Zabil jsem."
Znovu mi přejel mráz po zádech. "Cože?" vykoktala jsem a upřímně se na něj podívala. Určitě k tomu měl pádný důvod. Jsem si tím jistá.
"Zabil jsem našeho krále. Vládce naší země."
Nevěřila jsem mu. To by určitě nedokázal. "Proč?" Ale co když mluví pravdu? Co když je to vrah?
"Na zemi existují celkem tři světy. Jeden je náš a druhý je naším nepřítelem, se kterým bojujeme celý náš věk. Ten váš, neboli třetí, je mezi těmihle světy. Do našeho světa se dá dostat pouze z tohoto světa, stejně tak i do toho druhého. Nikdy to nejde od nás do toho druhého a naopak.
V druhém světě žijí Aglionové. Jsou to malá stvoření podobná nám, tudíž mají také křídla. Jen jsou červené barvy a o něco menší. Na hlavě mají neviditelný znak, který lze spatřit pouze tehdy, když se naň vylije rtu». My máme podobný znak, ale nesmí se naň vylít rtu», nýbrž vroucí roztavený křiš»ál.
Aglionové jsou zkrátka všude. Jen v našem světě nejsou. Nemohou se tam dostat, jelikož máme velice složitý portál. Aglionové jsou i ve vašem světě, a to by ses divila, kolik jich tu je. Pomalu jich je tu tolik, co lidí... Já jsem býval nejvyšší služebník krále..."
Nemohla jsem přemoct nutkání skočit mu do řeči. "Nejvyšší? Jsi mladý..."
Začal se smát. "Mladý? Andělé nemohou být mladí..."
"Chceš mi říct, že se nerozmnožujete?"
"Naše rozmnožování je velice vzácné. Jerwallové, ti se rozmnožují. Ale my, Andělé Bílého nebo Černého řádu, jen velice vzácně."
Přikývla jsem a vybídla jej, aby pokračoval.
"Jak jsem řekl, býval jsem nejvyšším služebníkem krále. Od svého počátku až do doby, kdy se stala hrozně náhodná věc.
Máme zásoby rtuti pro případ, že by Aglionové vtrhli do našeho světa. Jeden den se totiž koná velká slavnost. Všichni Jerwallové a Andělé se sejdou v Xertonově chrámě. Samotný Xerton jim namočí místo, kde je znak, vroucím tekutým křiš»álem a podle toho poznají, jestli je nějaký Aglion ve světě. Nikdo nemůže utéct. Ani Aglion není schopen utéct, protože chrám vyvolává něco jako hypnózu u vás. Všichni jsou nevědomě přitaženi do chrámu.
Po téhle slavnosti jsme zkontrolovali zásobu rtuti do příštího onoho dne. Jedna z nádob spadla Andělovi na zem a rtu» se rozstříkla po celé místnosti. Kde stál Xerton. Kapka rtuti jej zasáhla přímo na čelo, a tehdy jsem spatřil ono znamení. Byl to Aglion.
K mé smůle jsem to viděl jen já. Řekl jsem to nejvyššímu představiteli soudu, ale nevěřil mi. Všem jsem to řekl, ale nikdo mi nevěřil. Až se o mých klepech dozvěděl samotný král. Byl jsem předvolán před nejvyšší soud a tam mi sdělili, že jestli s tím nepřestanu, useknou mi křídla. Jenže já chtěl dokázat, že je to pravda. A tak jsem řekl, a» vyzkoušejí, zdali má znak Aglionů nebo ne. A» polijí jeho čelo rtutí, a sami se pak na vlastní oči přesvědčí.
V tu chvíli jsem si všiml, že král ztuhl. Potom vstal a pronesl: 'Ty pochybuješ o svém králi? Nevěříš v něj? A považuješ ho za zrádce? Ale tím neprokážeš královu zradu, nýbrž svou. Jsi zrádce! Sám jsi Aglion!' Na ta slova nikdy nezapomenu.
A tak mě odvedli tam, kde se sekají křídla. Utekl jsem však. Doteď nevím, jak se mi to podařilo, ale stalo se. Vzal jsem Xertonův meč a zabil jsem ho. Už jsem se nebránil k útěku, jelikož jsem udělal to, co jsem chtěl. Znovu jsem stanul před soudem. Tentokrát mi však nejen chtěli useknout křídla, ale také mě poslat do vašeho světa. Otevřeli portál a nachystali rituální meč. O svá křídla jsem ale nechtěl přijít. A tak jsem se začal bránit. Ještě než jsem stihl proletět portálem, sekli mě. Ale nezabili..." Na chvíli se odmlčel.
"Ale tady vám zase tak hrozné nebezpečí nehrozí."
"Podle sebe máš pravdu. Lidé nejsou zas tak nebezpeční, ale Aglionové ano. Hned jak se dostane Anděl do vašeho světa, oni to vycítí. Budou po něm pátrat do té doby, než jej najdou."
"A co se stane, až jej najdou?"
"To radši nechtěj vědět," vstal a šel ke dveřím do koupelny.
"Kam jdeš?" zeptala jsem se stroze a ještě trochu vedle z jeho příběhu.
Otočil se a znovu se na mě zadíval. "Nemohu tu přece zůstat. Aglionové už mě hledají. A zabijí každého v mé blízkosti."
"No tak počkej," rozběhla jsem se za ním, hned jak sáhl na kliku. "Chci jít s tebou."
Chytla jsem ho za paži, ale ucukl a vykulil na mě své zelené oči. "Nemůžeš!"
"Proč ne?"
"To nejde. Vůbec na to nejsi připravená. A se mnou by tě čekaly jen potíže. A navíc, byla bys pro mne jen další problém."
Smutně jsem sklopila oči. Už jsem se těšila na to, že začnu žít novým životem. Že to bude úplně něco jiného než pořád dokola vstávat a chodit do školy. Byla jsem vzrušená ze své budoucnosti, ale teď to ze mě spadlo. "Společně můžeme pomoct vašemu druhu, vypátrat, jak to ve skutečnosti bylo. S tou královraždou."
"Jsi v pořádku?! Je to nezajímá. To, co se stalo, se stalo, a» už byl Xerton Aglion nebo skutečný Anděl! Prostě to nejde!" Prudce otevřel dveře a vykulil oči.
Podívala jsem se přes rameno, co se děje, i když jsem si myslela, že se jen lekl toho, že není venku, ale v koupelně. Jenže skutečnost byla jiná. Do vany proudem tekla voda a ta se z vany valila přes její okraj. Všude byla jen samá voda. Jen ve vaně byla trochu odlišná.
Odstrčila jsem Mardiga stranou a rozběhla se k vaně. Voda se po mém kroku vůbec nerozstříkla. Bylo to, jako bych běžela hustou tekutinou. Zastavila jsem se těsně před vanou a v tu ránu mi poklesla čelist. Skoro se mi až dech zastavil. Byl tam znak, znak, který mě k sobě přitahoval a způsoboval mi takovou bolest, až se mi podlomila kolena a já cítila, jak se mé tělo řítí do nekonečné propasti. Najednou mě však někdo chytil a postavil znovu na nohy.
Vyjekla jsem a otevřela oči. Vedle mě stál Anděl a pořád mě ještě držel kolem pasu. Podívala jsem se mu do očí. Ale ty jeho teď sledovaly znak ve vodě. "Jsou tady..." pošeptal a také se mi podíval do očí. "Našli mě... prudce mě chytil za ruku a strhl mě za sebou, když začal utíkat. Jeho stisk byl pevný, a tak mi nezbylo nic jiného, než utíkat taky.
Běžel strašně rychle, vůbec jsem mu nestačila. Ale on na to nedbal. Párkrát jsem upadla a sedřela si ruce i nohy. Konečně si toho všiml a vzal mě do náruče. V běhu jsem ještě stihla zaregistrovat, že můj dům vybuchl a šlahouny ohně vytvarovaly znak, jenž jsem ještě před chvílí viděla v koupelně. Ten ozářil celou ulici a hnal se za námi.
"Jak mu chceš utéct?" křičela jsem mu do ucha, ale absolutně mě ignoroval. Ani jsem mu to nezazlívala. Vběhl do jakési uličky. Divila jsem se, že to tu neznám. V jeho rychlém běhu jsem si však ulici nestihla pořádně prohlédnout. Znovu zahnul, a znovu, a znovu, až jsme stanuli mezi starými zříceninami budov.
Postavil mě na zem a složil křídla. Teď bych vůbec nepoznala, že je to nějaký anděl. Začal se spěšně rozhlížet kolem. Pohledem se zastavil na polorozpadlém schodišti do jedné z budov. Pak mě znovu strhl za sebou a dovedl před schodiště. Vypadalo opravdu hodně ztrouchnivěle a polorozpadle. Kdyby nebylo tak vysoko, tak bych po nich ještě vyšla. Ale to byl ten problém. Sahalo až moc vysoko, a kdyby se náhodou rozpadlo, mohla bych se zabít.
Anděl mě postrčil ke schodům a čekal, až vylezu na první schod.
"Ne, nemůžu." Bála jsem se, a hodně. Dalo by se říct, že jsem se bála ještě víc než toho ohnivého znaku.
"Lez! Nemáme čas nazbyt!"
"Ty to nechápeš! To se každou chvíli propadne a já se zabiju!"
"Tak si vyber. Buď polezeš nahoru, nebo tady zůstaň, ale beze mě!"
Myslím, že jsem se rozhodla. Zavřela jsem oči, obrátila se a opatrně lezla po těch hrozných schodech.
"Rychle!"
"Já nemůžu." Jedna z budov vybuchla. Naštěstí to nebyla ta, do které jsme teď lezli.
"Rychleji!"
Teď jsem snad přemohla i svůj strach a rozběhla se po schodech. Připadala jsem si jako v nějakém filmu. Schodiště se za mnou začalo bortit. Kdybych to nebyla já, na těch schodech, řekla bych, že to bylo něco úchvatného. Ale bohužel mi teď šlo o život, takže jsem na takové věci nemyslela.
Zakopla jsem a spadla na břicho. Byl to tak hnusný pocit, chtělo se mi zvracet, ale na to jsem taky neměla čas. Zvedla jsem se a běžela dál. Ani jsem si neuvědomila, že anděl není za mnou, ale pod schody. Až když jsem konečně vyběhla schody, otočila jsem se a strnula.
"Mardigo!" křikl jakýsi ženský hlas. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem to byla já. Anděl tam stál a čekal, až se objeví ohnivý znak. Nebo na něco jiného?
"Mardigo!" zoufale jsem naň volala a už jsem málem seběhla schody, když vtom se otočil.
"Buď klidná. Nic se mi nestalo."
"Cože?"
"Zdá se, že nás náš přítel nenašel. Minul nás o pouhých pár bloků," zakroutil hlavou a vzhlédl ke mně.
Hlasitě jsem polkla a shlédla na polorozpadlé schody. Pak jsem se otočila k budově a prohlédla si zrezivělé dveře. "Budeš mi muset jít..." zarazila jsem se a prudce otočila. Mardigo se snažil vyšplhat po schodech. "Stůj!" instinktivně jsem před sebe natáhla ruku.
Ukvapeně ke mně vzhlédl a povytáhl obočí. "Je to past," zasmál se. "Past je něco, co dělají lidé. My bojujeme v čestných soubojích a bez pastí."
"Ale ty mi nerozumíš! Sotva otevřeme dveře...!" rukama jsem ve vzduchu opsala velkou hmotnou kouli.
Zamračil se na mě a zakroutil hlavou. "Já věděl, že tě nemám brát s sebou."
Lítostivě jsem sklopila oči. Po chvilce jsem se chytla zábradlí a zavřela oči. Dřepla jsem si a pomalinku se spouštěla po schodech dolů.
Mardigo si toho zprvu nevšiml. Když jsem byla skoro u něj, vzhlédl a jako by chtěl něco říct, ale bylo ticho.
"Já jsem to tak nemyslel..." ozvalo se za mými zády.
"Ještě jsem ti ani nepoděkovala. Přišel jsi ke mně, přivolal své nepřátele, zničil mi dům a zachránil život. Díky..." Všichni jsou stejní. Jak lidé, tak andělé. Pro všechny jsem jen velká bezvýznamná překážka. Co bych taky jiného mohla být? Ach, ještě půlka a celé schodiště mám za sebou. Kde teď vůbec budu bydlet? Z mého domu jsou jistě trosky a Luke...hm, zkusím zajít za Lukem. Jenže nejdřív se musím dostat z téhle pitomé ulice.
Už tam skoro budu. Je mi divné, že neslyším ještě další zvuk, a to Mardigovo šplhání. Ale otáčet se nebudu... Au! Zvrtla se mi noha a já už věděla, že to nebude mít jiný konec, než tvrdý dopad pod schody. Naštěstí jsem nebyla už tak vysoko. Kutálela jsem se ze schodů a otloukala je všemi možnými částmi těla. Ještě jeden schod a... Au, moje hlava! Držíc se za hlavu jsem se nějakým zázrakem postavila. Chvíli se mi před očima dělaly mžitky, ale po čase to snad přejde.
"Nestalo se ti nic?" ozvalo se shora a anděl se začal spouštět dolů.
"A i kdyby, umím se o sebe postarat," odsekla jsem a chtěla se otočit.
Jenže to přišlo. Nejprve se ozvala rána a pak šlehly plameny ze dveří. Mardigo neváhal a skočil, přitom roztáhl křídla a pokoušel se doletět alespoň nade mě, ale kvůli zranění to nedokázal, a kdybych mu neběžela naproti, sletěl by na zem.
Místo toho sletěl na mě, a tím mě s sebou stáhl k zemi. Všude padaly kousky zdiva a sklo, žhavé kameny a jiné věci. Rukama jsem si zakryla hlavu a málem se začala i modlit, a» už to všechno skončí. Byla jsem strachy bez sebe. Břicho mě svíralo a hlava bolela. Chtěla jsem brečet a řvát, ale nemohla jsem. Dusila jsem to v sobě už tak dlouho.
Na zem dopadl poslední kámen a anděl se ze mě začal zvedat. Oprášil se, složil křídla a pomohl mi vstát. "Nejsi raněná?"
Zatočila se mi hlava a podlomila kolena, ale ustála jsem to. "Jsem...jsem v pořádku," pustila jsem jeho paži, kterou jsem ještě před chvílí využila ke své opoře, a jako opilec se rozešla pryč. Mezi tím jsem ještě ze sebe stihla dostat: "Díky."
"No tak počkej," anděl se za mnou rozběhl.
Zastavila jsem se, ale neotočila.
"Víš, já nejsem zvyklý na společnost. Ale tvá by mi nevadila," poslední slova se vytratila v tichu, jenž narušovalo praskání dohořívajícího ohně. "Problém je, že vůbec nevím, kam půjdu. Celý život budu odsouzen k útěku před těmito bestiemi, dokud mě konečně nechytí. A já nechci, abys život promarnila jen s obyčejným andělem, jenž už má svůj osud spočítaný."
"Raději bych strávila celý život s andělem na útěku, než se vrátit tam, kde jsem byla doposud." Odmlčela jsem se a otočila k němu. "Pochopila jsem však, že můj sen se již splnil. A nyní je u konce. To, co jsem toužila vidět, jsem viděla."
"Tohle není sen," chytil mě za ruku. "Jestli jsi plně rozhodnutá jít se mnou, pak pojď. Jinak tě nenutím." Jeho oči se zadívaly do mých. Zase ten pocit, pocit touhy? Nebo snad něčeho jiného? Ale touha po čem?



...Konec druhé části...
 

Komentáře, názory, hodnocení

Felix - 05. září 2005 13:02
6ebbe3b8209eec07c386a3653c40024b6709681687866848294.jpg
No, nevím jestli se chovají na 14. Rozhodně to nemůžeme brát podle nějakých tabulek věku. To je nesmysl. Znám mnoho lidí, kterým je 12 a jsou již duševně vyspělí. A taky znám lidi, kterým je přes 20 ahovají se jako malé děcka.
Hlavní hrdinka působí zmateně. Prakticky neví co by chtěla udělat první. Je tam samozřejmě i náznak dětskosti, ale to podle mne není problém.
Vlastně, Eithné až doma najdeš zraněného anděla, tak mi napiš co si dělala...OK?
Chování anděla už je něco jiného. Přiznám se, že já bych to udělal jinak. Jenže je to povídka od Licee a ta si to udělala takhle. Vytvořila dva další světy, které jsou v určité paralele s naším.(jak anděl říkal) Třeba podle spisovatelky mají andělé takhle působit. Třeba nejsou takový jak si je představuji já nebo někdo jiný. Tento anděl může patřit mezi nejmladší…

Takže k této povídce. No hodně lidí zmiňovalo, že první díl byl lepší. Já se přidávám. Tento díl na mne působil dosti chaoticky. Některé věci mi zůstali utajeny,…prostě jsem je nepochopil. Nějak mi to tam nesedělo nebo to bylo málo popsáno. Například to s tou pastí.
Taky sis mohla pohrát s vykreslováním situací. Třeba jak pořád hlavní hrdinka zakopávala a každou chvilku se někde odřela. Mohla si to popsat. Působí to takové strohé.

Každopádně myšlenka příběhu je zajímavá (takový sen romantické dívky ;o) )…No uvidíme co se stane dál.
Toto dílko hodnotím …6
 
Eithné - 04. září 2005 20:06
dub2857.jpg
Že mluvěj, když nemají a to, co by normálně zrovna neříkali. A celý ten konec, jak se tam chovají, podle mě není adekvátní tomu, jak by se chovat měli. Oba se chovají tak na čtrnáct let, což jim předpokládám není ;)
 
Licee - 03. září 2005 09:21
ik33029.jpg
Eithné - 03.Září 2005 09:12
proč si myslíš, že je jejich chování nesmyslné?
 
Eithné - 03. září 2005 09:12
dub2857.jpg
Ehm... Mno, mně se nelíbil ani první díl, natož tenhle. Chaoticky popsané, nesmyslné chování obou dvou hrdinů... Kdybych před nějakou dobou nepřestala hodnotit články, hodnotila bych silně podprůměrně - cca 3...
 
Eveline - 18. srpna 2005 20:29
screen shot 2013-12-16 at 172744.38
Moc se mi to líbilo, ale zdálo se mi to trochu chaotické. První část se mi také spíše líbila víc.
Myslím, že 8 bude dobrá.
 
Vlčice - 15. srpna 2005 10:27
black5193.jpg
První část byla podstatně lepší. jak tě znám, zase jsi si to po sobě nepřečetla, že jo?
má to dobrou myšlenku, ale napsané je to tak, že ve výsledku je z toho akorát chaos. Měla by ses nejdřív zamyslet nad tím co píšeš. Ty píšeš rychlej než přemýšlíš a pak to tak dopadá :-)) Ber to jen jako radu. Moje povídky, které jsem si po sobě nepřečetla dopadly podobně :-))
 
Orme - 08. srpna 2005 10:56
102643.jpg
StenoD - 08.Srpna 2005 10:54
Díky.... 8-))
 
StenoD - 08. srpna 2005 10:54
sten3612.jpg
Tak konečně pokračování. Musím přiznat, že první díl se mi zamlouval opdstatně více, ale možná je to jen můj náhled na věc.
Místy se mi povídka zdála trochu chaotická a musel jsem si určité části přečíst několikrát. Avšak je tu jeden fakt, který tuto "chybu" aspoň trochu přebil-nevím, jestli to je jen můj případ, ale já si při čtení dokázal představit prakticky vše, co bylo popisováno a vznikla mi z toho docela zajímavá realita.

Takže v konečném hodnocení jsem chtěl dát 7, ale když vidím, že přede mnou došlo k hodnotícímu omylu dávám 10, aby se chyba alespoň trošku urovnala...
 
Orme - 08. srpna 2005 10:44
102643.jpg
Licee - 08.Srpna 2005 10:43
To je blbý.... ale nic to nezmění na tom, že to máš perfect... 8-)))
 
Licee - 08. srpna 2005 10:43
ik33029.jpg
Orme - 08.Srpna 2005 10:42
njn...:o))
 
Orme - 08. srpna 2005 10:42
102643.jpg
Sorry, ale prostě si představ 10 ode mě... 8-))
 
Licee - 07. srpna 2005 08:17
ik33029.jpg
Eygam - 06.Srpna 2005 21:51
jo, ale všechno bude vysvětleno až v dalších dílech
 
Eygam - 06. srpna 2005 21:51
upr84.gif
Já sem nějak nepochopil to s těma dveřma. Ta holka nějak pochopila, že to byla past?
 
DTL - 06. srpna 2005 10:12
nif2820.jpg
Chyby? Že bych něco přehlédla? Pak se tedy omlouvám rovněž :)
 
Licee - 06. srpna 2005 08:47
ik33029.jpg
Předem se omlouvám za ty chyby.....:o((
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.087285041809082 sekund

na začátek stránky