Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Za světlem elfů - 2.částOblíbit

druisic5473.jpg

Autor: Spící pes

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 04. července 2005 21:09

Průměrné hodnocení: 8.7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Překvapilo mne vysoké hodnocení úvodu, tak doufám, že pobavím i dnes...
 

Ještě než přeskočily první ranní paprsky zlatavá pole na východě, uviděla před sebou Borůvka zelenou hranici stromů. To byly Lesany. Z Hobitína sice nijak nespěchala, ale jasný měsíc odhaloval všechny překážky na cestě více než dobře. Alespoň jí to tak připadalo. Noční šero pro ni nikdy nebylo tak temné, aby v něm zabloudila, čehož si všímali ostatní hobiti s podivením. Před Žabovřesky silnici opustila, dlouhými kroky pak procházela po okrajích křovinatých remízků a odhadovala, jakým směrem pokračovat dál. Pověrčivé hobity by po setmění do polí nikdo dobrovolně nedostal, proto ani nečekala nenadálá setkání. Za svítání, na dohled od křižovatky před Lesany, konečně usedla pod korunami stromů. Opřela hlavu o kmen a pozorovala třpytivé listy pozlacené sluncem. Cítila hladivé teplo časného rozednění na tváři, pak blaženě usnula.

Ze snu ji vytrhl křik a lamentování. Krátce zamžourala. Na lesanské křižovatce pobíhaly kropenaté slepice, peří se vznášelo všude kolem a v tom sněžení poskakoval rudolící hobit.
„Vy jedny potvory, zplozenci slepičího démona, pohromy starověké,“ a vymýšlel stále nové kletby, přičemž běhal za slepicemi a pokoušel se je pochytat. „Ten kluk, ten darebák, ten…,“ musel na chvíli zastavit, aby mohl popadnout dech. Borůvka tiše prošla mezi stromy na silnici. Vak s věcmi položila mezi kořeny rozložitého habru, jen odřený pláš» z uzlíku vyňala. Pomalými krůčky se přiblížila k nic netušící kropenatce a přehodila přes ni pláš». Pak pod něj sáhla a jako při pou»ovém vystoupení zdvihla vypaseného ptáka nad hlavu. Přitom vykouzlila radostný, triumfující úsměv. Rudolící hobit vyvalil své velké oči a rozevřel ústa dokořán, že mu bylo možné spočítat všechny zuby, co jich měl.
„Hola hospodáři,“ oslovila muže Borůvka. „Co že vyháníte drůbež do lesů?“
„Já? Vyháním? A drůbež! Co vás to napadá slečinko.“ Lidské slovo vyprostilo hobita z úleku. Začal brebentit s výřečností až omračující. „Já nevyháním drůbež, natož pak po cestách, nebo dokonce v lesích. Já nejsem nějaký tupý Bral z Městce, natož pak uličník, který otevírá cizí klece!“
„Tak uličník z Městce, povídáte….“
„Je to tak, a» se na místě propadnu,“ a mrknul přitom hobit na cestu pod sebou.
„Znám jednoho uličníka z Městce, ale ten by měl být na návštěvě v Hobitíně. Jmenuje se Tom Bral.“
„To je on, ten prevít uličnická. Však já mu ušiska vytahám, až mi zas padne pod ruku. Jeho zadnice pozná pracovitých rukou!“ Proud hobitových slov konečně přerušilo vyčerpání. Usedl na kraji křižovatky pod rozcestník. Šipka vlevo nesla nápis „Pařezov“, druhá vpravo Lesany. Borůvka zatím stále svírala růžové nožky slepice a nevěděla, co s ní. Hobit si setřel bílým kapesníkem pot z čela. Pak si opět uvědomil cizí přítomnost a vyskočil na chlupaté nožky.
„Myslíš, že by jsi mi je mohla pomoci pochytat,“ řekl zaraženě. Hobiti jen velice neradi někoho žádali o pomoc.
„Vždy» už jsem začala,“ usmála se Borůvka, „jen nevím, kam s ní,“ zatřepala z umdlévajícím ptákem. Kousek odtud stál vozík tažený poníkem a na něm byly naskládány proutěné klece. Mužík šoupnul první úlovek do jedné z nich a pak společně s Borůvkou zahájil hon. Začal pobíhat kolem nosnic, aby je přiměl k pohybu, protože dobrá slepice musí bez ohledu na situaci zobat a vyhrabávat všechno chutné v dosahu. Plašení šlo hobitovi opravdu dobře. Vlastní odchyt prováděla Borůvka s pomocí svého pláště nebo i jen tak, obratným hmatem. Než postoupilo slunce k poledni, byly všechny kdákající opeřenci na voze.
„Nevím jak ti poděkovat,“ oddechoval unavený leč již spokojený hobit.
„Stačí mi pár vajíček na cestu, hospodáři.“
„Pár vajíček na cestu? No to tedy ne! Tronda Červíček nikdy nezůstává nikomu nic dlužen. Kdo ví, jak dlouho bych na tomhle opuštěném místě musel čekat na pomoc. To tedy ne. Pojeď raději na můj statek, abych tě mohl s panímámou jak se patří pohostit.“
„Vy jste Červíček,“ zeptala se Borůvka a on se jí se vší vážností uklonil. „Mé jméno je Borůvka a hledám starého kmotra Červíčka.“
„No to je, mé dítě, můj velectěný děd. Jen pojeď se mnou a budeš na statku srdečně přivítána.“ Borůvka s radostí přijala, ale když usedala vedle Trondy Červíčka na kozlík, opět hbitě seskočila. Odběhla, avšak za okamžik seděla zase na voze. Málem by zapomněla na ukrytý uzlík.

U Červíčků bylo toho večera veselo. Otec Tronda již potřetí vypravoval svou dnešní historku, protože poslední z velké Červíčkovic rodiny teprve dorazili z pole na večeři. Všichni Borůvce děkovali, panímáma Červíčková jí podstrojovala mnoho výborného jídla a ona jen zahanbeně vzpomenula na pečeného králíka v uzlíku. Starý kmotr Červíček seděl ve svém houpacím křesle u krbu. Bafal z dýmky, nijak se však do veselí nezapojoval. Až konečně zahnaly ženy děti do postýlek a muži usedli na zápraží, dovolila si Borůvka děda oslovit. Byl nazýván kmotře, protože na světě pobýval od časů Velkých hobitů Bilba a Froda Pytlíků, takže se stal nejstarším občanem Kraje. Za tu dobu dal své požehnání spoustě narozených dětí, které vždy nadmíru prospívaly. Často jeho radu či pomoc v nemoci hledali i mnozí dospělí, znal totiž nejrůznější byliny zahánějící nemoci.
„Dobrý večer kmotříčku,“ nesměle vyrušila dívka starce. Ten bystrýma očima pohlédl na Borůvku. Najednou se jí zdálo, že není vůbec tak starý, jak doopravdy byl.
„Tak konečně jsi si udělala trochu času na starého hobita. Vnuk mi říkal, že hledáš mou pomoc. Či radu?“ Sklopila zahanbeně oči a kousla se do rtu. „Nu povídej, nenech si své tajemství pro sebe. Staré uši toho již slyšely hodně, stará ústa však ještě křivým slovem neublížila.“ Usmál se na ni a ona uvolnila proud skrytých myšlenek, jež jí byly plné. Vyprávěla o knihovně, dávných legendách, o svitku a o neskonalých citech dávného básníka, zapsaných vznešeným jazykem zapomenutého národa. Jakmile vypověděla všechny své myšlenky, dosedla vysílena na jedno ze sedátek u krbu. Cítila únavu, ale i obrovskou úlevu. Srdce jí v rozčilení z mnoha otázek tlouklo jak po rychlém běhu.
„Tak ty by jsi chtěla znát jméno básníka těchto veršů,“ přerušil dlouhé mlčení kmotr. Léty zvrásněnýma mozolnatýma rukama držel zapůjčené svitky s překlady jak jen nejjemněji dokázal. „Bohužel nevím.“ Borůvka smutně sklopila hlavu. „Ale dojdeš-li mi ke švagrovi pro trochu dýmkového koření, poradím ti.“ Překvapeně vzhlédla a vzápětí sáhla do uzlíku. Když podávala Červíčkovi svůj váček s listím, vyčetla z jeho pohledu úžas. Opět sklopila hlavu.
„Již od prvního pohledu mi bylo jasné, že nejsi obyčejný hobit. U mě se nemusíš stydět,“ pobídl. Borůvka sáhla po dýmce od Cherubínky.
„Ojoj, no to je mi nádherná práce,“ zvýšil hlas kmotr, když uviděl čistě opracovanou řezbu. Dívka váhavě dýmku nabídla. „Jen to ne, děvenko. Svou dýmku nikomu nepůjčuj. To pouze darem ji dávej z ruky. A potom, k čemu by byla tak povedená věc někomu jako jsem já. K ničemu, k ničemu, ke starému patří staré,“ a pohladil prsty hlavičku svojí dlouhé přítelkyně. Pak naplnila nocí potemnělou místnost jemná vůně Starého Tobyho. Jen plameny z krbu pableskovaly v odrazech a hřály domovem.

Nový den na statku začínal koncertem dráždivých vůní. Z polí bylo cítit zrající obilí, od sadu neslo se sladké pokušení. Velicí hafani leželi Borůvce u nohou s přimhouřenýma očima. Všichni už odešli za prací a ona měla také svůj uzlík připravený na cestu.
„Tak jak ses rozhodla,“ vyšel kmotr Červíček na zápraží.
„Půjdu hledat odpovědi, i když jsem doufala, že se vrátím brzy domů.“
„Člověk nikdy neví, jak dlouhá cesta ho čeká. Někdy pospíchá a nedojde vůbec, jindy sotva nohy vleče a cíl najednou stojí před ním. Nu, pojď ale se mnou do stodoly, neodejdeš s prázdnou.“ V malém dřevěném přístavku u seníku kmotr chvíli lomozil mezi uloženým nářadím. Při tom si pobrukoval nějakou písničku. Nakonec zase zabouchnul od skladiště vrátka a v ruce nesl malou sekyrku. Trochu ji oprášil se slovy: „Vypadá sice obyčejně, ale do duše bývá jen zřídkakdy nahlédnout. A nástroje elfských kovářů mívaly vždy vlastní osud.“ Podal sekyrku Borůvce. Nebyl na ní ani náznak rzi a v ruce překvapila svou lehkostí. K tomu přidal kmotr ještě široký opasek z pouzdrem na míru. „Nos ji vždycky u sebe, do Starého hvozdu není radno chodit bez sekyry.“ Poděkovala a opasek si hned připjala. Měla trochu obavy, že jí bude při běhu či chůzi překážet, ale nebyl téměř znát.
Kmotr ji doprovodil až na pahorek za statkem.
„Tam u Hluboček končí hradba z křoví. Stará brána u Studánek na severu je už roky zazděná. Budeš proto muset jít až k soutoku Brandyviny a Opletnice. Když mě naposledy Tom navštívil, mluvil o stezce, kterou podle říčky prošlapal. Buď ale pozorná, cestičku jen tak obyčejné oko nerozezná. Kdo ví kdy naposledy po ní Tom šel. A ještě jednu věc ti svěřím,“ vytáhl z kapsy u vestičky malou tobolku na šňůrce. Otevřel ji a zevnitř problesklo zelenavé světlo. Uprostřed stříbrné brože ve tvaru orla byl vsazen kámen, který svítil barvou oroseného listoví při západu slunce. Borůvka v životě podobnou nádheru neviděla, ale než mohla cokoliv namítnout, pověsil jí Červíček tobolku kolem krku. „Chraň ho dobře a Tomovi řekni, a» jej uschová v bezpečí. Já už jej potřebovat nebudu.“
„Ale, ale proč já,“ pokusila se odporovat Borůvka uložené zodpovědnosti.
„A proč ne? Krom toho, znáš snad někoho jiného, kdo by měl cestu do Starého hvozdu?“ Nedokázala proti kmotrově vůli nic namítnout.
„Netvař se jak poník s oslíma ušima a utíkej. Začíná krásný den, dobře se ti půjde.“ Borůvka zvedla oči od prašné cesty a políbila starce na vrásčitou skráň. Pak se rozběhla dolů z kopce. Byl opravdu krásný den.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Fistandantilus - 16. září 2005 12:10
fuck_y2031.jpg
Vem to čert, každý nemůže myslet na takové množství informací. Rozhodující je pro čtenáře atmosféra a hlavně to jak dobře se mu to čte a mě se to od tebe čte velmi dobře, evokuje to ve mě pozitivní myšlenky. Právě proto jsem si z Andoru stáhl všechny tvé prozatimní díly. I když nutno uznat, že ten poslední byl trošku kratší. Ale nevadí ..., všechno má svůj vývoj.
 
Spící pes - 13. září 2005 21:28
druisic5473.jpg
Eithné - 04.Září 2005 20:02

Fistandantilus - 06.Září 2005 13:27
Teď jste mě dostali :-)
 
Fistandantilus - 06. září 2005 13:27
fuck_y2031.jpg
Eithné - 04.Září 2005 20:02
No nebudem se o tom přít, to nemá cenu, a» si to elfové pižlají třebas noži či svým elfským ostřím ... stromy nestromy ... :)
 
Eithné - 04. září 2005 20:02
dub2857.jpg
Fistandantilus - 04.Září 2005 11:03
Elfové přírodu ochraňují, nemají potřebu sekat dřevo - alespoň to tak vydím já ;)
 
Fistandantilus - 04. září 2005 11:03
fuck_y2031.jpg
Jakou sekyrku zase ? Proč by si elfové nemohli vyrobit sekyrku ? Asi na ty stromy chodí holýma rukama ...

Mě se to každopádně moc líbilo.
 
Eithné - 31. srpna 2005 08:46
dub2857.jpg
Mno, až na tu sekyrku (elfové že vyrábějí sekyry? Probůh jen to ne...) se mi to moc líbilo.
To, že bral Červík Borůvku jako samozřejmost, mě zase až tak moc nepřekvapuje. Zaprvé není a nevypadá jako čistokrevný hobit a za druhé už určitě viděl v životě mnoho podivnějších věcí ;)
Mně se to moc líbí...
 
StenoD - 24. července 2005 21:14
sten3612.jpg
Tak teď nevím...Začátek a střed byly fakt prvotřídní, ale trochu mě zarazil přístup Červíka, který všechno u Borůvky bral jako samozřejmost. Je tam sice údiv nad dýmkou, ale to je asi tak všechno.
Jinak mě na konci dorazila ta sekyrka. Nevím, jestli by dívce daroval na cestu sekyru a zvláště když půjde do Hvozdu (ani nevím proč zrovna skrz hvozd, rozhodně jsem marně hledal důvod a pokud je někde uvedený, tak se omlouvám), kde jí za toto vybavení stromy naopak rozcupují než aby se před nimi chránila.
Navíc jsi nějak zapomněl na radu, kterou jí chtěl Červíček udělit. Nebo jsem zase něco přehlédl?

Tak teď opravdu nevím, jak článek ohodnotit....nechám si to na zítra, snad přijdu na přijatelné řešení...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.072031021118164 sekund

na začátek stránky