Andor.cz - Dračí doupě online

Den třetí...Předzvěst zla


Na další den jsem se probudil až v pozdním dopoledni. Slunce již vystoupalo na oblohu, avšak tento den jen marně bojovalo s mračny, která přivanul vítr z východního směru. Celkově se ochladilo, a jako by tato změna přinášela zprávu či předzvěst o něčem, co se společně s umírající nocí událo. Má nálada upadla a já se ponořil do hluboké melancholie. Objal mne náhlý smutek a stesk. Příroda jako by mi šeptala o samotě, ztrátě. Náhle mé srdce zatoužilo vrátit se zpět, k mému běžnému životu. Začal jsem přemýšlet o návratu domů...
V těchto myšlenkách jsem zůstal i po dobu snídaně, která zahrnovala i brzký oběd. Zásoby se mi pomalu ztenčovaly a to pouze podpořilo moji touhu vrátit se. Dlouho jsem nehnutě seděl u malého ohýnku, který přede mnou poklidně plál a hřál mé končetiny. Mé oči pozorovaly jeho překrásný tanec a má mysl z jeho tvarů vytvářela všelijaké předměty, postavy, věci...
Náhle se stalo něco, co si dosud nedovedu sám vysvětlit - malý plamen se pomalu začal rozčleňovat do dvou stran. Uprostřed povstal další, menší a započal se vytvářet do něčeho, co jsem určitě kdesi zahlédl. Postranní plameny se zaoblily a pomalu se z nich stávalo cosi, co mi bylo již známé...Ano! Byl to on! Tajemný přízrak, jejž jsem uzřel předminulou noc. Jeho dlouhá křídla, s obrovitou silou brázdící oblohu, rozrážející proudy větru. Strhující a nádherné, ladné pohyby, jež dokázal tajemný tvor vykouzlit. A pak ta majestátnost jeho hlavy. I přes temnotu noci jsem mohl zahlédnout ten pyšný záblesk v jeho očích...
Ta krása...Co mě ale čeká dál, uvidím někdy domov? Vyplatí se riskovat? Ano! Musím pokračovat dál. Musím toho tvora najít! Musím!!!
Při těchto myšlenkách se plamen vrátil zpátky do běžného vzezření. Dodnes nevím, jestli to způsobila pouze má představivost, řízení osudu, či kouzlo nějaké vyšší bytosti, která chtěla, abych svou cestu podnikl. Nedozvěděl jsem se pravdu a vlastně po ní už ani nepátrám...

Po tomto "vidění" jsem měl konečně opět jasno - musím se vydat dál. Sbalil jsem si všechny své věci a uhasil oheň. Můj vraník už netrpělivě očekával další cestu a jeho kopyta nervózně drásala lesní zem. Když jsem se k němu blížil, radostně zaržál a pohodil hřívou. Ano, i mé srdce zaplálo radostí, že jsem se rozhodl pokračovat dál.
Počasí bylo stále stejně posmutnělé, když jsme vyrazili. Avšak má ranní melancholie ustoupila a já chlad a vlhko přestal vnímat jako něco špatného.
Pomalým klusem jsme se ubírali listnatým porostem. Les pomalu řídnul a brzy jsem již zahlédl jeho vzdálenou hranici. Se zkracující se vzdáleností začalo mezi oblaky prokoukávat slunce, a když můj kůň konečně dosáhl konce lesního království, uvítal nás zlatý kotouč plnou silou v oblasti nekonečných pastvin.
Přede mnou se otevřela rozlehlá krajina vysokých travin, zvrásněná majestátními kopci a vyvýšeninami. Na chvíli jsem koně zastavil a pohlédl do dáli. Mou tvář ovanul chladný vánek, přinášející překrásnou vůni mokré trávy a lučního kvítí. Zhluboka jsem se nadechl a nechal tu vůni prostoupit celým mým tělem. Cítil jsem volněji a svobodněji.
Náhle však k mému nosu dorazil i závan čehosi jiného. Ostrého, drásajícího a dráždícího plíce...Můj zrak začal okamžitě pátrat po původu zápachu, jenž narušil tu vonící krásu okolní přírody, a po notné chvíli jsem původce také nalezl.
V dáli se zvedal k obloze dlouhý sloup černého kouře, který byl následně větrem unášen v mém směru. Přemýšlel jsem, co by to mohlo být. Nejdříve mne napadla bláhová myšlenka, že někdo spálil oběd nebo si děti hrály s křesadlem na seníku. Avšak náhle mým tělem projelo hluboké zamrazení. Uvědomil jsem si, že tak velký a intenzivní oblak kouře nemůže vyvolat pouze malý požár. Ani chvíli jsem neváhal a vyzval svého koně do rychlého cvalu.

Vítr začal divoce svištět kolem mé tváře a uštědřoval mi ledové polibky, jež zmrazovaly mou splašenou duši. Bylo cítit, že jeho síla se na otevřeném prostranství několikrát znásobila, jako by on sám předpovídal, že se něco špatného událo. Také slunce se opět schovalo za hradby temných mraků. Já na to však nedbal. Zápach kouře se stával každou chvílí silnějším a brzy jsem již zahlédl místo, odkud vycházel.
Mé srdce propadlo zděšení a náhlému smutku, když jsem zahlédl malou vesnici před sebou. Tedy spíše to, co z ní zbylo. Odevšad se zvedaly malé sloupy kouře, jež se v určité výšce spojovaly v jeden a každému poutníku v okolí sděloval o neštěstí, jenž se zde událo.
Popohnal jsem koně ke spáleništi, hledaje známky života.
K velkému údivu, ne však plnému uspokojení, jsem je brzy nalezl. Téměř vprostřed spálených trosek domů jsem zahlédl skupinu asi dvaceti mužů, stojících okolo velké hranice. Podle vzezření se jednalo o bojovníky, rytíře. Všichni byli oděni v kroužkové zbroji, oplátované lesklým kovem a tvrdou šupinatou kůží. Na bedrech pak měli zavěšené talismany se znakem draka, v jehož těle zelo zabodnuté kopí. Jejich zbroj i tváře byly značně zašpiněné od sazí a, což mne více znepokojilo, krve.

Když mne zaslechli přijíždět, okamžitě se otočili mým směrem a podezíravě si mě prohlíželi se zbraněmi připravenými k boji. Netušil jsem, co říci, a pouze jim oplatil jejich pohled. Byl jsem zmatený a nevěděl, co dělat. Všude kolem mne se vinul zápach štiplavého kouře, a teď navíc spáleného masa...
Můj pohled padnul na hranici, kolem které stáli muži ve zbroji. V duchu jsem proklínal svou nerozvážnost a vlastně celé rozhodnutí pokračovat dále v mé cestě. Mezi velkými trámy ohořelého dřeva a podpalky jsem zahlédl lidská těla. Většina už byla z velké části spálená, avšak některá byla ohněm skoro nedotčená. Rudé ohnivé jazyky ale i je pomalu olizovaly a pohlcovaly jejich lidskost, dokud nezůstala jen kost a popel... Byli zde všichni - muži, starci, ženy...děti... Bože, ten obraz mne pronásleduje ve snech stále. Bylo to hrozivé...
Z mého děsu jsem byl vytržen až jedním z mužů kolem hranice. Pomalým krokem ke mě přistoupil a s klidem promluvil: "Zdravím tě, cizinče! Co pohledáváš na tomto neutěšeném místě?" Bylo vidět, že muž mne nevidí rád a nejradši by mě viděl hned zase odjíždět.
Já se však s touto myšlenkou nechtěl smířit. Potřeboval jsem vědět, co se zde událo. Kdo má spouš» okolo na svědomí. Pomalu jsem seskočil z koně a popošel k rytíři: "Zdravím vás, šlechetný pane. Přicházím z druhé strany Velkého lesa. Jsem pouhý poutník, putovník po světě. Avšak dnes mne na mé cestě zastihl kouř v dáli a u jeho kořene jsem našel toto místo. Co se zde stalo? Čí krutost postihla toto místo?"
Muž zkřivil tvář a bylo zjevné, že mé otázky jsou až moc zvídavé a nevhodné. Nakonec jsem však přeci jen dostal odpověď: "Drak, chlapče. Zaútočil znenadání uprostřed temné noci. Jako přízrak smrti se jeho mohutné tělo sneslo na tuto ves. Jeho oheň spolykal vše.
Nikdo nepřežil. Ani posel, který nás jel žádat o pomoc a jeho návrat s námi se mu stal osudným. Nikdo neodolá těm okřídleným tvorům. Jsou obrovští, nebezpeční. Nakonec jsme draka zahnali, avšak pro tuto vesnici bylo již pozdě...
Zde již nic nenajdeš, mladíku. Jeď domů. Nebo, chceš-li, pojeď s námi. Vracíme se do města zvěstovat návrat draka a svolat hon."
Při jeho slovech se mi vybavil tvor, jehož jsem zahlédl tenkrát na noční obloze. Nemohl jsem však uvěřit, že by něco tak majestátního, tak překrásného, mohlo stát za něčím tak strašným a děsivým. Rozhodl jsem se ještě zůstat. Něco mi říkalo, abych nedůvěřoval pouze výpovědi neznámých rytířů. "Myslím, že se dám cestou zpět. Buďte sbohem. Jen mne teď nechte v poslední modlitbě požehnat duším, jež zde opustily svá těla," řekl jsem nakonec v odpověď na neklidný a tázavý pohled mužů okolo. Díky bohu, uvěřili mi a rozhodli se mne na místě zanechat. Bylo vidět, že jsou sami znaveni po dlouhé noci a jejich těla prahnou po odpočinku. Chvíli se ještě dohadovali a promlouvali mezi sebou, a poté mne s přáním štěstí na cestě zpět opustili.

Dlouho jsem stál mezi doutnajícími troskami vesnice a pozoroval, jak je koně nesou pryč. Teprve poté jsem se znovu rozhlédl s oddechnutím okolo. Opět mne objal smutek a probodal mé srdce tisícem drobných jehliček. Tiše jsem bloumal spáleništěm. Vypadalo to, jako bych snad něco hledal, já však ve skrytu duše prodělával boj se svým vlastním přesvědčením a slovy, které pronesl neznámý rytíř. Nevěděl jsem, co si mám myslet a cítil jsem se ztracený. Zrazený a bez cíle. Sám v cizí zemi...
Z tohoto stavu mě náhle vyrušil pohyb. Kousek napravo ode mne jsem zahlédl utíkat pryč neznámou osobu. Byla jí mladá dívka, oblečená v bílých, sazemi pokrytých šatech. Její dlouhé bělostné vlasy odrážely dokonce i ty nepatrné paprsky slunce, které pronikaly temnou zamračenou oblohou.
Zavolal jsem na ní. Ona však stále běžela dál, pryč od trosek spáleného domu, kde se pravděpodobně skrývala.
Nic jsem jí neudělal. Proč utíká, proč se mne bojí? Zažila tu hrůznou noc... Ví, co se stalo? Ano, může mi říci o všem, co se zde přihodilo, může mi říct o drakovi... Proč ale utíká? pomyslel jsem si a vyběhl za ní. Stále jsem volal, aby počkala, zastavila. Ona však na mé prosby nedbala a běžela dále. Její bosé nohy vběhly do vlhké trávy, jež jí dosahovala až k pasu. Avšak já byl rychlejší a brzy jsem jí dostihl.
Dříve než jsem stačil něco udělat, zakopla a padla k zemi. V očích se jí zračil strach, vztek, bolest. Slzy jí stékaly po tváři a s tichostí dopadaly na její od trávy mokré šaty...