Andor.cz - Dračí doupě online

Stála na okraji Starého hvozdu a nemohla se rozhodnout. Nalevo končila hradba z křoví, po pravici tekla Opletnice. Protější břeh prohledala již včera, schůdná stezka však do lesů nevedla. Ani na tomto břehu neměla více štěstí a blížilo se poledne. Co dělat? Ten, koho hledala, tudy prostě již dlouho nešel. Opět si svlékla košili, její jediné oblečení, a připoutala ji k uzlíku. Chvíli přemýšlela o opasku se sekyrou, nakonec si jej ale opět připjala k bokům. Byl ještě vlhký od ranního brodění přes Opletnici. Znovu vstoupila do chladivé řeky a vykročila po písčitém okraji proti proudu. Vak s věcmi si pohodlně usadila na ramena. Bosými chodidly zkoumala dno před sebou. Řeka naštěstí tekla bystře, takže v ní nezůstávalo mnoho bahna.
Asi po dvou mílích, kdy voda sahala Borůvce často až ke krku, ozval se hluk. Poslední ohyb toku tak odhalil široké peřeje. Teď bylo možné jít konečně mělčinami. Hbitá dívka prokličkovala mezi kameny snadno. Za vrcholem peřejí Opletnice znovu zpomalila, avšak již nebylo třeba hlubokého brodění. Voda tudy proudila klikatě mezi stromy, takže při okrajích šlo kráčet zcela pohodlně. Borůvka sundala raneček, aby se oblékla, ale košile na něm nevisela. Musela ji ztratit v peřejích. Měla ji strčit do vaku, vyčítala si. Nemá cenu se vracet, proud už nedohoní. Pokračovala zachmuřeně dál.
Říční hladina byla jediným prostorem, kam dopadalo ve hvozdu slunce. Pod stromy leželo dusivé šero. Jakmile den začal červánkovět, uviděla před sebou mýtinu, první za celou cestu řekou. Nohy unavené bojem v proudu na chvíli nechala spočinout v nízké trávě. Pronesený vak pak ukryla u paty staré vrby. Dokud poslední sluneční paprsky dovolily, posbírala všechny suché větve z okolí. Sekyrkou snadno naštípala i slabší kmeny, takže mohla udržovat oheň celou noc. Dojedla druhou polovinu výslužky od Červíčků a ulehla pod pláš» na měkké lůžko z kapradí. Nejdřív měla obavy v neznámém lese usnout, ovšem brzy byla přemožena blažeností sladkého odpočinku.
Ráno to ve hvozdu svítilo téměř posvátnou stínohrou. Orosené listy zářily třpytivou duhou, divoké byliny na mýtině rozevíraly své odpočaté květy. Pláš» byl nasáklý rosou a Borůvka sledovala probuzení hvozdu schoulená v kapradí. Jakmile však zpozorovala stoupající páru z řeky, shodila mokrý hadr a skočila do nejbližší tůně. Znala ten pocit ranní koupele dobře. Voda rychle rozproudila krev v těle, pak jenom stačilo doběhnout k teplu. Vhodila chrastí mezi ohořelé kmínky a zatřásla jimi. Plameny jako na povel olízly snadnou krmi. Brzy se dívka hřála blízko vysokého ohně, jen dlouhou hřívu vlasů si opatrně chránila rukama.
Když její útlé tělo sálalo horkem, chtěla dýkou rozřezat starý pláš» na nějaké užitečnější oblečení. Vak s věcmi ale zmizel. Borůvka oběhla starou vrbu, pak znovu, avšak výklenek mezi kořeny vůbec nenašla. Tady se dělo něco nekalého. Zprvu si spílala, že nechala své cennosti tak snadno komukoliv napospas, ovšem brzy tuto možnost zamítla. Ne, s rancem zmizel i otvor mezi kořeny. Začala podrobně zkoumat každou skulinu na kmeni vrby. A hle, kousíček popruhu vykukoval zevnitř stromu! Tak takhle je to, pohádky o stromech ve hvozdu vůbec pohádkami nejsou. Borůvka od kmene poodešla a zavolala:
A» mdlé mraky slzy roní
pro výhonky, pro stromy
a» jsou lesy krásné domy
a» v nich láska zavoní.
„Cha, cha, chá,“ ozvalo se ve větru, „na koho jdeš s tak ubohou říkankou….“
„Duchu stromu, vydej mi mé věci. Vždy jsem si vážila lesů.“
„Lesů? Těch zotročených stromů beze jména?!“ Převislé větve vrby se zavlnily.
„V Kraji je vrba stromem ochrany a štěstí,“ zkusila to po dobrém.
„Čí ochrany, těch pidilidí? A kdo ochraňuje vrby před pidilidmi?“
„Ty protivná vrbo,“ nevydržela vysmívání Borůvka. „Vydej mi mé věci, nebo, nebo, nebo uvidíš!“
„Cha, cha, chá. Ty jsi mi podivný pidičlověk. Umíš se mnou mluvit, nemohu tě uspat Mocným šelestem a vůbec, vůbec se mě nebojíš. Co s tebou….“ Vzápětí něco Borůvce zezadu podrazilo nohy. Jeden z kořenů se musel určitě pohnout!
Vstala a několika skoky byla u ohně. Vzala dvě doutnající větve, které položila ke stromu. Přihodila chvojí a vrbová kůra začala syčet. Nebyl vůbec cítit vítr, ale dlouhé větve ji několikrát silně švihly přes holé tělo. Borůvka nečekala. Vzpomněla si na sekyrku, doběhla pro ni k ohni, pak konečně začala bojovat o svůj jediný majetek. Sekala proti švihajícím vrbovým prutům, ty brzy pokryly celé okolí stromu. Vrba však neustupovala snadno, takže i Borůvka měla snědou pokožku rychle posetou krvavými šlehanci. Starý strom nakonec již neměl čím znovu zaútočit. Kolem kmene ležela jen velká hromada proutí. Dívka ještě zadýchaná za»ala sekyru hluboko v místě, kde tušila svůj uzlík.
„Ojeeeej,“ zakvílel teď již slabý povětrný hlas, „horká čepel špicouchů….“ Zelený kmen vrby u paty prasknul. Najednou bylo vidět, že uvnitř je celý vyhnilý a plný nejrozmanitějšího harampádí. Pancíře, přilbice, meče, ale i spousty zlatých šperků, mincí, svícnů či talířů se mihotavě blyštily na slunci. Borůvka popadla svůj pytlík. Udělala několik kroků zpátky a vzápětí ucítila tisíckrát pálivou bolest po celém těle. Chtěla se ještě nadechnout, jenže bolest jí sevřela srdce, až tichounce vykřikla.