Andor.cz - Dračí doupě online

Planeta Syldoris, subsektor Vinditica Secundus
Imperiální manufakturní město Syldorium Enticus
Odpoledne, 14:15 Imperiálního času

"Je mi jedno, že naše jednotka utrpí možné ztráty ! A už vůbec mne nezajímají tvé výmluvy ohledně nedostatčné výstroje pro boj s nepřítelem Morgusi ! Samotný Nurlom Gruock, velitel naší armády vyslal pro naši věc psykera ! Dokonce dva zatracené mozkožrouty ! A ty mi chceš říct, že ti chybí kuráž pro ně vyrazit ?! S kým mluvím ?! S mužem, jenž se nebál postavit se s bajonetem v ruce proti Adeptu Astartes, nebo se zatracenou krysou, kterou vychrstnul močál z nějaké zatracené úlové díry ?!", pronesl Orgis svým hlasitým proslovem.

Morgus si vně své mysli udělal další zářez. Věděl, že smůla a osud se opět spolčily aby mu hodily do cesty nášlapnou minu. Proč by se měl start o nebezpečí jenž velice zřetelně představovaly jednotky imperiální gardy a jiných subsekcí Impéria ? Proč by se měl strachovat o propečený žaludek, který by mu připravil a naservíroval divoký výboj z las-pušky ? Měl být vyslán na záchranu psykerů ! A né jen tak ledajakých, ovšem na záchranu militaristické úrovně beta. V tomto ohledu se nejednalo o žádné lehkovážné, šílené psy, kteří sebou trhali v křečích zatímco jim síly chaosu trhaly svaly na kusy a jejich mozky měnily v dobře spečenou dálnici myšlenek a pocitů.

Byli synové oceli a střelného prachu, probuzeni v ohni války a nenávisti. Ve chvílích kdy krev tekla vydatně a plnila pohár ze všech nejprázdnější a lebky padali v tisících, kdy krmily ústa nejhladovější. V jeho očích, v očích služebníka Khorna neexistoval pro muže jako psykery místo. Jeho místo bylo v předních liniích, kdy s bojovým pokřikem a s bajonetem v ruce proměnil tělo imperiálního gardisty v ošklivou, nerozeznatelnou hroudu kaše a vnitřností, ve kterých praskaly kosti v souladu s ječením bolesti a potoky krve.

A nyní...měl vyrazit s jednotkou pěti mužů na pomoc malému komandu, kterému velela banda bláznů, kteří měli o bojové taktice tolik ponětí jako o realitě. Jinými slovy, absolutně žádné ponětí.

Ovšem...Morgus byl pěšák Chaosu. Takových jako on byly tisíce a pokud mu tato mise měla umožnit zabít co nejvíce nepřátel Chaosu a jeho pána, potom byl tento cíl více šlechetný než cokoliv jiného.

"ANO SERŽANTE !", provolal Morgus se vší úctou, kterou dokázal v sobě, vůči tomu obscénnímu, obézního praseti uchovat a zasalutovat tak přesně a přednostně, až by to zahanbilo ceremoniální jednotky planetárních sil na leckteré imperiální planetě, při příchodu inkvizice.

Ať už byl vojákem chaosu nebo né, byla jeho mysl zocelena disciplínou a nezlomnou krutostí a brutální efektivností vůči jeho nepřátelům. Byl elitní pěchota, voják jehož úkolem bylo zabít cokoliv a kohokoliv kdo se postavil do cesty jeho pánům. Ať už jeho ruce vedla las-puška, bajonet, bojový nůž či granát. Nic by nepřimělo jeho mysl zastavit se.

"Výtečně ! Potom si seber své půlky a dejte se do toho ! Do vašeho příchodu bude naše jednotka držet tuto pozici ! Kdyby nastaly velké potíže, přesuneme se do domů na jih odtud, směrem k naším liniím. Náš nový přírůstek je příliš cenný, než abychom jej nechali pláchnout. Proto musí být Vaše záchranná mise rychlá,m přesná a úspěšná. Záleží na psykerech. Ostatní jsou postradatelní,
rozumíte ?!"

Pěšáci chaosu zasalutovali jako jeden. Morgus, Olar, Riggus, Mentanar, Lobus. Všech pět, zde v tuto chvíli přísahalo bojovat a zemřít při vykonání jejich povinnosti. Neexistovalo nic jiného, žádná větší sláva, než utopit se ve vlastní krvi, při vykonávání povinnosti.

Morgus pohlédl na svou údernou jednotku pěti mužů a vyměnil si s Olarem všímavý pohled. Věděl velice dobře co jejich nová situace představuje za problém. V pěti mužích, v neznámém prostoru, s hrubou představou toho, kde se jejich cíl nachází. Věděli směr, znali své cíle a znali svůj úkol. Ale jak se k němu dostat byla naprosto rozdílná věc.

"ROZCHOD BRATŘI !", zavřeštěl na ně Orgis a mávnutím ruky je odeslal pryč. Morgusovi to přišlo jako holé šílenství. Měli jen hrubou představu o tom kam jdou, do čeho jdou a přesto, z nějakého důvodu věděl, že natom nezáleží. Splní svůj úkol nebo přitom zemřou a jejich lebky narkmí žaludek jejich pána. Nic jiného neexistovalo. Nic jiného nebylo tak jisté, jako jejich neodvratitelný osud.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jeko had, který se plíží ke své nevědomé kořisti, se Olar, zbaven většiny své zbroje, pohyboval s nelidskou elegancí a obratností skrze vysoké trosky dávného imperiální města. Vysoké balkóny byly zničené a jejich trosky vyplňovali dlouhé ulice, skrze které za pomocí kolejí a hrubého betony vedli cesty, silnice a železniční spoje. Dávno zničené, pouliční lampy stáli po bocích běžících vojáků chaosu jako strážci nějakého chrámu, v jehož útrobách se ukrývá velkolepé tajemství.

Utíkali již po patnáct minut a Morgus samotný začal pociťovat první příznaky únavy. Byli pěšáci chaosu, byli zvyklí na nečistou atmosféru, zkažený vzduch, těžký prostor a především neustálé nebezpečí, ovšem zkrátit tak dlouhou vzdálenost v tak krátkém čase, bylo něco úctyhodného. V mysli Morguse se neustále opakovala jediná otázka. Proč posílat dva mocné psykery, úrovně beta proti jednomu děvčeti. Ledaže by bylo děvče natolik mocné, že by bylo třeba dvou psykerů nato, aby zlomily její mysl a udělali z ní věrnou služebnici chaosu.

Nezáleželo na tom v jakém stavu Morgus a jeho bratři cizí psykery našli. Vždy se dali nějak využít. Proudy pro vlny warpu, katalyzátory, zásobovače, obětiny, psykeři měli tolik lahodných využití, až i někteří z řad armády si začali dělat starosti, neboť pochopily, že jejich místo nadpřirozeného čaroděje není nic jiného než dočasné.

V cestě jim stála malá barikáda utvořená z trosek nedávno zničené budovy. Morgus viděl stejně jako jeho bratři ve zbrani, jak ulice, né, celé tato čtvrť byla poseta mrtvými. Oběti války. Civilisti, kteří nebyli schopni utíkat dost rychle ,než je zasáhla mocná vlna chaosu a bezohledné bombardování imperiálního dělostřelectva. Nezáleželo na tom kolik těl vyplnilo prostor. Pro služebníky falešného císaře to byly jen čísla. Pro služebníky chaosu byli civilisté jen oběti a nouzové posily. Povětšinou ve formě fanatiků a kultistů, kteří si pomysleli,že v rukou chaosu získají lepší život než v rukou imperiální pravdy.

Morgus překročil roztržené tělo pětiletého chlapce, aspoň doufal že to byl chlapec a pozorným pohledem přejel prostor okolo nich. Jednalo se o zpustošenou, obytnou čtvrť, která byla velice blízce zasvěcena kultu císaře. Tam kde dělostřelecké granáty nezpůsobily naprostou spoušť vysely prapory Impéria, verbovací plakáty, plakáty provolávající slávu Císaře...z toho všeho se mu dělalo na nic. V jeho očích byla imperiální pravda dobrá jen k jedné věci. Aby usnadnila kontrolu nad dělnickou vrstvou a vrstvou obyvatel v celém impériu. Konec konců, jak můžete odolávat systému, který Vás ovládá již od Vašich nejstarších okamžiků Vašeho života ?

Jeho těžká bota šlápla do něčeho měkkého, slizkého a páchnocího. Morgu shlédl a povšimnul si mrtvoly, která již byla v mnohem pokročilejším stádiu rozkladu než ostatní mrtví. Jak se zdálo, projevoval Nurgle svou přítomnost v této hromádce mrtvého masa. Morgus si dal pozor, aby pozorně otřel botu o kalhoty mrtvoly, jen proto aby nepromrhal drahocenný sliz velkého pána moru a rozkladu.

Trosky vyplnily většinu silnice i ulice před nimi, ale malý průchod, který vedl do temné kanalizace a do podzemních systémů tohoto imperiálního města dodával Morgusovi naději. V kanalizacích se obvykle dalo bojovat mnohem lépe než v otevřeném prostoru, kde každá hromada kamení nabízela nedocenitelné krytí, během postupu skrze trosky. Už v tuto chvíli si Morgus dokázal ve svém vlastním mozku seskládat dohromady děsivou formaci nepřátel, která se ukrývala v každé skulince i rozbitém okně. Viděl odstřelovače v každém temném koutě i stínu, přesto se dokázal držet dost pod kontrolou, aby nezrychlil svůj postup a neprozradil tak jejich pozici.

Přestože spěch byl na místě, museli postupovat s rozvahou. Pouze zelenáči utíkali na místo útoku bezhlavě. Zelenáči nebo kultisté. Konec konců každá armáda potřebovala své čističky min. K Morgusovu velkému uspokojení se opravdu o čištění minových polí většinou starali kultisté, jejichž zničená mysl dávala jejich mozku dojem, že jsou schopni projít přes minové pole, jen za pomoci jejich víry.

A pak...Morgus uslyšel to čeho se obával nejvíce. Válečný pokřik jenž se prohnal skrze ruiny jako radniční zvon, dunící na všechny strany, schopný vnést třas i do duše takového jako je on. Slyšel zvuky střelby, střelby jenž mohla patřit něčemu blízkému. Rozeznával divoké zášlehy paprsků a zvuků las-pušek, stejně jako zběsilému štěkání auto pušek, doprovázené ohlušujíím vřískotem sil chaosu, kterou povolávali psykeři.

Olar poklekl vedle Morguse, mířící svou las-puškou na několik z vyšších oken hotelu, jenž se nacházel přímo před nimi, kryjící jeho pravou stranu před případnou střelbou, zatímco Morgus rychle prohlédl vstup do kanalizace, odkud se divoká přestřelka ozvala. Ve svých rukou přechytil svou střelnou zbraň a pomalým, neustálým opakováním, naučeným tahem přiložil na své místo bajonet.

Kývnutím dal pokyn Olarovi i zbytku své jednotky, než se se zbraní pozvednutou a prstem na spoušti vydal do kanalizace, následován Olarem a zbytkem jednotky.

Morgus netušil co jej ve stínech očekává, ale skrze dlouhou, temnou chodbu k němu dorážel srdcervoucí řev a ječení bolesti. Jakoby něco požíralo mrtvé, nebo mučilo jejich duše.

Zvuky potrubí, drhnutí podrážek o štěrk kanalizace, zápach, či malé, zmutované krysy kanálu...nic z toho nehrálo roli. Jediné co pěšák Chaosu vnímal a cítil bylo jediné. Nebezpečí se blížilo.