Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Anděl-3.částOblíbit

ik33029.jpg

Autor: Licee

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 01. září 2005 15:37

Průměrné hodnocení: 8.3, hodnotilo 6 uživatelů [detaily]

 
Další pokračování příběhu, doufám, že tenhle bude o něco lepší jak předchozí.
 

,,Znáš mou odpověď,“ pousmála jsem se a pustila jeho sevření. Anděl přikývl. ,,Tak mne napadá….“ Podíval se na mé ruce. ,,Vím, kdo by nám mohl pomoci.“ Upřímně jsem se na něj zadívala a čekala, až bude pokračovat. ,,Jenže, teď je pro nás nedostupný. Bydlí v mé zemi. Je to Jerwall.“ Smutně jsem vydechla. ,,Ale…..my se k němu dostaneme.“
,,Cože?! Ale vždy» tě chytí.“
,,Dokážu otevřít portál sám. Můžeme se přestrojit.“
,,Nepoznají tvou tvář?“
,,Když ji zahalím...neměli by.“
,,Vždy» jsi říkal, že tam žijí jen andělé. Co tam budeme dělat? Budeme podezřelí.“
,,Andělé mají přátele i v tomto světě. Ty ani nevíš, kolik je tu bytostí, aniž by to byli lidé.“ Nevěřícně jsem na něj koukala: ,,Já nevím spoustu věcí jak se zdá, ale nemyslím si, že je dobrý nápad jít do tvého světa. Nedal by se ten tvůj přítel nějak přivolat?“
,,Cože? Přivolat? A jak bys to chtěla provést?“ V odpověď jsem jen pokrčila rameny. ,,Musíte se přece nějak informovat, když jste ve větší vzdálenosti.“co to zase plácám? Budu si muset dávat pozor na to, co říkám. Zakroutila jsem hlavou a přivřela oči. Z dáli se ozval výbuch. Mardigo převrátil oči a otočil se ke mně zády. Pořádně si prohlédl budovy kolem něj a potom zaklonil hlavu, vzhlédl k nebi. ,,My se nepotřebujeme dorozumívat tak často, jako vy, lidé.“
,,A když potřebujete někomu nutně něco povědět, jak to uděláte?“
,,Naše zem je malá. Přiletíme k němu a povíme mu onu věc.“
,,I když jste v nebezpečí?“
,,V jakém nebezpečí? V naší zemi nežije kromě nás nikdo.“ Mávla jsem rukou. To musejí mít nudný život…pomyslela jsem si a raději už nic neříkala.
Anděl prudce trhl hlavou doleva a přimhouřil oči. Podívala jsem se taky tím směrem a spatřila jakousi bytost. Přibližovala se k nám a jediné co jsem na ní viděla, byl její obrys. Otočila jsem se zpátky k Mardigovi a hledala v jeho očích vysvětlení. ,,Je tady….“ pousmál se. Jeho úsměv mě znepokojil. ,,Kdo?“ Shlédl ke mně. ,,Přítel….“Co? ,,Neříkal jsi náhodou, že je ve vašem světě?“
,,Ale tohle je přítel andělů. O těchhle bytostech jsem ti ještě nepovídal viď?“ S otevřenou pusou jsem zakroutila hlavou a očima spočinula zpátky na postavě. Byla už tak blízko, přesto jsem jí neviděla do tváře. Byla zahalená do černého pláště a přes hlavu měla kápi. ,,Kdo je to?“
,,Orrin. Ale o nich ti povím později.“ Bytost byla u nás. Nejdřív se zadívala na mě. Zastavilo se mi srdce a dech. Ruce i kolena se mi rozklepaly. Naštěstí přestal a zároveň s andělem se sobě uklonili. ,,Zdravím tě příteli,“ pozdravil Mardigo. ,,Tak dlouho jsem neviděl živého anděla.“ Ozvalo se jakoby zachrčení, kterému jde stěží rozumět ,,Živého?“ podivil se Mardigo.
,,Ano. Aglionové jsou nebezpečnější než kdy před tím. Prý je kdosi odhalil.“
,,A v čem?“
,,To nevím, ale teď po něm pátrají. A až jej najdou, tak….“
,,Jsem to já.“ Škoda, že jsem nemohla vidět jeho výraz ve tváři. ,,Ty, příteli?“ Mardigo přikývl. ,,Zabil jsem našeho krále, byl to Aglion.“ Ozvalo se strašlivé zachrčení. Nejspíš to byl jeho vzdych. ,,To je velmi špatné,“ zakroutil hlavou. ,,Musíš nám pomoct, Orrine,“ řekl naléhavě Mardigo.
,,Víš, že u mě najdeš pomoci kdykoliv budeš potřebovat.“
,,Musíme se dostat do naší země. “Orrin chvíli mlčel a pak kývnul v souhlas: ,,Hm…chápu. Potřebuješ jen náš hábit se znakem na zádech.“
,,Ona jde se mnou.“ Bytost se podívala na mě. ,,Ona?“ podivil se a prohlížel si mě od hlavy k patě. ,,Vždy» je to člověk!“
,,Ale neobyčejný,“ pousmál se anděl a shlédl ke mě. Pohled jsem mu opětovala a mlčela. ,,No jak myslíš příteli. Pojďte se mnou.“ Otočil se k nám zády a já spatřila znak, o kterém mluvil. Vypadal jako hlava koně, jako hlava jednorožce….Pokud ten muž má ve znaku jednorožce, pak pochybuji, že by mohl mít špatnou povahu. Jednorožec byl vždy symbolem krásy, síly a dobrosrdečnosti.
Orrin byl nejméně deset metrů před námi. Nejspíš se nerad baví s někým, jako jsem já. Anděl naštěstí zůstal po mém boku. ,,Nemusíš se jej bát. Jsou to tvorové s dobrým srdcem.“
,,Nahání mi strach, ale jeho znak ten strach zase uklidňuje.“
,,Jednorožec….všichni vyhynuli až na jednoho. A ten je teď ve stájích Orrinů.“
,,Jak nás vůbec tvůj přítel našel?“
,,Myslím, že nás nehledal. Často chodí na takováhle místa.“ Poukázal rukou na rozpadlé domy. ,,A hledají něco neobyčejného.“
,,V těchhle končinách? To si teda vybrali hezkou část světa,“ podotkla jsem a zasmála. Anděl mou reakci nejspíš nepochopil. Raději jsem tedy po zbytek své cesty mlčela….


Nyní jsme stáli za Orrinovými zády a čekali co bude následovat dále. Muž však stál bez hnutí. Za chvíli mě to znepokojilo a tak jsem se k němu o málo přiblížila. Otočil se: ,,Stůj!“ zakřičel tak, že jsem sebou trhla a srdce se mi rozbušilo tak silně, že jej musel slyšet i anděl. Ten mě rychle chytl za ruku a přitáhl zpět na místo, kde jsem stála. Ani jsem si to neuvědomila. Jen jsem tam stála a ještě v šoku hleděla na Orrina.
Když konečně promluvil k nám, vzpamatovala jsem se a pozorně jej poslouchala….
,,Tady jsem vyčaroval vaše pláště.“ Podal nám černé kupy jakéhosi obleku ze sametového materiálu. ,,Portál bude otevřen přesně za dalšího úplňku.“ Na to anděl přikývl. ,,Je pořád na tom samém místě?“
,,Ano,“ odpověděl Orrin. ,,Máte na to sedm nocí,“ dodal ještě a vrazil andělovi do ruky černé pláště. ,,Spěchejte.“ To byla jeho poslední slova. Pak se otočil a najednou zmizel. Zůstal po něm jen bílý prach.
Mardigo, držíc mě stále za ruku, se rozběhl jeho směrem. Škubl se mnou a málem jsem spadla obličejem přímo na zem. ,,Musíme si pospíšit,“ řekl.
,,Kam? Kam to vůbec jdeme?“ zeptala jsem se v rychlosti, ale anděl ani nestačil odpovědět a už se rozběhl. Asi pět minut jsem mu stačila, ale poté mi začaly docházet síly a energie. Už jsem nemohla dál. ,,Já…..už nemůžu.“ Do očí se mi vrhnuly slzy a mé nohy ztuhly. Nemohla jsem už dál utíkat. Nešlo to….Vím, že jsem jej zdržovala, ale mé nohy mě nechtěly poslouchat. Nenesly mě jako dříve. Byly čím dál těžší a těžší……,,Mar…..Mardiogo!!!“ zakřičela jsem v zoufalství a pověsila se mu na rameno. ,,Já už nemůžu,“ vydechla jsem a v tu chvíli se mi podlomily nohy. Anděl mě zase vzal do náručí jako dřív. Nemohla jsem přemoct své nutkání zavřít oči. Zavřela jsem je……a rychle vydechovala…..,,Přece nebudeme utíkat celý týden?“ zděsila jsem se a přemýšlela nahlas. Anděl však stále utíkal. Kde se v něm bere tolik síly? A energie? ,,Mardigo! Stůj! Vyčerpáš se a pak ti nezbudou síly!“ upozorňovala jsem jej, ale neposlouchal mě. ,,Mardigo!“ začala jsem jej mírně plácat do hrudi, ale hned jsem přestala. ,,Poslouchej mě!“ mé snažení však bylo zbytečné. Zakroutila jsem hlavou a znovu zavřela oči.
Nastala noc……a anděl stále běžel. Jen chvílemi zastavil a to jen, abych mu seskočila z náručí a na chvíli utíkala s ním.….Až jsem zase nemohla, vzal mě do náruče a takhle to šlo až do rána, kdy se konečně zastavil. Svalil se do trávy a po chvíli hluboce usnul. Lehla jsem si vedle něj a dívala se na východ slunce.




Nebyla jsem moc unavená, jelikož jsem si stihla odpočinout v jeho náruči. Otočila jsem hlavu k němu a zadívala se na něj. Pak se k němu přiblížila moje ruka a konečky prstů jej hladila po tváři. Hned jsem ji však stáhla zpět…,,Co to dělám?“ zděsila jsem se a otočila na druhou stranu. Zamračeně jsem zavřela oči a potom se zadívala na stéblo trávy. Najednou jsem začala uvažovat a přemýšlet, že je to stéblo krásné. Jednoduché, ale krásné. Ta jeho zelené barva. Nikdy jsem neměla ráda zelenou barvu, ale teď jsem si uvědomila, že je zelená vlastně moc krásná. Jako to stéblo.
Nad touhle myšlenkou jsem se pousmála a vzhlédla znovu k nebi. Bylo jakoby jej vymetli. Azurově modré bez jediného mráčku. Věci se mi začaly zdávat krásnější než byly předtím. I to nebe bylo samo o sobě krásné. Nekonečně velké a…….něčí ruka mi spadla na pusu a přitlačila mě k zemi. Zděšeně jsem vykulila oči a snažila se zahlédnout, komu patří. Koutkem oka jsem však viděla jen jeho obličej. Obličej Mardiga a ukazováček na jeho rtech. Uklidnilo mě, že to není nikdo jiný, ale tím víc mě znepokojilo, co se to děje. Najednou mnou začal probíhat ten hrozný pocit. Ten pocit, který jsem cítila i tenkrát v koupelně, hned jak jsem spatřila znak. Bolelo to…..moc to bolelo a každou chvíli jsem se cítila, jakoby mi někdo vrážel dýku do břicha. Škubla jsem sebou…..a zas…a zas a zas a zas……až jsem vyjekla bolestí. Padala jsem do velké propasti, nebylo vidět na dně. Padala jsem a nabírala na rychlosti, až jsem uviděla pod sebou vodu. Červenou vodu, rudou vodu, temně rudou, skoro až černou. Pořád měnila barvy. Blížila jsem se k ní rychle, ale přitom pomalu. Musela být ode mě ještě hodně daleko. Ale za chvíli jsem byla u ní. Ještě pár sekund a já do ní spadnu…..ještě sekundu a…….
,,SIZZ!“ Prudce jsem otevřela oči a dívala se do těch nejkrásnějších očí na světě. Hned jsem je poznala, jasně zelené a zešpičatělé zorničky. Hluboce jsem vzdychla a zase se nadechla. Tak moc se mi ulevilo. ,,Co se stalo?“ vypadlo ze mě nakonec. Pohledem jsem se odvrátila od něj a spočinula na krajině kolem. Leželi jsme na někde na louce. Z jedné strany byl les a řeka a z druhé bylo obrovské město. Zesmutněla jsem a sklopila oči.Chci být někde, kde nebudou žádné města. Žádná civilizace. Jen já……já a on…..ne! Co to se mnou dneska je?! Zamračila jsem se a uslyšela Mardigovu odpověď. ,,Byl tu Aglion. Myslím, že jeho síla na tebe působí negativně. Ale zřejmě nikdy nepochopím proč. Často bývají ve světě lidí, ale proč tak působí zrovna na tebe……“ Nejspíš se nad tím zamyslel a přiměl mě, abych nad tím také přemýšlela. Jasně…..proč zrovna já? Proč mám pocit, že někam padám, někde v propasti. Do vody……,,Je ti něco?“ podívala jsem se mu do očí. ,,Ne…nic.“ Zvedla se a protáhla. Ještě jsem stačila zívnout, než se anděl postavil taky. ,,Já to poznám. Něco s tebou je. Proč mi to nechceš říct?“ Jen letmo jsem zachytila jeho pohled a rozešla se do dáli. ,,Nic se mnou není,“ odsekla jsem a šla dál. Mardigo se za mnou rozběhl a ještě k tomu kroutil hlavou. Počkala jsem na něj a zamířila k městu. ,,Kde vůbec zmizel ten Aglion?“ Mardigo pokrčil rameny. ,,Nevím. Jakoby se pod ním zem slehla.“ Otočila jsem se na něj a zamračila. Náhle jsem si všimla jeho křídel. Přiblížila se k němu a dotkla se jich dlaní. ,,Proč jsem si dříve nevšimla toho černého fleku?“
,,A. Vidím, že už to začíná.“
,,Co začíná?“ Zneklidnilo mě to a já zastavila. ,,Pojď. Nemáme čas,“ odsekl a zamířil k lesu. Vydala jsem se za ním a ještě o tom přemýšlela. Přeci tam neměl žádný černý flek? Zavzpomínala jsem na chvíli,kdy jsem jeho křídla vzala poprvé do ruky.
Anděl čím dál víc zrychloval. Všimla jsem si toho až ve chvíli, kdy byl asi 15 metrů ode mě. Doběhla jsem jej a doufala, že zase nezačne utíkat. Ale k mé smůle se tak stalo. Celý den jsme tedy utíkali.
Na pokraji všech sil jsem se svalila na zem. Byla tvrdá a málem jsem si vyrazila dech. Ale to mě teď nezajímalo…..malé drobné kamínky mě tlačily do zad a skalnatá zem příjemně chladila. ,,Vstávej!“ zavolal na mě Anděl. ,,Musíme jít dál.“ To snad ne?! ,,Ne……“ zašeptala jsem a kdyby mě anděl nechytil pod zády, nejspíš bych usnula. ,,Musíme! Cesta je daleká.“
,,Ne…uštveš mě, jak zvíře,“ pošeptala jsem, ale má slova dozněla v hlasité bouři. Pomalu jsem otevřela oči. Už jsem ani nevnímala prostředí kolem sebe. Ani jestli pořád ležím, nebo jsem v andělově náruči. ,,Jestli nedojdeme včas na místo, kde se otevře portál, budeme muset čekat celý rok! A mezitím nás Aglionové dohoní!“ Z očí mi tekly slzy. Přece taky musím něco vydržet, pomyslela jsem si a utřela je jemnou ruku. ,,Potřebuji odpočívat. Bude noc a můžeme si zdřímnout. Alespoň na dvě hodinky!“ V zoufalství jsem zakřičela. Mardigo zakroutil hlavou. ,,Ne. Teď odpočívat nesmíme. Z dáli se žene bouře. Mohla by nás zastihnout. A podle zvuku to není jen přeháňka.“
,,Pros…..“ má prosebná slova utichla v dalším zahřmění. Cítila jsem, jak sebou mírně škube. Nejspíš se zase rozběhl. Ale to už jsem přestala vnímat……zbytek si nepamatuji, můj spánek byl opravdu tvrdý……


Znovu jsem padala dolů do propasti. A na dně jsem viděla jen vodu. Červenou, rudou a pak černou. A když jsem byla úplně u ní, nestihla jsem si všimnout, jakou měla barvu nyní. Nejprve se v ní smočily mé prsty, pokračovalo to rukama až celými pažemi….dokud se do ní neponořilo celé mé tělo.
Voda byla hustá a studená a trochu mi připomínala tu, která vytékala z vany, když jsme s andělem objevili znak Aglionů. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla vyplavat na hladinu. Něco mě táhlo k zemi, nejspíš nějaký tlak z vrchu. Plavat se v ní dalo, ale pomalu mi docházel kyslík. Nechtěla jsem mít otevřené oči, bála jsem se, že to bude nepříjemné, ale nakonec jsem je otevřít musela. Naštěstí se nic nestalo. Dívala jsem se kolem sebe. Překvapivě jsem viděla všude možně, jako kdyby tam žádná tekutina nebyla. Rozhlížela jsem se. Vypadalo to tam jako někde v hradě. Na dně byly křesla a stůl. Na kamenných stěnách pověšené obrazy a kožešiny. Také zde byly i dveře, ke kterým jsem později doplavala. Něco mi však nehrálo. Plavala jsem příliš rychle. Otočila jsem se tak, abych viděla nahoru, ale ničeho jsem si nevšimla. Přesto mě však na zádech něco tlačilo. Sáhla jsem si na ně rukou…….


,,Sizz. Spala jsi celou noc a den.“ Nechtěla jsem otevřít oči. Chci vědět, co jsem měla na zádech? Proč mě vždycky někdo vyruší? Když už mám konečně zjistit podstatnou věc?!
,,Sizz. Chvíli zde spočineme.“ Ten hlas znám…….zamračila se a otevřela konečně oči. ,,To už je zase noc?“ Mardigo se usmál. ,,Ano. Už je zase noc.“
 

Komentáře, názory, hodnocení

Licee - 07. listopadu 2005 15:05
ik33029.jpg
VIG - 06.Listopadu 2005 20:08
děkuji:)
 
VIG - 06. listopadu 2005 20:08
vig9852.jpg
Moc se mi líbí jak píšeš
 
Eithné - 04. října 2005 21:52
dub2857.jpg
Mňo...
Já nevím, celá tahle série je asi psaná pro jinou cílovou skupinu, než jsem já.
Ale k věci. Tedy především mi na tom vadí, že je to podané jen jako pouhý romantický příběh nějaké puber»ačky, která potká svého vyvoleného a popisuje ho jako anděla, a fantasy jsou jen kulisy a to, co tam autorka dá, aby to mohla umístit na nějaký server, kde to budou lidi číst.
Kromě toho, jak už zde bylo podotčeno, se tu jen mluví a běhá a to není to, o čem bych zrovna chtěla číst povídku, po nějaké době už to začíná být nuda.
Orrin? Postava v černé kápi? Uáá... Klišé, a jaké! Anděl budiž, to je ještě v pohodě, ale postava v černé kápi už je trochu moc... Ještě aby neměla jméno a bylo by to dokonalé...

Na druhou stranu sloh už vypadá celkem dobře (přestože je stále co pilovat - ale alespoň tam nic nebije do očí).
Zato tu naprosto postrádám atmosféru.
Ale s každým dílem se o něco lepšíš, takže když jich bude hafo a ještě víc, na konci to třeba bude špica ;)
 
ILUVATAR - 04. října 2005 11:41
ringiii7558.gif
Velmi zajmavé i pár filozofických otázek by se dalo najít.
Dávám 8

PS: Vlčice si opět neodpustila komentář
 
Felix - 03. října 2005 13:00
6ebbe3b8209eec07c386a3653c40024b6709681687866848294.jpg
Uha...člověk by ani neřekl, jak to přemýšlení bolí. ;o)
Začínám psát a vlastně ani nevím co napíšu. Jsem úplně rozhozený. Snad mne něco napadne v průběhu komentáře.
Tato část tvého dílka na mne působí neuvěřitelně složitě.
Nevím jestli je to zapříčiněno komorní atmosférou v naší učebně, kterou domalovává uspávající hlas profesora nebo neuvěřitelně vydýchaným vzduchem, jež dusí mé myšlenky. Musím otevřít okno...

…Hotovo. Tak se do toho pustím.
Marně jsem doufal v to, že se andělovo chování trochu změní. Jak jsem zmiňoval dříve; představoval bych si ho jinak. Tento názor stále přetrvává.
Dále mi ve tvém dílku chybí pořádné vykreslování. Atmosféru, prostředí…postavy. Vůbec jsem si nedokázal představit toho Orrina. (Ono někdy stačí jen pár přídavných jmen a obrázek je zhotoven.)
Vůbec nevím kam je vedl. Nedokázal jsem si představit prostředí, ve kterém se pohybovali. (později už se to zlepšilo – město, les, tráva ;o) )
Pasáž s Aglionem (kterého si taky nedokážu představit – pokud si ho popisovala dříve, tak se omlouvám. Pamě» mám děravou ;o) ) byla lehce chaotická. Vlastně jsem si do poslední chvíle myslel, že je to jen prolínání mezi spánkem a bděním. Myslel jsem, že Mardigo stále utíká a Sizz spí v jeho náruči. A jen sem tam se probudí.

No, po splácání všech poznatků…je to ukecaná a uběhaná část ;o))
Nicméně se těším na pokračování. Příběh je zajímavý. (jak už jsem zmiňoval dříve)

Dávám,… 7
 
Licee - 29. září 2005 18:01
ik33029.jpg
Vlčice - 29.Září 2005 17:58
hezký.....:) děkuji ti :)
už mám i čtvrtý díl, ale ten musím dát ještě zkontrolovat mamce a kdyžtak ti to pošlu, protže jak vidím, tak chyby budu dělat nesjpíš neustále. ale já si dávám pozor, ale jak kdyby jsi mě neznala..:-)))))
 
Vlčice - 29. září 2005 17:58
black5193.jpg
Moc hezké. Nějaké drobné chyby ale to nebudu vypisovat, on to sřív nebo později někdo udělá za mně. Jinak Na to, že obsahem povídky byl v podstatě jen úprk těch dvou to bylo poutavé. Přečetla jsem to jedním dechem :-))
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.055921077728271 sekund

na začátek stránky