Andor.cz - Dračí doupě online

Z rádiového signálu se konečně podařilo vyladit zdroj, uvězněný v proměnlivém ruchu. Byl to hlas. Slabý a vyděšený.

„… tady doktorka Masumi Tanaka z lodi ProgressCorp Orion. Uvízli jsme… (šum). Opakuji, Orion uvízl v neznámé oblasti. Lodní bezpečnost byla porušena... (šum) nevím, proti čemu stojíme…“ hlas ženy se uprostřed věty zlomil. „Už nelze nikomu věřit. Proboha, nedovolte, aby se tato loď -“

Ostré zvukové písknutí přešlo ve statický šum, který záznam utnul. Následovalo jen zlověstné ticho.

1.

Probudil se v matném světle jediné zářivky s nohama ztuhlýma na kovové desce stolu. Převalovalo se přes něj vytrvalé hučení motorů, které přicházelo z podpalubí a znělo jako temný chór transformátorů. Vesmír za průzorem dával dojem rozmazané čmouhy zlatě kovového zbarvení. Celý pomyslný tunel, jímž Orion plul, zářil jako tisíc mihotavých světel na vodě.
Projekce hyperprostoru Nathanovi vždycky připomínala zdrojové kanály Londýnského Netu - změť nekončících světelných pavučin, v nichž se člověk mohl lehce ztratit v prázdnotě elektronického světa. Let na koloniální trase byl pokaždé stejný.
Intimní, hluboký a osamělý.
Když byl sjetý Véčkem, dokázal tomu uniknout. Civět do prázdna celé hodiny, aniž by měl obavy. Vyžívat se v tragické opuštěnosti duše, unášené na korábu pustinou universa. Vnímat tlukot mechanického srdce strojovny, dech elektrického napájení, všech drátů nesoucí život jako cévy v těle. Cítit mrazivé chvění v páteři, které připomínalo, že jeho existence závisí na koordinaci a souladu všech jednotlivých součástí. Bylo to děsivé i vzrušující zároveň.
Bohužel droga už takřka vyprchala z neurosystému a Nathan se opět cítil mizerně. Převalil se, shodil nohy ze stolu a hlasitě zívl. Bolela ho záda. Zapálil si cigaretu, nasál kouř a pak ho ledabyle vyfoukl koutkem úst.
Miloval stavy, když byl v rauši. Sám, bez otravné přítomnosti dalších lidí. Jen ty dojezdy se zdály pořád horší. Po letech, co si Virex pral do těla, odhadoval, že už nemá na jeho implantát takový účinek jako dřív. Spider mu navrhl, ať vyzkouší G-pětku, drží dýl, jenže Nathan moc dobře věděl, že tyhle pokročilé programy pronikající do nejhlubší studny podvědomí, jsou snadnou cestou do cvokárny. Véčko bylo jistější, dokázalo uvolnit a příjemně po něm halucinoval.
„Jednou nahoře, jednou dole,“ zašeptal tiše.
Právě teď měl pocit, že všechno stojí za hovno. Spotřeboval poslední dávku a do konce směny s Wangem ještě pořád zbývalo celých pět dní. Pět dní bez Véčka!
Vstal a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Nesnášel toho korejského pošahance. Jakej chlap může být v pětatřiceti vysazenej na kyber-holky?
Lidi ulítávali na různých věcech. Někdo měl v oblibě mozkové vychytávky, jiný dával přednost protézovým upgradům. Nathan nikdy nechápal, proč by měl zdravý člověk makat jen proto, aby mohl vzít útokem nové modely na trhu. Lidé byli po implantátech jako šílení. Huntovali se těma sračkama bez rozmyslu. Spider - názorný příklad. Negerskej dealer Jedů, kterej si nechal ušmiknout zdravou pazouru, kvůli protéze na pašování nelegálního softwaru. Naprostá ujeťárna. A tak to bylo se vším.
Nathanovi nikdy nepřipadalo na holkách přitažlivý, když na něj mrkaly syntetickýma očima křiklavých barev, zatímco se jim opálení vykreslovalo kolem zaoblených křivek, vymezující momentální hladinu zájmu.
Umělá těla byla v kurzu. Léta víčkových tetování z dob, kdy chodil balit holky do holo-herny, se vypařila jako Véčko v rukách šikmovokýho. Ne, že by to bylo dávno. Nathan měl dvacet šest, ale každý další rok od naverbování do společnosti ProgressCorp si připadal stále víc mimo. Cavemen, jak se hanlivě přezdívalo těm, co měli jen základní motherboard s napojením na Net a SAB jednotku.

Zívl a s pronikavým křupáním zahýbal lopatkami tam a zpět. V téměř stejné chvíli uslyšel za kovovými útrobami lodi nepříjemné skřípání. Zařízlo se mu do lebky. Než si stačil uvědomit, co ten zvuk znamená, letěl na zem tak prudce, že nestihl dát ani ruce před sebe. Hlavou se praštil o stůl.
Rána. Bolest.
Na okamžik se mu před očima roztančily tisíce hvězdiček. Všechny věci, které nebyly v pokoji připevněné, popadaly na zem. Některé se rozbily, jiné vysypaly.
„Sakra! Co to k čertu…“ Zamrkal očima ke stropu.
Nadsvětelný tunel byl pryč. Vystřídal ho nekonečný oceán temnoty a záře nespočtu mihotavých bodů. Orion vystoupil z hyperprostoru.
Nathan se chytil za hlavu, kde mu intenzivně pulzovalo v otevřené ráně. Rozsekl si čelo a kapka krve mu stékala na pravé obočí. Se skřípáním zubů si na zranění přitiskl kapesník. Cítil podivný tlak ve spánku, kde měl dosud napojený switch od SABka. Při Véčku se vždycky připojoval k lodi. Přišlo mu to jistější. Jenže teď se tlak nevypočitatelně sunul vnitřní stranou lebky a rozpulzoval spánek ještě silněji. Raději zmáčkl tlačítko na decku pro ukončení spoje a rychle ze sebe konektor vytáhl. Bolest byla rázem pryč.
Aktivoval intercom na zdi. Namísto spojení s Wangem uslyšel jen tlumené chrčení
a šum. S klením nad bolavým čelem vyrazil do kontrolní místnosti.

***

Všude vládlo nepříjemné ticho. Motory mlčely.
V místnosti se po obvodu táhlo dlouhé okno bez příček. Nathan z něho viděl to samé co v ubikaci: prázdný vesmír. Žádný záchytný bod. Žádná známka civilizace.
Panovalo zde přítmí, rušené jen nestálým bleděmodrým světlem hologramů. Záře
a stíny se splétaly a rozplétaly, jak se obrazy v divokém tanci chaoticky měnily nad operačním pultem. Matné světlo odhalovalo množství konzolí a kabelů. Šplhaly po stěnách, odkud vykukovalo logo ProgressCorp – kosočtverec upomínající na čtyři základní složky korporace: vědu, farmacii, armádu a konzum. Nathan byl sice jen druhořadý údržbář, ale okamžitě pochopil, že přístroje nepracují tak, jak by měly.
Židle u kontrolního panelu byla prázdná. Wang ležel pod ní a třásl se jak osika. Vypadal, že je v nějakém epileptickém šoku. Tělem zmítaly křeče, SAB měl stále napojený ze spánkového implantátu na deck. Když k muži přispěchal, zjistil, že je to horší, než myslel. Zalitý neonovým pralesem světel, civěl voják do stropu a nevnímal ani to, že se pomočil. Nathan praštil do přepínače na decku pro nouzové odpojení. Nic. Systém nereagoval. Váhavě natáhl ruku, ale než konektor vyndal z mužovy lebky, nervózně se kousl do rtu.
Wang znehybněl.
Zprvu myslel, že ho tím zabil, ale srdce pod uniformou stále bilo - pomalu, ale pořád silně.
Hologramy se dál zlověstně chvěly a Nathanovi se mezi lopatkami začal stahovat strach. Nevěděl nic o lékařském ošetření, nepamatoval si ani kurzy první pomoci z přípravek. Chtěl zjistit, co se stalo, ale holografické údaje byly rozhozené a vzhledem k Wangovu stavu ani omylem neuvažoval o spojení.
Masumi: Jediná možnost, která ho napadla.
„Vydrž,“ řekl muži do ucha, vyskočil na nohy a zamířil do kryo oddělní.
Nepřemýšlel, nevnímal ani chladný čůrek potu, který si razil cestu po páteři a dál přes žebra. Běžel stísněnými prostory do zadních sekcí lodi, kde spal zbytek posádky.

2.

Vzduch v kryo oddělení byl mrtvý a nehybný. Prostory rezonovaly nepřetržitým bzukotem silného napájení. Stáze pak působily jako odhalené pláty vosího hnízda. Stupňovité pětiúhelníky lemované množstvím kabelů konstruktéři navrhli tak, aby zabíraly co možná nejmenší prostor. Byly zasazené do stěn po Nathanově pravici
i levici, jen namísto plodů, dosud nenarozených vajíček a kroutících se larev, leželi za prosklením nehybní lidé. Syntetický Ice zpomaloval jejich životní funkce. Veškeré fyziologické procesy byly utlumeny na minimum. Nejen z vlastní zkušenosti Nathan věděl, že se lidem v umělém spánku nezdají dokonce ani sny. Technologie, která pomohla nerobotickým posádkám otevřít cestu k soustavám Mléčné dráhy.
Cíl mise: Barnadova šipka. Čtvrtá nejbližší hvězda od Slunce. ProgressCorp měl v úmyslu zabrat tento solární systém dříve, než se k podobné akci rozhoupou konkurenční společnosti. Průzkumné i vědecké expedice proběhly již před lety a Orion patřil už k sedmé posádce, která mířila na rozrůstající se stanici Julese Verne, oběžnici třetí a jediné exoplanety terestrického typu. Cesta to byla dlouhá a úmorná, proto se desetičlenná posádka střídala po dvou na měsíčních směnách. Bdělá dvojice měla na starost průběžnou kontrolu systémů a zbylých členů, kteří spali. Nudná a únavná práce - alespoň doposud.
Nathan stiskl tlačítko u kóje Masumi a s nemalým napětím čekal, zda systém zareaguje, jak má. Ozvalo se zasyčení uvolněných svorek a pětiúhelníková paleta vyjela ze zdi. Masumi Tanaka ležela v kovovém lůžku klidně, s rukama složenýma na břiše. Vypadala jako ta princezna z pohádky se sedmi trpaslíky, jejíž jméno si nedokázal vybavit. Bílá. Neživá. Ovšem když se rozsvítily kontrolky, věděl, že započal proces tání.
Masumi pocházela z Jokohomi a pro korporaci pracovala překvapivě dlouhou dobu. Lodní zdravotník a druhá nejvyšší důstojnice. Pokud někdo z posádky věděl, co si počít s Wangem, tak ona. Nathan napjatě sledoval odkapávající Ice a dával si dohromady, co se za poslední minuty událo. Přišlo mu na mysl, že si důstojnice jistě poradí. Sám k těm, co rozhodují, nepatřil. Jako druhořadý technik zastával na lodi jednu z nejnižších funkcí. Jeho hlavní náplní byla údržba základních mechanismů – dveří, potrubí, vodovodu. Sim jednotkám a mikroprocesorům rozuměl asi jako koza petrželi. Ano, Masumi bude vědět, co dělat.

***

„Říkám, že ležel tady a byl úplně mimo,“ zopakoval Nathan ztrápeně, když mu žena věnovala nedůvěřivý pohled.
Ještě před čtvrt hodinou se Korejec válel na zemi a vypadal, že mele z posledního. A teď? Byl fuč. Prostě se vypařil.
„Musel někam odejít.“
Masumi vyzkoušela intercom, jako by nebrala v potaz, že komunikace lodi je offline.
„Celý systém je rozhozený, co jste tu prováděli?!“
Já? To Wang si nejspíš hrál na hackera. Pomyslel si, ale nic na to neřekl.
Přesunula se k počítači a pokusila se systém restartovat manuálně. Nebylo to k ničemu. Světlo splašeně vibrovalo před její hladkou tváří a odráželo se v bronzových čočkách.
„Do háje, nemůžu odsud zkontrolovat ani náklad!“
Většina vybavení na lodi byla výzkumného a armádního charakteru. ProgressCorp, ostatně jako všechny nadnárodní společnosti, si nárokoval výhradní právo na zabraná území, vědecké objevy i surovinová ložiska. Popravdě, ProgressCorp si nárokoval právo na mnoho věcí, včetně vlastnění zaměstnanců. Pod hlavičkou výkonnější práce
a loajality byl každý pracovník od náboru obdařen biočipem. Jakousi pojistkou, která zabraňovala po dobu určenou odchod ke konkurenci. A dle toho vypadalo i osazenstvo Orionu.
Doktorka Masumi Tanaka prezentovala jasný příklad modifikace DNA. Na těle sice neměla krom spoje a očních transplantátů žádné známky operací, ale Nathan měl ohledně Japonky jasno. Na pohled půvabná žena byla nízkého vzrůstu, černé vlasy upravené na mikádo daly vyniknout dlouhé šíji. Pleť měla hebkou, tělo pod vojenskou uniformou pevné a štíhlé. Malá ústa sice nyní křivila do nepěkného šklebu, ale zuby vybělené laserem z nich zářily jako obdélníčkové neony. Skoro jako umělá panenka.
Dle složky měla padesát sedm let, jenže nevypadala víc než na třicet. Kouzla moderní vědy, která si někdo jako Masumi mohl dovolit.
„Struktura kódování vykazuje nestálost datových přenosů, nechápu příčinu,“ zamyslela se nahlas, „jako by Orion nevěděl, které informace a kam posílat.“
„Co to znamená?“ zablekotal Nathan nechápavě.
Masumi ho ignorovala a vyhlédla z okna: „Kde vůbec jsme?“
Nathan se zoufale podíval za průzor, jenže neznámá souhvězdí mu nepřipomínala nic, co znal.
Zatímco mlčel, doktorka si prohlížela porušené konzoly se stále větším zájmem.
„Nezapomněla jste na něco?“ přerušil její diagnostiku.
Žena zvedla nepřítomný pohled, ale pak přikývla: „Ano… jistě, rotmistr Wang. Loď není tak velká. Začneme…“
Větu nedokončila. Nouzové osvětlení se z vteřiny na vteřinu vypnulo, stejně jako všechny skotačivé hologramy. Vše se ponořilo do naprosté tmy.
Oslepený Nathan vyjekl: „Co je?! To jste udělala vy?“
„Ne.“
Ticho.
„Nathane?“
„Ano?“
„Slyšíte to?“
Zaposlouchal se.
„Ventilace.“
„Nejde sem kyslík,“ potvrdila.
Nathana zachvátila panika, ale než stačil říct něco nepatřičného, hologramy chaoticky zablikaly. Vnitřní osvětlení místnosti se znovu aktivovalo a ventilace se opět spustila.
„Je to mnohem horší, než jste říkal,“ vytkla mu, oči zvednuté ke stropu.
„Ale vždyť jsem, sakra, povídal, že systémy úplně zblbly!“
„Pojem systémy zblbly nemám ve slovníku!“ štěkla. „Doneste světla a taky vysílačky!“
Na nic nečekal a ze skříně na zdi vytáhl dvě baterky a ušní infolinky. Předal jí vybavení, zatímco ho instruovala. Rozhodla se, že se nejdřív sama pokusí najít Wanga. To bylo přednostní. Nathan vyfasoval kontrolu nákladu a probuzení ostatních IT specialistů. Přijal to s těžko skrývaným trápením.

***

Chodby se zdály klaustrofobičtější než obvykle. Osvětlení nepravidelně blikalo, hydraulické dveře na několika místech vůbec nefungovaly. Nathan cítil, jak loď pulzuje syntetickým zmatkem, ta neurčitost chaosu v něm probouzela vnitřní neklid. Potil se
a myšlenky mu vířily hlavou rychleji, než částice vystřelené urychlovačem.
Na chvíli zavzpomínal na nehodu lodi Arkas, která se udála před pěti lety. Výzkumné plavidlo přišlo o napájení na cestě z kolonie Tau Ceti I. Motory i energie šly do háje, a přesto že posádka vyslala nouzový signál, záchranné skupině se nepodařilo dosáhnout kolizní polohy včas. Všech osmatřicet astronautů tenkrát zemřelo na podchlazení.
Let Arkasu byl stále považován za nejhorší nehodou v historii vesmírných operací. Když poškozenou loď přivlekly k Zemi do orbitálních doků, Nathan pracoval
u společnosti teprve prvním rokem. Poté, co skončila diagnostika systémů a operačního počítače, pomáhal s úklidem. Bohužel nešlo jen o vybavení. Tehdy poprvé v životě poznal, jak vypadá smrt. Žádné fiktivní hologramy ve zprávách. Odporná a syrová. Cítil ji každým kouskem svého těla. Obrazy, jež se nenávratně zaryly do paměti jako paraziti. Nathan se při té vzpomínce podvědomě otřepal. Pohled na mrtvolně zkroucená těla mužů a žen ho děsil dodnes.
V infolinku, který měl zasazený v uchu jako špunt, zachrčel cizí signál. Nestálý šum. Zastavil se a poklepal na přístroj prstem: „Doktorko?“
Žádná odezva. Měl pocit, jako by se do rušeného vysílání mísilo něco dalšího. Nepochybně to byl hlas, ale tak tichý a přerušovaný, že mu nerozuměl. A přesto připomínal ženu.
„Masumi?“
Hlas měl zvláštní přízvuk a ruchy způsobovaly nestálou výšku tónu. Mohlo se jednat o chybu? Zdrojový zůstatek v hyperprostorovém poli Orionu? Nebo se snad na jejich vlny napojil externí podnět? Senzory byly mimo jako všechno ostatní. Možná je v dosahu nějaká jiná loď. Ne. Příliš nepravděpodobné. A přesto tomu chtěl alespoň na chviličku věřit.
Další variantou mohly být halucinace. Nejjednodušší vysvětlení bývají zpravidla ta nejjistější. Zbytkáč v neurologickém rozhraní. Už se mu to stalo dřív. Véčko systematicky napadalo datové i přijímané signály neurotických spojů a zpomalovalo jejich chod. Tyto procesy někdy způsobovaly sluchové vjemy, ale než se vypletl z úvah a dedukcí, uvědomil si, že je vysílačka opět hluchá.

Když vešel do prostoru stází, všechny kontrolky na panelech blikaly jako zblázněná světla semaforů. Byl tu stejný elektronický binec jako v řídícím oddělení. Jakmile informoval Masumi, pečlivě zkontroloval jediné monitorovací zařízení, které ještě fungovalo. Syntetický mráz naštěstí pořád držel a obrazovka mu prozradila, že všech osm členů posádky je naživu…
Tak moment… osm?
Nathan si znovu prošel data, ale ta mu vyjela stejný údaj. Podle počítače bylo v kryospánku osm lidí, což nedávalo smysl. Orion měl desetičlennou posádku. S Wangem a doktorkou byli vzhůru tři, takže jeden člověk v kójích přebýval. Promnul si oči, jako by doufal, že to pomůže, ale seznam na obrazovce stále ukazoval jméno navíc.
Rozjel prsty po klávesnici a přečetl si údaje o přebývajícím spáči.
Stefanie Hoferová. Třicet čtyři let. Neuro-inženýrka pokročilých psychologických modulů pro implantáty s defektem. Nathan nechápal, co by Berlínská držitelka Nobelovy ceny dělala na lodi. Že by se počítač spletl a omylem do soupisu zapojil cestující z minulých letů?
„Masumi, tady Nathan,“ řekl do vysílačky.
„Mluvte.“
„Našla jste Wanga?“
„Zatím nic. Prošla jsem ubikace, laborku i ošetřovnu. Nechápu, kam se ten chlap poděl.“
Zvláštní.
„Stáze se zdají být ok.“
„Dobře. Mám tady známku dalších výkyvů, pusťte všechny ven a pak zamiřte do skladiště.“
„Všechny?“
„Je příliš riskantní nechat posádku napojenou na systém.“
Nathan váhal, jestli se má zmínit o chybě v seznamu, ale pak si to raději rozmyslel.
„Rozumím, Nathan konec.“
Spustil rozmrazení kójí. Teď tu budou mít pěkně „veselo“. Na lodi, která je koncipovaná pro dvě stálé osoby, bude běhat deset lidí. A kdo ví, jak dlouho…
Tání ledu potrvá několik minut. Měl dost času, aby zkontroloval náklad.

V jednom to přece jen bylo pozitivní. Vzbudí se i Reesová. Vracela se mu vzpomínka na čas před odletem.
Několik dní do startu strávil v zapadlém hotelu Glass Point. Vlastně to byl dost únavný týden. Ačkoli očekával klid a odpočinek, Zora Reesová se postarala o přesný opak. S Nathanem patřila Zora k nejmladším členům Orionu. Dvaadvacetiletá rusovláska obtěžkaná výraznými stíny kolem očí. Oficiální zařazení: skladník
a kontrolor zásilkového softwaru.
Když ji potkal v docích, měla na sobě oranžovou orbitální kombinézu na zip, která bravurně skrývala její tělesné nedostatky. První co mu vpálila do obličeje: „Čéče, vypadáš, jak sjetej, kámo.“ Přízvuk ji přiřazoval někam na jih města. A vzápětí: „Nemáš cígo?“ a když jí ho dal: „Měl by sis zajít pro ňějaký prášky, jináč to poznaj.“
Slovo rozhodně nedalo slovo, protože Zora dokázala mluvit za dva, vlastně i za tři, nebo čtyři a než bys řekl švec, už jí kupoval v kantýně pivo, třebaže vůbec nechtěl. Ve výsledku to Nathanovi přišlo vhod. Na rozdíl od jiných holek nedělala cavyky ohledně implantátů a Véčko uvítala jako zajímavé zpestření sexu. Přestože by to nikdy nahlas nepřiznal, Reesová mu chyběla.