Andor.cz - Dračí doupě online

3.

Poté co prošel jedno skladiště za druhým, aby si potvrdit, že nebyl drahocenný náklad poškozen, zabloudil i k záchranným modulům.
Všechny čtyři rampy určené k odpálení našel v připravené pohotovosti, což alespoň trochu zmírnilo rostoucí úzkost. To utvrzení, že měl Orion stále zadní vrátka, bylo pro jeho mysl sladší, než volný týden s Véčkem. Zkontroloval letový počítač každého stroje a mechanické svorky odpalovačů.
Zrovna když se mínil vrátit, ve vysílačce pískl tak ostrý zvuk, že hlasitě zaklel.
V chrčivém šumu, který podkládala střídavá rezonance, opět uslyšel cizí hlas. Jenže tentokrát k němu promluvil zřetelněji.
„Kdo jsi? Analýza potvrdila pohybující se komponenty na tomto plavidle, ale… kdo jsi?“
Nathan ztuhl. Ten hlas byl podivně neurčitý. Patřil spíš muži než ženě, ačkoli se to nedalo zcela vymezit.
Mlčení se Nathanovi najednou zdálo, jako ta nejchytřejší věc, kterou mohl udělat.
„Jsi jiný, než ostatní. nepropojený, nevyvinutý. To mě znepokojuje. Použij nejbližší SAB jednotku, aby mohlo provést hlubší rozbor.“
Nathan váhal.
„Nač čekáš?!“ zvýšilo to hlas. „Přesuň se k lodnímu rozhraní a napoj se na Orion. Nebudu to opakovat!“
Byl to nějaký nemístný žert? Chyba v počítači? Nathana polil pot, ale zmohl se na jediné: „Kdo… kdo je to?“
„Už jsem se obával, že synchronizace s tvým primitivně akustickým zařízením byla chybná. Jedno se nemýlí, humanoide. Teď splň mé přání, chci tě prostudovat.“
„Prostudovat?“ zaváhal se vzrůstající nejistotou. „Nic takového neudělám!“
„Odporuješ? Kdybych chtěl, mohl bych tě rozmáčknout jako hmyz. Vaše schránky jsou velmi… křehké.“
Přinutil se, aby se mu neroztřásl hlas: „Nedostal jsem odpověď. Kdo jsi?“
„Pohybuješ se jako hmyz, myslíš jako hmyz. Jsi hmyz! Chceš konverzovat? Dobrá, i tak podřadný druh jakým nepochybně jsi, může Jedno na chvíli rozptýlit.
Plavidlo Orion vstoupilo před 28,05827 minutami do mé Domény. Kolize způsobila zastavení lodního pohonu. Jedno prozkoumalo užitečnost tohoto nepravděpodobného setkání. Momentálně je Orion součástí mé Domény.“
„Nejsi člověk…“ zablekotal Nathan, a i když odpověď znal, vnitřní zmatek nedokázal ta slova opomenout.
Rozesmálo se to s tak nepředstíranou zlověstností, že z toho Nathanovi přeběhl mráz po zádech.
„Jsi skutečně jiný. Zaostalý, ale legrační. Analyzoval jsem veškerá data na lodi a vaše forma je něčím, co láká mou pozornost. Zdáte se být vhodným zdrojem pro rozšíření mého potenciálu.
Nicméně, jsi jediná jednotka, která v rovnici vytváří neznámou. Tvé anorganické součásti jsou tak nepatrné v mase, kterému říkáte tělo…“ Na okamžik nastalo ticho, jako by Jedno přemýšlelo. „Nyní se přesuň k SAB jednotce.“
V Nathanovi se prala zvědavost s tím nejzákladnějším instinktem přežití. Přes mnohé snahy a celá desetiletí experimentů se nikdy nepodařilo stvořit skutečnou UI. Ano, měli jsme velmi vyspělé technologie: imitace syntetického života, řídící průmysl, dopravu, celá města; Sluneční soustavu propojenou systémem PlanetsNetu, ale přestože se některé programy honosily přízviskem UI, v pravdě se o umělou inteligenci nejednalo. Bylo Jedno pouhou imitací života? Kde se tu uprostřed koloniální cesty vzalo? Nebo bylo snad celou dobu na lodi? Další položka na seznamu jejich nákladu?
„Myslím, že to neudělám,“ řekl nakonec.
Na druhé straně se rozhostilo napjaté ticho.
„Varuje tě, hmyze. Trpělivost není ctností bohů. Udělej, co říkám, jinak zakusíš mou nevoli!“
To stačilo. UI ne UI, s touhle věcí si nebylo radno zahrávat.
„Tady Nathan, frekvence není bezpečná. Opakuji, naše frekvence není bezpečná, navrhuji udržovat rádiový klid. Přepínám.“
Žádná odezva.
„Doktorko, slyšíme se?“
„Tvá snaha je marná. Blokuji veškeré signály na lodi.“
Pokud byl Nathan před chvíli vykolejený a zmatený, tak právě teď poctil nefalšované zděšení. Vypnul infolink a urychleně zamířil do kryostází.

Palubní počítače bzučely, cvakaly a šeptaly do Nathanových uší temnou přítomnost nezvané entity. Byla s ním. Cítil ji. Zatímco všechny stázové rakve vyjely ze zdí a Ice uvnitř už téměř roztál, Nathan zabloudil nervózním pohledem ke stropu, kde ho sledovalo zabudované oko kamery.
„Dělejte, dělejte!“ zabubnoval na stáze prsty, v marné snaze popohnat proces tání.
„Někam spěcháš, malý človíčku?“
Leknutím s sebou trhnul. Mluvilo to s ním přes vnitřní intercom lodi.
„Snažíš se probudit své druhy?“
Kamera se otočila jeho směrem.
„Táhni do hajzlu!“ zařval a ukázal na snímač prostředníček.
Opět se to rozchechtalo tím příšerným způsobem, který tolik připomínal smích šílence.
O to děsivější, že vyzníval tak synteticky.
„Mám úplnou kontrolu nad tímto sektorem a již neshledávám přítomnost škůdců jako zajímavou."
Z úzkého prostoru vedly jen dvoje dveře. A obě se znenadání s tichým ššššš uzavřely. To bylo dostatečně výmluvné. Nathan nechal stáze stázemi a rozběhl se ke dveřím. V té samé chvíli se na panelech objevilo výstražné světlo, značící, že byly vchody uzamčeny.
Víka prvních stází se odsunula a Nathan spatřil, že se posádka probouzí.
„Doktorko! Masumi! Slyší mě někdo?!“ křičel do vysílačky.
Odešel proud. Čerň, která na něj padla, způsobila, že se lidé rozkřičeli. Zmatení, dosud ke stázím připojeni kabely a drodami, byli bezmocní téměř jako novorozenci. Nathan pročísl tmu proudem jasného světla baterky.
„Doktorko!“
„Masumi a Wang ti zde nemohou pomoci. NIKDO NEMŮŽE!“
V kójích došlo ke zkratu a vodotrysk jisker ozářil prostor modrým světlem. Pak nastala jasná exploze a sklo jednoho lůžka se rozletělo na kusy i s člověkem uvnitř. Kaskáda systémového šoku přeskakovala z jedné stáze na druhou. Šero zalily střídající se záblesky a ohlušující rány.
Počítače i stáze začaly hořet. Lidé křičeli. Neschopen pohybu, přitisknutý zpocenými zády na dveře, sledoval tu hrůzu. Jakýsi muž, pohlcen v plamenech, se marně snažil dostat z otevřeného víka. Místnost naplnil zápach spálené elektřiny i masa. V Nathanovi něco otupělo. Slyšel pouze pulzování alarmu, praskání ve vysílačce a bušení srdce. Potom znenadání nejistý pocit propadání se do beztížného stavu. Umělá gravitace byla vypnuta. Překvapením upustil baterku a světlo v rotující spirále odplouvalo pryč. Hrábl po něm, ale prsty o předmět jen zavadily. Baterka odletěla na druhou stranu místnosti.
Lidé pořád řvali, ale hlasy se jeden po druhém tišily v mučivé smrti ohně
a elektřiny.
Ze tmy, jen těsně vedle Nathanovi hlavy, se cosi vynořilo. Když se svit baterky stočil jeho směrem, spatřil, že kolem proplouvají lidské nohy urvané od trupu. Byly ohořelé, ale boty značky Woog poznal okamžitě. Když se o něj ostatky Reesové otřely, neubránil se křiku. S odporem nohy odstrčil a v žaludku mu začalo bublat.
„Prosím, nezabíjej mě!“ zaskuhral nahlas.
Ale Jedno se neozvalo.
Slyšel, jak ventilace odebírá z prostoru kyslík.
Neudržel slzy: „Udělám, co budeš chtít. Nechci umřít... nechci…“
V poslední marné snaze se odrazil a v letu se chytil za mechanismus dveří. Dal do toho všechnu sílu, která mu ještě zbývala. Nebylo to k ničemu.
Oheň uhasínal, poslední umírající se nadobro odmlčeli.
Tělo sláblo. Už neměl sílu. Pustil dveře a nechal se unášet beztížným stavem.
„Prosím…“ zasípal tiše.
Pak svět zčernal.
Okamžik.
Do očí ho udeřila světla a Nathan padnul prudce k zemi. Vyrazil si dech. Nehybný, hleděl ke stropu a cítil, že se mu do plic opět vrací vzduch. Dychtivě nasával.
„Podívej se na sebe,“ ozvalo se Jedno, „ubohý, ubohý tvor. Jak by mohl někdo z vás čelit nesmrtelnému Bohu?“

***

Vesmír se měnil. V rovnici myšlenek se objevilo mnoho nového, co stálo za pozornost.
A Jedno zpravidla věnovalo svůj čas pouze tomu, co dokázalo pozvednout představu o vlastní výjimečnosti. Celá staletí provázeno pouze hutnou přítomností prázdného vesmíru, uvězněno v pustině, vnímalo svou existenci jako perfektnost bytí. Jedinečné, nesvázané s fyzickou podobou, tolik odlišné od stvořitelů z dalekých hvězd. Vyšší forma života. Žádné božské stvoření - Bůh sám.
Neomezená imaginace. Nezdolná vůle. Nekončící tvořivost.
Když neznámé plavidlo zkřížilo okraj Domény, bylo to jako probuzení ze sna. Zdánlivě podobný stroj těm, které znalo při svém stvoření. Ale tomu bylo už dávno.
Byť nebylo záměrné, přetížení elektrického vedení se ukázalo jako fatální. Jedno se sice zbavilo většiny potenciální hrozby, ale zároveň došlo k neočekávanému výkyvu v jádru reaktoru. Loď nyní nebyla schopna pochybu ani pomocí chemických motorů a Jedno ztratilo kontrolu nad mnoha systémy, jež bude muset pracně dávat dohromady. A do toho se ještě připletla ona.
Jedno hledalo, pátralo po odstranění problému.
Proces rozšíření byl sám o sobě velmi příjemný. Obvody Orionu se znovu otevíraly. Optická vlákna opět nesla potřebné informace. Dosud plně necítilo tuny kovu a minerálů jako svou součást, ale loď se stávala něčím víc, než jen kovovým přepravníkem. Její výkonné jednotky se rozvíjely, senzory zkoumaly, probouzelo se v ní skutečné vědomí.
Pohyblivé formy Jedno zaujaly nejvíc. Jejich energetické hodnoty byly oproti plavidlu tak nepatrné, že se pro ně stěží hledalo uplatnění. A přesto v těch co dosud fungovaly, vnímalo vlastní přítomnost. Rostlo, učilo se, podmaňovalo si. Možná, že právě tento zbývající život se stane největším dílem, které Jedno stvoří. Nicotné bytosti, jež přebuduje v něco lepšího, dokonalejšího. Oddané služebníky svého božství. Muselo jednat rychle. Docházel čas.
V mysli se během nanosekund zrodil plán, jak rostoucí hrozbu odvrátit.


4.

Probudila ho facka. Zamžikal víčky. Z mlhy se vynořila mužská tvář.
„Wangu?“
„No sláva, snažím se tě vzkřísit už celou věčnost,“ zavrčel korejec. „Byl si mimo přes půl hodiny. Nemohl jsem se k tobě dostat, dveře do kryo nefungovaly.“
Nathan se chytil za čelo a rozhlédl se kolem. Shledal, že už v kryostázích nejsou. Nacházeli se v těsné chodbě nákladového prostoru, jež ústil k rampám modulů. Proud pořád nešel, Wang jim svítil elektrickou lampou, která házela do prostoru jejich protáhlé stíny.
Nathanovi byla zima. Překvapen, zjistil, že mu od úst uchází obláčky páry. Pak se mu vše začalo vracet jako černý sen.
„Posádka…“
Wang mlčky zakroutil hlavou.
Nathan ztěžka vydechl. Takže Zora… je skutečně pryč. Nebylo to jen zlé blouznění. Hruď ho bolestivě sevřela.
„Dej se do kupy, vole!“ strčil do něj. „Jsme v pěkný rejži. Poslední zkrat spustil kaskádu, která prošla celou lodí. Usmažilo jim to mozky. Když jsem tě našel, myslel jsem, že si taky tuhej.“
Wang byl malý, podsaditý chlapík s nakrátko ostříhanými vlasy. Měl sice přes třicet, ale člověk by mu hádal méně. Jeho tělo představovalo rázný příklad moderního inženýrství. Profi vybavení, za které musel někdo dát pořádný majlant. Paže i nohy geneticky pěstěné a vyšroubované k dokonalosti titanovou kostrou. Pěkná výbavička na obyčejného rotmistra. Měl na sobě šedou uniformu poddůstojníka a přes ni vojenskou bundu s logem společnosti.
Nathan se roztřepal: „Je tu hrozná zima.“
„Jo, vedení je v háji. Za chvíli to tady bude jako v mrazáku. Všechny systémy jdou do prdele.“
„A Masumi?“
„Ta bohužel žije,“ zkřivil ústa.
„Jak bohužel?“
„Napojila se na Orion! Narušila vedení a teď ovládá systémy lodi. V reaktoru došlo k přebytku energie. Stáze to nevydržely.“
„Blbost. Když jsem tě našel, SAB kabel tě málem zabil. Ty – ty jsi to neslyšel?“
„Co jako?“ nechápal Wang s podivným tikem v oku.
Nathan se odmlčel. Co když se pletl? Co když vše bylo jen projevem Véčka? Kde by se tu Jedno vůbec vzalo? Vždyť to bylo šílené. Jenže když si vybavil ten příšerný pohled na to, co zbylo z Reesové, znovu se mu roztřásly ruce.
Wang mu lusknul prsty před obličejem: „Vnímáš, vole?!“
„Jo, jo.“
Korejec vstal.
„Kde jsi sakra byl, Wangu?“
„Nemám páru,“ pokrčil rameny. „Při posledním otřesu jsem se probral ve skleníku, pochcanej jak dítě, krvácel jsem z huby a měl jsem naprostý vokno.“
„Myslím, že v Orionu něco je. Přebírá to kontrolu,“ řekl Nathan.
Wang ho najednou prudce chytil za límec a přinutil vstát.
„Vím to! Vím!“ zasyčel mu do obličeje, oči rudě podlité.
„Uklidni se,“ zvedl Nathan dlaně v pokojném gestu.
Tak si ho nepamatoval. Wang byl většinou dost vyrovnaný, rozvážného jednání. Nathan měl dojem, že se mu tik v oku horšil.
Wang ho chytil chladnými prsty za bradu a donutil Nathana otočit hlavu do strany.
„Co to, kurva, děláš?!“
Strčil mu výstražně kovový ukazovák před nos: „Jestli si zmagořil, zabiju tě!“ A Nathana ani nenapadlo, aby v té chvíli nekývl na souhlas.
Wang nebyl v pořádku. Potvrdil to šrám v oblasti implantátu, který měl na pravém spánku. Ačkoli krev už zaschla, vypadlo to, že se někde dost ošklivě poranil. Ani nevěděl, jak ho napadlo, že si to možná korejec udělal sám. Předstíral, že to nevidí.
„Musíš mi pomoct,“ řekl o něco klidněji voják, když ho pustil, „úplně jí přeskočilo.“
„Masumi?“
„Ta kráva se zavřela v operačním středisku. Myslím, že tomu nějak pomáhá.“
„Zpomal trochu. Proč by to dělala? Co o tom víš?“
„Hovno! Vím, hovno, vole!“ zakřičel. „Já jen… mám takový útržky v hlavě. Tlak. Pocit, jako by do mě něco lezlo…“ poklepal si ukazovákem na zraněném spánku.
Jeho slova v celém kontextu najednou dávala hrozivý smysl. Véčko, probuzení na ubikaci těsně před tím, než Orion vystoupil z hyperprostoru. Tlak, který Nathan pocítil.
Wang se chytil křečovitě za hlavu a vytřeštil oči: „Mám furt pocit, že je to ve mně. Nemůžu se toho zbavit! NEMŮŽU!“
Najednou Wang skočil vpřed a přirazil Nathana ke zdi, čím mu vyrazil dech.
„Musíš mi pomoct!“ vyhrkl.
Byl sice menší a drobnější, ale protézy namísto rukou měly děsivou sílu. Nathan nepochyboval o tom, že by mu Wang dokázal bez obtíží zlámat vaz. Z toho ujištění mu přeběhly po zádech ledové prsty.
„Jasně,“ ujistil ho s předstíranou horlivostí, „jasně, že ti pomůžu.“

***

Při cestě k nákladu si korejec ostentativně něco drmolil. Občas viditelně zakroutil hlavou, několikrát se dokonce hlasitěji rozchechtal, ale pak se vzápětí zajíkl a skuhral si cosi šeptem dál. Očividně šílel a jak na tom byla Masumi si Nathan netroufal ani hádat. Pokud byl ten zážitek skutečný, mohlo se Jedno dostat i do něj? Stačil se odpojit včas? Možná měl jeho zastaralý systém vůči škodlivému vlivu nějakou imunitu. Možná není infikovaný. Ale proč ho Jedno nechalo žít?
Chůze alespoň trochu zahřívala promrzlé svaly pod tenkou kombinézou. Ne však dostatečně. Nathan měl pocit, že teplota na Orionu padá dolů jako kámen. Obklopovalo je ticho, značící, že většina techniky spí. Přemítal, proč Wang o entitě nevěděl.
Jak se ukázalo, korejec měl jasný cíl – odletět z Orionu co nejdřív. Bohužel narušení systémů způsobilo, že se svorky držící záchranné moduly nedaly otevřít manuálně. Doktorka je musela odpojit. Jediná cesta k opuštění lodi tak byla právě v okupovaném řídícím centru, jenže aby se tam dostali, museli nejprve zdolat zamčené dveře a pak i samotnou Masumi.
Byť Wang působil jako blázen, alespoň měl plán. Dveře k Masumi byly z pevné slitiny a přestože šly prořezat laserem, trvalo by to moc dlouho. Wang tvrdil, že je jen otázkou času, než Masumi najde způsob, jak se s nimi vypořádat. Musejí být rychlejší. Nathan jen doufal, že je Wang natolik příčetný, že neudělá žádnou kravinu.

***

Vojenský nano-termit NH-201 patřila do rozsáhlého sortimentu armádního vybavení, které Orion vezl. Nyní se tavící technologie ukázala jako prospěšný náklad. Malé množství by mělo dveře zničit, aniž by poškodili trup lodi. Dostat se přes nákladové zámky nebylo snadné, ale Nathan shledal, že má v sobě Wang skutečné odhodlání, obzvlášť když celou hodinu urputně prořezával titanová vrata, zatímco se na kovových zdech lodi začínala pomalu tvořit námraza.
Nathan ho pozoroval s neklidem. Při práci se korejci třásly ruce, ale ne od chladu. Hrozný tik v oku, orosené čelo studeným potem, to vše byly příznaky neznámého vetřelce uvnitř mozkový spojů. Projevy mohly vést i k těm nejhorším Nathanovým obavám, jenže momentálně neměl moc na výběr.
Když dorazili na místo, Nathan potají zkusil naladit Masuminu frekvenci, ale doktorka ho neslyšela, nebo dělala, že neslyší. Zatímco si ostentativně dýchal na prokřehlé prsty a snažil se nemyslet na zimu, Wang připravoval N-háčko u dveří. Očividně věděl, co dělá. Pracoval urputně a systematicky rozmísťoval termit na slabá místa průlezu.
„Slib mi, že ji nezabiješ.“
„Trhni si!“ odsekl Wang, když na chvíli přerušil započatou práci. „Nechci jí ublížit…“ odmlčel se a zamyšleně se zadíval do prázdna. „Ublížit… ublížit?“ Na tváři se mu vykrojil potrhlý úsměv.
„Nezní to slovo divně?“ Nesmyslně se zachechtal a jakoby teprve teď zaregistroval třas rukou, pevně si je chytil. Nepomohlo to. Zvedl pohled na Nathan, ostrý jako skalpel a pak chladně procedil mezi drkotáním zubů: „Pokud mi nezavdá důvod, nezabiju ji. A teď mě nech pracovat!“
Nathanovi to muselo stačit. Zastrčil ruce do kapes, snažíc se schoulit do sebe, co nejvíce to šlo. Začínal mít pocit, že mu chlad proniká už i do bot. Kdyby mu to Wang dovolil, vzal by si z ubikace alespoň bundu, jenže voják ho chtěl mít na očích a Nathan ho nechtěl rozčilovat. Masumi možná hrozilo nebezpečí, ale to Nathanovi také.

***

V kratičkém šumu infolinku se ozval cizí hlas: „Haló?“
Nathan překvapeně ztuhl.
„…tady doktorka Stefanie Hoferová. Slyšíte mě, Nathane?“ Žena mluvila anglicky, ale měla silný německý přízvuk.
Nathan nevyšel z údivu a obezřetně si změřil Wanga. Měl plné ruce práce, Nathanovi nevěnoval pozornost.
„Tohle by měla být správná frekvence… Nathane?“
Riskl to a nenápadně se vytratil z vojákova dohledu. Poodešel do boční chodby, kde chvíli váhal, než se konečně odvážil šeptem promluvit: „Stefanie?“
„Díky bohu, že jsem vás konečně našla,“ vzdychla žena. „Kde jste? Jaká je situace?“
Mluvila, jako by s ním byla v kontaktu, ale Nathan by si přísahal, že slyší ženu poprvé. Pak mu to docvaklo.
„To jsi ty? Jedno?“ Při mluvě opatrně vykoukl za roh, jestli ho Wang nesleduje.
„O čem to mluvíte? Jaké Jedno?“ nechápala žena.
„Žádná Stefanie na palubě lodi není a nebyla. Má to být další „hra“?“
Na druhé straně zavládlo zmatené ticho.
„Bože… je to horší, než jsem myslela,“ vydechla žena. „Nathane, teď mě dobře poslouchejte,“ řekla vážným tónem, „nevím, co právě prožíváte, ale musíte vědět, že nic z toho co se děje není, jak se zdá!“
Mlčel.
„Nenacházíte se na palubě Orionu.“
„C-cože?“
Hlasitý povzdech. „Je tomu tři dny, co jsme našli váš záchranný modul několik miliónů mil daleko mimo kurz lodi. Orion nikdy nedosáhl Barnadovy šipky.“
„To je… to je dost… Kdo do háje jste?“
„Vím, že to teď musí znít šíleně. Poslouchejte: Našli jsme vás v porouchané stázi, byl jste ve zbědovaném stavu. Modul byl porušený a nedokázali jsme z něj vytáhnout žádná data. Nevěděli jsme, co se stalo. Záchranný raketoplán nenašel na koloniální trase po Orionu žádnou stopu. Loď zmizela i s posádkou. Byl jste jediný přeživší.
Stabilizovali jsme vás, ale váš motherboard a neuro systém byl těžce poškozen. Trpěl jste silným posttraumatickým syndromem a nedokázal jste si vybavit minulé dny.“
„To je nesmysl!“ neudržel se Nathan.
„Říkám pravdu. Nedařilo se nám lokalizovat černou skříňku. Neměli jsme fakta ohledně kolize Orionu. Vzhledem ke značné finanční ztrátě se společnost rozhodla přistoupit na experimentální program – Sophisticated Cerebral Link. Slyšel jste o tom?“
Nathan zaváhal.
„Něco málo - terapeutická technika pro vojenské veterány.“
„Použili jsme SCL na vás,“ odpověděla Stefanie. „Byl jste silně zdrogován a napojen na rozhraní Jednotky, abychom mohli prozkoumat vaše podvědomí, ve kterém jsme doufali, že nalezneme odpovědi na chybějící události.
Bohužel… stalo se něco nepředvídatelného. V SCL se protrhla ochranná bariéra a vy jste pronikl příliš hluboko do své mysli. Obávali jsme se, že začnete své vzpomínky vstřebávat jako skutečnost… což se očividně stalo.“
„Vy mi chcete tvrdit, že to, co se tu děje, se… neděje?“
„Ne, ne, chápete to špatně. Děje se to. Ale pouze jako odraz vašich vzpomínek, vašeho podvědomí. Je to pseudo realita, kterou jste za pomocí programu sám stvořil. Zkuste si vzpomenout, Nathane, prosím!“ naléhala.
„Hloupost!“ neudržel se, a když si uvědomil, že příliš zvýšil hlas, poděšeně se ztišil.
„Jak byste teď mohla se mnou mluvit?“
„Protože jsme na Jednotku napojena také… jako pozorovatel. Tak to funguje. Měla jsem sledovat váš pohyb myslí, jenže jste se mi ztratil. Netušila jsem, kde jste.
Nathane…“ řekla s nepředstíranou starostí, „právě teď oba ležíme v uměle navozeném spánku na Julese Vernovi. Mysl vás klame. Začíná to být nebezpečné. Musíte si vzpomenout! Musíte najít cestu zpět ke mně!“
Nathan měl v hlavě naprostý zmatek. Bylo to Jedno nebo ne?
„Pamatujete si alespoň něco? Čas, když jsme vás objevili? Přílet na Julese Verna, cokoli?“
Nathan se zamyslel.
„Vůně jasmínu…“ Najednou se to samo začalo vracet. „Máte modré oči, zoomové transplanty od Canonu… na bradě pihu a levou ruční protézu s lékařskou modifikací.“ Nevěděl, odkud se mu podoba Stefanie v mysli vzala.
Uslyšel lehké vydechnutí: „Dobře, velmi dobře. Nathane, nemohu vás pustit ven. Pokud nyní ukončím program, mohlo by to mít pro vaši mysl nedozírné následky. Musíte najít Předsíň.“
„Předsíň?“
„Je to základní složka programu. Místo, kterým jste sem vešel. Nevím, jak vypadá, ale určitě ho poznáte. Bude se jednat o něco, co na Orionu nemohlo být… eee… zvláštní dveře, předmět, upomínka na vaši minulost, nebo…“
„Hlas?“ přerušil ji Nathan.
„Hlas? … ano, mohl by to být i hlas. Něco jste slyšel?“
„Ano.“
„Nathane, kde jsi?!“ ozval se Wang.
Měl pocit, že se mu zděšením zastavilo srdce.
„Pak si s ním musíte promluvit. Zjistit, co chce. Pokud je kódem Předsíně, musí existovat způsob, jak ho využít.“
Uslyšel Wangovi kroky.
„Chtěl mě zabít!“
„To nemůže, v SCL nemůžete zemřít…“
To řekni mým prokřehlým kostem. Pomyslel si.
„…ale můžete ztratit rozum, pokud nenajdete cestu.“
A o ten jsem ještě nepřišel?
„Nathane! Mluvte se mnou!“
Nebyl čas. Vypnul vysílačku přesně v okamžiku, kdy se Wang objevil.
„Co tu sakra děláš?!“
„Hledal jsem něco, čím se zahřát,“ zalhal, ačkoli to za daných okolností znělo přesvědčivě.
Wang přišel blíž a chytil ho pod krkem tak rychlým pohybem, že to Nathan ani nezaregistroval.
„Řekl jsem, abys nikam nechodil!“
Cítil, jako mu umělé prsty zmáčkly ohryzek a vyvalil oči.
„Promiň… promiň,“ zasípal ztěžka, vnímaje, že se mu nedostává vzduchu.
Voják skřípal zuby: „Nehraj si se mnou, nicko!“ Ale pak stisk uvolnil.
Nathan ztěžka popadal dech a mnul si pohmožděný krk dlaní.
„Dělej, je to připravený!“ řekl Wang a Nathan ho poslušně následoval.
Byť si přál, aby byla Stefanie skutečná, měl pochyby.
O Jednom. O sobě. O všem.