Andor.cz - Dračí doupě online

PROLOG



Pergamenový soud

„Předstup, Adero z Estonských Lesů!‟ vyzval sedící dívku ctihodný soudce. Dívka zvedla hlavu. V kulatém obličeji s ostře řezanými rysy nebylo znát zděšení ani strach, jen pouhá poslušnost. Byla nezvykle klidná, když se pomalu zvedla z dubové lavice, na níž seděla a vydala se pomalým krokem před soudce. Modré oči nespustila ze soudcovy tváře, v rukou stále pevně svírala kapesníček, který ještě neokusil její slzy. Otevřeným oknem vnikl do místnosti jemný vánek, který rozcuchal dívce zlaté vlasy. V přízračném světle, které pouštěla okna do síně, vypadala jako anděl, který sestoupil z nebes. Soudce však nepochyboval, že dívka nevinně stojící před jeho očima je vinna.
Ctihodný soudce pohlédl na Aderu přes skla svých brýlí. „Adero z Estonských Lesů, jste obviněna z porušení zákona tři. Chcete říci něco na svou obhajobu?‟
Na dívčině klidné tváři se objevil lehký úsměv. ,,Jak zní zákon tři?" otázala se zvučným hlasem, který v sobě nenesl jedinou emoci.
Lidé v síni zalapali po dechu, ale soudce si jen klidně sundal brýle a zadíval se na dívku, aniž by mu v rozhledu překáželo sklo. Nemohl určit, zda se mu dívka jen vysmívá, či zákon opravdu nezná. Nakonec si brýle pomalým pohybem nandal a zopakoval dívce zákon nesoucí číslo tři.
,,Nikdy nezradím svého manžela, nikdy mu nebudu lhát, stejně jako on nebude lhát mě. Nikdy nepočnu dítě s nikým jiným nežli se svým právoplatným manželem."
Dívka sklonila hlavu, ramena jí poklesla. Soudce pocítil smutek. Znal mnoho žen, co zákon porušily, znal mnoho žen a dívek, které za jeho porušení byly vyhoštěny z města. Ale ona? Doplatí na něj hůře nežli ostatní, protože to ona nese vinu na tom, že do světa byla opět vypuštěna nestvůra.
,,Jste však obviněna i z porušení zákona nejdůležitějšího. Zákona pět." Soudce se rozhlédl po místnosti. Muži, dosud klidní a nezaujatí, zpozorněli, některým vyprchala barva z obličeje, jiným se rozšířily zorničky. Některé ženy omdlely, jiné zbledly jako jejich muži, či známí.
Adera jen zvedla hlavu. Na její tváři se opět objevil úsměv. ,,Buďte tak laskav, Ctihodnosti, a zopakujte mi, jak zní."
Soudce nehnul ani svalem, když dívce opakoval věty, které se mu vryly do paměti. ,,Jakékoli propuštění magického tvora do naší země, i do zemí sousedních, je trestáno smrtí." Soudce se odmlčel sledujíce dívčinu reakci.
Dívka se narovanala, zabodla ledově modré oči do soudcových a nebezpečně tiše zašeptala: ,,Obviňujete mne tedy, že jsem zradila svého muže a počala dítě s jiným, se kterým jsem přivedla na svět magického tvora?"
Ctihodný soudce vážně pokýval hlavou. ,,Tak jest."
,,Nedáváte mi ani možnost se bránit! Nikdy jsem svého pána nezradila! Nikdy jsem neporodila dítě, které by mu nepatřilo! Kde vůbec je? To neměl ani tolik slušnosti, aby se objevil na procesu své ženy? To on je stvůra, ne mé dítě!" Dívka zvýšila hlas, její klid se rozplynul jako obláček páry.
Soudce se zhluboka nadechl a nedbajíce rozhořčených dívčiných slz, prohlásil: ,,Jelikož obžalovaná nemá důkazy své nevinny, je odsouzena k trestu smrti, který proběhne zítra ráno na náměstí."
Davem se pomalu rozšuměl hovor, když křičící dívku, před chvíli tak klidnou a rozvážnou, odváděli ven ze síně.
,,Není nestvůra! Není! Jsem nevinná! Pusťte mě!" Křičela, vzmítala se, plakala, ale nic jí nepomohlo. Strážci vlekli dívku ven ze síně do věznice.
Soudce zabušil kladívkem do dřevěného stolce a klidným hlasem oznámil, že je konec procesu. Lidé se pomalu rozcházeli stále debatujíce o Adeře. Nikdo neměl ani tušení, co provedla, dokud jim soudce neobjasnil situaci. Nikdo ani netušil, že dívka jako ona, může spáchat tak hrozný čin.
Sám ctihodný soudce se pomalu zvedl a vydal se směrem k východu. Nevšímal si dotazů kolemjdoucích šlechticů, ani gratulací. Odvedl svou práci a nyní s ní neměl již nic společného. Unaveně si promnul čelo. Dnešní soud jej vyčerpal, nevěděl však proč. Byl to soud jako každý jiný, jen soudil dívku, která se provinila více nežli ostatní.
,,Pane, pane soudče! Počkejte! Někdo s vámi musí nutně mluvit!" ozval se za znaveným starým mužem hlas kurýra. Soudce se otočil na malého mladíka s černými vlasy, které trčely na všechny strany, jako by do něj uhodil blesk. Mladík se uklonil. ,,Pane… musí s vámi… mluvit jeden… mocnej pán," vyrazil ze sebe nabírajíce vzduch do plic. Soudce si chlapce změřil zkoumavým pohledem.
,,Jméno, chlapče, neznáš?" otázal se klidně, ale otrávenost na něm byla znát.
,,Představil se jako Pán Vlků, pane. Řikal, že budete vědět."
Soudce se na chlapce zamračil. Bylo pozdě a on byl unavený. Nějaké žerty ze strany mladých lidí mu jen kazili náladu, která se stejně pohybovala na bodu mrazu. ,,Jsi si jistý, že říkal Pán Vlků?" optal se.
Chlapec horlivě přikývl. ,,Ano, pane."
,,Víc ti neřekl?"
,,Ne, pane. Jen mi dal pergamen, na kterym je vzkaz pro vás." Za řeči chlapec vytáhl v kapsy u hnědých kalhot zmačkaný pergamen.
,,Nečetl jsi v něm, chlapče?"
,,Ne! Pane, co vás to napadá? Nejsem zrádce!" ohradil se dotčeně mladík. Soudce jen přikývl a převzal si od chlapce pergamen.
,,Teď bež," odehnal od sebe mladíka. Chlapec, ač nerad, odběhl hledat další zákazníky, zatímco soudce bezdradně hleděl na pergamen ve svých rukou. Je možné, že by se vrátil? Jsou to už roky, co se naposledy ukázal! Kdy to jen bylo? Před deseti lety? Nebo snad dvaceti? Soudce si nemohl vzpomenout, bylo to příliš dávno na to, aby si vzpomínal. Věděl jen jedno. Bylo to před vyhlazením posledního magického tvora. Kdy to jen bylo? Před dvaceti lety? Nebo ještě dříve?
Soudce si promnul kořen nosu a znovu se zahleděl na vzkaz. S přemáháním pomalu rozložil pergamen a zahleděl se na zprávu. Při čtení pohyboval rty, jako by si chtěl znění zprávy vtisknout do paměti. Při každém slově bledl více a více, až při poslední větě se barva jeho obličeje dala přirovanat k bílé omítce.
Zavřel oči a poamlu vydechl. Na tohle jsem příliš starý. Nemám sílu honit se za nějakou záhadou. Proč se obrací na mě, když ví, že pracuji pro zákon?
Veškeré chování Pána Vlků mu připadalo nesmyslné a nezákonné. Zahleděl se na pergamen a s klidem jej odhodil.
Tak, o starost méně, pomyslel si spokojeně, zamnul si ruce a spokojeně vykročil směrem ke svému domovu.


Pergamen v cizích rukou

Den se pomalu nachýlil ke konci a předával žezlo své sestře, když se z jedné postranní uličky hlavního města Yonu vynořil muž halený ve stínech. Zastavil se těsně před světlem pouliční lampy a zahleděl se na královský palác. Očima schovanýma pod kápí pátral v oknech po něčem, co znal jen on. Pomalu sklonil hlavu a zadíval se na kamennou dalžbu, na níž ležel zmačkaný pergamen. Pomalu si podřepl a zahleděl se na něj. Neodvažoval se však natáhnout ruku a dotknout se zprávy, která ležela před ním. Byl příliš zbabělý na to, aby si přečetl cizí vzkaz? Nebo byl málo zvědavý?
Konečně v sobě nalezl odvahu a natáhl se pro pergamen. Opatrně jej uchopil mezi prsty a přitáhl k sobě. Hodnou chvíli jej otáčel v dlaních a zkoumal, než se odhodlal jej otevřít. Pomalými pohyby rozevřel pergamen a zadíval se na zprávu v něm. Každý řádek pročítal několikrát, ale nedokázal pochopit smysl slov.
O co jsem přišel? mihlo se mu hlavou.
Co to znamená?
Ve vedlejší uličce se ozvaly potácivé kroky. Muž se lekl, rychle vyskočil na nohy, schoval pergamen do kapsy a zmizel v uličce, kterou došel až sem.


Beznaděj

Hlavním městem se rozezněly bubny. Všichni, kdož ještě nebyli vzhůru, se probouzeli. Mezi spáče patřila i odsouzená Adera, která pomalu otevřela oči a zahleděla se na kamenný vlhký strop. Pomalu se zvedla do sedu a zabořila hlavu do dlaní. Chvíli jí trvalo, nežli se zorientovala, kde je, co zde dělá a co se s ní stane. Když si všechny tyto faktory uvědomila, ztěžka zadržovala pláč. Bylo mimo její chápání, proč ji odsoudili, když neudělala nic zlého. Unaveně zvedla hlavu a vyhlédla ven ze zamřížovaného okna. Svítá. Je den. Moje poprava.
Zvedla se na nohy a dovrávorala k okénku, chytila se mříží a přitáhla se, aby viděla, co se venku děje. Hleděla na svítání se slzami v očích.
Co teď dělá? Kde je? Kam mé dítě zavřeli? míhaly se jí hlavou otázky, které ji trápily i ve snech. Stihkla čelisti k sobě a pomalu se spustila na chladivou zem. Sama, byla tu sama. Zrazená a podvedená. Za chvíli ji pověsí!
Vztekle praštila pěstí do podlahy. Ne! Nedovolí, aby byla takto znesvědcena! Rozhlédla se po místnosti. Nic, co by jí mohlo posloužit k útěku.
,,A kdo mluvil o útěku?" zeptala se sama sebe nahlas. ,,Kdo říkal, že bych měla utéct?" Pomalu se zadívala na pásek, který měla omotaný kolem pasu. ,,Kdo říkal, že musím pryč?"
Strhla si pásek a omotala jej kolem svého krku.
,,Ne! Paní!" Ozval se za ní výkřik. Adera se otočila. Zamřížovaným oknem na ni hleděla mladá dívka. V očích se jí zračil strach, když něžně zopakovala: ,,Nezabíjejte se. Nikomu tím nepomůžete."
,,Ty to nechápeš!" vyjela na ni Adera a pomalu utahovala pásek kolem svého krku, se slzami v očích lapala po dechu.
,,Ne!" vyhrklo děvče a bezmocně natáhlo ruku skrze mříže.
,,Odpusť!" vyhrkla Adera ještě před tím, nežli se jazylka zlomila a ona byla beznadějně ztracena. Nebylo jasné, koho prosí o odpuštění, ale na tom nezáleželo. Děvče sledovalo, jak se tělo neznámé hroutí k zemi. Pomalu se zvedla, s očima stále upřenýma na ženu, kterou neznala. Couvala pryč od cely, před očima stále bezvládné tělo...