Andor.cz - Dračí doupě online

KAPITOLA 1 - ZTRACENA A NALEZENA

Znaveně se potácela sněhovou závějí. Síly jí docházely, ocitla se někde mezi vědomím a sny, neměla téměř žádnou vládu nad svým tělem, které se třáslo a naříkalo pod tenkou vrstvou šatstva. Dívka drkotala zuby, modré oči upírala přímo před sebe a stále si v duchu opakovala, že se nesmí zastavit. Kdyby se zastavila, nikdy by své nohy nepřinutila ani k tomu pomalému šouraní.
Ztratila pojem o čase. Zapomněla, kde vlastně je a co tu dělá. Důležité bylo, že ještě žila, na to se soustředila. Musela dokončit to, co začala, nemohla si tu jen tak zemřít. Musela jít dál.
Levá, pravá, levá, pravá. Střídej ty nohy, opakovala si v duchu. Nepřestávej, nepřestávej, nepřestávej…
Chladný vítr se prohnal kolem prokřehlé dívky a odfoukl jí kápi z hlavy. Zkřehlou rukou kapuci vrátila na své místo a raději si ji přidržovala. Ani kousek tepla, nesmím dát ani kousíček, drmolila si v mysli.
Zakopla a spadla do ledové závěje. Ne, musím - musím - dál - dál - za žezlem… Myšlenky jí pomalu odumřely v mysli a dívka zavřela oči. Co na tom záleží? Spát… Chci jen spát… Snad nechci tak moc…

****

Hostincem U Dvou Růží se nesl smích a veselá hudba. Sníh se snášel k zemi a bránil vozům dostat se tam, kam měly namířeno, ale to nikomu v malé hospůdce nevadilo. Všem stačilo pivo, jehněčí a zábava.
Skvěle, pomyslel si Aret, když míříl ke dveřím do hostince. Ještě nebyl ani sáh od vysněných dveří, když mu v hlavě zavyla samice vlka. Nebezpečí. Smrt. Hlásilo její vyděšené vytí.
Sakra, zaklel v duchu, otočil se a rychlým krokem zmířil od hostince, od tepla, jídla a zábavy, na kterou se celý měsíc tak těšil. Ovšem povinnost je povinnost. Smečka ho potřebovala, teď a rychle.
Ohlédl se, aby se přesvědčil, že jej nikdo nesleduje a rozběhl se rychleji, s pružností a rychlostí šelmy. Mocnými skoky zamířil do lesa, ze kterého slyšel naléhavé volání. Nohy se mu bořily do sněhu, zpomaloval jeho snahu o rychlý běh. Měl jsem se narodit jako rys, vzpomněl si na rysovy tlapy, které mu umožňovaly nepropadat se do hlubokého sněhu. Nyní mu Aret záviděl. Sníh ho brzdil, snižoval jeho šance na záchranu života své smečky.
Běžel lesem, prodíral se křovím, které jej čas od času škráblo, nebo praštilo přes nos. Chladný vzduch jej dráždil v plicích, ale na to se snažil nesoustředit. Udržoval rovnoměrné tempo, které bylo čas od času narušeno jeho pádem do sněhu, který mu zalézal za košili a studil ho na kůži.
Vytí zesílilo.
Zrychlil ještě více, hlavou mu vířily myšlenky jako zběsilé. Raději všechny své dohady odhodil do pozadí a snažil se soustředit na svůj úkol, na volání své smečky. Čím dříve doběhne, tím dříve vymyslí plán a bude mít větší šance na záchranu smečky.
Les pomalu řídnul, světlo měsíce se odráželo od bílého sněhu, což mu usnadňovalo cestu, ovšem zároveň to znamenalo, že i on je vidět lépe, nežli by ve skutečnosti chtěl býti viděn.
Nohy jej vynesly z lesa na široké Ledové Pláně. Co zde mohla jeho smečka pohledávat, to netušil. Většinou se pohybovali v lesích, kde bylo zvěře dost. Proč se tedy rozhodli jít na planinu, kde byli i oni snadnou kořistí? Proč se nedrželi svých lovišť? A proč riskovali napadení jinou smečkou?
Přeskočil jeden pařez, který vyčuhoval ze sněhu, udělal kotoul, čímž si nabral za košili ještě více sněhu, a rozeběhl se dál vytřepávajíc sněhové vločky z košile. Očima pátral po jakékoliv známce nebezpečí, uši měl napjaté k prasknutí, aby zaslechl i ten nejnepatrnější zvuk, dech mělký, aby mu nezabraňoval v naslouchání.
Samice znovu zavyla, tentokrát byla blíže. Aret zabočil směrem, odkud zaznělo poslední zavytí a oplatil jej. Nabral ledový vzduch do plic, zaklonil hlavu a vložil veškerou svou sílu do dlouhého pronikavého zvuku, kterým se se svou smečkou domlouval. Zvuk se nesl nad sněhem, naplňoval prázdnotu krajiny, jako voda naplňuje studnu.
Daleko před sebou spatřil temou siluetu jasně hlásající, kam má běžet. Samice. Něco našla. Ale co? Mrtvého jelena? To by ale nehlásila nebezpečí. Smrt ano, ale nebezpečí? honilo se mu hlavou. Co, nebo koho, našla? Zavrávoral a poroučel se do ledového sněhu. Rychle se zvedl na nohy a přinutil se k běhu. Začínal mu docházet dech. Byl sice zvyklý běhat rychle, ale ve sněhu nevydržel tak dlouho jako jeho druzi. Byl přeci jenom člověk.
Konečně doběhl k samici, která ho úpěnlivě volala. Zastavil se, poklekl a pohladil ji po hlavě. ,,Velká matko," vyrazil ze sebe udýchaně. ,,Co - co se děje, že jsi mě volala?" Samice se posadila, pohodila hlavou směrem k něčemu, co leželo ve sněhu. Opravdu mrtvý jelen? Kvůli tomu mě volala? Nechápavě se otočil na vlčici, která na něj upírala jasné modré oči. Byla neoblomná, klidná, nezdolná. Chtěla mu něco ukázat, něco, kvůli čemu vyla, něco, kvůli čemu ho odvolala z jeho průzkumné akce. Ne, nemohla to být hloupost. Taková nebyla.
,,Inu dobrá," kývl nakonec hlavou. Když už sem doběhl, alespoň se podívá kvůli čemu přišel. ,,Ale jestli je to jen mrtvý jelen…" nechal větu výhružně viset ve vzduchu. Samice vlka na něj hleděla s klidem v očích, jako by říkala: Podíváš se, nebo ne? Nemám na to celý den.
,,Já taky ne," zamumlal si pod vousy a zvedl se z podřepu. Unaveně přešel k objektu ve sněhu. Zkoumavě jej několikrát obešel a pozorně si jej prohlížel. Bože, dýchá. Je to živý tvor! Zabloudil pohledem k vlčici, která si lízala packu. Volala mě kvůli živé bystosti!
Poklekl vedle tvora a zalapal po dechu. ,,Co tu dělá člověk?" otočil se s otázkou na vlčici. Samice se na něj zadívala s pohledem Jak-to-mám-vědět? a znovu si začala lízat packu. Odvrátil od ní zrak a opatrně odhrnul kápi z tváře člověka, který zde ležel již nepochybně dlouhou dobu ve sněhu.
Zbledl.
,,Velká matko," zašeptal tiše. Vlčice zvedla hlavu, pustila packu do sněhu a pomalým krokem k němu přešla. Posadila se vedle něj.
,,Je to dívka!"
Zvedla k němu hlavu. No a? Četl jí v očích.
,,Kdy jsi ji našla?"
Vlčice se zvedla a přešla k dívce ve sněhu. To ji tu necháš ležet, mládě? zeptala se ho pohledem. Měla pravdu, nemohl si jí vyptávat. Alespoň ne tady a teď.
Naklonil se k dívce. Ve tváři byla bledá, na řasách se jí usadily krystalky sněhu, stejně jako ve vlasech, u kterých ani nedokázal přes vrstvu sněhu rozeznat barvu. Vypadala jako ledová královna, která se uložila ke spánku. Odhrnul jí vlasy z tváře, odhalil tak podivné znamení slunce na spánku. Zvedl oči směrem k vlčici, která jen zavrtěla hlavou na znamení, že netuší, co to znamená. Obrátil se opět směrem k dívce. Jak dlouho tu může ležet? Žije ještě vůbec? Před chvilkou dýchala, ale je tomu tak i teď? Pozorně se zaměřil na její dech. Zaznamenal, že se její hruď zvedá, ale zvedala se rychle a málo. Neměla moc času, pokud okamžitě něco nepodnikne, zemře zde v závěji. Něco mu říkalo, že to si dívka dozajista nepřeje. Co tu vlastně dělala? Který hlupák se toulá po Ledových Pláních bez mapy? Rozhlédl se ve snaze najít dívčino zavazadlo, ale nepoštěstilo se mu. Kdo by cestoval bez zavazadla? podivil se. To bylo i na člověka příliš zvláštní.
Opatrně vložil dlaně pod dívčino ledové tělo a přivinul si ji na hruď. Položil její hlavu na své rameno, jednou rukou ji chytil kolem pasu, druhou pod koleny. Pomalu se zvedl, vlčice jej pozorně pozorovala. Všiml si jejího pohledu a maličko se zamračil, když si všiml jejího vyčítavého pohledu.
,,No co?" Zmateně se na ni podíval. Samice se otočila, udělala několik kroků dopředu, zastavila se a vyčkávavě se na něj otočila. Vybízela ho, aby za ní šel. Něco mu evidetně uteklo. Naklonil halvu na stranu, dával tím najevo, že netuší, co se mu snaží říci. Vlčice netrpělivě zavrčela a máchla ocasem. Vy lidé jste tak nechápaví, povzdechla si tím pohybem. Aret protočil panenky, ale otočil se směrem, kterým se samice hodlala vydat. Vlčice spokojeně kývla hlavou a rozeběhla se dál na Ledové Pláně, Aret ji neochotně následoval.