Andor.cz - Dračí doupě online

PROLOG
Ve vlnách

Se slzami v jantarových očích dívka pohlédne na dům, který je ve tmě vidět jen díky lampám, rozestavěným kolem něj. Jediný dům široko daleko a musí to být sídlo toho odporného necity, pomyslí si zkroušeně. Roztřeseně se nadechne a rozběhne se od domu, směrem k útesům. Pod bosýma nohama, které nejsou zvyklé na chůzi, a už v žádném případě na běh bez bot, cítí každý kamínek. Na bolest však nedbá, ani na silný vítr, cuchající jí dlouhé havraní vlasy a odhánějící jí od útesů. Pevně rozhodnutá, že ji ta zrůda do svých spárů bez boje nedostane, po tmě spěchá k útesům. U prvních vyvýšenin se na chvíli zastaví, aby se nadechla chladivého, nočního vzduchu. Trochu moc chladivý… mihne jí hlavou myšlenka, když se roztřese zimou. Noční košile a saténový župan není to nejlepší oblečení do ledové listopadové noci. V duchu si vynadá chytračko…než se někam dostaneš, umrzneš… Dlouho neotálí a spěchá dál. Ledový vítr jí štípe do tváří a tráva pokrytá jinovatkou, jakoby jí chytala bosá chodidla. Stoupá k vrcholkům útesů, s očima upřenýma na horizont, kde už se začínají ukazovat brzké sluneční paprsky. Najednou jí kdosi popadne za paži. Bleskem se otočí a vyděšenýma očima hledí do tváře svého snoubence. ,,Nech mě být“ zasyčí na něj, vyškubne se mu a rozeběhne se ještě urputněji. Nesmí jí chytit. Když jí chytí, zavře jí do domu a už nikdy neuvidí hvězdy. Do toho příšerného domu… Za sebou i přes hučení větru slyší těžké kroky. Dohání jí. Chytí mě… Z ničeho nic jí podklouzne noha na roztáté jinovatce a ona jen tak tak udrží rovnováhu. V uších hučí krev. Tlukot srdce jakoby přehlušil všechno ostatní. Málem padne na kolena, když dospěje na nejvyšší vrchol útesů. Zrychleně dýchá a v řídkém, slaném vzduchu nemůže popadnout dech. Za sebou uslyší další zrychlený dech a krev jí ztuhne v žilách. Má ji. Otočí se čelem ke svému pronásledovateli. V jeho jindy nečitelné tváři zahlédne zrazený výraz. Stojí proti ní a nespíš nemá slov. Proč od něj utekla? Dal by jí všechno… Nejspíš se však jen tak své krásné snoubenky nevzdá, neboť se k ní začne pomalu – jako vlk k lani – přibližovat. ,,Nech mě být!“ vykřikne dívka zoufale. Ale muž jí neposlouchá, je stále blíž a blíž a dívka couvá čím dál blíž k okraji útesu. Když na patách ucítí úplný kraj, za kterým je už jen prázdnota. ,,Stůj!“ křičí stále zoufaleji, ale muž se k ní blíží rychleji, než předtím. Nejspíš si uvědomil, že jí má v hrsti. Dívka se zhluboka nadechne a poté zase vydechne. Pohledem se loučí s hvězdami, travou i těmi kanárky, které jí její snoubenec daroval ve zlaté kleci. Nechtěla by být jeho kanárkem. Muž nestihne udělat nic, když se dívka se zvláštním úsměvem odrazí a spadne kamsi do hlubin slaného království nekonečného moře. Při pádu se dívka usmívá. Vždy jsem chtěla letět…. Prvotní pocit štěstí z letu však vystřídá šok z naprosto ledové vody, která jí najednou obklopuje. Pád do ní nebyl dvakrát příjemný a teď nemůže dýchat. Snažila se z vln vymanit. Snažila se, jak jen to šlo, dostat se na hladinu, ale silné vlny, bičující skaliska pod vysokými útesy, jí nedovolili jediný posun. Po chvíli se vyčerpala. Obklopovala jí temná voda, nevěděla kde je nahoře a kde dole. Poslední, co ucítila byla tupá bolest v týlu hlavy a kamenné věci, co jí objímaly kolem nohou a v kříži.