Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Voněla po borůvkáchOblíbit

ikonagamma1684.jpg

Autor: Bard

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 02. listopadu 2020 15:42

Průměrné hodnocení: 8.3, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
1. Voněla po šalvěji
 
Vzduch voněl tlejícím listím a příslibem krásného dne. Zatímco venku se schylovalo k dalšímu z úmorně žhavých dnů, tady, na dně rokle při zurčící bystřině, bylo příjemně. Skrz husté větve mohutných stromů se sem tam prodral nějaký ten sluneční paprsek a v oparu lesa se vpíjel do měkkého mechu.
Stráně byly příkré, ale to nevadilo, neboť přímo po břehu se vinula stužka nepříliš používané, víceméně však použitelné, stezky.
„Nádhera.“
„Co?“ zpoza mohutného dubu vylétla nejprve slina, načež na nevelké prostranství vstoupil muž napadající na pravou nohu.
„Nádhera, tohle všechno,“ odvětil mu mladík, který jej zpoza ohybu cesty následoval a o strom se opřel. Byl urostlý, upravený a pohledný, a nebylo nesnadné jej podezírat z toho, že si to patrně uvědomuje právě on sám více než kdokoli jiný. Hříva světlých vlasů tvořila pozadí souměrné tváři s velkýma modrýma očima a bezstarostným úsměvem. Ušlechtilé rysy elfa se snoubily s pevným výrazem člověka urozené krve.
„Jako ty kopřivy, suťoviska a brodění se tímhle zatraceně studeným potokem? Tak to ti pěkně děkuju.“ Pěšina skutečně potok překonala za ty dva dny, kdy do rokle sestoupili, snad třicetkrát.
„Mám na mysli ten klid, ten vzduch a pstruhy k večeři.“
„Pstruhy k večeři? Vždyť jsi princ, pstruhy k večeři jsme mohli jíst, kdy jsme si jen vzpomněli.“
„Ale tohle je jiné, jíst je tady, jen tak, na ohni.“
„Jo, jiný to je hlavně v tom, že jsem před tím musel stát dobu po kolena v ledový vodě a strkat pazoury pod břeh, abych je nachytal. V tom mi to přijde jiný.“
„Poslyš, Brone, ty ses nevyspal moc dobře, mám takový dojem,“ konstatoval princ a odhrnul si pramen vlasů z tváře. „Já byl v té vodě taky. Ale ber to z té lepší stránky…“
„Na to mám tebe,“ ucedil Bron a konečně to vypadalo, že se mu vrací obvyklá nálada. „Ty bereš všechno z tý lepší. Až je to někdy nesnesitelný.“
„Uvědomuješ si, bídáku, s kým hovoříš?“ promluvil přísným tónem princ, načež se rozesmál.
„Obávám se, že ano, vaše výsosti. Nejste vy ten muž, jenž při pohledu na…“
„Dobrá, dobrá,“ připustil princ, aniž by nechal Brona domluvit, „budiž neurozený původ omluvou tvému nevhodnému chování. Odpouštím ti.“
„Ó jak jste šlechetný, můj pane.“ Bron se s úsměvem uklonil až k zemi, a aby se nemusel zvedat, svalil se do hromady listí. „Dál nejdu, mám hlad.“
Mladík si upravil cestovní plášť, sejmul z ramen tornu, opřel ji o kmen stromu a usedl vedle svého průvodce. „Na královském dvoře jsem kdysi slýchal zkazky o muži, jenž sám přešel útesy na severu i Velkou východní poušť, o muži, který neznal strach a který dokázal celé dny putovat, aniž by pocítil hlad. Jmenoval se Bron. Vždycky jsem si říkal, že budou patrně dosti přehnané a vypravěč je velmi vychloubačným mužem. Nebo jsi jen zpohodlněl?“
„To víš, na královským dvoře si člověk vypěstuje návyky, který se můžou později neslavně promítnout do jeho konání. Ale nikde o tom nemluv,“ dodal téměř prosebně. „A teď vybal nějakou tu flákotu, než ti tady umřu. Kdo by se pak o tebe staral? Člověk, kterej cestuje s loutnou,“ kývl hlavou k nástroji připnutému na princově torně, „prostě nemůže putovat světem sám.“
„Trochu úcty! Aspoň trošičku,“ svraštil obočí princ.
„A teď vybal nějakou tu flákotu, prosím,“ opravil se se smíchem Bron. Je pravda, že na dvoře se k princovi choval pochopitelně jinak, v soukromí ovšem byli i přes věkový rozdíl dobrými přáteli a jednali spolu jako rovný s rovným. Bylo královým výslovným přáním, aby mu byl učitelem a společníkem právě on, a přestože měl princ spoustu zájmů, kterými se rozptyloval, s výsledkem mohl být Bron spokojen, neboť z něho udělal „skutečnýho chlapa“, jak nezapomínal zdůrazňovat, když sám sebe nazýval „největším učitelem všech dob“. Princ se pod jeho vedením stal široko daleko nejlepším šermířem, a ač Bron tohle připouštěl velmi neochotně, nakonec předčil i svého mistra.
„Dlouho tudy nikdo nešel,“ pronesl princ, když vytáhl z torny jídlo a podal je starému válečníkovi. Toto označení, které pro něho občas používal, pokulhávalo stejně jako Bron sám. Nebyl totiž starší čtyřiceti let a válčení v pravé podobě se nevěnoval nikdy. Ačkoli, orkové, objevivší se v posledních letech v Mlžných horách, dávali tušit, že se tomu možná bude muset naučit. Byli předzvěstí konce klidných časů.
„Nešla.“
„Prosím?“
„Dlouho tudy nešla,“ zopakoval Bron. Tu pěšinu tu vyšlapala zřejmě stařena, která tu sbírala byliny. Chlapi zbytečně neodbočujou ze směru svýho pochodu a tady je těch odboček do křoví docela dost. Patrně tudy před zimou chodila často. Teď to ale fláká.“
„Proč stařena?“ nadhodil princ.
„Jsme uprostřed nejhlubšího lesa království, blízko hranic, hezká mladá ženská sama uprostřed lesa nebude. Co kdyby přišel někdo, jako jsi ty?“ Princ Slunceslav byl nejen nejlepším šermířem královského dvora, proslul i v jiných záležitostech a v některých očích mu tahle proslulost na oblibě mnoho nepřidávala.
„Proč sama?“ nereagoval na poznámku princ. „Může to být žena dřevorubce, lovce, nebo kdovíkoho jiného.“
„To těžko,“ protáhl Bron.
„Tomu nerozumím.“
„S bylinkářkou žádnej chlap nevydrží, to je jako s čarodějnicí,…“
„Ty s tím máš nějaké zkušenosti?“ otočil se na něho princ, usmál se a přestal kousat.
Bron pokračoval, jako by otázku přeslechl: „… starý, osamělý, nerudný. Takhle končí všechny. A můžou si za to samy.“
„Tvé osobité názory na život a fungování světa mne nepřestávají překvapovat. Možná ani nechci vědět, z čeho všechna ta moudra pramení.“
„Tak to prostě je,“ uzavřel debatu Bron. „Možná už umřela, že je to tu tak zarostlý.“
„To zjistíme,“ promluvil po hodné chvíli věnované jídlu princ víceméně sám k sobě.
„Přesně. Tak zvedat a jde se dál.“
Zatímco dosud procházeli spíše oblastí, kde potůček vytvářel klidné tůně, a v místech, kde se rokle mírně rozšiřovala, se vyskytovaly shluky olší a obdobných stromů, nyní se začínal terén zvedat k horám. Voda co chvíli zurčela ze skalního prahu nebo dokonce z kamenné kaskády, ale stezka směřovala stále proti toku. Jejich postup se zpomalil, ale přestávky na odpočinek nepřibyly. Oba byli v dobré formě a Brona nijak neomezovalo ani staré zranění.
Nenápadně a velmi pozvolna se z rokle stala soutěska a okolní les řídl, až přešel jen v ojedinělé borovice na strmých stěnách. Dobré bylo, že slunce stále až na samé dno nedosáhlo.
„Já se nedivím, že tam dolů nechodí tak často,“ pronesl Slunceslav s námahou se drápající na jeden ze skalních stupňů, „zjara tu musí voda docela hučet.“
„To bych až tak netvrdil,“ odvětil Bron, když se za ním vyšvihl nahoru. „Stezka dole byla docela zřetelná a tady je místama taky. Kdyby tu šlo hodně vody, smetlo by jí to.“
Princ musel chtě nechtě uznat, že na tom něco je, a také to pokýváním hlavy naznačil, načež se sehnul, nabral do dlaní vodu a opláchl si obličej a vlasy.
„Pozor!“ přiskočil k němu Bron znenadání a odstrčil jej blíž ke skalní stěně, přičemž sám spadl do tůně pod vodopádkem. Do místa, kde se před chvílí Slunceslav skláněl, dopadl kámen velikosti mužské pěsti a roztříštil se o skálu. Princ na okamžik zůstal přilepený ke stěně, než se odvážil od ní odstoupit a vzhlédnout. Učinil tak právě včas, aby na jeho tvář, plášť i tornu s loutnou dopadlo s čvachtnutím cosi, co na tvář a oděv prince, potažmo ani na hudební nástroj, rozhodně nepatří.
„Krrrrááá,“ ozvalo se někde nahoře, proti obloze se zaleskla čerň perutí a vzhůru soutěskou vylétl s posměšným krákáním velký havran.
„Jsi v pořádku?“ naklonil se princ nad skalním prahem, když se vzpamatoval z úleku.
Bron už byl venku z vody. Už už se nadechoval k odpovědi, když zaznamenal princův zjev a jen se s přikývnutím rozchechtal.
„Člověk o něho projeví starost a on…“
„Jen jsem si říkal, že by ti byl příjemnější ten šutr,“ prohlásil s omluvným gestem kulhavý muž a dodal: „Teda až tohle budu někde…“
„Opovaž se!“
Když se Slunceslav umyl, očistil loutnu a částečně i plášť, vyrazili dál.
„Můžou si za to samy,“ bručel za pochodu Bron sám pro sebe. „Vždyť to říkám.“
„Co?“
„Ale nic,“ vzhlédl bojovník překvapen tím, že jej princ slyšel. „Myslím, že už jsme blízko.“
„Co tě k tomu vede?“
„Jenom to tak nějak cítím.“
Ať už Bron cítil cokoli, a že něco cítit bylo, ve svém odhadu se mýlil. Do soutěsky se pomalu vtíravě snášela temnota a oni stále nenarazili na známky blízkosti jakéhokoli obydlí. Uložili se tedy pod skalním převisem a pozorovali úzkým průzorem nad sebou hvězdnatou oblohu. Odněkud výše ve stěně vylétl svým kostrbatým letem netopýr a za ním další dva. Temnota houstla.
„Máš pravdu,“ promluvil do šumění potoka Bron.
„V čem?“
„Že je tu nádherně. Pomalu bych zapomněl, jak takovejhle život chutná. Ale proč jsme se dali zrovna sem? Krom toho, že je to tu hezký, samozřejmě.“
„Když se mám vydat obhlédnout si království, chci začít tam, kde příliš prozkoumané není. Dál na západ prý mají svá lesní města elfové a mám-li tu příležitost, rád bych národ, z jehož krve pochází má vlastní matka, navštívil. Bohové vědí, že v letech budoucích už budou kroky nás všech s největší pravděpodobností mířit na sever.“
„V Mlžnejch horách bejvalo taky dobře,“ pokýval hlavou bojovník.
„A zase bude,“ ujistil jej princ. Když se nedočkal dalších Bronových slov, odepnul z torny loutnu a pohladil struny.“
Bron mu na ně položil dlaň a nástroj utišil: „Tohle sem nepatří, nech to na jindy. Prosím.“
Princ se na něho překvapeně podíval. Tohle u něho neznal.
Od vody se šířil příjemný chlad a někde vysoko se probouzel vítr. Ze strany po proudu se několik hvězd schovalo za mraky.
Slunceslav na to chtěl svého společníka upozornit, jenže jej cosi vyrušilo. Nepatrný zvuk odněkud shora. Chvilku se nedělo nic, ovšem i Bron byl viditelně ve střehu. Pak se ozvalo zašustění a dolů se s pleskotem rozvinul provazový žebřík. Ve stejnou chvíli se na protější skalní stěně objevil rudý odraz světla z odkryté lucerny a v něm se otočila silueta ženy. Ani na okamžik o tom nemohlo být pochyb, byť obraz nebyl natolik zřetelný, jak by si ona zasloužila a oni přáli.
„Pojďte dál, bude bouřka,“ ozvalo se sametovým hlasem a Bron se přistihl, že naprázdno polkl.
Slunceslav překvapeně hvízdl, ale s ohledem na to, že byl na takováto pozvání jakožto princ zvyklý, nezaváhal. Vstal a natáhl se po žebříku. V poslední chvíli se ale ohlédl na svého učitele.
Bron přikývl a polohlasně pronesl: „Kdyby nám chtěla škodit,...“
„… už by to udělala,“ ozvalo se shora a princ zauvažoval, zda by jemnost jejího hlasu přirovnal skutečně k sametu nebo spíše k rozevlátému hedvábí. Jestli bude aspoň zpoloviny tak hezká, jak krásný má hlas,…
Do zlatavých vlasů dopadly princovi první dešťové kapky a Bron mu podal tornu: „Naše věci bude lepší vzít s sebou.“
Když oba stanuli na plošině, mohli ženu spíše tušit než vidět, neboť byli oslněni lucernou, kterou teď zvedla a držela před sebou. Zato ona si je docela se zájmem prohlížela. Za ní byla na první pohled pouze celistvá skála.
„Buďte mými hosty,“ promluvila po chvilce. „Vaše veličenstvo,“ učinila mírnou úklonu a rukou pokynula Slunceslavovi někam za sebe, kde, až ve chvíli kdy tam posvítila, byl patrný vstup do chodby. „Pane,“ vybídla ke vstupu i Brona.
Mladík královské krve si roztržitě upravil neposedný pramen vlasů a zaskočen tím, jak jej oslovila, pootevřel rty k otázce. Nakonec ji ale nevyslovil a uposlechl výzvy.
„Až po vás,“ sklonil Bron mírně hlavu a snažil se odhadnout, co za ženu před nimi stojí. Jakmile se obrátila a následovala prince dovnitř, mohl si ji kulhavý prohlédnout aspoň zezadu. A nutno podotknout, že při tenkých poloprůsvitných šatech, jaké měla na sobě, to bylo v protisvětle velice příjemné a fascinující pokoukání. Z chodby zavanula ven vůně šafránu a šalvěje a déšť nabíral na síle.
Oblohu proťal blesk, a než stačil Bron zmizet ve vstupu, pršelo už vydatně. Místnost, do níž chodba ústila, osvětlená dřevem planoucím v krbu, byla skutečně obydlím bylinkářky. Na poličkách podél stěn stály pečlivě vyrovnané misky a hrnky z pálené hlíny a několik flakónů z hrubého skla. Zavěšeny na šňůrách pod stropem pak byly plátěné sáčky se vším, co okolní strže a hory nabízely. Princ si uvědomil, že jeho průvodce se opět ve svém odhadu nemýlil. Respektive, nemýlil se ve svém odhadu toho, že se jedná o ženu zabývající se sběrem a využitím rostlin. Ovšem s tím, že to bude škaredá stařena, se netrefil ani náhodou.
Lana, jak se jim žena představila, byla nádherná. Prostě a jednoduše nádherná. Jistě, Slunceslav by byl schopen najít slova jako skvostná, fascinující, nebo úžasná, kdyby ovšem byl pro tuto chvíli schopen aspoň přivřít překvapením pootevřená ústa. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou v celém svém dosavadním životě potkal. Prameny medově zlatých vlasů jí neposlušně spadaly podél tváře a jejich konce hladily pevná drobná ňadra, chladem a tenkou látkou šatů, jakou by ctné dámy na královském dvoře použily snad jedině na závoj, vykreslená do nejmenších a skutečně svůdných detailů. I Bron byl viditelně zaskočen, zvláště ve chvíli, kdy zvenku zavál poryv větru, rozkomíhal plameny a přitiskl Laně látku na tělo tak, že beze zbytku vyniklo její ploché bříško a záhyby šatů se mírně zvedly, odhalily jedno ze štíhlých stehen a slibovaly odhalit i víc, jenže byly včas jemnou ručkou přidrženy na slabinách. Její oči se smály. Bron raději dveře zavřel.
„Čemu vděčím za to štěstí,“ promluvila po chvíli neuvěřitelně melodickým hlasem, „že sám princ Slunceslav, později s největší pravděpodobností řečený Chrabrý, přišel mne potěšit svojí společností?“
Princ zmateně zamrkal. Samozřejmě, že byl v království všeobecně znám, ovšem na tomhle místě jej tato skutečnost překvapila. A dovětek k jeho jménu jej zaskočil neméně. „Já,“ vysoukal ze sebe, „máme namířeno k elfům.“
„Pak ti mohu oznámit, že tě Bron vede správně. Jen si nejsem jista, zda se s vámi, byť jsi synem jejich dcery, budou chtít setkat. Lietunviel byla jednou z nich, ale sňatek s tvým otcem mnohými z nich nebyl chápán jako krok správným směrem.“
„Jak víš,…“
„O tom jsem právě mluvil,“ zabručel Bron.
„O čem?“ obrátil se na něho princ.
„O tom,“ odpověděla za bojovníka Lana, „že pro muže není snadné být se ženou, která ví. Která ví mnohé, co on vědět nemůže.“
„Řekl jsem to jinak,“ upozornil ji Bron.
„Já vím,“ ujistila jej žena, vlastně spíš ještě dívka, jak by ji oba shodně označili. Její věk šel odhadnout velmi nesnadno, ale dokonalá pleť byla pletí dítěte a také jiskřivý smích, kterým své ujištění doprovodila, byl smíchem mládí. „Obávám se ale, že to není o výdrži. Je to věcí mužské ješitnosti.“
„Eh,“ vydechl pobaveně Bron, „to jsem netušil.“
„Nepřipustil, nepřipustil sis to,“ upřesnila jeho odpověď.
Slunceslav jen zíral.
„Přijměte, prosím, pozvání k mému stolu a do mého lože,“ vyzvala je po chvilce a pokynula štíhlou rukou ke stolu, na jehož desce byl chléb, bochánek sýra, velká karafa s vínem a třemi poháry a o poznání menší karafa z broušeného skla se třemi malými kalíšky.
„Jsi čarodějka?“ vzpamatoval se první princ. Přestože toho v tomto směru zažil i přes svůj nevysoký věk poměrně mnoho, Lanina přímá výzva jej zaskočila. Pohled, kterým si je oba při svých slovech dívka zálibně prohlížela, nedával prostor pro úvahy, zda pozvání nebylo myšleno zcela nevinně.
Odpovědí mu byl jen pobavený smích.
„Jsi?“ zopakoval princovu otázku Bron.
„Záleží na tom?“ opřela se Lana o stůl a jakoby mimoděk se protáhla.
„Nerad bych,…“
Lana se rozesmála, až jí z očí vyhrkly slzy. „To nemyslíš vážně.“
„Abych pravdu řekl,“ nakrčil bojovník čelo, „myslím.“
Dvěma plavnými kroky k němu přistoupila, uchopila jeho ruku a položila si ji na, smíchem se ještě chvějící, hruď. „Jestli se na něco můžeš spolehnout, pak je to to, že tohle se s úsvitem rozhodně v nic nepromění.“
„Promiň,“ zasýpal vyschlým hlasem Bron a zapomněl odsunout ruku, zatímco Slunceslav šokovaně dosedl na dřevěnou lavici u stolu.
Lana uchopila bojovníka za zápěstí a přejela si jeho rukou od ňader přes žebra a po boku dolů, přičemž jeho palec zakončil svoji cestu v oblasti slabin. Přivřela oči a slastně při tom vzdychla. „Asi začneme tím tvrdším,“ pronesla pak dvojsmyslně, jeho ruku od sebe odsunula, přešla ke stolu a naplnila kalíšky průzračnou tekutinou z malé karafy.
„Na… na Lanu,“ pozdvihl pohárek princ, a aniž by čekal na ostatní, jeho obsah do sebe zvrhl. Lehce se pak otřásl, ale jazykem zálibně přejel po horním patře.
„Na tebe,“ připil Laně také Bron, jemuž kalíšek osobně podala.
„Na mé ctěné hosty,“ usmála se a bez nejmenšího zaváhání pálenku také vypila.
„Je zatraceně dobrá,“ prohlásil bojovník.
„Skvostná,“ odsouhlasil princ a prohlížel si hostitelku tak nepokrytě, až by se jeho zírání dalo nazvat neslušným, stát se to kdekoli jinde. „Co víš o mé matce?“
„Je to výjimečná žena, cílevědomá, schopná, odvážná,…“
Venku hučel déšť a co chvíli se ozvalo dunivé zahřmění. V tichu po jednom takovém se za dveřmi ozvalo zvláštní zapleskání. Bron sáhl po zbrani.
„To nebude nutné,“ zadržela jeho paži dívka, „to je jen Ruvar.“ Zvedla se a otevřela dveře. Za nimi si urovnával své peří velký urousaný havran. Princ na něho nevěřícně zíral. Lana natáhla paži a pták jí na ni usedl. Pronesla jej potom kolem mužů do vedlejší místnosti.
Bron se rozesmál.
„Čemu se směješ?“
„Jak si tě ten pták prohlížel. Mám takový dojem, že se mu nelíbíš.“
„To je vzájemné,“ zahučel princ a odkrojil si kus sýra. Ten pak napíchl na špičku nože a podal si jej do úst.
„Zahraješ mi?“ ozvalo se za Slunceslavem, když se Lana vrátila.
„Bude-li to tvým přáním,…“
„Pokud by nebylo, neptám se. Jen teď ještě jez a pij, na hudbu bude čas později.“ Nalila oběma víno a rozkrájela sýr. Poté podala nůž a pecen chleba Bronovi: „Nakrájíš to?“
„Hmm,“ přikývl bojovník a nakrájel chléb, přestože si byl jist tím, že jej o to nepožádala proto, že by to sama nezvládla, ale pouze pro to, aby jej při tom mohla pozorovat, což s přivřenýma očima činila.
„Líbíš se mi,“ zavrněla, když dokončil činnost. „Máš krásné ruce.“
Tohle byla zcela nová situace pro Slunceslava, který teď zůstával stranou ženina zájmu. Sepjal ruce na desce stolu a zazíval.
„Jez princi, budeš potřebovat mnoho sil,“ usmála se na něho a ten úsměv byl příslibem něčeho netušeného. Snad. „I ty, Brone.“ Určitě.
Jedli a hovořili o všem možném. O království, o lidech, elfech, dokonce i o dracích, jen o sobě samých mnoho nenamluvili. Karafa s vínem se vyprazdňovala a pálenka také povážlivě ubývala.
Noc postoupila, venku utichla bouře a princ vzal loutnu, aby splnil první z Laniných přání dnešní noci. Lehoulince pohladil struny a školeným hlasem začal:

„Ve vlasech Slunce má a stopy medu,
nocí když jiskří její smích.
O očích zpívat nedovedu,
však poznat toužím, co je v nich.

Chci najít vše, co v sobě skrývá,
tajemství první, poslední.
Ať dnešní noci neubývá,
ať čas mne připoutá teď k ní.

Snesu jí k nohám …“

Slunceslav procítěně promlouval k Laně a prsty se zkušeně pohybovaly po strunách. Přidával další a další sloky a Bron si mezitím přihýbal výtečné Laniny kořalky. Jeho i prince však velmi překvapilo (pouze jednoho z nich ovšem příjemně) to, co bylinkářka učinila. Vstala, políbila pějícího prince na čelo a usedla Bronovi na klín.
Ten odložil pohárek a v první chvíli zaskočeně nevěděl co s rukama. Ona ovšem věděla. Šimrala jej na dlani, mazlila se s jeho prsty, a přejížděla si jimi po stehně. Nejprve po jeho vnější straně, postupně však stále odvážněji. Látka jako by sama od sebe uhýbala a odhalovala to, co předtím dávala pouze tušit. Když to ženu přestalo bavit, dolila po kalíšku bojovníkovi i sobě a s úsměvem i Slunceslavovi. S Bronem si pak přiťukla a rozkošnicky se napila, přičemž jí ale na rtech zůstala průzračná krůpěj. Bylo to úmyslné a Bron nezaváhal. Ač by se mohlo zdát, že plně zaměstnána, přesto zvládla jakoby mimochodem prsty bosé nohy pohladit stehno hrajícímu mladíkovi.
Princovi docházel dech. Lépe řečeno, těžko se mu básnilo. Nechal tedy struny na loutně zklidnit a sáhl po pálence.
Této situace využil již notně veselý Bron. Zdvihl bez zjevné námahy Lanu v náruči a posadil ji na stůl. Pak se nad ní sklonil tak těsně, až slastně zapředla. Jenže on se přes ni pouze natáhl, zmocnil se loutny a v póze největších hudebníků své doby hrábl do strun. „Ty s tím naděláš,“ obrátil se na Slunceslava, načež chraplavým hlasem spustil slova, která zaslechl bohovévědíkde. A dost možná nevědí ani oni.

„Budu vaše noční můra,
já budu váš noční děs,
z vašich snů nejhorší stvůra,
důkaz že život je pes.

Šedivej pes s prašivinou,
s pohledem kde nic není.
Je tak trochu vaší vinou,
že občas zuby vycení.“

To, co následovalo tenhle prapodivný nápěv, se těžko určuje. Buď to byl smích, nebo zuřivé psí štěkání, dost možná ale od každého trochu.
„Jestli v tom budeš pokračovat,“ snažil se mu princ co možná nejšetrněji odebrat nástroj, „nejsem dalek tvým slovům bezvýhradně věřit.“
Bron se nechtěl vzdát jen tak bez boje, přitáhl si loutnu i se Slunceslavovou paží k sobě a opět přejel prsty struny. „Au… posraný dřevo,“ odstrčil nástroj od sebe a přitiskl prostředníček s kapkou krve ke rtům.
Z vedlejší místnosti se ozvalo posměšné zakrákání.
Teď bylo na Laně, aby se rozesmála.
Princ by ji byl podezíral z toho, že ví, co se u skalního stupně přihodilo, ale nebyl si jist, jestli v jejím případě má nějaké podezírání vůbec smysl. Ona prostě věděla.
„Připijme na dnešní noc,“ vyzvala oba muže dívka a pozvedla číši s vínem. „Už nechci čekat.“ Požitkářsky usrkla a uhrančivě se zadívala postupně oběma do očí. Poté uchopila každého za jednu ruku a odvedla si je do malé místnůstky za krbem.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Bard - 17. listopadu 2020 18:55
ikonagamma1684.jpg
Děkuji za příjemné reakce i hodnocení. :-)
Počkal jsem, jestli bude zájem o pokračování, a když jsem si přečetl, že ano, druhou kapitolu jsem poslal.
 
Arged - 12. listopadu 2020 09:52
arged - kopie82357676.jpg
Jestli nedostanu do spárů další kapitoly, tak si mě nepřej!
 
Sargo - 12. listopadu 2020 06:32
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Nádhera, fakt že jo. Jsi skutečným mistrem slova.
Doufám, že máš dopsáno, tohle si vážně chci dočíst! :-D
 
Fistandantilus - 11. listopadu 2020 20:41
fuck_y2031.jpg
Mmm ... tohle bylo velmi zajímavé počtení. Takovou vnadnou bylinkářku bych chtěl také potkat, ale cítím za tím mnohem víc. Je to psáno příjemným stylem. Spousta zajímavých světlých okamžiků, které se znenadání objevují na scéně. Dá se i doslova ucítit něco ze samotného z nitra přírody. Přírodu je vždy okouzlující a nádherné popisovat, protože je téměř nepopsatelná. Je to vděčné téma. Mám rád tyto teskné příběhy odehrávající se na pozadí skalní rozsedliny či jiných tajuplných míst. Já osobně jsem nejvíc byl zvědav co prosvítalo skrz ono, onu ... onu, no ... mm. Tak ta pasáž se mi to líbila nejvíc. Cítil jsem náhlý pocit vzrušení. To by byla krásná múza, taková to éterická žena. Už mi tam snad chyběl jen svit měsíce dopadající na alabastrovou tvář té krásné fyzické bytosti, která přišla z neznáma. Jemně a decentně popsáno. Chválím moc a oceňuji tuto snahu. Moc pěkné.

A zítra si k obědu na počest této malé etudy, udělám duhového pstruha na másle.

F.
 
Tumiran - 11. listopadu 2020 20:25
thief058182.jpg
Téda, Ty víš, kdy to utnout...
:-P
Doufám, že to bude pokračovat!
Pěkný
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.079501867294312 sekund

na začátek stránky