Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo po bitvě. Zbytky skřetů byly vytlačeny do močálů a pustých hor západu a na Věži mlčení plál oheň za padlé. Elfové se zdáli být bledší, než byli normálně, a i Bron cítil zvláštní smutek, přestože jej nic s lidem tohoto koutu země nepoutalo a na blízkost smrti byl zvyklý.
Snad za to mohly teskné nápěvy beze slov, snad táhlé tóny píšťal, možná pohled dolů na to, co zbylo ze vzdušných budov královského paláce a ostatních domů při úpatí skal. Ať tak či onak, bylo mu teskno jako už dlouho ne.
Kromě vojáků střežících okolí a raněných se tu sešlo celé město. Král, i když sám zraněn, těžce došel k planoucí hranici, aby osobně přiložil smolnou větev a promluvil ke shromážděným. Ač nehovořil přímo o pomstě, jeho řeč se kolem tohoto slova několikrát otřela.
Chystala se výprava do Starých hor, v níž mělo být vybojováno několik velkých bitev, jak později ukázal čas, ale to už se Brona netýkalo.
Byl sice u toho, když král převrátil špičkou boty tělo mrtvého skřeta na Měsíční věži a strhl z něho zbroj. Byl u toho, když pak vládce při pohledu na magické runy vyřezané v jeho šedé kůži získal jistotu v tom, že ví, kdo za tímhle útokem stojí. Byl i u toho, když se probudila princezna a otec jí přísahal, že nedopustí, aby se kdy opakovalo něco z toho, co se jí přihodilo.
Byl u toho, ale měl být někde jinde. Cítil, jak cosi pění jeho krev a táhne jej pryč z tohoto místa. Vnímal pocit hrozícího nebezpečí, jemuž musí za jakoukoli cenu zabránit a věděl, že není času nazbyt. Bylo to něco nového, dosud nepoznaného, ale tak silného a všeprostupujícího, že musel sám sebe krotit, aby nevyrazil hned poté, co vytrhl Slunceslavův meč z dračího chřtánu a položil jej vedle princova lůžka.
O Slunceslava bylo dobře postaráno. Sama princezna u něho po svém probuzení trávila dny a noci a ošetřovala mu rány. Potřeboval jen čas. A Bron doufal, že než se jeho přítel zotaví, bude zpátky, aby jej mohl dál doprovázet na cestě po zemi jeho otce.
Bojovníka ale pohánělo neodbytné krákání havrana a na hrudi jej zvláštně hřál malý, na řemínku pověšený, klíček. Byl si jist, že ví, komu hrozí ono nebezpečí, jemuž musí zabránit. A den ode dne byl netrpělivější.

…

Pátého dne po bitvě Bron za úsvitu vyrazil. V předsíni Slunceslavovy komnaty se div nesrazil s králem. Elf byl již srozuměn s bojovníkovým odchodem a přislíbil mu doprovod na konec lesa, přesto mu teď zastoupil cestu. „Děkuji,“ napřáhl k němu pravici. „Děkuji za svoji dceru,“ kývl hlavou k dívce, která něžně otírala čelo stále ještě spícího prince.
„To poděkuj jemu, králi,“ pohlédl Bron týmž směrem, ale nabízenou pravici pochopitelně přijal.
„Až se syn mé sestry probudí, budu již v horách,“ odvětil král. „Masti, které dostává, jej udrží při spánku velmi dlouho. Potřebuje to.“
„Syn…?“
„… mé sestry. Královny Lietunviel,“ přitakal elf.
„Ale…“ Bron nebyl schopen slova.
„Slunceslav Chrabrý,“ pokýval hlavou král.
„Jo, to je,“ vydechl zaskočený Bron. „Někdo by jim to měl říct,“ dodal po dlouhé chvíli zadumaného mlčení.
„Via to ví,“ ujistil jej vládce.
„Aha,“ nezmohl se bojovník na nic lepšího, pustil královu ruku a s přáním štěstí do nadcházející bitvy opustil místnost.

…

„Lana!“ vytřeštil oči Slunceslav a z plného spánku se prudce posadil na posteli. „Musíme se vrátit,“ rozhlížel se zmateně kolem sebe a snažil se zorientovat.
Než si stihl uvědomit bolest celého těla, přiskočila k němu princezna a podepřela jej: „Musíš být trpělivý. Tvá zranění vyžadují čas a péči.“
„Já… Kde je Bron?“ Princovi se začaly před očima promítat útržky roztodivných událostí, zahrnujících draky a bortící se stavby.
„Říkal, že se vrátí.“
„Ale jí hrozí nebezpečí. Laně.“ Mladík cítil krůpěje studeného potu stékající mu po zádech.
„Myslím, že tvůj přítel to ví. Odcházel kvapně.“
„Co se stalo?“
„Tady?“
Ani sám Slunceslav si vlastně nebyl jist tím, na co přesně se ptá. Čarodějka přece nebyla součástí posledních událostí. Nemohla být.
„Byli jsme napadeni. Třetina města je v troskách a já měla být kořistí. Zachránil jsi mi život,“ pohladila jej po tváři.
Byla vážně nádherná. Princ zachytil její štíhlé prsty ve své dlani.
„Zabil jsi draka.“
„Měl jsem zvláštní sny…“
„Tohle nebyl sen.“
„… o tobě.“
Osvobodila svoji ručku a jemně jej uložila zpátky na lůžko.
„… o nás,“ usmál se a bylo vidět, že se propadá zpátky do říše snů.
Obličej princezny zvážněl. A snad i trochu posmutněl.
„A o Laně…“

…

Bron se na kraji lesa rozloučil s elfy a dál do skal už vyrazil sám tak, jak chodíval kdysi. Meč připnutý k torně na zádech a tesák za pasem. Spěchal. Krev měl zčeřenou vědomím nebezpečí a pocitem povinnosti pokusit se je odvrátit. Měl tušení.
Tušení a neurčité pocity neměl rád a obvykle se jimi neřídil, tentokrát ale musel. Spojil svou krev s krví čarodějky a ona jej teď žádala o ochranu. Věděl, jak to chodí. Přestože si z onoho večera u Lany nepamatoval téměř nic, nebo si alespoň ničím z toho, co si pamatoval, nebyl a nemohl být jist, zavázal se tehdy silněji než slibem či úpisem.
Přeskakoval z kamene na kámen a v jeho hlavě se probouzela zvláštní úvaha. Co by se asi stalo, kdyby se muž octnul uprostřed sváru dvou čarodějek a shodou náhod s oběma kdysi dávno, nezávisle na sobě, samozřejmě… Asi by to nebylo dobrý. Kdepak, to by nemohlo dopadnout dobře. Kupodivu se tou myšlenkou docela dobře bavil. Zvlášť s ohledem na skutečnost, že kdysi dávno, když byl ještě mladý a nerozvážný…
Místo, kde se vysoko na skalní římse se Slunceslavem po noci u Lany probudili, nechal za sebou a postupoval dál sutí pod téměř kolmou stěnou. Předpokládal, že do lůna skal jej dovede strž nějaké bystřiny ženoucí se z hor právě na tuhle stranu a on že tam někde uvnitř nalezne správnou cestu. Lana sama mu ji ukáže.
Vpodvečer, právě když se usadil v krytu jednoho z obrovských balvanů, aby snědl něco ze zásob, které dostal od elfů, přišlo Lanino znamení. Vlastně, ačkoli si tím Bron nebyl jist, přilétlo. Aniž by si totiž všiml jeho příletu, stál na kameni naproti němu havran – Ruvar. Muž byl přesvědčen, že by přílet ptáka musel zaslechnout, přesto zde havran zničehonic přešlapoval na kameni a prohlížel si ho.
Bron mu hodil kus chlebové placky.
„Krrrá,“ zatřásl Ruvar hlavou, přidržel si pařátem potravu a kousek utrhl zobanem.
„Tak co se děje?“ promluvil muž k opeřenci.
„Krrrá,“ zaskřehotal havran a odtrhl si další kus placky.
„Hmm,“ zabručel sám pro sebe Bron a zbytek večeře už dojedl bez jediného slova. Pak sbalil své věci a vyrazil dál.
Stinné prsty noci se od hor natahovaly do kraje a nebe nad nyní již na míle vzdálenými věžemi elfů prozářily hvězdy. Jasný večer věstil chladnou noc, přesto se Bron rozhodl nerozdělávat oheň. Když našel místo vhodné k přespání a vykonal, co bylo nezbytné, ulehl pod skalní převis a usnul.
Ruvar vylétl na skalní ostroh nad ním, schoval zobák pod křídlo a splynul s tmavým pozadím puklin v kameni.
Bron se vzbudil ještě za tmy a první náznak svítání jej zastihl již na cestě. Proplétal se mezi balvany a hledal kudy vstoupit do skal. Havran se mu vždy ztratil z dohledu, aby na něj po několika stovkách sáhů na nějakém z balvanů počkal, a bojovník měl pocit, že jej pták popohání. Bylo to zbytečné, neboť by i bez jeho znervózňující přítomnosti postupoval tak rychle, jak to jen bylo možné a bezpečné.
Chvíli po rozbřesku se do kamenného bludiště na úpatí hor vplížila mlha. Snad se sem slila ze skalních stěn, možná vystoupala z dolin, ale Bron měl zvláštní pocit, jako by ani jedna z těchto možností nebyla tou pravou. Zhluboka se nadechl a převalil vlahý vzduch na jazyku. Chutnal zvláštně. A právě trpká pachuť mlhy jej přiměla k ještě větší opatrnosti stejně spolehlivě, jako by jej přimělo varovné zakrákání jeho průvodce.
To přišlo po další míli cesty, kdy Bron konečně uslyšel šum a zurčení dravé bystřiny. Mlha byla tu hustší, tu řidší, ale vždy dost hustá na to, aby potok odtékající dolů do rovin nemohl vidět. Zřetelně však slyšel, že se blíží k místu, kde v nevysokých kaskádách spadá ze skal.
A právě nad tokem bystřiny se havran vznesl do výšky a spustil varovný pokřik. Bron se přitiskl ke kameni a připravil si meč.
Udělal sotva pět plíživých kroků podél skály, když se před ním zablesklo. Mlha se na okamžik rozzářila a snad i rozestoupila, načež se propadla zpátky do sebe. Teprve pak se ozvala ohlušující rána, jejíž ozvěna se roztříštila ve skalách.
Když dozněly poslední zvuky výbuchu, nastalo na krátký okamžik ticho.
Pokud byl útok určen jemu, uvědomil si Bron, neznal útočník jeho přesnou polohu. A nebylo špatným zjištěním, že mlha, ať už je součástí pasti nalíčené na něho nebo čímkoli jiným, mu nyní poskytuje vítané krytí. Pokud se tedy prozradil neopatrným příchodem…
Z úvah jej vytrhl hluboký hrdelní řev plný nenávisti a hluk náhle propuknuvší řeže. Někde nedaleko se s řinčením srazily zbraně. Meče se zakously do štítů a zbrojí a do kamení se zřítila první mrtvá těla.
Takže to nebylo nachystané pro mě. Se zbraní v ruce sestupoval opatrně dolů na dno soutěsky. Boj s nezmenšenou intenzitou zuřil níže po proudu a on se v jeho hluku nemusel bát zvuku svých vlastních kroků. Mohl tedy postupovat rychleji.
Potok tu nebyl příliš široký, ale velmi prudce se hnal mezi balvany a skalisky. Proti jeho proudu se však dalo docela dobře postupovat. Tu po suti na jednom břehu, o kus dál zase po skalní římse na straně druhé. Přeskákáním po balvanech pak nebyl problém oba břehy dle potřeby vystřídat.
Občas zastavil, aby vyhodnotil zvuky za sebou. To není hrstka náhodných rváčů. Tam se masakruje pěkných pár desítek vojáků. Boj trval a on pokračoval v postupu. Věděl, že tohle se Lany netýká. Ne tak bezprostředně, aby to přímo ohrožovalo její život. Nevěděl jak, ale věděl to. Cítil, že čarodějka je hlouběji v horách a on že by si měl pospíšit.
Vyběhl po šikmé římse poměrně vysoko nad hladinu v místech, kde voda vymlela ve zřejmě měkčím dně soutěsky úzké hluboké koryto, nad nímž na obou březích zůstala relativně rovná a hladká plata. Na jednom z nich se teď ocitl. Mlha se zde roztrhala do svíjejících se chuchvalců a on viděl na dobrých patnáct sáhů před sebe. A to, co viděl, mu přílišnou radost neudělalo. Plato se tam zužovalo, až zcela zmizelo ve skalní stěně. Na druhé straně koryta, v němž hrozivě vířil zpěněný živel, vypadal další postup přijatelněji. Průrva, do níž se voda
musela vměstnat, nebyla širší než čtyři sáhy, což by Bron přeskočil, vlhká hrana plata ale nepůsobil zrovna nejjistěji pro bezpečný odraz. Přesto připnul meč zpátky na tornu a houpavě se rozběhl. Dlouhým skokem se bezpečně přenesl na druhou plošinu a teprve tam mu sjela noha po kluzkém kameni a on se dokutálel ke stěně.
Zřejmě se při pádu udeřil do hlavy, neboť ve chvíli, kdy otevřel oči, bylo něco jinak. Jinak než před chvílí a jinak, než by být mělo. Mlha se rozplynula, což by ještě tak zvláštní nebylo, zároveň s oparem se ale zcela vytratil hukot vody dole v korytě. Trvalo chvilku, než si to uvědomil, pak teprve vstal a došel k hraně průrvy. Na jejím dně zbylo pár tůní a kaluží, jinak vše ale působilo dojmem, jako by voda, která se tudy před chvílí hnala, odtekla a žádná další nepřitékala.
Odněkud z dolní části kaňonu k němu dolehly hlasy a vrátily jej do reality. Do podivné a neuvěřitelné, přesto však skutečnosti.
Rozběhl se opačným směrem. Stoupal přes skalní prahy v místech, kterým by se kvůli ženoucí se vodě normálně vyhýbal, která teď však byla schůdná. Celý prostor, jako by zatajil dech v němém úžasu.
Vyšvihl se na další skalní stupeň a uviděl proč.
Před ním se vypínal další skalní stupeň dosahující snad dvaceti sáhů. Závoj vodopádu, který jej měl halit, by musel být skvostný. Výjev, který se ale Bronovi naskytl, byl šokující. Přes hranu skály skutečně spadala voda, ovšem jen proto, aby někde v polovině své dráhy končila v ohromném válci bezmocně se zmítajícím ve vzduchu a, jak si uvědomil za okamžik, bez jediného zvuku se valícím po stěně vzhůru.
Teprve po chvíli si všiml muže stojícího zády k němu před vodopádem. Ten v mírném záklonu jako by pažemi i celým svým tělem třesoucím se obrovským vypětím tlačil cosi mimo bojovníkovo chápání proti vodnímu živlu vzpínajícímu se ve výšce před ním. Prsty měl široce roztažené a na holé lebce si Bron nemohl, i na poměrně velkou vzdálenost, která je dělila, nevšimnout vystouplých žil. Celý svět oněměl v očekávání věcí příštích.
I Bron tajil dech úžasem. Zároveň se ho ale zmocňovalo tušení problémů. Neměl podobná tušení rád. Velmi často se totiž měla tendenci měnit ve skutečnost.
Voda pěnila a mlela se v zajetí sil, jimž nikdy neměla být vystavena. Byla tlačena stále vzhůru, až dosáhla hrany skály. Tam, jako by se na samotném přepadu trochu zklidnila, začala stoupat za průzračnou stěnou a plnit tak impozantní nádrž tvořenou ze dvou stran skalami a zpředu myšlenkou. Bylo to fascinující a děsivé.
Nevěděl, jak dlouho celý výjev s otevřenými ústy sledoval, po chvíli ale k Bronovým uším dolehly zuřivé výkřiky. Štěkavé hlasy orků by poznal kdekoli a kdykoli a tady a teď nemohlo být pochyb o tom, že se sem zespodu blíží právě oni. Už dlouho se s nimi nesetkal, a pokud to bylo jen trochu možné, neměl zájem o setkání s nimi ani teď. Výkřiky orků se mísily se zadýchanými skřeky skřetů. Byl by se nemusel ani otočit, aby poznal, co se za ním děje. Přesto se obrátil ve chvíli, kdy hrstka prchajících skřetů přeskakovala průrvu, kterou předtím překonal i on. Mohlo jich být snad patnáct. Na druhém břehu jeden z nich podklouzl, dopadl hlavou na hranu skály a zůstal bezvládně ležet ve chvíli, kdy už na skalní plato vybíhali první pronásledovatelé. Všechno, co se tam ale odehrávalo, bylo nepodstatné. Nebyl čas přemýšlet o tom, proč si právě zde dali dostaveníčko orkové se skřety.
Kaňonem se rozlehlo hromové zaburácení a svět se otřásl. Pronásledovatelé i pronásledovaní strnuli a vyděšeně pohlédli vzhůru. I Bron se otočil zpátky k vodopádu právě ve chvíli, kdy se čaroděj pod ním napřímil a nechal své ruce klesnout volně podél těla. Neviditelná hráz na přepadu se naráz zbortila, linie vodní hladiny se zhoupla, jako by sám živel zaváhal nad nečekaným vysvobozením, načež se voda vyvalila vší svojí vahou a silou vpřed. Čaroděj stál v místech, kam se celá masa nezadržitelně řítila, ale nejevil nejmenší známky strachu. A skutečně se zdálo, jako by se někde vprostřed svého pádu voda nad jeho hlavou rozestoupila a dál se řítila všude kolem, jen jemu samotnému se vyhýbala.
Víc už Bron neviděl. Instinktivně se vrhl ze skalního stupně, na němž dosud zpola klečel a zpola stál a udělal jediné, co udělat mohl. Přitiskl se dole ke kameni a čekal.
Dočkal se za okamžik. Nad ním to zahučelo a přes stupeň se převalila voda a kamení. Vše dopadalo asi tři sáhy za něho a on tak byl největšího náporu uchráněn. Věděl ale, že s tím, jak bude voda ženoucí se dolů ztrácet na živelnosti a zkracovat svůj skok, bude se jeho úkryt postupně zmenšovat, až jej nakonec voda nejspíš zalije. Nezbývalo než doufat, že se v závěru dolů nesvalí nějaký větší balvan a on že se pak vyškrábe ven, aniž by jej strhl proud.
Marně. Žádný balvan jej sice nerozdrtil, když se však Bron pokusil vylézt mimo dosah proudu, musel se mírně nadzvednout. V ten okamžik se do něho voda opřela stále ještě obrovskou silou, povalila jej a strhla s sebou. Bezmocně se zmítal a marně se pokoušel čehokoli zachytit. Jeho hlava se na okamžik vynořila nad hladinu, ovšem jenom proto, aby se stihl rychle nadechnout a pochopit, že je konec. Řvoucí zpěněný kotel v začátku průrvy jej vtáhl do svého chřtánu a on se propadl dolů. Cítil, jak jej drtí obrovská síla živlu a jak jím spodní proudy smýkají od stěny ke stěně. Vnímal chlad a vnímal bolest. A šero přecházející v tmu.