Andor.cz - Dračí doupě online

Prolog:
Všichni znáte tu oprýskanou frázi, že je něco podobné, jako vejce vejci.
Zábavná formulace, takže kde začít? Země. Na chvilku se posaďte a zkuste si ji představit takovou, jakou ji vidí mé oči.
Psal se rok 1889 a lidé vítali východ slunce šestého května. Začala Světová výstava a lidé obdivovali Eiffelovu věž, do vzduchu vzlétly balony nadnášené vodíkem. Úspěch slavilo představení světa známého Buffalo Billa. O dva dny později zasypal zem déšť meteoroidů, následovaných velkou kometou. Vypadalo to, že život zanikl, možná i raději měl.
Vše sežehl žár a zasypal popel, oceány téměř vypařily. Začala tak éra bouří, jenže tyhle byly jiné, než si v nejhorších snech dokážete představit. Živila je neviditelná smrtící síla, kterou přinesl nebeský cestovatel. Nastala doba temna, černý bod v kronikách.
****
Alis seděla na valu a pozorovala zapadající slunce. Obloha dostávala zlatavý nádech, jenž přecházel pomalu do rudé. Ruce zapřené o zem, zaklánějíc hlavu dozadu, marný pokus o zahlédnutí prvního světla hvězd tam na nebi. Vlasy téměř tmavé, jako nadcházející noc, spadaly jako vodopád až k zemi. Na sobě halenku a lněné kalhoty. Být to jiná doba i svět, možná by stála za zvěčnění v nějakém mistrovském plátně nebo fotografii.
Pohledem zelených očí krátce švihla nalevo, kde se zákopem přibližoval strážný. Elen MacDowllenn byl jedním z postarších mužů, jenž vykonával v Postu 351 hlídkovou službu. Jeho vráskami svraštělá tvář a kadeře zoufalých šedin jen matně nechávaly odraz jeho dřívější mladistvé síly a krásy. Starý kabát k zemi už zažil lepší časy, v ruce baterka na manuální nabíjení. To se zatočilo páčkou, a lampa pár minut jasně zářila, než pomalu usnula do temnoty. U pasu pak ještě pouzdro se signální pistolí.
Hnědýma očima zakroutil, jak nelibě sledoval dívčino počínání.
„Už jsi měla být dole!“ pronesl vyčítavě, ale tak trochu otcovsky.
„ Ještě chvilku, prosím,“ poprosila a usmála se.
Elen pohlédl na horu, ale jen krátce, pak zase před sebe, shlížejíc na otevřenou pláň.
„Zase máš hlavu v oblacích?“ zeptal se, i když by se to snadno dalo považovat za konstatování holého faktu.
„Mám,“ prohodila s uličnickým úsměvem. Její velké oči ho doslova utopily.
„Mary mne zabije, jestli se ti něco stane, tak neblbni,“ poprosil klidným, ale přesto mírně naléhavým hlasem.
Dívka zklamaně vydechla a seskočila dolů do bláta příkopu. Takhle, ve stoje, byl znát jejich výškový rozdíl, Elen ji převyšoval téměř o dvě hlavy.
Všiml si jejího pohledu a znovu zavrčel.
Alis hodila úšklebek a obešla ho s drobným drcnutím.
Elen s plácnutím do čela vzdal další komentář, stejně by to nemělo smysl, na to ji znal už moc dlouho.
Post 351 zalila temnota a Elen se zachumlal do pláště.
Prošel spěšně perimetr a obchůzku zakončil v malém přízemním bunkru kruhového tvaru, z betonu. Kolem dokola opatřený úzkou štěrbinou střílen, dostatečně širokých pro zbraň, ale dost úzkých pro nezvané hosty. Kdysi tu byl jeden parní kulomet, bezvadná hračka s vodním chlazením, co dokázal nadělat slušnou paseku, ale potom, co se rozbil, ho demontovali. Stejně bylo lepší se schovat, než bojovat.
Dřív, to byl ještě Elen malý kluk, se post bránil i na perimetru, ale časem starší přišli na to, že je to beze smyslu. Muži umírali a ničemu to nepomáhalo, navíc jich hluk přilákal ještě víc.
Ďáblové noci vládli.
Jen málo lidí je zahlédlo a dožilo dalšího dne, Elen si tuhle noční můru nechával pro sebe, ale když ráno vysvitlo slunce a on si šel dát kávu, ruce se mu třásly tak, že z hrnku kávy skoro ulíval. I v očích mu seděla hrůza. Alis jednou řekl, že je lepší nevědět.
****
Každé ráno, když se otevřely železné dveře bunkrů, post ožil do pevnými pravidly svázaného mraveniště lidí, vykonávajících práci pro dobro kolektivu. Další soused vzdálený 215 km, to je dostatečná samota a odloučení pro necelou stovku lidí, co zde žila. V nekonečné dálce mrtvé země byla malá místa života, kde se dalo pěstovat těch několik málo plodin zázrakem, jenž se musel chránit. Post musel své potřeby pokrýt sám, obchodní lodě byly vzácným zpestřením, vídaným jen vzácně. Zdejší lidé znali jen tvrdou práci a snahu žít dál a dál. Zločinnost byla vzácností, když potřebujete druhé pro svůj život, nebudete riskovat, že si to poserete! Pokud se něco takového stalo, byl soud starších rychlý a rázný. Zavřeli vrata a ráno se někde našly zbytky. Vzdálenost se různila, podle kondice a odvahy dotyčného jedince. Nebylo výjimkou, že padaly v tomhle ohledu i sázky. Morbidní zábava, řeknete si, ale co naplat, tak to holt prostě chodilo.
Alis následovala matku jako ocásek, obě mlčely. Mary měla čtyřicet za sebou, ale starosti a práce jí přidaly dalších deset let. Vlasy měla kaštanově hnědé, smutné zelené oči a pevný výraz, tvrdý jako okoralý chleba. Vrásky zřetelně lemující oči a čelo. Dívka ji sledovala se sklopenou hlavou.
****
Post 351 tvořil centrální bunkr hlídky a příkop z betonových staveb zapuštěných v terénu, široký deset metrů, hluboký tři a půl. Zde bylo jaké si centrum dění, stánky, dílny. Dál byl perimetr, kruh zákopů ze starých časů, opatřený několika hnízdy pro těžké zbraně, ale ty už tam dávno nebyly.
Proč?
Na ďábly to bylo k ničemu a kov se hodil jinde. Uhlí, železa zde totiž bylo málo.
Zdravé stromy byly vzácností, ale okolí mrtvé země místy pokrývaly pahýly spálených kmenů, které odvážní lidé těžili na palivo a stavbu.
Pole za perimetrem, kde rostla kukuřice, obilí a cokoli dost odolného. Stroje by byly draze hýčkaným luxusem, takže veškerou práci bylo nutné udělat ručně. Vodu čerpaly parní pumpy ze dvou studní. Tady kolem byl kruh úrodné půdy až do 6 km, jež chránily hřebeny rozeklaných skal, dál už byla jenom smrt…
Beton už zde nikdo vyrobit nedokázal, i výroba drobných mechanizmů zde zanikala spoustu vědomostí buď na neschopnosti učňů, nebo nedostatku prostředků. Lékařství smrsklé do několika málo drog a amputací…
Většinu problémů obyvatelé řešili v poklidu, pokud to došlo dál, rozhodovala rada starších. Post tak byl samostatným bodem, ale byť vzdáleně spadal ještě pod správu království New London, to jej zaštiťovalo pod svá ochranná křídla a obchodně jej zásobilo…
****
Alis nikdy nepoznala otce, narodila se před třinácti lety a celou tu dobu se neukázal. Mary jí přivedla sem, na okraj pohraničí New London, a zde se usadila. Byl tu klid, lidé se starali o své záležitosti a o to, co bylo aktuální, minulost je nezatěžovala. Něco jako společenský život zde neexistoval, vše smrsklé do jediného bodu. Výuka v místní skupince dětí se omezila na hrubou znalost rostlin, bezpečnost při práci s párou a otevřeným ohněm, čtení a psaní jen na oko. Knihy tu neznali, byly legendou ve slovech obchodníků. Šperky dívky nenosily, byla to zbytečná cetka, jako vše ostatní, co odvádělo od práce.
Když obě vstoupily, byla tu zároveň i jistá povinnost, Alis měla v patnácti letech založit rodinu s jedním ze zdejších hochů. V zájmu zdravé krve této zvyklosti utéci nemohla a výběr byl značně omezen.
Většina mladíků byla buď v plenkách, nebo o několik let starší, a ani ona sama necítila chuť nebo potřebu se zavazovat.
Tenhle život jí omezoval už tak dost.
Po matce zdědila houževnatost, horkokrevnost a cílevědomost jí také zrovna nechyběla.
Jenže život s motykou nebyl pro ni, snila o létání, chtěla prožívat příběhy, jež slyšela u stánku, když nějaký obchodník otevřel pusu více, než bylo dobré.
Elen ji často kryl na jejích seancích pod hvězdami. Byl tam, možná ne okatě, ale cítila jeho přítomnost.
Věděla o jeho platonickém vztahu s matkou, která jej dokola odmítala.
Možná to tak bylo lepší…
Svým způsobem si oba byli podobní.
Matka neopětovala sice jeho vroucí cit, ale pokaždé, když odcházel do služby, byl na ní znát strach.
„Nezlob se prosím,“ špitla do ticha chůze.
„Něco jsem ti přece říkala? Ten starej trouba už by taky měl mít rozum!“ odsekla matka uštěpačně.
„Za…“ nahodila.
Matka vepředu se otočila a zabořila pohled, trpký a bodající.
Alis ucukla. „Lituju toho, už to neu…“
„Nelži! Prosím! Jednou už mi do očí nelži! To tě to jako těší, že trnu hrůzou?“ bodla Mary do živého.
Dívka sjela pohledem k zemi, tím jejich ranní debata zřejmě končila.
Jejich cesta se dělila o kus dál.
Mary měla svojí práci hned na okraji polí. Starý zákop pro dělo lidé z postu přestavěli. Opatřili jej střechou a dřevěnými vraty, tam se několik žen staralo o sklizeň.
Alis pokračovala mlčky dál až k samotným krajním částem polí, která se teprve připravovala k budoucímu osetí. Post zde nebyl přes úrodu téměř k zahlédnutí. Rostla tady skromná vegetace postavená na několika druzích trav, zakrslých dřevin a několika kapradinách. Popel už místy pouštěl život na povrch.
Bylo nutné vše zavlažit a připravit na zasetí.
Alis tuhle práci nedělala poprvé, navíc jí pomáhali Joel a Rue, oba mladí muži po třicítce, ještě s životem před sebou. Joel byl tlučhuba, zatím co Rue spíš tichý tip.
Takže?
....... Jasně! Joel zase prostě nezavřel hubu!
„Ru, ty to prostě nechápeš?“ zavrčel.
„Ty! Tenhle svět je peklo a ďáblové si přijdou pro každýho z nás! Jeden po druhým! Dřív nebo později, to už je jedno!“ rozčiloval se a přitom opíral o lopatu. Měl kadeře kaštanových vlasů a pohled hnědých očí, co nepatřil člověku s dobrou povahou.
Jeho časté násilné chování působilo potíže, ale Rua nechával v tomhle ohledu na pokoji.
Několikrát to na mladičkou dívku zkusil, to když se jí postava začínala mírně tvarovat, tak trochu se počítal i mezi nápadníky, ale pro ni byl jen nepříjemným hulvátem, jehož nebylo dobré naštvat.
Rue byl ten tip, co by ho ožíral ďábel a nehnul by brvou. Neslaný a nemastný… Zrovna dělal to, co se mu ráno řeklo, nikdy nic proti nařízení, vždy poslušný…
Alis ho neměla ráda snad ještě víc, než Joela, ta laxnost byla k nasrání.
Teď krumpáčem drásal nepohodlný hrbol, co překážel vodovodním trubkám.
„Zahlédl jsem jejich stopy na severní části, obchází to tu jako svůj revír, čekaj a čekaj,“ doprovázel to poněkud vtipným posunkem rukou.
„Kdybys kopal,“ pronesl uštěpačně Rue a tím vyčerpal svojí denní dávku slov.
Dívka vyprskla smíchy, div neupustila železné hrábě, ale pak ji cosi zaujalo.
Na obloze od jihu se něco objevilo. Zprvu malá šmouha černala, nabírajíc jasnější obrys. Joela to také hned upoutalo.
„Obchodníci? Ne, moc velké…“ konstatoval.
Rue kopal…
„Je to fakt velký a je jich víc, zdá se,“ dodala Alis, které se štěstím rozzářila očka.
„To je divný,“ překvapil Rue, ale nepřestal se věnovat práci.
„Proč?“ řekla nechápavě.
Byly to lodě, a čím blíže se přibližovaly, tím děsivěji působila jejich velikost. Pocit radosti vystřídalo zmatení a nepokoj, protože už byla rozeznat jejich děsivá síla. Nikdy před tím nikdo z nich nezahlédl něco podobného.
Zahřmělo. Všichni se lekli a praštili sebou na zem. Neznámý zvuk drásal uši bolestí, ty zalehly. Zaduněla země pod nohama a do vzduchu se v místech, kde byl post, vznesl oblak dýmu a plamenů. Alis otevřela ústa v zoufalém výkřiku, ale ten rámus vše přehlušil. Dopadla na ně sprška hlíny a prachu, jak poryv větru srazil kukuřici k zemi.
„Mami!“ vyjekla a rozběhla se zpět. Rue se ji pokusil dohnat a Joel ho následoval.
Nebylo pochyb, Post 351 hořel a kusy hlíny a betonu vylétaly do vzduchu.
Žádná obrana, ani jediný výstřel nešel útočníkům vstříc. Když byl zákop na dohled, proměnil ho jediný výbuch v hromadu rozlétající se suti. Alis to dostalo do kolen, tváří upadla na zem.
,, Néééé… prooooooč?!?“ řvala, ale její hlas zněl jako matné šeptání. Rue dopadl kus od ní, tedy to, co z něj zanechal jeden z granátů.
Joel ji popadl a snažil se odtáhnout, ale ona byla uvězněná ve svém zoufalém vězení…
Zbloudilá střela jej zasáhla do hlavy a přímo před jejíma očima ji nechala rozletět se, jako hroudu suché hlíny. Pokračovala a v ten samý moment ji přirazila k zemi obrovskou sílou.
Vál mírný vánek, ženoucí dusivý šedý příkrov smrti. Smrad spáleného masa a roztaveného kovu. Prach ulpíval na kůži a v krku nutil ke kašli. Okolo jen peklo lidské nenávisti beroucí životy všech bez rozdílu. Nářek, sténání nebo jen tichá poslední nadechnutí.
Trosky postu 351.
Tam hluboko, pohřbené v mračnu, leželo malé děvče.
****
Alis se zakuckala a pomalu otevřela oči.
Nakonec je však bolestně zavřela, protože ji prach bodal.
Mlha a slzy kalily pohled a znemožňovaly zaostření.
Sucho na rtech.
Chlad.
Chtěla si je promnout, ale ten pokus jí stál strašlivou bolest, následovanou teplou krví.
Vykřikla, zajíkajíc se bolestí, prsty ryjíc v popelu. Další pokus zvednout se, následovaný bolestí.
Hrůzný pohled na levou ruku, oddělenou v lokti. Trčící kost a cáry masa, jako potrhaný hadr.
Zařvala bezmocí.
Druhou rukou nahmatala něco, ležící na jejích stehnech a nechtěně zatáhla za další cáry masa.
Prokousla ret, jak toho pohybu litovala.
Začala ze všech sil volat o pomoc, ale okolo bylo jen ticho…
Neměla sil, spánek a únava ji udolaly. Taková je cena bombardování.
Obloha potemněla, to přicházela noc.
****
„Panebože…“ pronesl do šera tiše Jayson.
„Ten tohle místo opustil kamaráde,“ konstatoval mohutný třicátník, s holou hlavou a velkou jizvou přes levé oko a tvář.
„Tiše chlapi!“ zahřměl muž opodál, v dlouhém kabátě, notně zašpiněném prachem. Na hlavě měl šátek, z něhož mu na temeni povlával cop do půli zad. „Možná někdo přežil.“
Ta myšlenka však trpce bodala.
Tady nebylo pomoci. Lidskost si vzala dovolenou a svět přenechala šílenství.
Muži prošli ruinou jakéhosi stavení, když k nim dolehl onen povědomý zvuk.
Mlaskání, následované krátkým varovným vrčením.
Jayson zkontroloval tlakové nádrže, setříc zamlžený budík, na nějž se nalepil prach. Svoji zbraň nabil, jen přitom nenadělat moc rámusu. V rukách pevně sevřel masivní pažbu a odplivl si.
Záda opřel o rozpadlé zdivo a mírně nahlédl přes okraj, aby s vrtěním hlavy věnoval pohled ostatním.
„Máme tu tři…“ pronesl polohlasně k dalším mužům, jež přiklekli opodál.
Rico. Mohutný vazoun, přezdívaný kvůli své hlavě „Kulohlavec“, odjistil svůj parní poloautomat a zkontroloval tlak i stav munice. XD6 se ráda zasekávala, obzvláště v takových podmínkách. To pak její zápalná fosforová střela mohla roztříštit hlaveň a obsluhu snadno zabít.
Donovan, onen muž v kabátu, ukázal rukou do jedné a pak druhé strany.
Přikázal tak ostatním vzít oblast ze stran.
Sám byl ozbrojen čepelemi na předloktích a jednoranným „Buranem“.
Tahle parní hračka umožňovala při své konstrukci a náplni bez obtěžkání zad jediný výstřel. Smrtící přítulná děvka obdařená samozápalnou fosforovou hlavicí, dokázala udělat pořádnou paseku.
Skupina postupovala tiše a zaujala své pozice. Nebylo vyhnutí, kdyby ďábly nechaly za zády, mohlo to být horší.
Krvavci, nebo také ďáblové, jak se jim říkalo.
Monstrum jen vzdáleně připomínající pitbula o velikosti dospělé krávy. Jejich mohutná lebka nesla velké čelisti, jež snadno rozdrtí i kosti. Velké oči, postavené podobně jako u člověka, jim umožňovaly dobře odhadovat prostor a vzdálenost. Krví podlitá kůže s puchýři a tuhou srstí, jako železné dráty, propůjčovala značnou odolnost. Díky robustní konstituci nebyli dobří běžci, ale jejich vytrvalost by jim záviděla i desítka maratonců. Čich jim dobře nesloužil. Značnou nevýhodou byla také měkká kůže na břiše a krku. Krom toho velice nemotorní a spoléhali na silný první útok, jímž obvykle nepřítele okamžitě zabili.
Muži přetáhli přes obličeje šátky, na oči nasadili brýle. Jeden z ďáblů naklonil hlavu Ricovým směrem a podezřívavě si prohlížel zeď, jež ho kryla.
Otočil svoje masivní tělo a pomalým krokem začal opisovat půlkruh.
Rico jen koutkem oka zahlédl jeho počínání a přitiskl se ke zdivu, div tam nevytlačil svoji siluetu.
Vojáci byli cvičení na takové situace a tihle tři věděli, co dělají, jenže jistotu boje jeden na jednoho narušil hrdelní zvuk, nesoucí se krajinou.
Donovan se otřásl a počítal, stejně tak i jeho společníci. Ďáblové byli minimálně čtyři, to situaci razantně měnilo. Vojáci byli cvičení na boj v podmínkách noci, světla ďábly lákala a tak musel každý z nich získat návyk a přizpůsobit se.
Boj v téhle situaci nezaručoval hladký průběh, v jediné chvíli mohl otočit náhlý útok misky vah, v jejich neprospěch. Rico se opotil.
Když ďábel obkroužil trosky, nenašel nic, nespokojeně zafrčel a pohodil hlavou.
Všichni tři muži tiše opouštěli trosky a pohybem při zemi, využívajíc každého možného krytu. Skupina svůj úkol splnila a stahovala se k evakuačnímu bodu, vzdálenému asi 3 km.
Nikdo nepřežil a poručík Donovan nehodlal dále riskovat životy svých mužů, již tohle bylo dost na hraně.
Poměrně přehledné šero ukončilo mračno prachu a situace se z minuty na minutu rapidně zhoršila, vítr otočil mračna kouře a tak zhoršil orientaci ještě více. Teď začalo jít do tuhého.
Směr několikrát museli upravit, podle nerovností a trosek, skučení ďáblů téměř ze všech stran, hodujících na tělech.
„Doprdele!“ zanadával tiše Rico, jak padl hubou do popela, za sebou slyšel jen Jaysona, jak se mu směje.
„Rači si dej pozor, šlápl jsem do ňákejch sraček!“ pokračoval a jen matně rozeznal rys zbytků lidského těla.
„Do…!“ snažil se zbavit kousků tkání.
Donovan kus vpředu se akorát vyhnul dalšímu tělu, mlčky sledoval okolí a naslouchal jak dravec na lovu.
V té chvíli se to posralo doopravdy!
„Prosím! Pommmo…!“ chytila ho skoro mrtvola za vlasy.
„No kurva!!! Kurva, kurva!“ ozvalo se za poručíkem. Ten byl sice ostřílený voják, ale právě mu bušilo srdce jak zvon, neměl na výběr a omráčil umrlce jednou ranou do spánku.
„Já se skoro posral…“ zazněl tiše Jayson.
„Co to ksakru…?!“ zasupěl Rico.
Donovan rychle ohledal tělo, pak naklonil hlavu ke rtům a poslechl si dech, zatím jej oba dohnali.
„Malá holka, dýchá,“ konstatoval.
„Jak je na tom?“ otázal se Jayson.
„Chlapi, je s ní ámen, serte na to, za chvilku tu můžou bejt!“ oponoval Ryco.
„Berem ji sebou, to je rozkaz!“ zdůraznil Donovan. „Má v prdeli ruku a jedna noha je asi taky v háji, musela přijít o hodně krve…“
Nocí zazněl řev ďáblů.
Mračna prořízlo pár měsíčních paprsků.
Všichni tři se na sebe dívali.
„Jste blázni!“ zaprskal Rico a vzal od poručíka Burana.
Donovan je oba poplácal po ramenou. „Chlapci, do sraček jdeme všichni vždycky spolu!“
„Jestli to přežijem, ožerem se jak prasata!“ zavrčel Rico.
Poručík vzal děvče do náruče a rychle se přímou čárou vydal na sever. Rico zahlédl stín ďábla po pravé ruce. V běhu odjistil a začal děkovat bohu, že si vzal svou krásku.
„Jestli… chcípneš… první, tak seš kuře!!!“ zavtipkoval nalevo k Jaysonovi.
Právě včas se otočil a stiskl spoušť. Šero prořízla zápalná munice. „První!!! Je můůůj, srajdo!!!“ zahulákal.
Jayson dvakrát vystřelil ještě pro jistotu, ale pak popadl Rica za rameno a táhl ho za poručíkem.
Věděl, že holohlavec je jak pominutej, když se dostane do akce.
Donovan ho využíval jako tajnou zbraň, lepší nasrat ďábla, než Kulohlavce! Teď s holkou běžel, jak jen mohl.
„Naserte si, kurvy!!!“ řval v dálce Rico a zářil fosforama, jak na oslavách korunovace.
„To pako jich přiláká ještě víc!“ zahřměl na Jaysona poručík.
Okolo obou mužů vzadu se stahovala past.
„Jayson napočítal možná šest kousků! Prásk!! Prásk!!! Další to dostal do předních a ryl hubou!!!“ práskl kovovým šálkem do stolu.
Pak objal kamaráda za ramena a hodil nohy na stůl. „Kurva, to bylo ryto! Viď, brácho!“ připil si s posluchači okolo stolu.
Jayson mlčel.
Strhaný Donovan vstoupil dovnitř. Nastalo ticho. Přišel ke stolu, jeden z mužů mu uvolnil místo a podal svůj šálek rumu.
Rico zvedl obočí…
„Žije,“ řekl poručík a kopl to do sebe.