Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola III.
Akolyta Zuriel

Poslední setkání s nepřáteli Císaře se na Zurielovi velice podepsalo, jeho mysl v každém snu pronásledoval démon, stále dokola a dokola viděl ty hrůznosti, které spatřil, když se realita roztrhla a démoni se objevovali všude okolo nich. Pamatoval si jejich vysoké táhlé kvílení přehlušované pouze střelbou z bolterů, několik uklidňujících vzpomínek na Alaricův svatý meč a pak zase jenom hrůza a děs. Trávil dlouhé dny modlením v kapli a velebením Císaře, ale ani to nemohlo vyhnat z jeho mysli všechny hrůzy, které viděl. Stále častěji myslel na to, že zabije Alarica a uteče všemu tomu trápení, dalším hrůzným zážitkům a zjevením. Dobře věděl, že ani Kaar nesnáší poslední měsíce příliš dobře, od té zprávy, že se mu narodila dcera, o ní neslyšel a podle oficiálních záznamů byli všichni tři, tedy Alaric, Zuriel i Kaar, mrtví, takže šance, na jejich znovu shledání, byla minimální. Jako vždy cestovali na křižníku imperiálního námořnictva, který měl náhodou cestu stejným směrem. Zuriel nikdy nevěděl, co jeho inkvizitor právě zamýšlí, ale byl rád za dlouhé měsíce ve warpu, kdy se mohl v klidu modlit v kapli a pomalu očišťovat svou mysl. Mnohem raději by byl v klidu na jednom z mnoha chrámových světů, ale věděl, že Alarica od lovu nepřátel Císaře zdržuje pouze cestování.
Po opuštění warpu, odletěl Alaric sám na planetu, Zuriel s Kaarem zůstali na lodi, Císařův služebník se kvůli Alaricovi zdržel na orbitě Hydrapuru III necelý týden, po té odletěl. Mezi tím byli na povrch utajeně přepraveni i Kaar a Zuriel. K jejich překvapení je transport nevysadil v inkviziční věži, ani v žádném slumu poblíž, nýbrž v utajeném chrámu uprostřed hor. Okamžitě po přistání byli odzbrojeni a převedeni do prostých cel hluboko v hoře. Zuriel propadal šílenství, všechny jeho obvody, smysly a pudy sebezáchovy ho varovaly před setrváváním v těchto kobkách, stále častěji a častěji se v jeho snech zjevoval Alaric s plamenometem plivajícím na něj oheň. Celé dny trávil modlením. Kromě dne, kdy s Kaarem přiletěli do chrámu, Alarica neviděli. Přesto jeho noční můry neustávaly, naopak se zhoršovaly. Až přišel osudný den, kdy byl vytržen z pravidelného cyklu modliteb a několika vojáky eccleasirichie byl odveden do hlavní kaple. Z protějšího vstupu téměř současně vyvedli akolytu Kaara. Zuriel se zděsil, jedna z jeho nočních můr se stávala skutečností. Svými senzory těkal po místnosti a hledal nějaké uklidnění, až jeho oči spočinuly na černé Alaricově tváři. Zuriel pocítil bolest a zkraty ve svých obvodech, Císařovo světlo spalovalo všechny nečistoty uvnitř a jeho tělo bylo odtaženo doprostřed místnosti. Vedle něj se v křečích svíjel Kaar, z jeho těla stoupal kouř. Kaarova tvář byla stažena v bolestech, v jeho očích plál nepříčetný hněv a přesto nevypadal, že by byl schopen se pohnout silou vlastní vůle. Zuriel cítil, že jeho vlastní organické tělo se spaluje na škvarky, celý hořel v modrých plamenech. Všechny jeho obvody a systémy byly přetíženy; připadal si jako by spotřeba energie všech jeho systémů překročila dvě stě procent a žádala si stále více a více. Věděl, že jeho systémové jádro brzy exploduje- Ve sluchových senzorech mu rezonovaly litanie mnoha kněží okolo, ale jedna z nich byla nejzřetelnější. Patřila tomu, kdo ho přivlekl na toto místo. Ten hlas ho drásal až v křemíku jeho obvodů a nakonec všechno utichlo. Modrý plamen ho úplně pohltil a spálil na popel.


+bootovací sekvence zahájena+
+nahrávání….+
+systém Zuriel+
+…..+
+Jednotka Zuriel nahrán…+
+Kódy ověřeny; Zuriel potvrzen+
+Prověrka potvrzena: Magistr Zuriel
-Adepta Mechanika
Vyšší potvrzovací kód: inkvizitor Alaric; nejvyšší priorita – černý kód, XIV
-oficiální smrt: zabit mutanty při povstání na Cafalisu VIII
-Pověřený agent ordo Maleus+
+pročisťovací sekvence; nahrána+
+zbraňové systémy; nahrány+
+ověřovací kódy; nahrány+
+nahrávání….+
+Přístupové kódy: Omnisiášova zášť; nahrány+
++Kapitán lodi; nahráno++
+++Archivy; nahrány+++
+++Dodatečné úpravy; nahrány+++
+++Codex adepta mechanika, adepta astrates, adepta militarium, adepta officium; nahrány+++
+++Rozkazy adepta mechanika; nahrány+++
+++sledovací jednotka; nahrána+++
+Zanechaná zpráva- Inkvizitor Alaric; nahrána+
+Zpráva ověřena; inkvizitor Alaric; potvrzeno+
+ztracené jednotky paměti; obnoveny+
+….+
+Systémy aktivní; potvrzeno+
Zuriel se probral v místnosti plné servitorů, jeho tělo ještě nebylo plně dokončeno, kromě sledování okolí, se věnoval třídění informací. A prohlížení svého již úplně mechanického těla, všiml si, že je magneticky připevněn ke stolu a ověšen mnoha pečetěmi. Duch stroje prostupoval vše v okolí, a servitoři dále pracovaly. Jejich klapání rušilo pouze hučení prastarých strojů všude okolo, nejspíše i v mnoha a mnoha dalších místnostech podobných této. Všude ze stropu visely mechanické paže, řezáky, vrtáky a svářečky. Zuriel byl na jednom z tuctu pracovních stolů, ostatní však zely prázdnotou. Nakonec zjistil, že jediné maso, které z něj ještě zbylo, byla půlka jeho mozku a několik tepen k srdci, geneticky upraveném a řádně opancéřovaném. A opět upadl do letitého spánku, kdy jeho jedinými společníky byli servitoři, neúnavně pracující na jeho dokončení.

Akolyta Botstein se probíral záznamy a byl na stopě několika uplaceným úředníkům. Seděl ve věži inkvizitorky Kury, z pozice jejího zástupce v době její nepřítomnosti velel většině podřízených, kromě některých agentů, kteří se hlásili pouze a jedině jí. Ve volném čase se věnoval pátráním po čemkoli, co souviselo s Alaricem. Za jedné z temných a pozdních nocí nakonec přeci jen na něco narazil. Byl to záznam o sestře Severine, prostý text přidělující Severine jako osobního strážce inkvizitora Alarica. Po dalších týdnech pátrání tímto směrem vyrozuměl několik skutečností, třeba tu, že se to odehrálo před necelým půl stoletím. Modlil se k Císaři, aby se Kura vrátila, co nejdříve, začínal být zmatený a lehce ztrápený tím, co zjišťoval. V současné době byla palatine Severine, přiřazena na jednu sesterskou bitevní stanici v systému Hydrapur. Byla to podezřelá náhoda, neboť tam dle jeho posledních zpráv byla i inkvizitorka. Nemeškal a při první vhodné příležitosti jí poslal tuto skutečnost v kódované zprávě. O několik měsíců později, za ním dorazil jeden z Kuřiných agentů a předal mu do rukou ručně psanou, zapečetěnou zprávu. Botstein věděl, co to znamená, pečeť byla prostým vyobrazením Císařovy hlavy, ve zprávě mu Kura jasně nařizovala, aby okamžitě vyrazil na Mars a dostal se na palubu lodi Omnisiášova zášť. Dle jejích příkazů předal všechny záležitosti do rukou jejího nového zastupujícího akolyty a okamžitě vyrazil.

Magistr Zuriel se probral z letitého spánku, jeho tělo bylo kompletní, všechna data o jeho misi byla nahrána. Jeho hodnost kapitána lodi mu přidělovala i funkci velitele na bitevním poli, jeho systémy byly upraveny a modifikovány k rychlé adaptaci na jakýkoli známý typ prostředí. Vyšel ze své kóje, písty a serva v jeho těle se rozhýbaly, jeho systémy běžely na běžný pětinový výkon. I tak se pohyboval rychleji, než běžný člověk, jeho magnetické nohy těžce dupaly po železném můstku. Dole pod ním, v hlubinách planety Mars běžely obrovské stroje, o které se staraly tisíce techno kněžích, jejich chod zněl sladce a jako hudba každému zde. Zuriel kráčel do jednoho ze starých doků, kde měla být připravena jeho loď a čekat na něj posádka. Jeho systémy zaznamenaly lehký výkyv emocí, neboť Zuriel pocítil vzrušení, konečně se věci začaly dít. Ušel několik kilometrů, než dorazil ke svému hangáru, cestou prošel kolem mnoha obřích čerpadel a nádrží s palivem, a propletl se jednou filtrační jednotkou, aby si trochu zkrátil cestu. Před příslušným dokem stála čestná stráž dvou nenápadných techno bratrů, prošel starými dveřmi, které se se skřípěním otevřely a Zuriel pohlédl na svou loď. Omnisiášova zášť, byl průzkumný křižník Corvette, Zuriel cítil a slyšel jak ho ta loď volá. Zatím byla ukotvena na obřích hácích, než bude vytažena dlouhou šachtou ven na povrch a tajně uvedena do akce. Pod křižníkem byla nastoupena všechna posádka vyšších hodností, Zuriel měl k dispozici na tisíce speciálně vybraných a prověřených mužů. Jeho obvody hořely nedočkavostí, co však netušil, bylo, že několik desítek členů jeho posádky byly nastrčení či jinak protlačení agenti malé hrstky inkvizitorů komplotících napříč celým známým vesmírem.
Po dalších měsících dodatečných úprav a příprav, které měl k dispozici pouze magistr Zuriel, byla loď připravena k odletu, všichni byli naloděni v přípravném doku a prastaré lodní háky se daly do pohybu. Celá loď se otřásala trhavými pohyby, jak byla vytahována z útrob planety. Akolyta Botstein se úpěnlivě modlil k Císaři, aby toto nebyla jeho poslední mise. Za zaříkání a modliteb tisíců techno kněžích, na každém patře, byla loď nakonec úspěšně vytažena na povrch a její motory se mohly poprvé rozběhnout. S ohlušujícím hřměním překonaly motory gravitaci planety a Omnisiášova zášť mohla započít svou pouť. Zuriel se tetelil blahem ve své kapitánské kajutě a v jeho systémech se objevila první chybová hláška s vykřičníkem nápadně připomínajícím písmeno I. Zuriel tuto skutečnost ignoroval a vydal se na kapitánský můstek vydat první rozkazy a osobně zadat do naváděcího počítače příslušné koordináty pro jejich první skok. Lodí se začaly ozývat signály oznamující, že loď brzy přejde do warpu a svolávající věřící do kaplí a příslušné pracovníky na jejich pozice. Vstup do warpu proběhl bez problémů, nicméně Omnisiášova zášť byla na dlouhá desetiletí ztracena. Následující události jsou zápisem z deníku inkvizitora Botsteina, tehdy ještě akolyty.

Podle instrukcí své inkvizitorky se mi podařilo se dostat na Omnisiášovu zášť ve funkci zapisujícího adepta, díky mým kontaktům na ministorium to nebyl, až takový problém. Ty začaly, až po té, co loď vstoupila do warpu, cesta měla trvat jen několik měsíců. Nakonec mi to přišlo jako celé roky. Nicméně potíže začaly skoro hned, necelý týden po vstupu do warpu zazněla první lodní siréna. Gelerovo pole kolem lodi bylo narušeno a lodí zněl poplach oznamující narušitele, ozbrojil jsem se svým bolterem, který jsem měl ukryt v zavazadlech, zamkl se ve své kajutě a modlil se k Císaři. Brzy jsem slyšel střelbu na chodbě. Všechny mé chlupy se mi ježily na zátylku, svíral jsem bolter a mířil na dveře, střelba neustávala, ale brzy se k ní přidal řev, nelidský řev a střelba ustala. Chvíli jsem ještě slyšel třesk zbraní, ale i ten po té ustal. Nicméně mé chlupy se mi na zátylku hrůzou ježily dál. Stále jsem se modlil, ale nepřestával jsem být v pozoru. Několik dlouhých okamžiků se nic nedělo a pak, i přes zatemněné okénko ve dveřích jsem viděl jasný modrý zášleh laseru, který prozářil a jistě i usmažil všechno, co bylo na chodbě. Za pár okamžiků někdo zaklepal na mé dveře, nedůvěřivě jsem se tázal, kdo je na druhé straně. K mé úlevě se ozval mechanický hlas našeho kapitána Magistra Zuriela. Toho, kterého jsem měl sledovat a který očividně nebyl tak mrtvý, jak psalo mnoho záznamů. Vpustil jsem ho dovnitř, nicméně stále jsem na něj nedůvěřivě mířil. Úskoky proradností warpu mohou mít mnoho podob. Magistr Zuriel měl na sobě dlouhé červené roucho, s několika dírami za rameny, jeho celé tělo bylo kovové, opancéřované, nikde z něj netrčely žádné důležité hadičky, či serva. Vypadal jako dokonalý stroj na zabíjení, v ruce držel energetickou pracovní hůl, odznak svého řádu. Ale já jsem dobře věděl, jak smrtící tyto nástroje mohou být.
„Kapitáne Zuriely, je mi ctí. Co se pro Císaře děje?“
„Loď byla napadena několika démony, ve vnějším plášti lodi je několik děr, více škod se mi zatím nepodařilo analyzovat. Kromě vás, jsem zatím další přeživší nenašel.“
Opatrně jsme opustili mou kajutu, na chodbě bylo rozmetáno mnoho kusů těl, většina byla roztrhaných na kusy. Nicméně když jsem zahnul za roh, s hrůzou jsem si uvědomil, že zde někdo zabíjel energetickou zbraní. Chlupy na zátylku mě opět varovaly a já se s hrůzou rozběhl vpřed, to mi zachránilo život, neboť tam kde jsem před chvílí stál, rozdrtil zásah energetické hole kus zdi. Já jsem zaběhl za roh a poslal krátkou dávku, která se jen neškodně svezla po jeho pancíři. Z jeho ramene, začalo vyjíždět ne zrovna malé dělo. S hrůzou jsem utíkal dál chodbou a modlil se k Císaři, abych nebyl posledním živým na této lodi. Chodbu za mnou opět ozářil výstřel z laserového děla. Přestože mě nezasáhl přímo i tak mě doprovodný závan ohřátého vzduchu srazil k zemi. Odkulil jsem se do otevřené kajuty a potichu jí za sebou zaklapl. Těžce jsem vydechoval a modlil se k Císaři, aby ta šílenost vytvořená kultem stroje nejspíš ve spolupráci s šíleným Alaricem, šla někam jinam. A Císař mé modlitby vyslyšel, alespoň na krátký čas. Přenocoval jsem v té kajutě a následující den se vydal do skladu zásob. Zde jsem podle očekávání nalezl několik přeživších a nešílených lidí, těch stejně silných a věrných Císaři jako jsem já. V jednom z nich jsem poznal akolytu jednoho z inkvizitorů, kterého neznám jinak, než od vidění z koncilů. V několika dalších lidech jsem tušil i jiné akolyty, ne že by jejich krytí nebylo dobré, ale chovali se až podezřele chladně, skoro jako by věděli více než já. Já jsem si byl jistý, že magistr Zuriel zešílel a chce nás všechny zabít. Jeden z přeživších mužů mi řekl, že než to celé vypuklo, viděl magistra jít do strojovny a o několik vteřin později z ní slyšel sérii explozí, a pak to celé vypuklo. To dobře zapadalo do mé teorie, že magistr zešílel. A pokud jsme se z toho chtěli dostat živí, museli jsme ho zabít. Dobýt zbrojnici, či se do ní nějak jinak dostat a usmažit ho plasmou, ta jediná by snad mohla na magistra fungovat. A modlil jsem se, aby jeho věrní nebyli taktéž šílení. Bohužel byli, na první skupinu z nich jsme narazili, jen co jsme opustili skladiště, čekali na nás. Ale z nějakého důvodu na nás nezaútočili do skladiště, později jsem se dozvěděl, že dveře byly chráněny několika předem připravenými runami. Díky nim jsme zůstali skryti před zraky nevěřících. Půl tuctu ozbrojených a šílených crimson gardistů nám pořádně zatopilo, při Císařově vůli jsem to naštěstí nedostal, několik jsme jich zabili a zbytek se stáhnul na ústup. První ranění byli okamžitě odtažení do skladiště a zbytek naší průzkumně útočné jednotky pokračoval kupředu. Bylo mi jasné, že nikdo zde není tím, za koho se vydává. Po dalším střetu u výtahů a spojovacích schodišť si všichni přestali hrát na prosté údržbáře, adepty, prosté techno kněze či novice a ukázali, proč si jich jejich inkvizitoři cení. Já jsem se držel vzadu a snažil se mít přehled o celé situaci. Dle mnoha mrtvol, se ne všichni členové posádky chtěli připojit k šílenství kapitána a raději si vybrali smrt v boji. Několik následujících střetů bylo rychlých a neúprosných, celý tým se dorozumíval pouze posunky či krátkými pokřiky, které často zanikly v palbě. Mé smysly po několikáté potyčce zaznamenaly střelbu o pár záhybů zpět za naší současnou pozicí. Celý tým rychle vyhodnotil rizika a opatrně jsme se přibližovali k místu, kde jsem slyšel střelbu. Velmi záhy jsme vpadli do zad, několika šíleným techno kněžím, kteří jako smyslů zbavení pálili po provizorním opevnění několika bdělých vojáků. Naštěstí jsme je zmasakrovali rychle a těch pár statečných a věrných rozšířilo naše řady. Jednalo se o inkvizicí speciálně vycvičené vojáky, dostatečně silné na duchu a víře, aby odolali i těm temnějším nástrahám. Neměl jsem tušení, který inkvizitor je sem nasadil, neměli žádné konkrétní označení. Bylo jich šest. Žádné viditelné genetické či mechanické úpravy. Jen chladný zápal v očích. Cestou se modlili za duše svých padlých bratrů. Při dalším střetu jsem to dostal, jedna z mnoha zbloudilých střel mě zasáhla do ramene a svět se mi zatemnil. Probudil jsem se o pár okamžiků později, viděl jsem jenom svoje nohy a cítil, že mne někdo táhne za ramena pryč, sluch jsem měl úplně zalehlý a všude létaly střely. Pak mi svět zase zmizel. Probudil jsem se na jedné z mnoha postelí, seděl u mě jeden z těch inkvizičních vojáků a s prstem před pusou mi naznačoval, abych byl zticha. Na zátylku se mi ježily všechny chlupy, nějaká hrůza se plížila okolo. Já jsem mezi tím s hrůzou zjistil, že u sebe nemám svůj bolter, ani jsem ho neviděl nikde v okolí, měl jsem jenom las pistoly, ale stále to bylo lepší, než nic. Překulil jsem se z postele na zem, ale díky předchozímu zranění, jsem nebyl tak obratný, ujela mi noha a pád mého těla se rozezněl potemnělými chodbami. Voják zaklel a já slyšel zapraskání energetického meče, v žilách mi ztuhla všechna krev, dveře odlétly z pantů a dovnitř vstoupila hořící postava. Z pohledu na ní se mi chtělo brečet, ale strach mi nedovoloval se pohnout.
„Za Císaře!“
Voják sekl po stvůře z warpu a několika zkušenými šermířskými fintami ji vytlačil ze dveří, takže jsem měl čas se sebrat a prchnout. Do dnes nevím, jak ten muž dopadl, ani jak se jmenoval, ale navždy ho budu velebit ve svých modlitbách. Prchal jsem chodbami, strachem smyslů zbavený, až když jsem se konečně zastavil a cítil, že jsem v bezpečí, se změnil tón lodní sirény. Vyskočili jsme z warpu, všechno se otřáslo, spadl jsem na zem a cítil, že padáme. Všude jsem slyšel kvílení a řvaní strojů, celá loď se vzpouzela nějaké ohromné síle, která ji přitahovala, a já jsem si s hrůzou uvědomil, že nás muselo chytit gravitační pole nějaké planety. Vyskočili jsme moc blízko a loď nejspíš nikdo neovládá. Nezbývalo mi, než běžet co nejvýš a modlit se, aby mě nezabil náraz do země. Nakonec jsem se zavřel do nejbližší kajuty, pevně jsem se přivázal k posteli a modlil se, abych neumřel. Všechno zhaslo a pak přišel ohlušující náraz, opět jsem upadl do bezvědomí. Probral mě z něj kouř. Spěšně jsem si nasadil svůj respirátor a vypotácel se ven do chodby. Chlupy se mi opět na zátylku zježily a strach mě naváděl pryč z tohoto místa. Běžel jsem zničenou lodí a modlil se, abych se co nejdříve dostal ven. Narazil jsem na zmasakrovaná těla inkvizičních vojáků, rozdrtila je postel, která vyletěla z protější kajuty. Měl jsem štěstí, že ta moje byla přivařená k podlaze. Utíkal jsem dál, ale několik sekcí lodi hořelo, takže jsem nakonec zmateně bloudil po kouřem zahalených chodbách. Měl jsem ještě asi půl hodiny, než by mi vysadily filtry v respirátoru a já bych se určitě udusil. Ale Císař stál při mě a já jsem nalezl, díky jeho vůli díru v trupu lodi. Podařilo se mi vylézt ven, byl to náročný sestup, ale rozhodně to bylo lepší, než zůstat v lodi, půlka přídi byla buď rozmetána všude po okolí a nebo zabořená, dobrý čtvrt kilometr v zemi. Nebyl jsem schopen to odhadnout a ani nechtěl, vzhledem k tomu, že stále hořela. Dolů jsem dorazil vyčerpaný a na dně svých sil. Nebyl jsem stopař, ale i tak jsem si všiml, několika párů stop vedoucích pryč. Ale byl jsem moc vyčerpaný, na to abych dnes pokračoval. Modlil jsem se, aby co nejdříve přijel nějaký záchranný tým.
Ten nakonec dorazil, o týden později. Botstein se zatím ukrýval v podrostu kolem lodi a sledoval, kdo a co všechno z ní vylézá. Kontaktovat se však nikoho neodvážil a k jeho štěstí si ho ani nikdo z nich nevšiml. Botstein si byl téměř sto procentně jistý, že viděl z lodi vylézt i Zuriela, ne tou dírou, kterou opustil loď on, ale vystoupil z plamenů ve spodní části lodi a utekl někam hluboko do lesů. Botstein se neopovažoval opustit svůj úkryt, dokud všude kolem neviděl jednotky planetární obrany a několik sborů imperiální gardy. Vystoupil ze svého úkrytu a překvapeným vojákům se okamžitě legitimoval jako zastupující inkvizitor a byl odveden k nejvyššímu přítomnému důstojníkovi. Okamžitě mu byly složeny všechny pocty náležící jeho pozici zástupce inkvizice. A sděleny všechny dostupné informace. Botstein byl převezen do hlavního města a představen všem členům vysoké rady i zástupcům ecclesiarchie zde na planetě. Císařem po léta zapomenuté, Botstein tušil, že zde bude mít mnoho práce, než kolem poletí vůbec nějaká loď. Nechal si zřídit své vlastní sídlo v centru města a pustil se do vyšetřování. Brzy z nesrovnalostí v záznamech zjistil, že někteří úředníci, i vysoce postavení úředníci si přivydělávají na imperiálních zásobách. Jejich popravy byly rychlé a nenadálé. Botstein se plně chopil moci, kterou zde měl. První atentát na sebe nenechal dlouho čekat. Vyvázl jen se štěstím a několika lehkými povrchovými zraněními. Přesídlil se na tajné místo, o kterém věděli pouze jeho nejvěrnější, které si zde na planetě za ty dva roky našel a získal na svou stranu. Odsud poslal první tajnou a šifrovanou zprávu inkvizitorce Kuře. Při čekání na odpověď neustával ve svých vyšetřováních, pouze se již nechoval tak okázale a pohyboval se více ve stínech. Postupně rozkrýval, jak hluboko zde korupce sahala a kdo všechno upřednostňoval vlastní výdělek, před slávou Císaře. Bylo jasné, proč skoro nikdo k této planetě nelétal, podle záznamů nevyprodukovala dost pro to, aby sem vůbec nějaké lodě létaly a byla oficiálně označena za ztrátovou, ale soběstačnou. Tedy strategicky nedůležitou. Botstein si snadno spočítal, že pokud odhalí a vyčistí většinu hamižných zrádců zde na planetě, její produkce se stane dostatečně zajímavou. Navíc několik set mil hluboko v poušti byla ztracená loď adepta mechanika, nechal jí hlídat všemi muži, kteří ho tenkrát našli. K jejich smůle i nařídil, že budou, po odvolání z této své povinnosti, popraveni. Věrně hlídali Omnisiášovu zášť pár let, vzdáleni od svých rodin a úřady již dávno prohlášeni za mrtvé. Nakonec se dočkal, na orbitu planety se usadila velká transportní loď adepta militaria, jednotky imperiální gardy převzaly na několik let obranu planety. Akolyta Botstein se brzy setkal s inkvizitorem Lutzem. Lutz mu předal obálku s instrukcemi inkvizitorky Kury a popřál mu k jeho úspěchu. Botstein z toho byl zmatený, pouze nastoupil do připraveného transportu a přemítal, co myslel Lutz tím úspěchem. Pak si vzpomněl, byl to ten agent, který mu předal instrukce ohledně jeho letu na Mars. Později téhož dne v bezpečí soukromé cely, otevřel obálku s instrukcemi od Kury. Ve zprávě bylo zašifrováno několik souřadnic, druhá z nich značila místo jejich schůzky, více mu inkvizitorka nesdělila. Modlil se k Císaři, aby věci nebyly tak zamotané, jak se zdály být.

Zatímco akolyta Botstein cestoval warpem na první souřadnice, ze vzkazu, setkal se inkvizitor Alaric s magistrem Zurielem, na utajeném místě, blíže určeném pouze jako vyřazená vojenská základna.
Alaric čekal na Zuriela ve své mariňácké zbroji, gravitace i recyklace vzduchu byla již několik desítek let nefunkční. Zuriel dorazil s menším zpožděním a naladil svůj vox na ten invkzitorův.
„Jsem rád, že jsi to zvládl, bratře Zuriely, už jsem skoro začínal mít strach.“
„Nic s čím bych si neporadil, inkvizitore.“ zazněl Zurielův mechanický hlas v odpověď.
„Doufám, že jsi nezabil nikoho důležitého.“
„Snažil jsem se, ale možná to některý z nich nepřežil v rámci mého –šílenství-.“
„To jsou přirozené a přijatelné ztráty.“
„Když jsem vyřadil generátor gelerova pole, byla loď napadena několika démony, ale kromě navigační věže téměř nikoho neposedly, o všechny jsem se postaral. Osobně jsem po pádu na planetu vyčistil loď od všech přeživších, přesně podle rozkazu.“
„Kolika akolytům myslíš, že se podařilo utéct?“
„Myslím, že tak skoro tuctu. Ale několik z nich byli naši muži Alaricu.“
„Ano, já vím. Přežili to dva.“
„Jak dlouho jsem byl pryč?“
„Něco přes patnáct let příteli. Kaar se mezi tím plně integroval do jednotky. Ale zatím si stále nevzpomíná, kým byl, a to ani, když si čte složky o sobě.“
„Ani já to nevím, v mé paměti je mnoho prázdných míst.“
„Ta prázdná místa, nás přivedla až sem bratře.“
Invizitor Alaric po chvíli pokračoval.
„Severine se infiltrovala do malé skupiny inkvizitorů, kteří jsou nám v patách. Využijeme jich v náš prospěch, podle všeho nás podezřívají z kacířství a při nejmenším z korupce. Severine jim dala několik našich tajných identit, takže je můžeme nalákat, kam budeme potřebovat. Zatím se drž modrého kódu.“
„Rozumím, nebudu zasahovat, dokud to nebude nutné.“
„Ukryj se na vztyčném bodu devět a vyčkej mých dalších instrukcí, bratře.
Za Císaře.“
S tím se Alaric otočil na patě a zanechal Zuriela samotného.

O pár měsíců později, akolyta Botstein přestupoval na jedné vesmírné stanici. Při čekání na další transport, byl v putyce vyrušen agentem inkvizice. Botstein byl odveden do boční servisní místnosti a představen palatine Severine. Předala mu obálku od inkvizitorky Kury, vyčkala, až si jí přečte a pak ho odvedla do připravené transportní lodi. Setkání na druhých souřadnicích se nekonalo, místo toho byl předán do péče jiného inkvizitora, který ho ve své malé mezihvězdné lodi odvezl na utajenou inkviziční základnu, na jednom z mnoha asteroidů v „nedalekém“ asteroidovém poli. Inkvizitor Von Heinz měl jiné rozkazy, staré několik desítek let, ale stále platné a to povýšit akolytu Botsteina na inkvizitora. Tedy dostat ho na nejbližší inkviziční radu. Téměř jako zajatce dovlekl akolytu před probíhající radu, několika vyšších i nižších kruhů a předal jí příslušné dokumenty i nově aktualizované o důvody, proč akolytu Botsteina povýšit. Rada si nechala normovaný terránský denní cyklus na rozmyšlenou a pak svolila.