Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola IV.
Inkvizitor Botstein

Jeho příběh začal na Gudrunu I, dříve mocné a bohaté planetě, dnes již čerpající pouze ze své dávno zašlé slávy, jeho tělo nebylo dost silné, aby mohl Císaři sloužit v poli, nicméně jeho mysl byla dost bystrá na to, aby mu mohl sloužit jako písař či knihovník. Sloužil v kanceláři velké továrny, jeho prací bylo zapisovat denní produkci jeho úseku a vyřizovat potřebnou administrativu pro příjem surových materiálů a třídění starších pracovníků do pro ně vhodnějších pracovišť či jejich přeřazení do složitější výroby. Často pro tyto pracovníky vyřizoval potřebná povolení pro získání mechanických paží či implantovaných odborných znalostí do technických jader jejich mozků. Dožil by klidný život v celkem klidné práci a zařazení, nicméně Císař pro něj měl přichystaného něco mnohem důležitějšího. Jednoho dne, kdy opustil svou pracovní pozici a opouštěl továrnu. Několika set patrovou obrovskou halu, která se svou výškou měřila s několika vysokými věžemi v centru města, a svou rozlohou odpovídala téměř dvou blokům budov. Bylo mnoho možností, jak se přesunout do svého bydliště. Botstein se rozhodl navštívit chrám cestou domů, zvolil proto jeden z mnoha velkých železných mostů vedoucích do města. Kromě davu mnoha dělníků a úředníků prostředkem mostu neustále v obou směrech jezdila obrovská nákladní auta. Byl rád, že nemusí pracovat u jednoho z těch obrovských děsivých strojů, které bez ustání běžely, a produkovaly bez ustání další a další díly, bez přestávky posledních několik tisíc let. Po několika set metrech se dav lidí rozpustil do mnoha budov, mnozí zamířili do restaurací či obchodů, než bude vyhlášen noční cyklus. S tím Botstein neměl starosti, jeho žena Betty se starala o domácnost dobře. Prošel jednou spojovací lávkou mezi domy ke vzdálenějším výtahům, doufal, že tam nebude taková hrozná fronta. Nebyla a tak se stihl dostat do chrámu včas, podařilo se mu urvat místo uprostřed, takže by měl dneska vidět i na kazatele. Chrám se brzy naplnil a modlitba začala, jako vždy chrámovými chorály, které spustili novicové, a byla posléze doplněna o sloky, které opakovali věřící po kazateli. Mnohé složitější části pronášel ctihodný otec sám. Botstein jako vždy odcházel z hromadné modlitby naplněn jeho světlem a cítil lepší zítřky. Spokojeně se nechal unášet davem po hlavní třídě, až na třicáté osmé odbočil a když překřížil čtvrtou hlavní, zamířil k výtahu a sjel o několik dalších pater níž, aby se dostal domů. Když vystoupil z výtahu, vytáhl si ze svého osobního zavazadla kratší obušek a pistoli, v této části města to bylo potřeba. Mohl sice jít bezpečnější cestou, ale už chtěl být doma, navíc věděl, že pistole mnoho výtržníků odradí už od pohledu. Spěšně prošel několika bloky, než se dostal na staré servisní schodiště. Spěšně po něm seběhl těch několik posledních pater, a byl jen několik vchodů od své obytné jednotky. Naštěstí žil v klidném sousedství, všichni se zde znali od dětství, ale stejně schoval pistoli pod svůj plášť a spěchal domů. Teprve, když vstoupil do svého vchodu, si uvědomil, že celá ulice byla podezřele tichá, kromě hučení ventilace a bzučení osvětlení. Pospíšil ke své bytové jednotce, dveře byly přivřené, vstoupil dovnitř a spatřil spoušť. Už předsíň vypadala, jako by se v ní někdo porval, srdce mu začalo zrychleně bušit, prošel do kuchyně a spatřil svou ženu Betty sedět na židli u stolu, hlavu měla zabořenou do talíře a pod ní byla louže krve. Někdo jí prořízl hrdlo, a co bylo nejhorší, její krví mu pomaloval stěny, zadíval se na nápis na stěně, napsaný krví jeho ženy a v tu chvíli se pozvracel. Zděšeně vyběhl na chodbu a zamířil do protějšího bytu, zaklepal, zabouchal, pak vzal za kliku a zjistil, že je otevřeno. Gary Hudsona, jeho ženu i jejich děti stihl stejný osud. Botstein dostal hrozný strach, bál se těch nápisů na zdi a bál se toho, že ode dneška bude muset žít jako vyhnanec a co bylo nejhorší, krev ještě nezaschla, kdyby šel rovnou domů, nejspíš by ho stihl stejný osud. Zděšením, strachem, hrůzou, nejspíše i těmi nápisy na zdech se rozbrečel, z jeho emocionálního výjevu ho vyrušil ženský hlas.
„Bavíte se?“
Botstein, aniž by nad tím jakkoli přemýšlel, rychlým pohybem přesunul zbraň a vystřelil po tom hlasu. Nebylo to poprvé, co střílel, ale rozhodně poprvé, kdy chtěl někoho zabít. Jeho střela zasáhla ženu do hrudníku, trochu překvapeně ucouvla, střela se jí neškodně zavrtala do neprůstřelné vesty. Pak zděšeně ucouvl on, neboť si konečně uvědomil, že vystřelil na arbitru, za tohle stráví příštích několik desítek let v kleci, tedy v tom lepším případě.
„Prosím, položte tu zbraň a pojďte se mnou.“
Henry si to nechtěl dělat ještě horší, položil zbraň na stůl, vedle hlavy pana Hudsona a s rukama nad hlavou šel s arbitrou, vyšli z bytové jednotky, očekával, že zde bude celá zásahová jednotka, místo toho tam čekalo několik mužů v protichemických kombinézách a dva kněží adepta mechanika. Detailně si arbitru prohlédl a všiml si několika drobných nesrovnalostí v její výbavě, vzhledem k její hodnosti vyšetřovatele. Nicméně ji dále a beze strachu následoval, prošli vyklizenou ulicí a dorazili k černému neoznačenému opancéřovanému vozu, Botstein nastoupil, arbitra si sedla vedle něho, zavřela dveře a vozidlo se rozjelo. Řidič byl za temným sklem vpředu a Botstein dostal strach, přesto se odvážil promluvit.
„Vy nejste arbitra, že?“
„Ne, ale to není váš největší problém.“
Odpověděla mu chladně a celá cesta dále proběhla mlčky, když zastavili, dostal pytel na hlavu a byl někam odvlečen. Pytel mu sundali, až když seděl pevně připoutaný k židli. Světlo mu svítilo přímo do obličeje, i tak tušil někde před sebou ženskou postavu. Někdo mu napíchl do ruky hadičku a cítil, jak do něj pumpují nějakou žhavou kapalinu. Všechno se v něm zkroutilo bolestí, ale nemohl ani hlesnout, ústa měl vyprahlá a nedostávalo se mu dechu. Vzdáleně, za studeným světlem, slyšel jemný hlas se smát.
„Tak to všechno vyklop!“
Bolest konečně ustala a Henry se mohl konečně nadechnout.
„Narodil jsem se tady, na třicátém sedmém podlaží, své rodiče jsem nikdy nepoznal, byl jsem hned přeřazen do základního výukového programu, ze kterého...“
Opět ucítil, jak mu ta vstřikovaná kapalina hoří v žilách.
„Ne tohle ne, proč jsi je všechny zabil? Přiznej se kacíři!“
Botstein se dál vařil ve vlastní krvi, než mu bylo opět umožněno promluvit.
„Já jsem svojí ženu Betty nezabil! Prosím, pro Císařovu milost!“
„Mluv kacíři! Našli jsme tě na místě činu, jak zíráš na zeď.“
„Prosím, já to nebyl! Já jsem to nebyl, já to nebyl, já ne, já... já jsem se modlil na patnáctém podlaží, jinak by mě taky zabili.“
Henry se rozplakal, nechtěl, aby se zase vařil ve vlastní šťávě a ani nechtěl, aby ho popravili, za něco co neudělal.
„Kdo oni? Kdo by tě taky zabil?“
„Cože? Já nevím. Já nevím! Prosím, nechte mě žit!“
Ženský hlas se na chvíli odmlčel.
„Dobrá Henry, možná mi můžeš být užitečný, možná se nakonec ukáže, že tě má Císař rád, ale jestli ne, tak umřeš, ani nebudeš vědět jak.“
Henry plakal, díky směsici všech pocitů, od zoufalství a smutku, přes strach a zášť, až po podivný pocit milosrdenství, který ho nějakým podivným způsobem uklidňoval. Nakonec usnul a probral se až o několik dní později v cele. Příšerně ho bolela hlava, jako kdyby se mu v ní někdo několik dní vrtal. Po pár hodinách byl poctěn návštěvou inkvizitorky. Přišla k němu v plné polní, vypadala naprosto hrozivě a on měl na sobě jen prostý dlouhý plášť. Naprosto podlehl síle její vůle a přesvědčení, několik desetiletí sloužil jako úřednický špeh na mnoha planetách po celém Impériu, až si vysloužil povýšení do pozice samostatného inkvizitora a navzdory veřejné známému prohlášení inkvizitorky Kury, jeho patronky, se dobrovolně rozhodl dohlížet na adepta militaria. Tak tedy inkvizitor Botstein vstoupil do řad inkvizice ve spolupráci s inkvizitorkou Kurou a i jako plnohodnotný člen rady, stále její dlužník. Navíc s Kurou celkem souhlasil, vzhledem k událostem, které provázely jeho čerstvé přijetí do řad inkvizice. Měl na mysli samozřejmě tu šílenou výpravu zosnovanou Alaricem, která nebyla ničím jiným, než nalákáním pravověrných do té lodi. Nikdy na ty hrůzné okamžiky nezapomene, tak si přísahal. Krátce po všech iniciacích do řad a udělení příslušných prověrek vyrazil Botstein jednou z mnoha transportních lodí k hlavnímu válečnému tažení. Potřeboval si sestavit svou vlastní armádu, to byl ten hlavní důvod, proč si vybral tuto službu. Jedině s armádou dobře vycvičených a pevně věřících vojáků dokáže přežít všechno, co Alaric napáchá. Cestou přikázal svému transportu zastavit na několika planetách, rozeslal zprávy a instrukce všem svým či spíše Kuřiným zvědům a špehům, s Kurou měl smluvenou schůzku právě v hlavním voji, ale museli se tam dopravit každý odděleně a vyřídit nějaké záležitosti. Bylo to zvláštní, ale neviděl jí patnáct let, zatímco jí uteklo celých třicet let. Takové podivnosti způsobuje pobyt ve warpu, nejednou se stalo, že pohltil loď na celá staletí.

Setkali se v jednom z prázdných skladů, oficiálně byl na palubě pouze inkvizitor Botstein a před ním si dávali všichni pozor. Netušili, že pokud nechodí po lodi a nečmuchá všude možně, pročítá si spisy všech vojáků v armádě generála Kawara, hlavně těch z elitních sborů. Potřeboval získat velké množství mužů, spousta z nich byla nyní nasazena v akci na jednom z měsíců Eustis Majorisu, tři ze sedmi obsadili přívrženci temných bohů, nějaká část kacířů byla i na samotné planetě, ale to nebylo tím nejzávažnějším problémem. Ty tři měsíce byly klíčové pro bezproblémové transporty z a na planetu, proto bylo hlavní je dobýt jako první. Navíc některé lodě v okolí vysílali zprávy o blížící se flotile xenos.
Botstein a Kura spolu potichu rozmlouvali v jednom z prázdných kontejnerů, rušičky byly rozmístěné po celém skladu, o to se Kura postarala dávno před svým příletem. Kura stejně mluvila tlumeným hlasem.
„Blahopřeju Henry, teď jsi někým. Doufám, že jsi nikomu nic nevyzradil.“
„Ne, jistě že ne. Ale zjistil jsem, že inkvizitora Alarica nikdo nezná, nebo o něm alespoň nemluví veřejně. A to jsem si získal několik přátel a zdrojů v ordo Hereticus, ale to nic neznamená, mají hodně členů. V ordo Xenos zatím znám jenom jednoho muže, ale slyšel již o Alaricovi, před mnoha a mnoha lety se s ním i setkal.“
„Vážně? Můžu vědět, kdo je ten inkvizitor?“
„Ukázal mi svou rozetu a řekl mi, že mu mám říkat Fred.“
Kura se tlumeně zasmála, Botstein pokračoval.
„Vyprávěl mi o nějaké planetě na které Alaric, jako čerstvý inkvizitor zabránil se svými akolyty rozšíření nějaké strašlivé nákazy, která z dřevorubců dělala živoucí líhně pro nějaké xeno larvy.“
„To zní zajímavě, řekl ti, co to bylo za planetu?“
„Dal mi souřadnice toho systém s tím, že to byla jedna z největších dřevorubeckých planet.“
„To zní slibně, vydám se tam, pátrat po dalších stopách a důkazech o šílenostech toho fanatika.“
„Kuro, co jste zjistila v Hydrapurském systému? Našla jste toho biskupa?“
„Toho biskupa? Jistě že jsem ho našla, nebylo to zas tak těžké, když se mezi tím stal arcibiskupem, tenhle otec Wuriel.“
„Arcibiskup Wuriel tedy? Řekl vám o Alaricovi, něco co by za to stálo?“
„Ano, řekl. Musela jsem to z něj sice páčit celé měsíce, vyptávat se a mezi tím jsem předstírala, že pátrám po něčem na Hydrapuru.“
Botstein trochu polkl, měl dojem, že uslyší něco zásadního.
„Inkvizitor Alaric je mimo jiné vysoce postaveným členem Ecclesiarchie, a není divu, že ho nikdo nezná. Oficiálně nikdo nepřiznává, a nejspíš ani neví, že ho zná. Ctěný arcibiskup Wuriel mi vyzradil, že Alaric nechal své akolyty upálit, jejich duše zčernali do barvy jeho pleti a již nebyli Císaři dostatečně věřní, dle jeho vlastních slov.“
Smutně si povzdechla.
„Je to mnohem větší šílenec, než jsem si myslela, ale stále nevím, kdo za ním stojí, jak je možné, že již tak dlouho ničí Impérium a nikdo ho nezastavil, to že je oficiálně mrtvý přece neznamená, že nemůže být mrtvý i ve skutečnosti.“
„Dejte mi nějaký čas, musím získat ty správné muže, již teď mám několik tipů. Již jsem odeslal své formální žádosti k adepta mechanika, aby pro mne vyrobili křižník a několik menších lodí.“
Kura se opět rozesmála.
„To by jsi neměl dělat takto, ehm veřejně, a formálně, nikdy nevíš kdo poslouchá a kdo se to dozví.“
„O to mi právě jde, samozřejmě, že již mám zajištěné jiné transporty, ale tohle se bude hodit pro matení nepřítele.“
„Přece ses něco naučil, z toho všeho, co sis zapsal. Bylo dobře, že jsem Tě nezabila v bytě tvých sousedů, když jsi po mne vystřelil. Hrozně mne překvapila ta tvoje přesnost, úředník, který během okamžiku střelí protivníka do hrudi mne prostě, neuvěřitelně zaskočil.“
„Život v ghettu mne naučil rychle reagovat, ale do té chvíle jsem z té zbraně nikdy nevystřelil. Všechny odradilo, když jsem jí vytáhl, občas i stačilo, že jsem po ní sáhnul.“
„Zvláštní, musela to být Císařova vůle.“
„Nepochybně a díky Jeho vůli a milosrdenství můžeme pokračovat v nekonečném boji proti zlu uvnitř i venku. Již se těším na svou armádu, Alaric nebude mít šanci uniknout, až se zapečetí jeho osud.“
Kura i Botstein spolu ještě chvíli domlouvali detaily jejich dalšího postupu a pak oba odešli, každý jiným východem. Kura větrací šachtou a Botstein s batohem falešných věcí, které byly taktéž připraveny několik hodin dopředu. Kdokoli, kdo ho sledoval, mohl vidět jeho spokojený výraz, když si nesl své nové zavazadlo. O několik měsíců později, kdy si již všichni zvykli na jeho přítomnost, avšak stále nepřestávali být ostražití, jich několik nechal zatknout a popravit. Z jejich záznamů a porovnávání čísel v příjmech a výdajích vydedukoval, že někteří zásobovací důstojníci odesílají dvojí nebo trojí zásilky a maskují to do jednoho z tisíců rozkazů, často s dalšími nesmyslnými rozkazy zamaskovanými a přiloženými nenápadně k bezvýznamným objednávkám. Z imperiálních zásob díky těmto „chybám“ mizely tisíce nábojů, cigaret, zbraní, tun paliva a dalších důležitých komodit, které určitě končili v nesprávných rukou. Mezi posádkou si po té vysloužil přezdívku „Všečmuchal“ nebo také „Vyčuchstein“, nicméně kromě posměchu cítil z některých z nich i respekt. A věděl, že to jsou jeho muži, a navíc velká část z nich byla na jeho vytipovaném seznamu kandidátů.
O několik týdnů později, které proběhly především výslechy vytipovaných mužů, odlétal Botstein se svou novou jednotkou vhodných mužů. Všichni byli zkušení v akci, pevně věřili v Císaře a nechali se Botsteinem zverbovat do inkvizičních jednotek, část z nich Botstein i přesvědčil, aby se stali jeho špehy a agenty, do budoucna či současna. Podle toho, jaká všechna místa navštíví. Měl dokonalý přehled o všech jejich schopnostech a díky tomu, že vedl všechny výslechy osobně, i o způsobu jejich myšlení a schopnostech komunikovat.

Botstein se na Eustis Majoris vrátil o necelý tucet let později, tentokrát na palubě svého vlajkového křižníku „Císařova milost“ s muži prověřenými několika akcemi, ale shodou okolností z větší části naverbovaných právě zde. Impérium již dávno získalo kontrolu nad měsíci, bohužel povstání na planetě se mezi tím rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů a blízké, taktéž důležité systémy byly před několika lety napadeny xenos a část z nich obsazena. Kvůli důležité infrastruktuře či velkým zásobám takticky důležitých surovin nemohly být masy zelených nepřátel exterminovány. Generál Kawara musel část svých sil přeskupit a modlit se za brzké posily. Bohužel díky warpovým bouřím posily přilétaly nepravidelně a v menších počtech. Na základě těchto a dalších okolností byly rozhýbány rozkazy z nejvyšších kruhů inkvizice. A proto byl Botstein zde, věděl, že v sektoru operují minimálně ještě dva až čtyři další inkvizitoři, ale v rámci bezpečnosti jejich identity neznal. Jeho misí bylo vypátrat hlavní vůdce kacířů na planetě, inkvizice měla důvodné podezření, že nemálo je jich v řadách imperiální gardy, nic jiného nevysvětlovalo občasné masové dezerce. Kdy „jako jeden muž“ zmizela celá jednotka a o několik týdnů byli muži rozpoznávání v masách kacířů útočících na jejich „opuštěné“ pozice. Nepřítel dobře využíval jejich znalostí, a proto se boj stával komplikovanější a komplikovanější. Botstein proto vysadil své síly v jednom z bezpečnějších přístavů a několik měsíců řídil operace pouze z orbity, z pohodlí svého křižníku. Posouval jednotky na taktické mapě a pečlivě sepisoval všechny události, operace, útoky i odvety, ke kterým zatím v tomto konfliktu došlo.

Seržant Fist vedl své muže skrz obytné části města, průzkumníci několik set metrů vpředu neustále hlásili čistý prostor, všichni civilisté z této oblasti prchli již dávno, nicméně přítomnost kacířů v této části města byla očividná. Všude nasprejované obrázky zesměšňující Císaře, rouhavé znaky, ze kterých muže pálili oči a některé i konečníky, místnosti plné erotických materiálů, občasné modly z mrtvol mužů a žen. Nechutně do sebe propletených a pospojovaných kůly, kterými měli proražené klouby. Z jejich výrazů bylo jasné, jak moc bolestivé to bylo. Jeho radista měl příkaz, každé dvě minuty odesílat informace o jejich poloze. Fist očekával tuhý odpor, místo toho mu bylo pouze na zvracení ze zvěrstev, která se zde donedávna odehrávala. Předsunuté hlídky občas hlásily, že zahlédly pohyb, nicméně stále jim nikdo nekladl odpor, přestože byli již dávno za nepřátelskou linii. Botstein poslal tuto a další jednotky do týlu nepřítele, několik rychle se pohybujících elitních jednotek, přesunujících se v příkrovu budov a omezující se pouze na minimální postupy na otevřených prostranstvích.

Poručík Korus se nechal starým archivářem odvádět hlouběji do nitra města, zaplatil mu nemalou sumu trůnů, aby mu ukázal všechny chrámy v Petropolis. Chtěl sice vidět jenom jeden, ale takhle to chtěl jeho pán a takto se to i zdálo být méně nápadné. Procházeli starými chodbami a blížili se k cílovému šedesátému šestému chrámu v šestém sektoru, příhodnější místo pro ostatky legendárnějšího architekta, než Theodora Cadizkyho ani nemohlo být. Před několika staletími je tam propašovali služebníci jeho pána a nyní bylo na něm, aby dokončil jejich dílo. Chvěl se vzrušením, jen co vstoupí dovnitř a ujistí se, že jsou uvnitř sami, zabije toho starého muže a bude zase o krok blíž cíli. Bude moci zahodit tu odpornou uniformu i celou masku pitomého imperiálního poručíka a, a nesmí se nechat unést mocí. Obešli několik dalších rohů, minuly několik akolytů, servitorů a občanů města ploužících se ze zaměstnání, jinak bylo patro chudé, ale kupodivu ne tolik stísněné i přes všechna potrubí, protínající výtahové a servisní šachty. Přešli poslední křižovatku a pomocí malého nenápadného průchodu se dostali před cílený chrám.
„Tak, další chrám, prosím pojďme dovnitř.“
Archivář zalovil ve své brašně a vytáhl z ní další starý elektro-železný klíč. Následoval ho v poklidu ke dveřím a snažil se ještě chvíli skrývat své vzrušení, naštěstí to bylo snadné, neboť archivář byl znuděný, věděl, že ho ještě čekají nejméně tři desítky dalších starých chrámů. Vstoupili dovnitř, zavřeli za sebou dveře, prošli vstupní halou do další středně velké chrámové lodě. Jediné, co zde bylo okrasné, bylo šest sloupů po stranách vedoucích k hlavnímu oltáři. Korus věděl, že pod oltářem je v nápisu ukryté tlačítko, které otevře tajnou schránku. Otočil se, aby se podíval po archiváři, ale ten někam zmizel. Pořádně se rozhlédl mezi sloupy, ale prostě toho staříka nikde neviděl, vrátil se tedy ke dveřím a zjistil, že jsou pootevřené, vykoukl tedy ven, aby zahlédl v posledním okamžiku patu starcovi boty mizející za rohem. Netušil, co ho prozradilo, možná se stařec prostě jenom běžel vysrat, ať tak či onak, zabít ho může i později, rozběhl se k oltáři, rychle za ním poklekl, pomodlil se ke svému pánovi, trochu ho z toho zabolela duše, ale jeho víra byla silná i v tomto Císařem prokletém chrámu, navlékl si speciální rukavice – několik měsíců v pravidelných intervalech po třinácti minutách na šest set šedesát šest vteřin namáčené do krve „svatých“ mužů. A zmáčkl tlačítko, schránka se skutečně otevřela, ale celý chrám sebou trochu trhl, alespoň takový měl pocit, něco ve warpu se změnilo, rychle si vzal železnou schránku do své brašny a vstal. Hleděl do prázdnoty, místo lodi chrámu hleděl do materia nicoty, viděl měnící se barvy, měnící se světy, měnící se všechno, cítil požehnání svého pána, viděl měnící se realitu, viděl co dělal před pěti stoletími, viděl co dělal před třemi stoletími, viděl toho pitomého Alarica plížit se nějakou stokou, viděl sebe bojovat v zákopech, viděl sebe velet legiím démonů, viděl Kuru krýt se za policejním vozem v pouliční přestřelce, viděl svého bratra Karuse znovu na živu, viděl sebe obětovávat všechny své nepřátele, současné, minulé i budoucí. Vize zmizela stejně náhle, jako se objevila, uprostřed sálu chrámu stál muž středních let. Rozhodně to nebyl archivář, byl vysoký přes dva metry, železné vojenské boty, šedé kalhoty, opasek s prázdnými pouzdry na zbraně a kroužkovou košili bez rukávů, na zádech měl štít, jeho paže byly omotány obvazy a volně mu visely podél těla, spíše plandaly. Jeho obličej vypadal, jako by ho někdo právě vyndal ze sevření mezi kladivem a kovadlinou, oči byly nevěřícně otevřené a mrkaly, jako by si poprvé v životě přivykaly světlu, a vlasy měl přilepené k hlavě ze všech stran, tedy kromě rozpláclého obličeje. Taktéž se pokoušel otevřít ústa a vůbec zkoušel mimiku obličeje, jako by to bylo něco zcela nového. Korus přemýšlel rychle, ten člověk musel přijít z té krátké warpové průrvy, kterou zahlédl těsně předtím. To muselo alarmovat všechny, kteří ještě věřili v Císaře.
„Nemáme čas mladíku, jdeme!“
Vyštěkl na zmateného muže a vyrazil mu vstříc, jeho maska imperiálního poručíka už z něj spadla úplně a měl nyní svou pravou formu. Stoletími seschlé a temnými rituály držené pohromadě tělo statného muže, středních let. Zahalen do těžkého šedého koženého pláště s kapucí přes hlavu. Na obličeji již dávno nosil pouze masku rozpůlenou uprostřed a znázorňující dvě tváře. Levá půlka znázorňovala smějícího se kozla a pravá půlka mračící se dívku. V ruce třímal pokroucenou dřevěnou hůl, na jejíž hlavici trůnila ptačí lebka, jejíž oči žlutě plály. Jeho kroky se odrážely do ticha uvnitř chrámu, a přestože to neměl zapotřebí s každým metrem, kdy se blížil k muži z warpu, udeřil holí o zem. Skříňku měl bezpečně ukrytou ve své brašně pod pláštěm, spolu s mnoha dalšími překvapeními. Muž udělal překvapený krok vpřed, a popadl dech, jeho tvář se nafoukla do plastických rozměrů a jeho oči si snad konečně přivykly světlu, neboť přestaly zuřivě mrkat. Hlasem, který zněl jako v dálce se valící kamení promluvil.
„Mladíku? Jsem starší než ty!“
Korus se zarazil a pohlédl na muže svým třetím okem. Byl zahalen věčností, kterou si téměř nedokázal představit a jeho warpová stopa se táhla skrz mnoho věků, cítil její spojení se skříňkou, kterou měl u sebe a úžasem zalapal po dechu, před ním nejspíš stál Theodora Cadizky sám, či nějaké jeho ztělesnění. Jeho pán k němu nemohl být štědřejší.
„Na to teď nemáme čas, vítejte doma mistře architekte, musíme do hlavního chrámu. Věci se hýbou rychle a naším směrem se kouká příliš mnoho očí.“
Theodor se rozesmál a zahýbal rameny, jeho ruce mu plandaly podél těla.
„Tohle mi ti proklatci provedli, než mne zakleli do té schránky.“
„O to se postarám, nebojte se, chodit můžete, ne?“
Nečekal na jeho odpověď, sáhl pod svůj plášť a vytáhl velký zelený krystal, zářil a kouřilo se z něj. Vzpomněl si na tu podivnou krysí kreaturu, kterou potkal v jednom z mnoha průchodů mezi světy, od které ten krystal směnil za bolterovou pistoly. Spěšně opustili chrám, dveře byly stále pootevřené, Korus nehodlal cokoli riskovat, holí několikrát praštil o zem a pak její hlavicí opsal ve vzduchu několik oblouků a znaků, a nadechl se kouře stoupajícího z krystalu. Jeho zrak se rozostřil, jeho dech se zpomalil a slyšel všechno kolem sebe, slyšel rádiové vlny, jak se mezi sebou dorozumívaly jednotky imperiální gardy, slyšel myšlenky lidí do vzdálenosti několika bloků, slyšel zmatené myšlenky svého společníka. Pousmál se a dveře do imateria se před ním otevřely. Theodor bez otálení vstoupil dovnitř, Korus za ním. Portál je dovedl přímo pod hlavní chrám uprostřed města. Všichni Korusovi stoupenci na něj poslušně čekali, několik bloků bylo plných pouze jeho svěřenců, na malém náměstíčku uprostřed opevněné zóny. Hlavní chrám ještě stále nepadl do jejich rukou, hlavně proto, že rituál, který se v něm chystal provést, musel začít ve správný čas a on nechtěl riskovat, že by mohl být něčím přerušen. Takto náhlý útok nepřítele dostatečně zaskočí, z toho co slyšel v radiových vlnách, byly císařovi věrní dost zmatení z velkého opuštění pozic a uvolnění velké části města. Jenom proto, aby všechny jednotky mohly být převeleny právě sem. Inkvizice zde již čmuchala, takže preciznost byla na místě. Jeho nový věrný pobočník na něj čekal tam, kde měl a hlásil mu stav jednotek. Vše bylo v pořádku, demoliční týmy byly na svých místech. Prostě nechá spadnout velkou část spodních pater chrámu, kdo přežije, pokračuje dovnitř, do hlavního sálu a rituál začíná. Zmasakrovat několik překvapených kněží či akolytů jistě nebude žádný problém.

Radista hlásil Fistovi zprávu z nejvyššího velení, bez prodlení se mají přesunout na hlavní třídu a zařadit se do konvoje dva dva šest sedm cé devět.

Botstein netrpělivě pročítal zprávy, jednu za druhou, do jeho velící místnosti neustále proudili poslové, poručíci, spojaři, telepati a další s novými a novými informacemi o průběhu bojů, generálové mu neustále přeposílali nejnovější stav věcí, pověřil své akolyty přímým dohledem v poli. Do toho mu vrtalo neustále hlavou, proč ztratil kontakt se všemi svými průzkumnými jednotkami, i s jeho nejvěrnějším poručíkem Fistem. Podle poslední zprávy, kterou obdržel, se přesouvali opuštěným sektorem osm. Z jeho zamyšlených úvah ho vytrhla textová zpráva, kterou mu přinesla jedna z mnoha servolebek, označená černým kódem inkvizice, adresovaná přímo jemu, přestože prověrka byla o mnoho stupňů vyšší, než měl on sám. Přiložil svou pečeť a zpráva mu byla zpřístupněna.
„Dva, šest, sedm, osm, jedna, q, patnáct, bé, devět, dva, dva, á, qé, čtyři, osm, nula, dva, šest, cé.
Dva, šest, sedm, devět, jedna, q, čtrnáct, cé, deset, tři, tři, bé, q, tři, osm, dva, nula, šest, cé.“
Ve chvíli, kdy zprávu dočetl, aniž by to věděl, jak k tomu došlo, promluvil hlas v jeho hlavě, známý, ale zkreslený.
„Není času nazbyt, věci se daly do pohybu, nepřítel otočil velkou kartu, setkáme se cestou dovnitř, tučňáci jsou na cestě.“
Botstein byl tímto nenadálým sdělením otřesen, ale věděl, že pouze s vůlí Císaře tuto zprávu slyšel pouze on a byla určena pouze a jedině jemu. Znovu se zahleděl na taktickou mapu a porovnal všechny souřadnice, které obsahovala zpráva, odpovídaly zmizení všech jednotek v posledních dvaceti čtyřech hodinách.

Apupex a jeho jednotky pronikly do chrámu stejně snadno, jako vzdorovaly a klamaly jednotky imperiální gardy, demolice nakonec nebyla tak rozsáhlá, jak očekával, ale nebylo to na škodu. Nechal hlavní sál vymalovat těly všech mrtvých, vydloubali jim oči a na místě hlavního oltáře zasvěcenému Císaři postavili obří kotel. Vnitřnosti, oči, krev, jazyky, zbytky mozků byly vařeny několika Apupexovými čaroději a alchymisty. Fanatičtí kultisté tvořili část žijících obětí, ale větší část z nich střílela z opevnění chrámu po všem, co se pohnulo. Apupex a Theodor začali velký rituál na otevření brány mezi světy. Jenom v první sloce zemřel každý druhý, v další sloce se chrám začal třást, znesvěceným sochám praskly hlavy, narostly jim údy a prsa, chrámem se začalo ozývat kvílení, sténání, chroptění a bolestné výkřiky. Rozběsnění muži a ženy začali střílet ještě zuřivěji. Apupex cítil sílu celého světa, cítil jeho pulz a nasával zatuchlou vůni pomalu se otevírající brány do imateria. Theodorovi upadly ruce a místo nich mu narostly obrovské paže zakončené klepetem a pařáty. Zbývaly už jen tři dny zaříkávání a obětí, Apupex věděl, že brzy bude z okolí unikat duší a života víc, než dost. Nemohl se toho dočkat, až všechna ta světla ukradne Císaři a dá je svému bohu. Všechny je složí k nohám pána měnitele cest.

„Seržante Fiste.“
„Mluv Richie.“
Tiskli se za zbořenou zdí, několik desítek metrů od místa určení k připojení ke konvoji.
„Je to past, máme trochu zpoždění, jak jsme obcházeli ty rozbombardovaný baráky, před hodinou. Fred to byl omrknout, je tam několik mrtvých těl a slídí tam stíny v oknech.“
„Vrátíme se na hlavní stanoviště, vypněte všechnu radiokomunikaci.“
„Rozkaz.“
Muži si šeptem a posunky předali instrukce a celá jednotka vyrazila na nové místo určení. Vzájemně se kryli a postupovali pomalu a bezpečně.

Hromový jestřáb přistál v radioaktivní pustině, daleko od hlavního města, bojové linie i jakékoli rozumně myslící živé formy života. Ve vzduchu poletoval písek, prach a oblohu hyzdil hustý narudlý kouř. Z letounu vystoupil jediný hvězdný pěšák, přestože věděl, že v okolí nikdo není, bedlivě se rozhlédl, pomodlil se k Císaři a sundal si ze zad radiokomunikační zařízení. Cítil, jak se realita kolem planety trhá, jak se jeden ze zrádcovské legie pokouší přivolat hrůzy z imateria. Jeho mysl obsáhla široké okolí, obloha byla temná a mračna neklidná, zvýšená hustota psychické energie rozběsnila oblohu, v nejvyšších sférách probíhala bouře plná blesků a výbojů. Díky tomu bylo téměř nemožné dostat nějaké další jednotky z orbity na planetu. Ze svého opasku sundal v kůži vázanou knihu, starou možná několik tisíc let, nalistoval si založenou stránku a začal z ní recitovat slova, jeho oči prostoupilo bílé světlo a poryvy větru v okruhu pár metrů ustaly. Volnou rukou opisoval ve vzduchu znamení. Z prázdnoty se před ním otevřely dveře, sice skrz ně neviděl, ale věděl přesně, kam vedou. Zavřel knihu a opět si jí uložil na svůj opasek. Naladil radio komunikátor vysvěcený na Teřře i Marsu a vyslal zprávu.
„Tučňák má hlad, ledy tají rychle.“
Po krátké chvíli, přerušované chrčením a hrčením, způsobené vzdáleností i způsobu přenosu signálu se mu dostalo odpovědi.
„Velký tučňák posílá rybu.“
A spojení se přerušilo, hvězdný pěšák se vrátil do letounu a vyčkával příchodu inkvizitora a zároveň strážil, aby průchodem mezi světy nepřišel někdo nepovolaný. Těžké boltery letounu pochopitelně mířili přímo na dveře.

Než se obloha planety stihla celá zaplnit tou nepřirozenou bouří, stihl si inkvizitor Bostein povolat alespoň třetinu svých záložních sil, část jich k povrchu nikdy nedorazila a v jednu chvíli dokonce z oblohy pršela mrtvá těla. Pro běžné muže to bylo dost demoralizující a komisaři jich nemálo popravili. Aniž by tušili, jak moc tím hrají bezvěrcům do karet. Celá fronta se úplně přeskupila a změnila, Císařovi služebníci ovládali vyšší patra a oblohu, tedy tu část, ve které ještě bylo možné letět, a kacířům patřila spodní patra úlového města. Bostein se o zbytek planety nezajímal, pokud ztratí hlavní město, planetu čeká exterminatus a pokud ho získají celé zpět, nebude problém znovu získat celý systém. Síly se zdály být vyrovnané, byť Botstein, ani nikdo z hlavních generálů neměl pořádnou představu o tom, kolik vzbouřenců ve spodních patrech vlastně je, ale věděli, že nedisponují žádnou těžkou technikou. Pouze mnoha a mnoha nečistými triky.
Všechny jednotky byly v bojové pohotovosti, akce byla naplánovaná a připravená do posledního detailu. Čekalo se pouze na hodinu H, kromě několika malých střetů, napětí před zdrcujícím úderem, nic nepřerušovalo. Botstein seděl ve svém těžce opancéřovaném transportu třídy rhino, kolem sebe měl svou perfektně vycvičenou stráž. Na horní věži, bylo připevněno laserové dělo a za ním zkušený střelec. Bostein věděl, že Císař stojí při něm, ale přesto měl trochu strach, nikdy nebyl rád přímo v bojové linii, ale pro morálku a úspěšnost celé akce, to bylo více než důležité. K dispozici měl několik stovek dobře vycvičených a mnoha akcemi prověřených mužů. Bohužel v zdecimovanou imperiální gardu a planetární obranu neměl takovou důvěru. Obával se, aby v klíčový moment strach a šílenství sil chaosu neporazilo jejich morálku a víru v Císaře. Právě proto pověřil několik svých schopných akolytů, aby se v přestrojení za komisaře a důstojníky vetřeli do armádních řad a dávali na celou situaci bedlivý pozor. Celá jeho divize se pohybovala opuštěným prostorem, průzkumné jednotky daleko vpředu monitorovaly a případně čistily prostor pro průjezd celého konvoje. Několik desítek těžce obrněných a ozbrojených rhin doprovázených několika tanky třídy leman russ. Zatímco hlavní jednotky pěchoty a obrněných divizí se pohybovaly k chrámu po hlavních a větších třídách. Ulice chrámového patra zaplnilo několik desítek tisíc mužů a žen ve zbrani.

Když se jednotce seržanta Fista po několika dnech plných napětí, hromů z vyšších pater, otřesů a podivných pocitů podařilo dostat na hlavní centrálu, nevěřili vlastním očím. Nejvyšší patro bylo téměř prázdné. Hlavní obrana byla zanedbaná, posádka a klíčová postavení obsazená pouze z půlky. Obezřetně vyčkali několik dlouhých minut skryti ve stínech a pozorovali okolí i vnitřek základny. Nic nenasvědčovalo přítomnosti nepřítele, ve chvíli kdy se chystali vyrazit na bližší průzkum, zaslechli hřmot a rachot rychle se přibližujícího hromového jestřába. Blesky za ním doslova česaly oblohu, ale žádné jiné nebezpečí mu nehrozilo. Během několika vteřin se přiblížil natolik, že jeden ze zvědů dalekohledem rozlišil znak inkvizice na přídi letounu. Hromový jestřáb přistál do jednoho z menších bočních hangárů a seržant Fist to vyhodnotil, jako dobrou zprávu a zavelel jednotce k přesunu na základnu. Neměl problém s tím podat hlášení jakémukoli inkvizitorovi, protože věděl, že inkvizitor Botstein hromovým jestřábem nedisponuje. Do komplexu vstoupili hlavní branou, prokázali se platnými kódy a zamířili do místnosti hlavního štábu, tedy seržant Fist a jeho pobočník, jednotka dostala krátký rozkaz se rozptýlit, zůstat na dohled a v pohotovosti. Obezřetnost byla stále na místě, ve vzduchu visela podivná atmosféra. Když Fist se svým pobočníkem dorazili do hlavní velitelské místnosti naskytl se jim velice zvláštní pohled, v jejich duších se rozlil chladný klid, spatřili šest hvězdných pěšáků a jednoho menšího ve stejně impozatní, bílé zbroji, téměř středověké, ale velký generátor na zádech dával tušit mnoho možností. Ten v bílém něco zuřivě gestikuloval na vystrašeného poručíka, co říkal, nebylo slyšet. Fist v poklidné bázni počkal, až na něj přijde řada. Po necelé minutě přešlapování za otevřenými dveřmi na ně jeden z hvězdných pěšáků pokynul rukou, aby přistoupili.
„Seržant Fist, třetí průzkumná jednotka, první obrněné divize, inkvizitora Botsteina.“
Zasalutoval. A třásl se hrůzou, byl zvyklý mluvit s vysokými autoritami, mnoha generály i se nejednou střetl s příšernými, zmutovanými a znetvořenými nepřáteli říše, ale nikdy necítil takový strach, jaký vzbuzovalo sedm postav před ním. A ten největší měl, z té nejmenší z nich.
„Co se tady, pro Císařovu milost, děje? Proč je hlavní stanoviště vyklizené a radiokomunikace nefunguje? Může mi to někdo vysvětlit? Nikdo nic neví a nikde nikdo není!“
Hřímala hněvem postava v bílé zbroji, zbylých šest hvězdných pěšáků byli pro změnu úplně černí, pouze s erby svých kapitul na náramenících, a po zuby ozbrojení, rozličnými zbraněmi.
„Nepřítel přerušil a naboural naši radiokomunikaci, část našich sil upadla do pasti.“
„To vysvětluje mnohé. Děkuji, seržante, seřaďte své muže u hlavní brány. Běžte.“
Seržant Fist zasalutoval, než se stihl otočit, inkvizitor tasil velký upravený ruční kanón, na patě se otočil a zastřelil důstojníka, se kterým se bavil předtím. Hvězdní pěšáci, seřazení za ním se jako jeden muž pohnuli, každý svým směrem, každý se svým cílem. Fist věděl, že na základně nikdo nepřežije, žádný z mužů, který přežije tuhle bitvu, se své další nedožije. Možná ani on sám a bude mu proto ctí, zde položit život za Císaře.
U hlavní brány, se kromě jednotky seržanta Fista na seřadiště dostavilo i další třicet osm mužů a žen, větší část z nich příslušela k silám planetární obrany. Nepřekvapilo ho, když z hlavní budovy vyšla pouze postava v bílém, všichni si jí nyní mohli prohlédnout. I ve zbroji neměřila přes dva metry, v odlesku zbytků světla, bylo vidět zlaté lemování po okrajích plátů zbroje. U pasu se bojovníkovi kromě výše uvedeného ručního kanónu houpala i velká kniha, s pečetí ecclesiarcie na obalu, vedle serva zbroje se houpal velký rotomeč, téměř jako postava samotná, z jejího jílce na řetězu visela doutnající kadidelnice. Fist si byl jistý, že tím mečem je možné se proříznout i do tanku.
Pomalu předstoupil před ně, jako by ho netížil žádný čas. Rozhlédl se po okolí, zelo prázdnotou, tichem a očekáváním, sundal si tedy přilbu a všichni si mohli prohlédnout jeho černou, svatými znaky potetovanou, holou lebku a pohlédnout do jeho chladných, šedých očí. Věděl, že má všechnu jejich pozornost a promluvil k nim klidným, hlubokým hlasem, který se nesl až do posledních řad.
„Jsem Císařův služebník, jsem jeho okem, pěstí i plamenem a vy, jeho děti, dnes budete bojovat za čistotu jeho světla. Bezvěrci se vplížili do našich řad. My ty špinavé krysy zaženeme zpět do děr a upálíme v jejich vlastní špíně! My neustoupíme, dokud poslední z nich nevydechne naposledy! My jsme Císařovo ostří!“
Bojová morálka necelé stovky mužů značně stoupla.
„Každý kdo nevěří v Císaře a kráčí v jeho světech zemře v plamenech Jeho hněvu! My jsme ti, kdo zapálí tu pochodeň! My jsme ti, kdo pošlape jejich popel! My jsme Císařovi děti, my kráčíme v jeho světle! Naše víra je pevná! Naše víra je neochvějná! Kdo nevěří, zemře! Za Císaře!“
„Za Císaře!“
Opětoval menší dav bojovníků výzvu.
„Dnes mnoho dobrých mužů a žen zemře! Ale zemře mnohem víc špinavých bezvěrců a zrádců Jeho světla! My jsme jeho trestající pěst! Rozdrtíme je silou našeho hněvu a nezlomností naší víry! Naše víra je silnější, než ta jejich! My nikdy nezradíme! Za Císaře!“
„Za Císaře!“
S tím se otevřela vrata od garáže a vyjelo šest transportérů třídy rhino, s označením imperiální gardy, vojáci se mlčky a naplnění vzrušením z nadcházející bitvy naskládali dovnitř, včetně inkvizitora. A celý mini konvoj se pouze s chrčením motorů rozjel vstříc osudu.

„Vpřed! Vpřed! Za Císaře!“ Znělo Borrymu neustále v uších, běžel s několika stovkami muži přes otevřené prostranství. Útočili na hlavní chrám, na ten stejný, který mu dopřál klid, když přiletěl na tuto planetu před necelým týdnem. Byl záloha, nováček, prostý farmářský kluk z jednoho světa vzdáleného necelý měsíc letu warpem, při kterém podstoupil základní výcvik. On a několik dalších stovek či tisíc dalších chlapců z jeho světa. Těch několik desítek zkušenějších vojáků ho už při prvním týdnu vystrašili, že svojí mámu už nikdy neuvidí a bude rád, když oslaví další narozeniny. Měl hrozný strach, byla to jeho první akce a jenom dneska viděl toho komisaře Oxe popravit několik mužů za projev zbabělosti či nekázně. Kdyby jeho tvář nebyla bledá strachem, byl by to sotva plnoletý pohledný mladík jemnějších rysů, který kdyby měl delší vlasy by byl snadno zaměnitelný s dívkou. Jeho tělo bylo menší a štíhlé, laspuška v jeho rukách vypadala dost nepatřičně. Když překonali první čtvrtinu vzdálenosti necelá třetina mužů kolem něj padla, na náhodnou střelbu či nalíčené pasti o několik dalších metrů, které uběhli, explodovala zeď před nimi, výsledek výstřelu polních děl. Borry běžel dál, neustále slyšel hromový hlas komisaře Oxe a seržanta Gutta velet k postupu kupředu. Po nekonečné minutě běhu, kdy Borryho kamarádi a spolubojovníci padali k zemi, doběhli k průrvě ve zdi. Část mužů zaujala palebná postavení směrem dovnitř, nemalá část opětovala palbu nahoru do oken a dalších palebných pozic kacířů. Bohužel Borry byl v té části, které bylo veleno běžet vpřed, komisař Ox zuřivě mával rukou a hnal muže dovnitř, vstříc nepříteli.
Berry běžel ve čtvrté řadě, když proběhli do místnosti, která explodovala.
Probraly ho hlasy v místnosti, slyšel známý hlas.
„Podařilo se nám prorazit do prvního okruhu, druhý se zdá být opuštěný, ale tuším nějakou zradu, můj pane.“
„Vezmi si několik průzkumníků, Rotta a prozkoumejte to.“
„Ano, pane!“
Berry otevřel jedno oko a spatřil komisaře Oxe salutovat nějakému menšímu vojákovi v černé moderní zbroji, když ještě jednou mrknul, spatřil ještě několik dalších vojáků ve stejných zbrojích, lišili se ale tím, že měli dlouhé podivné pušky. Pak opět upadl do limbu. Rozhovor ještě chvíli pokračoval, zněl jako z velké dálky.
„Nechte zaútočit gardu jako první, raněné na místě zabíjejte, toto místo bude třeba očistit a všechny popravit, obkličte hlavní loď a zajistěte patro pod námi, musíme odříznout jejich posily za každou cenu.“

Jednotky inkvizitora Alarica se shromáždily jedno podlaží nad chrámem, s cílem zaútočit skrz, stejně jako to udělal nepřítel. Přestože výbušniny byly již rozmístěny, inkvizitor stále s útokem otálel, neustále se o něčem dohadoval s jedním ze svých mariňáků. Každý z mužů dostal své rozkazy a povinnost odevzdat svou zbraň, dokud nepřijde čas k útoku, seržant Fist toto rozhodnutí nechápal, ale věděl, že šest hvězdných pěšáků zastane víc práce, než šest set mužů ve zbrani, proto zůstával v klidu. Když setrvávali na místě po dlouhý půlden, kromě toho, že mezi hluky a ruchy deroucími se skrze celé město, rozeznával a slyšel zvuky střelby z bitvy pod sebou, jeho srdce naplnil chladný klid a světlo. Cítil klid a Císařovo světlo přímo ozařující vnitřek jeho duše. Až to vypukne, měl za úkol najít a evakuovat inkvizitora Botsteina, nic víc a nic míň. A to, i kdyby ho měl odvléct násilím.

Botstein udělal rychlý výpad vpřed a srazil mrtvého kacíře k zemi, s dalším krokem druhého a rychle se stáhl do obranného postavení. Nečistí na něj začali dorážet a on odrážel jejich zbraně svým energetickým ostřím, každé, které zasáhl, se roztříštilo na kusy. Jeho vojáci konečně nažhavili své zbraně a laserová palba roztrhala tucet kacířů na kusy. Botstein a jeho muži postupovali hlouběji do chrámu, těžce bojující o každý metr. Sotva jednu chodbu vyčistili na další křižovatce je čekali další zrádci. První vlna imperiální gardy padla, skoro bez účinného postupu, nyní vpřed cestu čistili pouze inkviziční síly. Kromě pár světlých bodů v taktickém plánu byli poslední, kdo vzdorovali vítězství nepřítele v hlavním městě. Botstein si nemohl povolat své záložní síly, které zanechal u svých tanků, neboť rušení signálu zde bylo opravdu silné a to i pro několik jeho telepatů, předem napojených na své bratry. Jediné, co stálo mezi nimi, zkázou a vítězstvím kacířů byla jejich pevná víra v Císaře, odhodlání, zkušenosti v boji a hodně munice. Botstein počítal s těžkým odporem, proto nechal všechny své muže vybavit trojnásobkem munice, než při obvyklých misích a své zásobovací jednotky nechával obírat padlé nepřátele. Po té všechny zbraně procházely přísnou kontrolou jím pověřených akolytů, kteří jako jedni z málo přežili tak dlouho v tomto nepřítelem zamořeném území. Ne všichni samozřejmě. Jednoho z nich našli i infiltrovaného v řadách nepřítele, proti kterému se postavil hned, jak se objevili. Botstein měl k dispozici hodně akolytů se širokou škálou schopností a možností. A nebál se jich využívat, kdykoli to bylo zapotřebí.
Odrazil další výpad od zmutovaného kněze a střelil ho bolterovou pistolí do obličeje, jeden ze špinavých triků, které ho naučila inkvizitorka Kura, pak se otočil na patě a dalším sekem své čepele mu uťal paži. Jeho muži zatím svými puškami postříleli další půltucet a vrhli se s nimi do boje na bajonety a meče. Do hlavní místnosti už jim zbývalo jen několik málo křižovatek a jedno chrámové předsálí, kde očekávali tuhý odpor. Přikrčil se a kladivo se roztříštilo o jeho čepel, znovu vystřelil z pistole, tentokrát do hrudi svého soka a prohnal mu meč hlavou. Nebylo kam ustoupit, jediná cesta vedla přímo vpřed. Letmo se rozhlédl kolem sebe, většina jeho mužů ještě stála a bojovala. Střídali se v první a druhé bojové linii, podle toho, kdo zrovna měl nabito. Dokonalá disciplína držela jeho linii pohromadě a ta se pomalu, ale jistě posouvala kupředu. Přestože nepřítel, za nimi uzavíral ústupovou cestu.

Fist čekal na svém stanovišti, odpočet byl zahájen, k explozi a začátku jejich útoku mělo dojít za necelých deset minut, stejně jako všichni ostatní si nevěřícně prohlížel zbraně, které mu byly přiděleny. Místo své prodloužené laspušky s hledím dostal obouruční meč a plamenomet s hlavní vytvarovanou do hlavy draka. Pět minut před začátkem akce se podlaha pod nimi zatřásla a strašlivý jekot plný hrůzy a děsu začal rezonovat celým městem. Kdo nezešílel doposud, zešílel nyní. Ve voxu jim zazněl Alaricův klidný hlas.
„Pozvedněte meče bratři a sestry, každý kdo padne vaší rukou, vzplane v Jeho hněvu!“
Fist přemítal, zda to skutečně slyšel ve voxu, v takto silném rušení, několikrát zkoušel při kartách podvádět se svým parťákem a vox neudělal ani ťuk.

Země se otřásla, a pak něco s Berrym škublo, nevěděl, co ho probralo dřív, ale měl dojem, jako by ho něco zvedlo a pak opět spadl na zem. Otevřel oči a nevěřícně hleděl na své padlé spolubojovníky zvedající se ze země škubavými pohyby, pomalu se rozhlížejícími. Berry byl tuhý hrůzou, úplně zapomněl na všechen svůj výcvik, Císaře či cokoli jiného. Prostě jenom ležel bez hnutí a doufal, že přežije. Jeho „padlí“ spolubojovníci se škubavými pohyby vydali do nitra chrámu, až na jednoho, který se uprostřed všech těch trosek zastavil, zavětřil a otočil svůj mrtvý pohled přímo na Berryho. Byl to polní maršál Tawara, jehož tělo se k Berrumu šinulo pomalým krokem, obě nohy měl zpřelámané a zpřetrhané a přesto na nich stál, Berry strachy drkotal zuby a snažil se pohnout svou rukou a nahmatat pažbu laspušky. Vzdálenost mezi nimi se pomalu ukrajovala, Berry sotva strachy dýchal, pouze občasný malý obláček z jeho úst ho ujišťoval, že ještě žije. Když byla mrtvola necelých deset metrů před ním, nahmatal konečně aspoň nůž, jeho ruka pevně sevřela rukojeť bojového nože a v Berrym nad strachem začala vítězit touha žít. Zvedl se na jedno koleno, mrtvola mezi tím zkrátila vzdálenost na polovinu. Berry měl dojem, že náhle zrychlila, skoro jako by skočila. Pozvedl nůž, mrtvola už se po něm rozháněla tlapou, když se do ní zarylo několik střel, odhodilo ji stranou, kde následně explodovala. Berrymu zvonilo v uších, nechápal, co se děje, těsně kolem hlavy mu proletěla dávka z těžkého bolteru. Jeho život mohl pokračovat o pár okamžiků déle. Zahlédl pohyb mohutné postavy postupující po pravé straně místnosti, ve stínu a nadlidskou rychlostí. Berry se postavil na nohy a do místnosti, vběhli opět vojáci v černých zbrojích. Neměli žádné dlouhé pušky, každý třímal obouruční meč a u pasu se mu houpal plamenomet, všichni byli vybaveni dvěma velkými bombami s dalším napalmem.
„Stůj, odhoď zbraně!“
Křikl jeden z nich na Berryho a obezřetně přistupoval k němu, nepřestával při tom na něj mířit plamenometem, za ním kráčeli další dva s meči v rukou. Berry polkl, pustil nůž na zem a zvedl ruce nad hlavu. Procesí se zastavilo tři metry před ním.
„Identifikujte se vojáku!“
„Vojín Berry, první záložní pěchotní pluk.“
Bál se pohnout a zasalutovat, stále měl ruce nad hlavou a sotva mluvil, na helmě jednoho z nich rozeznal bílé I s lebkou uprostřed, skoro si přál, aby ho ta stvůra před chvílí stihla zabít.
„Měl jste štěstí, vojíne, co se tady stalo?“
„Pro Císařovu milost já nevím... ležel jsem tu, omráčil mne granát a pak už... jen tma, mlha a hrůza.“
„Rozumím.“
Seržant Fist a jeho dva průzkumníci pomohli Berrymu vstát, vrazili mu do ruky jeho laspušku a zaveleli k postupu vpřed. Berry si všiml, že každý z vojáků má na zbroji žhnoucí či očouzené pečetě se symboly říše a svatými texty. Strachy polkl a pomodlil se k Císaři. Před chvílí hleděl do očí oživlé smrti a nyní jí byl v patách. Procházeli chodbami, všude ve stěnách byly zásahy od zbraní, cákance krve a kusy zbraní, jediné co chybělo, byla mrtvá těla. Přestože boje ještě musely probíhat, kromě skučení větru a ozvěny vlastních kroků nic neslyšeli. Vojáci, ani nedutali, jako stíny se pohybovaly kupředu, pouze Berry měl dojem, že tlukot jeho vlastního srdce přehlušuje všechny zvuky okolo.

Botstein a jeho muži se konečně probojovali do hlavního sálu, z vrchní galerie pohlížel dolů na děsivou scénu. V protějším rohu stálo bok po boku několik desítek mužů a žen imperiální gardy, statečně bojících s šílenými vzbouřenci, několik metrů od nich zahlédl další skupinku, v jedné z žen rozeznal svoji věrnou akolytku, ohánějící se energetickou čepelí, z protější galerie dolů do davu stříleli další muži. Sochy v sále byly převrhnuté a všude po stěnách visely plakající mrtvoly noviců i starších kněží chrámu, mnohdy v nepřirozených polohách. Botstein začal pod svým hledím plakat. Dole, tam kde kdysi stál hlavní oltář, byla díra, nahoru i dolu, do prázdna. Viděl v ní tisíc úsměvů, tisíc párů očí, tisíce a tisíce duší proudících pryč a dovnitř. Za tím podivným obrazem spatřil zkrouceného starého muže, opírajícího se o hůl, v šklebící se masce a prozpěvujícího nečistá slova. Namířil svou bolterovou pistoly, pomodlil se k Císaři a stiskl spoušť, věděl, že neminul a přesto jeho střela čaroděje minula. Všech tisíc párů očí se podívalo jeho směrem, země se roztrhla a vyvrhla velkou stvůru, muže, jež měl klepeta místo paží, jeho pohled pálil na duši, jeho pohled patřil Botsteinovi. Jeho muži zaujali obranné postavení na galerii a zasypávali kacíře dole deštěm střel, Botstein pozvedl meč nad hlavu, když ta stvůra ze všech pekel přistála před ním. Jedním dlouhým skokem překonala vzdálenost, na jeho muže se ani nepodívala a začala Botsteina zasypávat množstvím úderů. Jako by mimochodem zabíjela jeho muže kolem něj, kteří se strachy a šílenstvím rozutíkali pryč, Botstein ustupoval, střílel tu věc do břicha, do obličeje, do nohou a mečem odrážel její výpady. Zmutovaný architekt se jenom smál, střely toho ubohého človíčka ho maximálně šimraly.

Seržant Fist a jeho jednotky dorazily na poslední místo setkání, uprostřed křižovatky spojující několik hlavních chodeb vedoucích do hlavní lodě chrámu, klečela osamocená modlící se postava v bílé zbroji, opírající se čelem o čepel velkého roto meče, téměř většího, než postava samotná. Cestou na poslední sběrný bod se jim podařilo zachránit ještě několik přeživších mužů a žen z řad imperiální gardy, planetární obrany a několik přeživších a úpěnlivě se modlících noviců. Berry si všiml, že podlaha je pokreslena poblikávajícími runami a kromě postavy v bílé zbroji zde na křižovatce nikoho nezahlédl. Když postoupili na necelý tucet metrů od klečícího muže, Berryho duši prostoupil chladný klid a jeho tělo se konečně uklidnilo a přestal se celý třást hrůzou, pouhý pohled na ten obrovský meč ho uklidňoval. Rozcestí samotné mělo v průměru dobrých dvacet metrů a sbíhalo se na něm na půltuctu chodeb, přičemž ta sedmá vedla do nitra bitvy. Všechna možná i nemožná znesvěcení této části chrámu byla odstraněna a nahrazena ochrannými symboly. Seržant Fist s úctou přistoupil ke klečícímu muži a v tichosti počkal, než dokončí své modlitby.
„Vše připraveno?“ Tázal se Alaric Fista.
„Ano, inkvizitore, našli jsme tolik čistých duší, které jsme jen mohli.“
„Výborně seržante, zaujměte pozice a zastřelte každého, kdo na jediný okamžik zaváhá přistoupit blíž, i kdyby vypadal jako vaše matka.“
S tím se Alaric postavil opět na nohy, svůj velký meč si hodil přes rameno a vyrazil vstříc hlavnímu chrámu, ze stínů se k němu přidali jeho hvězdní pěšáci. Za mumlání litanii a válečných hesel posilující jejich kroky a tvořící štít proti nečistým silám vstoupili do hlavního chrámu. Čistota jejich duší dovolila architektovi na jediný okamžik zaváhat. Botsteinovu ruku musel vést sám Císař, jediným mocným a rychlým úderem odsekl jeho hlavu z krku a odskočil od zuřivě máchajícího a ještě více mutujícího těla, naštěstí již nekontrolovaného temnou duší. Odskočil několik metrů a vyprázdnil do té stvůry celý zásobník své bolt pistole, pak se s řevem a odvahou mu nově dodanou vrhl vstříc nepřátelům, zuřivě je drtící svým mečem. Jeho věrní a dosud živí vojáci se k němu brzy přidali a začali získávat nadvládu nad ochozem.
Apupex na okamžik zaváhal ve svém rituálu, roztříštění nádoby ho trošku vytrhlo ze souvislosti a musel rychle přemístit ukotvení kouzla k něčemu jinému, do jiného těla, skrz prázdnotu ho oslnilo světlo. Okamžitě urgoval všechny své volné bratry, aby to odporné bílé světlo utopili v krvi. Všichni kacířští zaříkávači a čarodějové obrátili svůj hněv a nečisté síly směrem na Alaricovu družinu, jenom aby se jejich kouzla neškodně odrážela či byla pohlcována tím světlem, několika slabším zaříkávačům z toho praskly lebky, jak se jejich slabé vůle nedokázaly vyrovnat s Jeho hněvem. Očistné plameny a střely z těžkých bolterů trhaly krvavou brázdu v řadách kacířů směrem k Apupexovi. Ten z nicoty přivolal další nečisté síly, rozkousl zelený kámen a pohltil jeho prach, jeho tělo naplnila a ještě více pokroutila nečistá síla immateria. Několik set párů očí v nicotě se spojilo v jedno a dívalo se přímo na Alarica. Mrklo a vyrazilo kupředu. Celý chrám se začal otřásat, něco se dralo dírou z nicoty do reality. Ochranné pečetě, které ještě nepraskly, či nebyly znesvěceny v jednom okamžiku shořely a zmizely, po stěnách chrámu se začaly šířit praskliny a trhliny. Apupex pocítil a uchytil nový poryv moci, neváhal a okamžitě ho uchopil. Jeho tělem proudila nová extáze moci a neporazitelnosti, v porovnání s tím, co mu pulzovalo v hlavě, nebezpečí světla trochu vyhaslo. Uchopil tu novou sílu a vrhl jí jako kladivo na ty, kteří se opovážili ho přerušit v jeho zaříkávání. A kladivo narazilo na štít víry, Apupexova mysl narazila na tvrdý jasně zářící štít. Střel, které ne něj pršely z ochozů si nevšímal, neměli žádnou šanci mu ublížit. Démon, kterého přivolal, však nebyl ten, komu byl tento rituál určen. Jak démon prolézal do reality Apupex si uvědomil, že jeho pokus vyvolat mazlíčka jeho pána byl zmařen. Ještě jednou vrhl všechnu svou sílu na ten bílý štít a znovu byl odražen. Sebral sílu všech svých učedníků, doslova ji z nich vysál i s jejich životy a udeřil znovu. Světlo již překonalo polovinu vzdálenosti mezi nimi, a Apupex znovu udeřil. Několik sloupů v chrámu se střetem těchto sil roztříštilo na prach. Nešťastnou náhodou právě na ochozu, kde stál inkvizitor Botstein. Který neustával v boji, svoji bolterovou pistoly již dávno zahodil a oháněl se již pouze mečem. Podlaha se pod ním otřásla a on se zřítil dolů i spolu s několika svými muži. Démon se již celý vytáhl z průlezu mezi světy a zaútočil přímo na Alarica a jeho pěšáky. Nemohl jejich přítomnost vystát. Chrám se otřásal a pomalu, ale jistě se začínal bortit. Botstein se sesbíral na nohy, spolu se svými muži a na okamžik strnul, byl zmatený, při pádu se praštil do hlavy a chvíli nechápal, co se to tady děje. Naštěstí jeho muži byli při smyslech dostatečně. Ti, kteří se ještě nezbláznili, nezešíleli, nepodřezali se, či jejich duše nezčernali do barvy noci, se rychle poohlíželi po nějakém východu. Když k sobě Botstein přišel, spatřil jak Alaric a jeho dva hvězdní pěšáci bojují s démonem převyšujícím je minimálně třikrát. Pomodlil se k Císaři a dal se na ústup, věděl, že zde již nebude k užitku, než zaběhl do hroutící se chodby, naposledy se ohlédl. Proradný čaroděj zmizel a Alaric stále bojoval s démonem, jeden z jeho pěšáků ležel mrtvý na zemi. Botstein neměl nejmenší ponětí, že viděl Alarica na vlastní oči v akci.