Andor.cz - Dračí doupě online

„Rine…“ protáhl soustředěně podsaditý vousáč, který se jednou rukou opíral o násadu krumpáče a druhou o skálu před sebou.
Kamarád se na něho tázavě podíval.
„Zdrhej!“
Než doznělo zazvonění odhozeného nářadí, byli už v plném běhu. Světlo lampy se komíhalo a vrhalo jejich stíny po okolních stěnách ve zběsilých obrazech. Přesto se pohybovali s jistotou trpaslíkům vlastní. Bez jediného zaškobrtnutí a také bez jediného zbytečného slova se hnali vpřed.
Pak se ozval hlasitý rachot.
Yvar ještě zrychlil a snažil se popohnat Rina před sebou.
V dálce před nimi už se dalo tušit denní světlo, když se do nich s ohlušujícím hukotem opřela plnou silou voda.
Bylo dílem štěstí a nemalým dílem také toho, že štola zde byla vykutána velmi pravidelně a precizně, že byli bez větší újmy vypláchnuti ze skály ven. Ale aby toho štěstí nebylo příliš, bylo před vstupem několik skalních stupňů, z nichž byli oba svrženi. Yvar ze dvou, Rin skončil ještě o jeden níže.
„Žiješ?“
„Ne…“ ozvalo se po chvíli s bolestným zaúpěním. „…jspíš jo.“ Rin si nebyl vůbec jist, ale bolest celého těla jej přesvědčovala, že je skutečně aspoň částečně naživu.
„Tak zdrhej!“ nenechal jej zbytečně přemýšlet Yvar.
„Co?“ zamrkal nešťastně promočený trpaslík. „Já už dneska běžel,“ zabručel si do vousů. „To je furt…“
„Tohle jim asi neuniklo. Za chvíli tu jsou.“
„No jo, pořád.“ Rin se ztěžka zvedl a pokusil se udělat pár kroků. „Nejspíš jsem celej,“ konstatoval úlevně a po chvilkovém zpracovávání tohohle zjištění se rozběhl za kamarádem mizejícím v úzké skalní průrvě.
Běželi, jak jim jen terén a pomlácená těla dovoloval, než se Yvar vyčerpaně opřel o balvan a v předklonu se snažil dohnat vlastní dech. „Co….. to….. bylo?“
Chvíli trvalo, než byl Rin schopen odpovědět. „Voda,“ vydechl s výmluvným pokrčením ramen.
„Děkuju,“ ušklíbl se kamarád.
Z dálky se ozval zuřivý psí štěkot.
Yvar jen zakoulel očima a vyrazil. Rin jej jen o chvilinku později následoval. „Moc dlouho jim to netrvalo.“
„Tady se jim ztratíme. Chvíli se nás nejspíš držet budou, ale tohle je náš svět, ne jejich.“ Skály byly ostré a úžlabina se jimi proplétala takovým způsobem, že jedině trpaslíci tu byli schopni udržet vytýčený směr. A že se tudy Yvar s Rinem za poslední měsíce něco nachodili.
Po chvíli nepříliš rychlého postupu se vyškrábali jednou z bočních strží vzhůru, kde přeskočili úzkou průrvu. Po několik desítek sáhů dlouhém traverzu v téměř kolmé stěně si byli jisti, že tady už jsou v bezpečí. Když pak sestoupili suťovištěm zpátky dolů, aby pokračovali dál hlavním údolím, odděloval je od pronásledovatelů neprostupný úsek plný děr, balvanů a ostrých výčnělků.
Pokračovali až k další boční strži. Tam Rin zavětřil. „My tam dřeme jak soumaři a oni si tu nacpávají břicha.“
Yvar to cítil také. Nezaměnitelná vůně čerstvé pečínky se linula mezi skalami a vzduch dýchající chladem ji servíroval jejich nosům. „Ještě, že až sem ty psy nedostanou. Ačkoli, tady by je už ani nepotřebovali.“
Oba uprchlíci se protáhli uzounkým průlezem, za kterým se soutěska mírně rozestoupila. Přelezli hromadu zříceného kamení a stanuli před ústím jeskyně.
„Je tady někde Kai?“ zvolal Rin do temného otvoru. Jeho už tak zlověstný hlas sluj ještě prohloubila.
Hrozivá ozvěna několikrát zopakovala Kaiovo jméno, než se oslovený vynořil. Šťoural se malíčkem v uchu a tvářil se nechápavě. Chvíli si oba příchozí tázavě prohlížel, načež vyšel zpod převisu a natáhl ruku, aby zjistil, jestli prší.
„Zabiješ ho sám, nebo to mám udělat já?“ předešel Yvar Rina a chytil Kaie za tuniku na hrudi. „Kdes vzal tu mapu?“
Kai přejížděl očima z jednoho na druhého a kroutil hlavou. „Co?“
„Kdes vzal tu mapu?“ zopakoval kamarádova slova Rin.
„Co tady blbnete?“ vynořil se z jeskyně další z trpaslíků. „Vono prší?“
To už bylo na oba moc.
Rin beze slova třásl Kaiem a Yvar se také na chvíli odmlčel, než procedil skrze vztekem sevřené rty: „Byla tam cisterna!“
„Cože?“
„Prokopali jsme se jim do cisterny.“
„To není možný!“ odmítl rezolutně Kai.
„Kdes vzal tu mapu?“
„Cisterna je pod druhou půlkou kláštera.“
„Očividně ne.“
„Musí být,“ pronesl Kai, ale jeho hlas postrádal potřebnou jistotu.
„Kdes vzal ty plány?“
„Pojďte se nadlábnout,“ navrhl rozumně čtvrtý z trpaslíků.
Kai by šel hned, ale chvilku mu trvalo, než se zbavil Yvarovy ruky stále ještě pevně svírající jeho oděv.
„Hmm...“ zahučel Yvar, načež se nečekaně zazubil: „Nakonec, udělali jsme průraz. To se musí zapít.“

***

„Pánové,“ usmíval se spokojeně muž v koženém, na první pohled loveckém oděvu. „Myslím, že práce byla vykonána tak, jak bylo domluveno.“ Za souhlasného přikývnutí obou oslovených mužů si potěžkal váček s penězi.
V nesourodém trojlístku tvořeném ještě očividně vysoce postaveným vojákem a zavalitým představeným tohoto komplexu vládla uvolněná nálada podpořená znamenitým klášterním vínem.
„A dovolím si připomenout,…“
„Není nutno,“ zastavil jej opat a položil na stůl velkou zlatou minci.
Stejnou přidal i voják. Sice ne tak ochotně, ale s přihlédnutím k prostoru, v němž se nacházeli, kletbu, která se mu drala na jazyk, jen nesrozumitelně zahuhlal. „Nevěřil bych, že to zvládneš tak rychle zařídit a oni tak rychle vykutat.“
„Když člověk ví, na jakou strunu zahrát,“ pravil rozšafně hraničář a přihnul si vína. „Správná motivace dokáže zázraky. A já se mezi trpaslíky pohybuju od dětství. Znám je líp, než se znají oni sami.“
„Já tomu pořád nerozumím, vždyť na tom dělali měsíce. Jedenáct trpaslíků.“ Voják ukázal na váček s penězi. „Ať počítám, jak počítám, tahle odměna…“
„Je dostatečná,“ ujistil jej hraničář. Zněl velice přesvědčivě, ale jeho společníkům to stále nějak nesedělo a nebáli se to dát najevo.
„Ty, Mirane, mně to pořád nějak smrdí. Za tak mizernej žold by přece nikdo…“ vrtěl hlavou voják.
„Jsou tady i další věci,“ usmíval se lovec. „Některé výzvy jsou otázkou trpasličí cti. Například.“
„Ale tohle není ten případ, předpokládám,“ promluvil po chvíli opat.
Hraničář jen neurčitě pokrčil rameny.
„A ještě mi pověz, Proč ti psi na závěr?“
Dotázaný se zazubil: „To je taková vnitřní záležitost. Jenom se s klukama tak trochu špičkujeme… Folklór.“
„To je blbost!“ zamračil se zamyšleně voják.
„Pánové, pánové, pánové,“ pohlédl jim hraničář oběma dlouze do očí. „Sklepy máte bez vody. Nač se v tom dál šťourat? Až se vám do nich provalí nádrž příště, víte, na koho se obrátit. Zařídíme, odvodníme.“ Po odmlce na dopití vína pokračoval: „Čas, který jsem tu s vámi strávil, byl velmi příjemný, ale je třeba vyrazit. Hory volají.“ Sbalil si odměnu a vykročil ke dveřím. Tam se ještě otočil a dodal: „Jo a ten tunel si zajistěte.“

***

Před sedmi měsíci

„Počkej,“ zatahal hraničáře za rukáv trpaslík a v jeho hlase zaznělo těžko skrývané vzrušení.
„Co?“
„Jak jsi k ní přišel?“
„Dědictví.“
„Dědictví?“
„Jo. Vypadla na mě z jedný knihy. Tuším, že tam mohla být pořádně dlouho. A právě proto si myslím, že by z toho mohl kápnout nějaký ten stříbrňák. Určitě jsou lidi, kteří tu starou precizní práci ocení víc než já.“
Trpaslík zíral na mapu, která stále ještě ležela na dlouhém stole, u jehož druhého konce podřimovali ostatní vousáči. To, že popošli k oknu, když mu ji Miran ukazoval, jim nyní poskytovalo vcelku soukromí. Přesto Kai ještě ztišil has, než promluvil: „Dva.“
„Co dva?“ nechápal hraničář.
„Dva stříbrňáky.“
Miran se na něho nechápavě díval. Pak pochopil. „Jako, že mi to hodí tak dva stříbrňáky? Já myslím víc. Jsou lidi, kteří se na mapy přímo zaměřují. A tohle…“
„Pět.“
„Doufám, že nakonec víc. Podivíni, kteří se věnují mapám, většinou nemají hluboko…“
„Sedm!“
„Počkej, počkej! To už je třetí tip během chvilinky. Jestli se chceš vsadit, za kolik se mi ji podaří buchnout, tak si to musíš ujasnit. Já tipuju dvanáct,“ pravil rozhodně Miran.
„To nebyl tip, to byla nabídka,“ opravil ho Kai. „Já ji od tebe koupím.“
„Ty ji chceš koupit?“ vyvalil oči hraničář. „Nevypadáš zrovna na někoho…“
„Dám osm stříbrných.“
„Ale já vůbec nevím, kolik takováhle stará mapa může stát,“ namítl Miran.
„Ani já ne,“ pokrčil rameny vousáč, „ale vím, kolik ti za ni můžu dát já. A to hned teď. Osm.“
Miran vypadal na vážkách.
„A zatáhnu za tebe dnešní útratu,“ přihodil trpaslík.
Hraničář začal zamyšleně mapu skládat. „Dobře,“ přikývl váhavě směrem trpaslíkovi. Ale navrch mi ještě řekneš, pro koho ji chceš. Ty znáš někoho, komu ji přeprodáš líp?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou trpaslík. „Chci ji pro sebe. Za momentík jsem zpátky,“ dotkl se hřbetu Miranovi ruky stále ještě rovnající předmět právě proběhnuvšího kontraktu. Odběhl po dřevném schodišti nahoru k místnosti, kterou s ostatními kamarády obýval.
Lovec se lehce pousmál.
Když se vousáč vrátil s penězi, objednal si ještě jedno pivo a spokojeně v něm smočil rty. „Mám-li být upřímný,“ promluvil ke Kaiovi, který mapu opatrně zasouval za tuniku, „věděl jsem, že ty plány prodám. Ale že zrovna tobě…?“
„Život tě naučí. Nesmíš dát vždycky na první pohled,“ zazubil se spokojeně trpaslík.
Miran jen pokrčil rameny a zhluboka se napil.

***

O pár týdnů dříve

Když za sebou nechal bránu Lastrinského kláštera, věděl přesně, kam s nově získanými dokumenty zajít. Dlouho ve městě nebyl a upřímně řečeno ho to do Arinu příliš netáhlo ani nyní, ale bylo to místo, kde člověk sežene v krátkém čase snad cokoli. A čas byl teď přesně to, čeho neměl nazbyt.
…
Prošel Půlnoční branou a ušklíbl se. Neměl rád pach města. Takhle po ránu a v tomhle ročním období to ještě nebylo tak strašné jako v parných letních podvečerech, i tak to ale bylo pro člověka žijícího v horských lesích na samé hraně únosnosti.
Prošel mezi nuznými domky nejchudších obyvatel Arinu a ocitnul se v oblasti řemeslných dílen a dílniček. Tady už pachy nebyly takové, tedy až na průchod dvorem koželužny, a byl zde víceméně i pořádek. Minul hrnčířskou dílnu, truhlárnu, za níž příjemnou vůni dřeva vystřídal také docela přijatelný kouř z výhní kovárny. Za kovárnou byla dílna platnéřská a na ni navazovalo to, co potřeboval. Tady měli svůj svět kovotepci a rytci.
Bez nejmenšího zaváhání se sklonil do dveří a vstoupil. Oči si musely přivyknout přítmí místnosti, než si všiml podsaditého trpaslíka s krátce zastřiženým vousem, který v protějším rohu cosi hledal v jedné z polic.
Tady Miran na chvíli zaváhal.
Trpaslík se k němu otočil a změřil si ho zvídavým pohledem. „S čím za mnou jdeš?“ zeptal se po chvilce.
„Mno,“ podrbal se hraničář za uchem.
„Mno?“ zdvihl rytec obočí.
„Potřeboval bych jenom takovou drobnost.“
„Jo,“ zabručel vousáč na půl úst, „takový mám nejradši.“
„Takovou jako značku.“
„Jako značku?“ krabatil dál trpaslík obočí.
„Značku,“ opravil se Miran.
„To už je lepší,“ přikývnul rytec.
„Do mapy.“
„Může být.“
„Do staré mapy.“
„Dobře…“ protáhl trpaslík a čekal, čím bude hraničář pokračovat.
„Tak aby to vypadalo staře. Jako že to tam bylo doplněno před pár staletími.“
„To bych asi dokázal,“ připustil rytec. „A v čem je problém? Máš se k tomu jak lačnej k sraní mi to říct pěkně všechno najednou.“
„Vlastně… Vlastně v ničem,“ odhodlal se Miran k upřímnosti. „Chtěl bych do těch plánů doplnit značku Harugarova kladiva.“
Trpaslík se na něho zkoumavě podíval, ale zeptal se pouze: „Tuhle?“ A načrtnul do prachu na prázdné polici jednoduché znamení.
„No. Jo, to je ona. Ale vy trpaslíci ji děláte trochu jinak, že?“
Vousáč přikývl a náčrtek patřičně doplnil.
„Tohle bych tam potřeboval.“
Rytec pokyvoval hlavou a prohlížel si Mirana od hlavy k patě. „To se mi nelíbí.“
„Myslel jsem si to,“ začal Miran uklízet složenou mapu zpátky do záňadří.
„To je nějaká habaďůra.“
„Miran pokrčil rameny a přikývl.“
„Na trpaslíky.“
Hraničář přikývl o poznání váhavěji.
„Dej to sem. Ale bude to s příplatkem,“ zazubil se vousáč.
„Dobře,“ zasmál se i Miran. „Za kolik?“

***

O pár let později

„Ho, ho, hó!“ zavrtěl Miran rezolutně hlavou a chytil hospodského za rukáv. „Nějak se ti splašila tužka, mám takový dojem. Ty dvě čárky navíc ti tam zabloudily odkud?“
„Tamhle tvoji kamarádi,“ kývl hostinský směrem k nálevnímu pultu, „mne požádali…“
„A doprdele! To jsou přece…“
„Ale no tak!“ ozvalo se rozšafně od stolu těsně za jeho zády a on si byl téměř jist, že ví, komu ten hluboký hlas patří.
„Nějaký problém?“ otázal se hospodský.
„Ale ne,“ usmál se trochu křečovitě Miran. „Tomu gentlemanovi za mnou, dones, prosím, také pivo.“
„A ostatním?“
„Jak ostatním?“
„Jsme tu všichni,“ oznámil mu vesele Kai, vstal, přisunul svoji židli k hraničářovu stolu a přisedl si.
Jedenáct trpaslíků? A já si jich nevšimnu? Miran se otřepal. Jistě, něco tu už od podvečera vypil a byl tu docela šrumec, ale přehlédnout jedenáct trpaslíků?
„Takže i ostatním?“ hospodský se ještě obrátil, aby se ujistil, že chápe situaci správně.
„Mhmmm,“ přikývl Miran.
„Chlapi,“ zahlaholil Kai, „já vám to říkal. Dneska jsme zvaný. Já jim to říkal,“ obrátil se se širokým úsměvem na Mirana a poplácal ho po rameni. „Že jsi dobrej chlap.“
„Hmm,“ polknul hraničář naprázdno.
„Teda že mám dneska ale hlad,“ zamlaskal nezpůsobně Kai a podrbal se na bradě. „Já taky,“ zahuhlal právě si přisedající Yvar. Několik dalších „Já taky!“ doprovodilo vrzání židlí ostatních trpaslíků přesouvajících se k Miranovu stolu.
„Je to zlatej chlap!“ poplácal opět Kai hraničáře po zádech. „Dneska to jde všechno na něj.“
„Moc na výběr asi nemám,“ zabrblal polohlasně Miran sám pro sebe.
„Ale jó, byly i jiný alternatívy,“ zazubil se na něj vousáč, jako by ono nešťastné zabrblání bylo regulérně vyslovenou otázkou.
Miran se na něho nechápavě podíval.
„No, padaly různé návrhy. Třeba pověsit tě za koule do průvanu.“
„Eh…“
„Teda že jsi dneska ale hovornej,“ kulil na něho oči Kai.
„No. Nečekal jsem vás tu.“
„Však ne.“
„Co?“
„To je jasný. Vždyť jsme tu čekali my na tebe.“
„No. To je od vás hezký,“ ušklíbl se hraničář.
„Abychom ti poděkovali a trochu to s tebou oslavili.“
Miran se podrbal na hlavě a čekal, čím bude Kai pokračovat.
„Odvodnění Lastrinského kláštera v čase, ve kterém jsme to zmákli my, byl majstrštyk. A buď si jistej, že v kruzích, ve kterých se pohybujeme, je o nás díky tomu poslední dobou hóóódně slyšet.“
„O tom nepochybuju,“ zahučel opět polohlasně hraničář.
„Dá se říct, že jsme tím skoro vstoupili do legend.“
„Jak skoro? Já mám například hlad jako úplná legenda,“ zamlaskal Rin.
„Tady jsou pivečka,„ zahlaholil spokojeně hospodský a postavil na stůl dvanáct napěněných korbelů. „A na legendární hlad mohu nabídnout kančí gulášek, nebo mufloní pečínku.“ Pak se obrátil k Miranovi. „A platit budeme průběžně, může být?“
Rezignované přikývnutí, které se mu dostalo místo odpovědi, vyjadřovalo všechno.
„No tak,“ šťouchnul ho Kai do žeber. „Sice si myslím, že jsi šel hodně pod cenu, i tak jsi ale pobral v klášteře dost.“
„Co?“
„Že sis měl říct o víc. Ale na pořádnou oslavu ti to stačit bude.“
„Jak víš,…“
„Trochu jsme se poptávali.“
„Kde?“
„V klášteře. Když se rozneslo, že se kutalo na objednávku, nebylo těžké uhodnout, jak to celé bylo. A doptat se přímo na místě už bylo vcelku bezproblémové. Jsou to velice milí lidé.“
„Ale s tím věšením do průvanu…“
„Chytit tě dřív,“ zašklebil se Kai. „Tenhle návrh byl jednomyslně přijat.“ Trpaslík se dlouze napil. „Ale situace se vyvinula. Legendy umějí odpouštět.“
„A slavit!“ zahlaholil kdosi a pozdvihl korbel k přípitku. K prvnímu přípitku dnešního předlouhého večera.