Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola V.
Apupex Ničitel

Když se za jeho nově přivolaným přítelem uzavírala trhlina do immateria, neváhal ani vteřinu a vstoupil, musel předstoupit před svého pána a kát se před ním. Naposledy zahlédl tu odporně oslnivě zářící bytost se rozmachovat mečem k úderu, než zmizel do prázdna. Temnota se za ním stáhla a zanechala po sobě téměř věčnou stopu. Bitva o Eustis Majoris byla prohraná.
V hrudi ho pálilo, v krku cítil olejovitou kapalinu, pokoušel se ze sebe tu hrůzu vykašlat či vyzvracet, zrak měl zatemněný a v uších mu zvonilo. Když se pokoušel zvednout na lokty, železná pěst ho přimáčkla zpět k zemi, cítil její chlad i sílu, mechanický hlas něco pronesl v jazyce bohů. Mladý Jarvan tomu nerozuměl, jenom podobná slova občas slyšel pronášet šamana. V mysli se mu zjevil malý modrý plamínek, nevěda ani co dělá, ho uchopil a olejovitá kapalina v jeho hrdle se rozplynula. Vrátil se mu zrak a spatřil u něj klečícího železného obra. Posla bohů, jak říkával vesnický šaman. Když si na něj vzpomněl, rozhlédl se i okolo. Celá jeho vesnice byla v troskách, jeho soukmenovci roztrháni na kusy a rozházeni po okolí. Pouze hodovní síň přežila, byla napůl zasazená v zemi a jako jediná budova ve vesnici měla zdi z cihel s železnými tyčemi uvnitř. Stařešinové často říkávali, že ta stavba byl dar bohů. Jarvan vždy jejich řeči o bozích nesnášel a nikdy ani nebral vážně. Prohlédl si obra, který na něm klečel. Výškou se blížil ke dvěma a půl metru, díky zbroji přes celé tělo byl ještě mnohem větší. Jarvan se zahleděl do jednoho ze znaků na jeho hrudním pancíři a ten se bez okolků roztančil přímo před jeho očima. Z jeho hledí bez emocí zářily dva žluté body v místě očí, helma samotná měla ještě dva dlouhé zlaté rohy.
Beze slova se z něj zvednul a jednou rukou ho postavil na nohy, než se Jarvan nadál měl okovy na rukou i nouhou, přišlo mu to jako mrknutí oka. Obr ho plácnul silně do zad a Jarvan klopýtl vpřed, na vteřinu mu to vyrazilo dech a když znovu popadl dech, vyzvracel ze svých útrob několik svíjejících se červů. Pak padl na kolena a zvracel další červy, když vyzvracel několik dalších chomáčů, zvedl hlavu a spatřil před sebou poslů bohů hned několik, všichni stejní, až na jednoho. Stál jako první před ním, svou těžkou zbroj měl zahalenou do pláště a v ruce třímal dlouhou hůl zakončenou pařátem nějakého dravce. Pařát svíral lebku. A tento v plášti zahalený obr namířil holí na Jarvanovu hlavu. Jedno oko na holi se rozsvítilo a za okamžik celá hlavice hole plála modrým plamenem. Obr položil hořící hlavici na Jarvanovu hlavu a z nebe do něj udeřil blesk. Jarvanovo tělo bylo na místě sežehnuto a jeho duše byla uvězněna v hlavici hole. Pro Jarvanovu duši začala nekonečná muka, kdy neustále slyšel kvílení tisíce a tisíce duší, všemožné hlasy se mu smály, vyzývaly ho, křičely na něj, podbízely se mu. Jediné, co mu dávalo smysl, byl jasný modrý plamen. Vždy v pomyslné mlze několik kroků před ním. Ze tmy, či mlhy na něj mluvili jeho bratři, jeho dědové, jeho nenarození synové, jeho dávno mrtvá matka. Všichni ho vinili ze své smrti, ale věděl, že musí jít za tím plamenem.

„A tehdy, jsi se probudil, jsi můj a přes všechno, co jsem pro tebe udělal, nejsi schopen přivést do vašeho světa mého zástupce.“
Apupex se ve své mysli krčil.
„Můj pane, opět překazil mé plány ten proradný vyznavač falešného boha.“
V mysli se mu zjevila zmítající se do sebe vzájemně zarostlá hromada těl, místo některých končetin klepeta či bodce.
„Snad bys mi nechtěl sloužit takto?“
„Ne můj Pane, slibuji, že už ho konečně zabiju, bude se zpovídat pouze a jedině vám, falešný bůh ho chrání, ale proti Vaší moci nezmůže nic.“
„Jsi mým vyslancem Apupexi, vždy jsi byl mým vzorným vyslancem. Pokračuj ve své práci.“
„Děkuji můj, Pane.“

Dorazil k ohni, plála před ním obrovská vatra a v ní spatřil hořet své tělo, za vatrou byly zavřené dveře. Kolem vatry stál tucet poslů bohů, bez hnutí, každý měl před sebou zabodnutý meč a ruce složené na jílci. Jarvan pocítil posvátnost ohně, cítil, že něco takového by stařešinové považovaly za rituál. Válečníci stáli v rozestoupeném kruhu kolem celé vatry, všichni hleděli přímo do plamenů, na jejich zlatých rozích se odrážely odlesky plamenů. Jarvanova duše postoupila vpřed, dveře za vatrou se začaly otevírat. Nechápavě se zahleděl své planoucí mrtvole do očí, stál těsně u plamene, a přesto necítil žár, spíše příjemné teplo.
Náhle sebou pomyslně trhl, jeho mrtvola trhavě otočila hlavu, pravá půlka byla seškvařená, oko podivně zkroucené a lebka vypadala jako po zásahu kamenem, skřípavým hlasem promluvila.
„Tak dělej! Hořím nedočkavostí!“
Jarvan nechápal, oč jde. Tupě civěl na své hořící tělo a sledoval, jak ho postupně pohlcují plameny, ale pomalu, velice pomalu. Dveře za vatrou již byly otevřené, když do nich konečně znovu pohlédl, spatřil zbroj posla bohů, z jeho těla zbývala již pouze rozbitá lebka záhadně visící ve vzduchu a sledující ho. Konečně pochopil a než celá jeho hlava shořela, nasoukal se do zbroje. Jeho mladá, neposkvrněná mysl byla prastarým zaklínadlem přikována ke zbroji, jeho tělo bylo zničeno, měl zemřít. Nezemřel, Pán všech cest ho přivedl do nového těla, odolnějšího, věčnějšího, lepšího. Jarvan jako takový tehdy přestal existovat, zrodila se nová entita.
S trhnutím procitl, jeho nové oči se žlutě rozzářily ve tmě. Trochu nevěřícně si prohlédl své nové tělo posla bohů, jeho mysl byla stále ukotvená v té malé vesnici, přestože díky spojení se zbrojí a nekonečnou mocí svého pána, mohl znát vše.
Čestná stráž kolem místa jeho procitnutí postoupila kupředu, po vatře či mlze nebylo ani stopy. Nacházeli se ve vnitřku nějakého prastarého chrámu vysvěceného pradávnými lidmi této ztracené planety. Ten, který Jarvanovi rozbil hlavu, nyní stál před nově zrozeným.
„Taxoraq, tvůj kapitán! Vítej mezi vyvolenými Vševědocího!“
Jeho hlas zněl jako drcení kostí a skřípání kamení. Nově zrozený odpověděl, stejně skřípavým hlasem.
„Apupex Nově zrozený!“

„Vpřed! Kupředu!“
Kapitánův hlas zněl celým bojištěm, Apupex běžel kupředu, hnán nenávistí k nepříteli. Od přistání neuběhla ani půl minuta a o jeho pancíř zabubnovaly, naprosto bez šance mu něco udělat, stovky střel. Imperiální garda se bránila zuřivě, ale ani jejich početní převaha neměla proti mariňákům tisíce synů žádnou šanci, pouze prodlužovala jejich utrpení. Když Apupex překonal vzdálenost, sto metrů za ním explodoval dělostřelecký granát, svou bolterovou pistolí zastřelil dva gardisty a přeskočil zákop. Jeho cílem bylo velitelství a po té kaple zasvěcená falešnému bohu, Císaři. Rychle překonal kratší vzdálenost do dalšího zákopu, svým rotomečem zabil komisaře a svou botou rozdrtil dalšího vojáka. Pokračoval zákopem a nemilosrdně zabíjel každého, koho potkal či zahlédl. Jeho zlaté rohy se leskly na bojišti. Jeho modrá zbroj se brzy zbarvila do rudé. Když vtrhl do velitelství, zabil všechny kromě kněze, toho jediného chytil pod krkem a vlekl ho do jeho „svatyně“. Tam ho položil na oltář, vytáhl svůj bojový nůž, přibodl jím kněze a začal recitovat slova pro rituál obětování svému pánovi. Kněz sebou zděšeně škubal, řval, chroptěl, krev mu brzy netekla jenom z břicha, ale i všech otvorů. Tedy včetně očí, uší, nosních dírek, penisu a řitního otvoru a pomalu se nasávala do oltáře. Všem sochám svatých začala z očí téct krev a postupně se měnily v sochy démonů. Apupex z kněze vytáhl všechnu jeho víru a samozřejmě všechen jeho život. Jeho bezcennou mrtvolu po skončení rituálu odhodil do rohu a odešel se svými bratry slavit vítězství. Jeho kapitán na něj byl opět hrdý.

„A vzpomínáš, co se stalo potom?“
„Ano, můj Pane.“
„Vzpomínáš si, co všechno jsem tě naučil?“
„Jistě, můj Pane.“

Po návratu na dočasné hlavní stanoviště byl Apupex předvolán před kapitána. Vešli spolu do soukromé kaple, kde se k němu kapitán bez okolků otočil a předal mu knihu změn.
„Čti, bratře, čti! Dnes mi kniha vyjevila, že chce, abys ji nosil ty!“
Apupex uskočil, jakási neviditelná ruka ho lehce zatlačila na pancíř a on klopýtl dozadu, takže kapitánův meč neškodně prolétl vzduchem. Apupex, překvapen i rozhněván, snad spíše instinktivně namířil svůj hněv na kapitána, věděl, že proti jeho moci nemá šanci, ale snad stihne aspoň tasit meč. Ve chvíli, kdy jeho mysl sáhla do immateria se zastavil čas, Apupex skrz sebe nasál tolik moci, že mohl sežehnout celou planetu. Ale díky knize, která jeho moc částečně usměrňovala, spálil Apupex pouze půlku planety, tu která byla za kapitánem. Ve chvíli, kdy Apupex strávil v zastaveném času několik desítek minut, časoprostorová kapsle se zbortila a kapitánova existence skončila. Zbytek moci kondenzovaný a nahromaděný v knize nasál Apupexe do immateria. Realita bojovala s chaosem. V tentýž okamžik, o několik století starší Apupex, ale stále ten stejný, vystoupil z warpové brány do zkázy způsobené knihou. Kontinuita času zabránila duplikaci Apupexe na mladší a starší verzi, jak měl původně v plánu. Chtěl se vrátit do svého času a mít k dispozici svou mocnou zbroj. Povzdechl a krátce se rozpomněl na to, do jakých časů ho kniha odvlekla.
Jeho duše a mysl byla skrz čas a prostor knihou vtažena a vláčena tisíce let před tím, než vůbec první předci jeho lidí slezli ze stromů. On sám, Apupex se na několik desítek let stal knihou, psal osudy mnoha válečníků, vysmíval se jejich bláhovosti a ničil jejich naděje, když se mu zalíbil někdo jiný. Brzy zapomněl na všechno, co pro něj kdy něco představovalo, jeho posláním bylo hrát si s osudy. Našeptával, ukazoval a řídil mnoho válek. Díky němu padaly říše, světy a on si jen neškodně proplouval prostorem a časem, kdykoli se jemu či knize zlíbilo. Brzy zjistil, že kniha ho nikdy nedostane dál, než kam dosáhla jeho existence a spoustu, občas velice podivně, do sebe zapadajících důsledků předcházející jeho zrození. Kniha ho dokázala dostat, až do srážky dvou obrovských planet, kdy jeden větších kusů se za miliardy let stal jeho domovskou planetou, ale ani o celou vteřinu dál, než se stal knihou. Po přesně nezměřitelném časovém úseku kniha usoudila, že Apupexe či Apupex jí, již naučil dost a jeho duše byla vytažena z knihy do immateria. Apupexova entita bojovala s mnoha démony a mnoha jinými „hrůzami“ immateria, než si ho všiml jeho všemocný Pán a nekonečná inspirace. Byl obeznámen s instrukcemi, vrátit se do svého času a pokračovat ve velkém plánu. V plánu aby nejmocnější zhmotnění jeho Pána bylo vtaženo do reality. Apupex dostal poctu být jeho okem. Božím okem. Jeho Pán mu zanechal mnoho varování a poselství, Apupex dobře věděl, jak s nimi zacházet, sám mnoha podobných používal.

Vystoupil zpět do své reality, velký jako jeho právě zmizelá zbroj, v kápi, široká ramena a dlouhý plášť, pod ním viditelná pouze temná mlha a z ní vyčnívající dlouhá kostnatá ruka svírající dřevěnou, věky zkroucenou hůl. Předstoupil před své bratry, síla jeho přítomnosti byla nepřehlédnutelná, schválně ze sebe nechal svou moc sálat do všech směrů. Všechny své ohromené bratry srazil k zemi pouze svým příchodem.
„Jsem Apupex Ničitel“
Někdo se opovážil hlesnout či snad jen pomyslet na „štěně“ a byl okamžitě sežehnut na popel. Bratři zvolali „Apupex Vyvolený Ničitel!“. Jeho sláva a zvěsti o hrůzách se šířily reálným vesmírem. Mnoha varováním a předpovědím se Apupex dokázal vyhnout či předejít, jeho seznam se po stovkách let ztenčil na poslední hrozbu. Na nějakého překupníka se starožitnostmi, známého jako Wulf Ortigen. Po několika posledních porážkách, které mu uštědřily síly falešného Císaře se dle proroctví a varování zároveň přesunul na Habar I, jeden z měsíců osudu. Přestrojen do podoby vysoce postaveného služebníka strojového boha vstoupil do místní administrativy. Všechna znamení mluvila jasně v jeho prospěch, měsíc byl daleko od všech aktuálních válečných cest, jeho plány neměl kdo překazit, kromě nějakého hloupého kupce. Oproti dlouhému seznamu hvězdných pěšáků, vyvolených jiných bohů, generálů, inkvizitorů a hluboce věřících fanatických kněžích byla tohle jenom malá třešnička na dortu.
Magistr Severus vkráčel guvernérovi do kanceláře, při každém kroku bušil svou energetickou holí do podlahy a jeho serva ho pomalu tlačila kupředu. Guvernér byl starý, věky prolezlý muž, geneticky prodloužený věk zajistil jeho tělu kulaté rozměry a potřebu levitující podložky. Jeho mysl byla posílena několika čipy, stejně jako Severusova. Na těžkém dřevěném stole se válelo několik datapadů, poloprázdná sklenice, lahev nějakého místního dryáku a popelník s nedohořelým doutníkem. Guvernér zamžoural přivřenýma očima a zachrochtal.
„Tak, co si přejete magistře?“ V jeho hlase bylo slyšet opovržení a povýšenost.
„Jenom těchto několik mužů, mechanikum mne poslalo na vykopávky.“ Servolebka přinesla guvernérovi datapad. Líně do něj nakoukl a pak mávl rukou.
„Máte je mít.“
Bylo jasné, že guvernéra nějakých tisíc lidí složených z dělníků, policistů, několika vojáků planetární obrany, technokněžích a doktorů zajímat nebude. Nicméně Severus požádal, nebo spíše varoval guvernéra ještě před jednou věcí. Zmínil se mu, že v několika cyklech na planetu dorazí takzvaný obchodník se starožitnostmi Wulf Ortigen, ve skutečnosti však nebezpečný vesmírný pirát. Doporučil guvernérovi použít toho nejtěžšího možného kalibru na jeho likvidaci. Rád přenechá svého zástupce, aby nad celou likvidací, ve jménu Císaře a Omnissiashe, osobně dohlédl. Jinými slovy mu vnutil, že jeho zástupce operaci likvidace jakéhosi Wulfa Ortigena povede. Ani to guvernéra příliš nezajímalo, prostě mu to odkývl a chtěl se už co nejdříve věnovat dalšímu doutníku a zbytku sklenice, ne marnit čas s nějakým mechanickým knězem. Magistr Severus strojovým hlasem poděkoval a s guvernérovým sdělením odešel. Kdyby mohl nějak projevovat radost, projevoval by jí.

O několik týdnů dříve, kdy Apupex Ničitel, vystoupil na tomto Císařem zapomenutém měsíci, vyslal své věrné akolyty a služebníky, které si vzal s sebou, kontaktovat místní věrné. Jeho akolyté, prostí lidé od pohledu, našli mnoho nespokojenců, potenciálních věřících ve změnu. Ve všech sférách společnosti. Pro Apupexovi zkušené a věrné bylo snadné získat ty nejnuznější na svou stranu a vytipovat mnoho dalších. Právě ty „nalomené“ Apupex vybral pro svou vykopávkovou expedici. Věděl, že pod jeho vlivem bude snadné je získat pro svou věc.
První velké setkání s vyššími postavenými představenými místních kultů, a později i nespokojených policejních důstojníků a vysoce postavených úředníků, se konalo hluboko, v podlaží téměř ve spodinách. Bývalá tovární hala poskytovala dost prostoru, i přístupů pro zaručení anonymity. Apupex se jim zjevil ve své bývalé podobě hvězdného pěšáka. Na mnohé z nich zapůsobil strachem, dalším dodal odvahu, zdejší planetární obrana neměla proti hvězdným pěšákům žádnou šanci. Všichni tomu věřili, tedy ti, kteří o hvězdných pěšácích vůbec něco věděli. Všem do duší zasel naději na změnu a v jejich duších vzplála touha po moci. Každý z nich od něj dostal odznak a tajný symbol kultu, každému pošeptal slovo moci, kterým ho můžou aktivovat a přivolat si tak na pomoc další členy jejich věci. Všechny jejich duše těmi symboly propojil. A díky těm symbolům i věděl, kde se který z nich nachází, když na to přijde tak i co si myslí. Byl to jeden z mnoha darů jeho pána.
Apupexův zástupce Larnar pocházel z divokého světa, napříč časem, byl to statný a silný muž, kdysi dřevorubec a lovec. Nenáviděl Apupexe celým svým srdcem, odtrhl ho od rodiny a spoutal ho mocným kouzlem do svých služeb, byl mu až přehnaně věrný a jediná emoce, kterou proti němu mohl vést, byla nenávist. Seděl v malé valkýře, obtěžkané tuctem raket ve dvou nosičích. V ulicích, spojovacích a servisních šachtách se pohybovali desítky mužů připravených zaútočit na restauraci v jednom z horních pater, kde se měl nacházet jejich cíl. Wulf Ortigen a jeho společník. Sledovací zařízení umístěné na jeho transportu mluvilo jasně a několik pozorovatelů i potvrdilo jeho pozici. Přesně jak jeho pán předpověděl. Co však jeho pán nepředpověděl, byla jednotka arbitrů mířících na stejné místo jako jeho muži. Bezděčně přenastavil zaměřovače raketometů na pohybující se policejní transporty a zahájil akci. Vypálil šest raket na vozidla arbitrů. Transportéry arbitrů byly v plamenech. Zatím se nízkým průletem dostal lehký bitevní vrtulník, až k restauraci a zahájil akci palbou z těžkého stubberu dovnitř. Těla létala vzduchem a zákazníci křičeli hrůzou, v tu stejnou chvíli jeho muži vtrhli do vchodu restaurace a zahájili palbu na panikou šílené lidi uvnitř restaurace. Než Larnar nastavil zaměřovač druhé baterie na restauraci, podpůrný vrtulník explodoval po zásahu laserovým dělem. Larnar pro jistotu vylétl trochu do výšky a spěšně změnil zaměření raket. Pomyslel na svou ženu a stiskl spoušť raketometné baterie číslo dva. Pak se svou valkýrou sestoupil na zem, vox nefungoval v okruhu několika bloků a pater, bylo jisté, že si nikdo nepřivolá žádnou pomoc. Po přistání se k němu připojilo několik jeho věrných a vyrazili prohlédnout místo zásahu. Larnar a jeho sedm následovníků z minulých bitev a několik desítek obyvatel tohoto měsíce vtrhli do korporátní budovy. Recepce byla opuštěná a automatická obrana vypnutá. Nic jim tedy nebránilo postupovat vpřed. Až na schodech je překvapil automatický stubber zavěšený ze stropu, který je zkropil dávkou. Jeden kultista padl a Larnar svou velkou sekerou automatickou věž na stropu zničil. Larnara, narozdíl od ostatních chránilo Apupexovo malé zrcátko, které měl na náhrdelníku uprostřed hrudi. On sám si ho nemohl nikdy sundat a vždy musel každému, kdo se o to pokusil zabránit. Věděl, že to ho poutá k Apupexovi, ale nemohl s tím vůbec nic dělat. Žádná střela smrtelníka ho ještě nikdy nezranila. Ale jeho pán ho varoval, že zásah z tanku, rakety či obdobné střely ho zabije jako každého jiného, nicméně jinak se nemusí ničeho bát. Larnar se nikdy nebál, kromě toho, že už nikdy neuvidí svou ženu, přestože mu slíbili, že pro ní to bude sotva déle, než jedno vymočení za domem. I z toho měl hrůzu, zatímco on již prožil několik desítek let boji ve hvězdách, zatím nezestárl ani o minutu, ale jeho mysl se již tolik změnila, jeho žena do jeho návratu prožije sotva pár minut. Larnar již po těch letech ani nevěděl, jak se jmenuje jeho syn, matně si vzpomínal, jak vypadá jeho žena, jména svých rodičů již dávno zapomněl. Potřásl hlavou nad podivnou vzpomínkou a z plna hrdla zařval, jeho následovníci vyrazili kupředu, o dvě patra výše narazili na ochranku budovy. Potyčka trvala dvě minuty, než byla ochranka rozsekána údery Larnarovi sekery, za krycí palby jeho věrných. Když dorazili do hořících trosek restaurace, stále slyšeli někde dole pod sebou výstřely, bylo jim tedy jasné, že někdo to přežil. A rozběhli se dolů, za zvuky boje, Larnarův symbol věrnosti hořel, jeho následovníci ve spojovacích šachtách ho potřebovali. Nařídil svým mužům, aby sestoupili o několik pater níž a počkali si na druhé straně, kam jistě nepřítel mířil a sám se jal pronásledovat nepřítele se svou mocnou sekerou. Larnar uslyšel další střelbu a řev, rozběhl se vpřed. Po chvilce běhu, kdy se skoro ani nezadýchal, doběhl k točitému schodišti, pod kterým měli čekat jeho muži, kromě několika výstřelů, před pár minutami však nic neslyšel. Seběhl rychle dolů a spatřil své muže rozsekané na kusy, několik jich bylo prostřelených v řadě za sebou energetickou zbraní, mnoho jich bylo čistě rozstřílených automatickými či bolterovými zbraněmi. A na některých z nich viděl popáleniny od ohně. Otřásl se při myšlence, že oheň by ho nejspíše také mohl zabít. Následoval stopu mrtvol ze svých následovníků, až k první větší stoce, nepředpokládal, že by nepřítel šel po proudu a tak několik minut hledal další mrtvoly či stopy boje, než nějaké konečně našel.

Wulf s Lymem a dalšími přeživšími spolupracovníky stáli v obklíčení na jedné z mnoha rozboček na cestě k jejich výchozímu bodu. Wulf byl od hlavy, až k patě zacákaný krví, většina z ní nebyla jeho. Lym věděl, že mu pomalu, ale jistě docházejí baterie, přestože mu slabé zásahy bezvěrců nikterak neubližovaly, boj s nimi ho vyčerpával stejně, jako kdyby bojoval s mocnými démony. Pro jeho procesory to ve výsledku byl stejný nepřítel a stejná zátěž, pouze výpočty nebyly tak složité a mohl jich provádět mnohem více za stejný čas. Bohužel se na ně bezvěrci vrhali neustále po celou dobu jejich ústupu, nehledě na svoje ztráty. Od té chvíle, co vyběhli z restaurace, se střetli s nejméně tuctem fanatických a relativně slušně vyzbrojených skupin válečníků, lačnících po jakékoli krvi.

Larnar věděl, že boj se odehrává za dalším rohem, již byl celý rozzuřený, ale klopýtl. Ještě nikdy neklopýtl a právě to mu zachránilo život, rozplácl se přes roh obličejem do hnusné špinavé krví zkalené vody a těsně nad hlavou mu probleskl výstřel z laserového děla. Otočil hlavou a spatřil obrovského muže, více stroj, než žijící bytost. Mezi ním a Larnarem bylo mnoho párů kouřících nohou. Obrovský muž měl na pravém rameni laserové dělo, na zádech obří generátor, jeho pancéřování se v klidu vyrovnalo tanku, několik dalších mechanických paží kolem něj střílelo z automatických zbraní a jeho dvě hlavní ruce se oháněly obrovskou energetickou holí. Larnar vstal a zakřičel výzvu k souboji, jeho spolubojovníci se na okamžik zarazili a několik z nich to stálo život. Kromě obrovského techno kneze se na nohou už držel pouze muž hnědé pleti ohánějící se energetickou čepelí, v druhé ruce již dávno vystřílenou pistolí. Zuriel na výzvu odpověděl a něco zapípal v binární řeči na svého černého společníka.

Larnar se vrhl vpřed, svou obouruční sekeru vysoko nad hlavou a ťal po nepříteli, kněz jeho ránu snadno odrazil stranou a tísíce jisker se rozlétlo do všech stran. Kněz byl těžkopádný, ale mnoho jeho systémů a bojových programů ho chránilo před vážnějším poškozením, stejně tak jeho dlouhá energetická hůl s těžkým mechanickým závitem na jedné straně a uzemněným okováním na straně druhé. Larnar kněze zasypával množstvím rychlých a tvrdých úderů, než ho kněz překvapil a vrazil mu jeden z konců své hole do hrudi, pak jí rychle přetočil a strhl mu Apupexův náhrdelník i s kusem hrudního koše. V tom okamžiku se aktivovalo poslední ukryté kouzlo a obrovská exploze otřásla celými stokami, rozevřela se malá škvíra mezi realitami a stoky se rychle zaplnily mnoha podivnými stvořeními ze všech nočních můr, stvořeními povětšinou nehmotnými napadající mysli slabých a slaboduchých, požírající jejich sny a vnucující jim nesmyslné a šíleně podbízivé touhy. Jediný, kdo explozi přežil, byl Wulf Ortigen, který zrovna v tu chvíli, díky Císařově milosti, stál za Zurielem, který pohltil téměř všechnu ničivou sílu magického výbuchu. I tak se Wulf proletěl vzduchem a narazil do zdi stoky, až mu to na okamžik vyrazilo dech, než mu systémy jeho zbroje vpravily do krevního objemu další dávku stimmu. Někde na druhé straně planety se Apupex pousmál, že má o dvě starosti méně a o několik desítek hodin později, ve své pracovně se zhrozil, neboť v jeho knize změn se objevila další hrozba. Další prokletý inkvizitor, beze jména, ale na rozdíl od všech ostatních jmen toto bylo napsáno zlatými písmeny.

Apupex zlostně kráčel potemnělou chodbou, jeho muži mu sice oznámili, že narazili na další podivnou svatyni, ale přesto zuřil. Stále jich nezlomil dost pro svou věc a stále zuřil na Larnara, že se opovážil zemřít, při zabití pitomého obchodníka se starožitnostmi. Když prošel ještě několika ohyby nově proražené chodby, na chvíli užasl, ocitl se v prastaré svatyni zasvěcené jednomu z divokých bohů, starších snad ještě než jeho Pán. Otočil se na jednoho ze svých důstojníků.
„Něco, co by jste mi chtěl sdělit?“ Promluvil na něj strojovým hlasem, ještě stále si hrál na posluhovače strojového boha.
„Nalezli jsme několik podivných artefaktů, ale dle vašich instrukcí jsme se jich nedotýkali.“
„Výborně, ukažte mi to.“
Provedli ho kolem několika podivných oltářů s mnoha důlky vytlačenými okolo, až do zadní části jeskyně, kde se nacházela obrovská kamenná truhla s mechanickým zámkem na víku. Kromě zámku viděl Apupex, že je truhla zabezpečena nějakými ochrannými runami a pečetěmi. Nechal si zavolat dva své nejvěrnější a pravé věci znalé, zbytek svých podřízených ze svatyně vyhnal a nařídil, že si nepřeje být rušen, dokud nedokončí otevírací rituály. Než přišli jeho dva věrní kultisté, nahlédl do knihy změn, opět v ní plála nová dobrá znamení, a přímo před očima se mu psala proti zaklínadla na otevření truhly. Dovolil si na chvíli nechat té šaškárny a vrátil se do své pravé podoby. Svou časy a mocí pokroucenou hůl položil pařátem na střed zámku. Jeho dva kultisté klečeli na kolenou u jeho nohou a zaříkávali, vedeni jeho třetím okem. Svatyně se naplnila temnou mocí a její ochranné runy kvílely a plály na poplach. Proti Apupexovi a jeho moci však neměly šanci, chvíli vzdorovaly a pak praskly a vyhořely. Apupex vítězoslavně poručil jednomu ze svých věrných odsunout víko, poslední ochranné kouzlo ho sežehlo na popel a truhla mohla být konečně bezpečně otevřena. I přes magosův výslovný zákaz, několik mužů při otřesech vběhlo do svatyně a bylo nenávratně pozřeno Apupexovou vířící mocí. Odklopil víko a pohlédl dovnitř na starobylý kamenný meč, několik kamenných runových destiček. Zaklel a sáhl dovnitř. Skutečně vytáhl jenom hromádku kamenů, přesto si destičky nacpal do brašny a meč zlostně odhodil na podlahu. Proměnil se zpět do své falešné podoby a uklidnil všechny kolem bouřící síly. Opustil svatyni a vrátil se do své pracovny, jeho muži dál pokračovali ve vykopávkách, dle jeho instrukcí a objevovali další a další staré svatyně neznámých bohů, ale Apupex věděl, že někde tu musí být něco užitečného. A studoval tabulky, mnoho symbolů ve svatyních mu pomáhalo porozumět sdělení, ale stále si nebyl jistý, že mu to dává smysl. Tabulky ho nabádaly k uspořádání sabatu čarodějnic ze všech sfér moci. Což bylo právě to, čím si nebyl jistý, co vlastně to znamená a s tím, co soudil, byly tabulky miliony, možná miliardy let staré. Ale slibovaly mocné a silné spojení dvou světů, což muselo být přesně to, co po Apupexovi jeho Pán vyžadoval již po stovky let. A tenhle rituál sliboval být tak, silný, že ani síly jeho nepřátel mu nemohou zabránit, či ho překazit jakmile s ním započne, tím si byl jist. Ještě, než dokončil studování první sady tabulek, jeho muži nalezli několik dalších obdobných kamenných truhel, s více či méně hrozivým zabezpečením. Mnoho věrných kultistů zemřelo a mnoho týdnů uteklo, než si byl Apupex jist, že má všechny tabulky a tedy i všechna esa v rukávu k dokončení svého úkolu. Přibližně polovina jeho mužů stále ještě nevěděla, komu vlastně slouží a právě to Apupex tak miloval na mysli prostých vojáků.

Guvernér přecházel po své kanceláři zlostně sem a tam, vox bez ustání chrčel jednu špatnou zprávu za druhou, jak se jednotlivé sekce a podlaží bouřila, občanská válka propukala bez varování. Arbitři ani planetární obrana nebyli schopni zamezit postupujícímu tlaku vzpoury. Podle všech zpráv vypukla téměř v jeden okamžik na několika důležitých místech v rámci celého úlu, což zamezilo jejímu okamžitému potlačení. V ulicích zněla střelba po celém městě, rozdělené na dvě části – věrné Císaři a věrné vlastním zájmům. Guvernér patřil k těm, kteří byli Císaři věrní, a to jediné mu v pozdějších měsících zachránilo život. Bez ustání vysílal nouzové signály přes všechny satelity, které měl k dispozici a bez ustání se modlil k Císaři, jako nikdy za svůj dlouhý život. Jeho důstojníci mu později vyzradili, že celé povstání začalo útokem na jednu restauraci v obchodní čtvrti. A poslední plavidlo, které přistálo na planetě, patřilo jistému Wulfovi Ortigenovi. Více se k počátkům této události v oficiálních imperiálních záznamech neuvádí.

Warpová bouře zanesla Císařovu milost o několik parseků vedle a díky tomu narazila i na další zbloudilé lodě imperiální gardy. Inkvizitor Botstein zkontaktoval kapitány a utvořil konvoj, který navedl na maják nouzového volání. Nechal flotilu letět na tří čtvrtinový výkon, aby byla připravená na bitvu na orbitě. K tomu naneštěstí nedošlo a mohlo dojít k poklidnému výsadku do míst držených planetární obranou a gubernátem. Jakmile se Botstein setkal s guvernérem v jeho kanceláři, byl obeznámen s celou situací. Nebylo pochyb o tom, že to byla Císařova vůle, že bylo jeho volání o pomoc vyslyšeno. Botstein nařídil výsadek všech sil, dle jeho informací a instinktů bylo třeba tuto planetu vyčistit od mnoha kacířů. Během necelého týdne se do hlavního města vylodily posádky půltuctu imperiálních křižníků, bohužel bez těžké bojové techniky. Botstein odmítal zaznamenat další porážku na svůj štít, moc dobře si pamatoval, co se stalo na Eustis Majoris a částečně i co všechno se stalo po tom.
Boje v hlavním městě probíhaly na všech patrech, bez ustání, dle všech dostupných informací se bojů účastnily kromě povstalců a bezvěrců i zfanatizovaní věřící, kteří sice neútočili na jednotky planetární obrany, ale ani se nikterak neřídili jejich rozkazy. Dle všech zpráv byli věřící řízeni několika charismatickými kněžími, dle jejich holí a symbolů členů ekklesiarchie. I přes to všechno odmítali spojit síly s vládními silami. Dle zvěstí, které se šířily městem, bylo celé toto církevní povstání rozpoutáno jediným mužem, několik dní po incidentu v restauraci, který zahájil celé povstání. Tolik se podařilo Botsteinovi a jeho zvědům shromáždit informací. I o jistém magosovi a jeho výpravě za vykopávkami se dozvěděl, ale neměl dost prostředků, aby se tomuto věnoval více. Potřeboval seskupit všechny své síly, stále nemohl vysadit těžkou bojovou techniku, neboť hlavní doky ovládali povstalci. Výsadky jeho lodí probíhaly pomalu, ale poklidně. Neboť měl k dispozici jenom omezené množství přistávacích ploch na střeše guvernérova paláce, hlouběji ve městě, kde zuřily boje, se mu nechtělo vysazovat své muže a zbytečně riskovat jejich životy. Zatímco studoval plány města, zjistil, že po povrchu se téměř nedá pohybovat, ale za to jsou zdejší města propojena mnoha a mnoha starými i novými tunely a servisními chodbami, několik z nich je i propojeno podzemním rychlovlakem. Bohužel síť rychlovlaků nikdy nebyla dokončena tak, aby pokryla celou planetu, proto se na mnoho míst dalo dost pouze vzletem na orbitu a následným znovu přistáním. Celá planeta byla poseta několika desítkami úlových měst, sjednocených do jedné velké městské rady, která každý rok zasedá, aby odvedla daně Císaři a jeho říši, jinak si planeta vedla svůj vlastní mocenský boj. Kromě mnoha mužů a malého množství několika vzácných kovů, bohužel neměla impériu co nabídnout. Proto guvernér dost žasl, když jeho volání o pomoc vyslyšel mocný inkvizitor, v jehož přítomnosti se i těm nejstatečnějším podlamují kolena a hned s několika plně osazenými válečnými loděmi. Guvernér věděl, že nemá před inkvizitorem, co skrývat, ale i tak měl strach o svůj život, větší, než kdyby mu někdo vpadl do kanceláře a mířil mu pistolí na hlavu. Díky nepříznivému počasí na povrchu často nefungovala rádiová komunikace, pouze pokud byla města propojena kabely, ale ani to nebylo nejjistější, neboť síť bylo třeba neustále udržovat a to k množství pašeráků, zlodějů, banditů a dalších pochybných skupin pohybující se v tunelech mezi městy nebylo dost dobře možné. Když měl Botstein k dispozici půlku posádky své lodi, nařídil svým nejlepším mužů, aby zajali jednoho z kněží. Potřeboval se o tom povstání věřících dozvědět více. A zároveň chtěl nepříteli dát vědět, že si na něj nyní posvítí svatá inkvizice. Přítomnost jeho mužů pozvedla morálku všem mužům věrným impériu.
Adrian se cítil poctěn, že si ho Botstein vybral jako vedoucího jeho speciálního komanda, pomalu se pohybovali na pomyslném neutrálním území, kde zrovna neprobíhaly žádné boje. Domlouvali se posunky a poklepáními do voxu, přestože se okolí jevilo opuštěné, opatrnosti nebylo nikdy dost. Dle informací, které měli, se museli dostat, minimálně patnáct podlaží níž, aby pronikli do zóny, kde by mohli mít štěstí na nějakého kněze narazit, nejlépe na nějaký chrám oddaný jejich věci. Měli dva vytipované. Úlové město byl shluk vysokých věží, v obrovské ocelové kopuli, kdy pouze nejvyšší z věží sahaly z kopule ven, jednotlivá patra města byla oddělena obrovskými ocelovými nosníky a podlažími. Každé patro v sobě skrývalo jedno menší věžové město obtočené kolem nejvyšších a největších věží. Mezi jednotlivými patry se bylo možné pohybovat pomocí mnoha obřích výtahů, turbozdviží, schodišť, servisních chodem, ventilací či za pomoci vznášedel a lodí průzory či obchodními průlety. Na žádném z oficálních přestupních míst nechyběla strážnice adepta arbitres, nicméně mezi patry bylo vždy i mnoho neoficiálních cest, z nichž těžili hlavně pašeráci a chudší obyvatelé; pokud tedy měli nějaký důvod mezi patry vůbec cestovat. Pro většinu obyvatel platilo, že nikdy nepoznali více, než polovinu svého vlastního podlaží, natož pak nějakého jiného.
Část patra, kde se teď pohybovala Adrianova jednotka, vypadala klidně, na nejbližších můstcích a spojovacích žebřících jeho zvědové nezaznamenali žádný pohyb, stejně tak Botsteinem zapůjčený psyker nehlásil žádné podezřelé činnosti v okolí. Celá jednotka se držela od psykera v uctivé vzdálenosti, nenavazovali s ním oční kontakt a jenom se modlili k Císaři, aby je něčím neproklel. Byl to vysoký štíhlý muž, hlavu měl neustále uzavřenou ve štíhlé přilbě, celá jeho zbroj byla černá a na míru vyrobená, jednalo se o kombinaci materiálu keramitu a plastové oceli, za opaskem se mu houpala zlověstná plasmová pistole, ale vždy kráčel s dlouhou holí zakončenou dvěma bodci, mezi nimiž vojáci občas viděli zlověstně přeskakovat modré záblesky energii. Nebylo pochyb o tom, že to byl jeden z Botsteinových akolytů. Přestože byly jeho osobním komandem, nejvěrnější a nejneposkvrněnější, jímala se jich hrůza, kdyby tento muž ukázal prstem na jediného z nich a označil je za nečisté. Botstein do jejich týmu začlenil i jednoho z jemu věrných kněžích, Adrian to nepovažoval za moudré, vzhledem k povaze jejich mise, nicméně po té, co své dva seržanty seznámil s detaily, docenil Botsteinovu prozřetelnost. Otec Gert neschvaloval rudé vykoupení, které někdo rozpoutal na této planetě, všechny věřící prostupoval, podle legendy, Císařův hněv a síla pro očistu lidstva. Jakýkoli fanatismus, kromě čisté víry v Císaře, konkláve ekklesiarchie se kterou sympatizoval Botstein, byl nepřípustný.
Adrian a jeho komando postoupili o dvě podlaží níž, než narazili na první potíže, zvědové hlásili přestřelku arbitrů a povstalců o dva bloky dále. Povstalci drželi komunikační stanici a několik bloků budov v okolí. Všechny budovy byly počmárány sprostými obrázky, nečistými symboly, ze kterých se vám, při pohledu na ně zamlžil zrak a zatočila hlava. Dle zpráv zvědů a zachycené vox komunikace se bojů účastnilo na několik stovek arbitrů a neznámý počet povstalců, mutantů a bezvěrců, bojujících bok po boku. Po zfanatizovaných věřících nebylo ani vidu, ani slechu. Adrian měl v úmyslu arbitrům poskytnout nějakou drobnou výhodu, když psyker posunkem ruky zastavil celou jednotku. Všichni se okamžitě přesunuli do krytů, pokryli celý perimetr a vzájemně se kryli za převrácenými vozidly, stánky, či výklenky ulice. Několik dlouhých vteřin se nic nedělo, než psyker posunkem ruky naznačil, že se někdo skrývá za rohem o několik metrů před nimi. Adrian a dva muži se začali plížit vpřed, než však dorazili k osudnému rohu, přistála jednomu z Adrianových zvědů na helmě tečka laserového zaměřovače a zpoza rohu vystoupil arbitr hodnosti vykonavatele. S rukama zvednutýma vzhůru a zapálenou tyčinkou lho v ústech. Laserový zaměřovač dvakrát zablikal a zmizel. Arbitr si prohlédl Adriana a jeho dva zvědy, v černých zbrojích, s deaktivovanými maskovacími zařízeními. Na výložkách měli malá nenápadná „I“ s lebkou uprostřed a jinak se řídili klasickými vojenskými hodnostmi a jejich označením. Přestože Adrian před sebou viděl vykonavatele, jeho intuice mu říkala, že to nemusí být skutečný vykonavatel, něco se mu nezdálo na jeho výzbroji. Byla moc specifická, zbraně, které měl tento vykonavatel u sebe, téměř určitě neodpovídaly imperiálním, ani pro zdejší poměry upraveným, normám. Přesto se vzhledem k přítomnosti skrytého střelce neodvažoval chovat agresivně. Abritr si opatrně vyndal tyčinku lho z úst a odkašlal si, respirátor mu vysel na šňůrce kolem krku. Byl vysoký a široký v ramenou, kromě dvou pistolí, měl v pochvě zastrčenou krátkou energetickou čepel s odznakem jeho úřadu na jílci. Zbroj měl potřísněnou zaschlou krví a očouzenou od několika zásahů z laserových zbraní. Uctivě si sundal přilbu a odhalil svou mladistvou tvář a krátké blonďaté vlasy, nicméně jeho oči prozrazovaly mnohem starší věk, než jeho geneticky posilované tělo. Vypadal dost unaveně, ale Adrianovi se v hlavě zrodila psykerem podstrčená myšlenka, že na ně celou dobu čekal a proto byl tak unavený. Intenzita přestřelky zesílila, když vykonavatel konečně promluvil.
„Jsem Solomon, vykonavatel adepta arbitra. Obdržel jsem zprávu, že pravděpodobně budete chtít zasáhnout. Ujišťuji Vás, že situaci máme pevně pod kontrolou a je jen otázkou času, než radiostanici získáme zpátky pro Císaře.“
Adrianovi se na tom něco nezdálo, jak je možné, že dostal zprávu o jejich tajné misi? Nicméně pomlčel o tom a krátce se zamyslel, než odpověděl.
„Kapitán Adrian, můžete nás navést na bezpečný průchod do nižších pater?“
Solomon se zamyslel, poškrábal se na obočí a znovu si potáhl ze své tyčinky lho.
„Bezpečný, pod ochranou arbitrů, nebo bezpečný a nikým moc nechráněný? A jak moc spěcháte?“
„Bezpečný a nikým nechráněný, čas nehraje zásadní roli.“
„Dobrá, mohu vás odvést ke staré odpadní šachtě, která vede více méně skrz všechna podlaží spodních částí úlu, nicméně zabere nám to kolem dvou hodin, než se k ní dostaneme.“
Zatímco je Solomon odváděl oklikou od zuřících bojů, Adrian vyslal kódovanou voxovou zprávu jejich přidělenému psykerovi, aby toho muže prozkoumal, pokud může. Za necelou půlhodinu mu přišla odpověď, že je vše v pořádku, ten muž je tím, kým tvrdí. Adrian si sám pro sebe přikývl, zrovna procházeli starým průchodem mezi továrními halami, jejich jednotka se pohybovala tiše a organizovaně. Až Adriana překvapilo, jak snadno se s nimi Solomon sladil, i s tempem jejich pohybu. Jeden z jeho zvědů mu nahlásil pohyb několik desítek metrů za nimi. Prošli ještě několika průchody, kdy mu zvědové potvrdili, že je skutečně někdo sleduje. Pak Adrian nařídil zastavit a nachystat past, záměrně nechal zadní část jednotky pokračovat, a druhá polovina se rozptýlila po vnitřku staré tovární haly. Adrian si záměrně držel Solomona u sebe, měl jisté podezření, kterého se prostě nemohl zbavit. Vyčkali celých patnáct minut, kdy je měl dávno dostihnout i chromý stařec, ale nikdo nepřicházel. Pokračující vojáci voxovali, že též na nikoho nenarazili, ani je nikdo nepronásleduje a že okolí je podivně vylidněné. Adrian se nemohl zbavit pocitu, že je Solomon vede do nějaké pasti. Vyčkali ještě pět minut, než jim zadní voj voxem ohlásil, že dorazili na rozcestí. Pak se spojení přerušilo. Adrian polkl a zlobně pohlédl na Solomona, který poklidně pokuřoval tyčinku lho a tvářil se, jako by se nic nedělo.
„Ztratili jsme spojení se zadním vojem.“ Procedil Adrian mezi zuby.
„To se tady stává, moc statiky ve vzuchu.“ Odpověděl znuděně Solomon.
Po chvíli jim opět zapraskal vox.
„Tady kchhhkchhh...... fa.... kchh..... ivní...... to..... kchchch....“
A pak se spojení opět přerušilo. Vyčkali ještě dalších několik minut, než se obezřetně vydali kupředu k druhé půlce jednotky. Po necelých patnácti minutách k nim dorazili. Obsadili křižovatku a drželi perimetr na všechny strany. Solomon jenom kývnutím hlavy naznačil, že se mají dát doprava a po dalších deseti minutách dorazili k trubce v průměru na sto metrů široké, zapuštěné do země a stoupající vzhůru, až do podlahy dalšího podlaží. Solomon se rozhlédl okolo, zvědi Adrianovi hlásili, že v okolí sta metrů není žádný pohyb. Adrian pozoroval, jak Solomon chvíli oklepává pažbou své autopistole stěnu trubky, popošel několik metrů a pak začal prohmatávat rukou povrch trubky nad svou hlavou. Nakonec našel, co hledal, a část stěny potrubí se, se zasyčením, vsunula do stěny a před nimi se objevil průchod. Solomon ustoupil a pokynul jednomu z okolo stojících mužů, ten dovnitř posvítil infračervenou baterkou a ve svém hledí spatřil točité schodiště vedoucí jak nahoru, tak dolů. Když otočil hlavu, spatřil nade dveřmi tlačítko s nápisem ve vysoké gótštině „Zavřít / otevřít“ a pod tím dopsáno místním dialektem nižší gótštiny „východ“. Solomon Adrianovi zasalutoval, Adrian se s ním kývnutím rozloučil a nechal ho odejít. Stále se nemohl zbavit divného pocitu. Vyslal proto za Solomonem dva zvědy, ať ho sledují a pak podají zprávu inkvizitorovi Botsteinovi. Stejně tak nechal rozestlat zvědy nahoru i dolů po schodišti, vybavil je zhruba sto padesáti metry telekominikačního kabelu, které vedly z jejich přenosné radiostanice, nechtěl riskovat přerušení signálu a takto uzavřeném prostoru potřeboval přesně vědět, zda jsou v ohrožení, či nikoli. Se zvědy, kteří následovali Solomona, ztratil voxové spojení téměř okamžitě, co se vzdálili přes sto metrů od jednotky.

Když Apupex dorazil do posledního města, kam ho zavedla jeho kniha, již celá jeho jednotka pevně věřila v jeho pána a jejich poslání, zbytek zemřel cestou. Přesto do města dorazili v přestrojení posil, snadno obsadili hlavní palác starosty města, tedy jeho nejvyšší věž a udělali s ním krátký proces. Apupex a jeho několik věrných stoupenců, kterým dočasně propůjčil síly warpu, začali připravovat mocný rituál v nejhlubším chrámu pod městem. Brzy téměř všichni obyvatelé města zešíleli a začali vzývat temné bohy, kromě několika drobných ostrůvků Císařových nejvěrnějších stoupenců. Dle Apupexovi knihy do naplnění Pánova posledního soudu zbývalo jen několik otáček planety. Instrukce si žádaly nařídit všem stoupencům po celé planetě, aby se pomalu a postupně stáhli do poslední bašty. Chtěl, aby imperiální bezvěrci věřili, že vítězí a mohli je tak snadno vlákat do své poslední pasti. Jeho plán si žádal oběť nové hrozby, která vzplála v knize po zabití toho starožitníka. Na planetě byl inkvizitor, který mohl zhatit jeho plány.

Trvalo několik dní, než jednotky inkvizitora Botsteina získaly zpět kontrolu nad celým městem a posléze celým regionem, zvědi a stanice rozseté po celé planetě hlásili přesun kacířů do jedné z ruin starého úlu. Bohužel s úly, které propadly náboženskému fanatismu stále nebylo možné komunikovat, nicméně i z přesunu věřících bylo patrné, že se schyluje k jakési „poslední bitvě“. Něco vzadu v hlavě Botsteina navádělo, aby tuto výzvu hozenou šíleným nepřítelem, nepřijal. Ale byl inkvizitorem a proto musel zasáhnout do posledního odporu sémě chaosu na této planetě. Nevěřil, že by ho sem Císař zavlekl úplnou náhodou, po celá desetiletí ho chrání pro jeho pevnou víru. Zatímco probíhalo vysazování těžké techniky z orbity, Botstein přemýšlel jak do svých plánů zakomponovat zfanatizované davy věřících. Svolal si poradu svých nejlepších velitelů a akolytů. Když porada skončila, akolyta si vyžádal audienci u Botsteina. Sdělil mu své podezření, že někdo infiltroval jejich řady. Toto podezření urychlilo Botsteinův přesun hlavního velitelství do mobilní pevnosti pohybující se směrem k místu poslední bitvy. Modlil se k Císaři, aby žádní infiltrátoři nebyli v jeho řadách, a stalo se to pouhým podezřením jeho opatrného akolyty.
Solomon a Fist úspěšně vlákali do pasti a zavraždili dva zbývající členy komanda, s pomocí jejich zbrojí se zdárně infiltrovali do sil inkvizitora Botsteina. Samozřejmě své další oběti řádně rozpustili v kyselině, spolu s bývalými majiteli jejich nových uniforem. Oběma se jim toto příčilo, ale byl to přímý rozkaz jejich inkvizitora a proto věřili, že i v zájmu Císaře, přestože zemřeli čtyři nevinní vojáci. Solomon se zdárně vydával za velitele pořádkových ozbrojených sil a Fist za seržanta imperiální gardy, takto se s Botsteinovou armádou dostali, až do místa posledního střetu, zúčastnili se několika těžkých bojů a promarněné životy mrtvých vojáků vykoupili mnoha zabitými kacíři, v jejich zastoupení. Žádnému z nich se bohužel nepodařilo dostat k němu dříve a předat mu varování.
Když probíhal hlavní útok, Solomon i Fist byli mimo hlavní dění, zaměstnání svými povinnostmi a tak jediné, co mohli, bylo vyslat signál na orbitu. Solomon a jeho jednotka v rámci této mise porušili přímý rozkaz a obsadili pašeráckou radiostanici několik set kilometrů od místa hlavních bojů. Než se Solomonovi a jeho mužům podařilo stanici správně nastavit, pro vysílání na orbitu, museli se několik dní bránit jak proti jednotkám imperiální gardy, tak rozzuřených pašeráků. V první den obrany radiostanice odhalil Solomon svou pravou hodnost soudce vykonavatele a všichni muži bezmezně podlehli jeho autoritě, nikdo nepochyboval o jeho rozhodnutích.
Apupex sledoval, jak inkvizitor kráčí přímo doprostřed jeho pasti. Seděl v nejvyšší věži rozpadlého úlového města a falešně vychvaloval do nebe Císařovu a Omnissiahovu prozřetelnost, že mu seslal na pomoc právě mocného inkvizitora, zatímco se celý zbytek těchto nuzných trosek města zbláznil. Botstein nevypadal tak nadšeně jako magistr, jeho zbroj byla na mnoha místech opálená zásahy laserových zbraní, popraskaná a v pancíři na stehně měl dokonce průstřel. Díky bojovým stimulantům ještě stál na nohou, rotomečem cestou sem rozpáral nejednoho muže a z plazmové pistole se mu stále kouřilo. Jeho dva osobní strážci stáli každý za jeho jedním ramenem. Ostatní jeho muži zatím drželi perimetr a posilovali magistrovi obranné pozice. Podařilo se jim sice proniknout až do vrchní části věže, která ještě odolávala, ale bitva nebyla zdaleka vyhraná. V ulicích, patrech, kolem města a na hradbách, zuřily tuhé boje. Zatímco síly imperiální gardy a inkvizitora Botsteina se do města dostaly díky síťi podzemních tunelů, fanatičtí věřící se nebáli na město zaútočit z povrchu planety. V pozdějších časech, vstoupilo do legend, že byli posíleni Císařovým hněvem, který jim umožnil bez únavy a tak rychle překonat obrovskou vzdálenost od nejbližších průlezů z tunelů na povrch až k hradbám trosek posledního města.
Botstein udělal ještě dva kroky kupředu, zastavil vrčení svého rotomeče a rozhlédl se po místnosti, magistr se krčil za těžkým dřevěným stolem, ale než stačil své podezření vyslovit namířením své plazmové pistole, praštil magistr holí do země. Dveře pracovny se pomalu, ale rázně zavřely, železné panty zaklaply a magistrovi písaři se proměnili v muže v roztrhaných šatech, s několika páry očí rozsetých všude po těle. Jejích psací datapady se proměnily ve velké, v lidské kůži vázané knihy, v nichž přejížděli rozřezanými prsty po jednotlivých runách, do nichž se vpíjela jejich krev. Mumlali při tom slova ve svém temném jazyce. Magistr, již přeměněný do své pravé podoby čaroděje temných sil, radostně tleskl, pohlédl na svého zlatého inkvizitora a promluvil svým syčivým hlasem.
„Výborně inkvizitore. Výýtejte na obřadu!“
Botstein se marně snažil pohnout rukou, ale jakási temná síla ho za ní držela. Měl pocit, jako kdyby se z podlahy vysunula modře zbarvená ruka s dlouhými drápy a zasekla se do té jeho a snažila se ho za ní vtáhnout dovnitř. Neodvažoval se ani podívat tím směrem. V místnosti se po stěnách začaly otvírat oči a jeho pohled byl nakonec vtažen do jednoho jediného, které na něj mrkalo zpoza Apupexe. Botsteinova duše byla vtažena do toho pohledu, nedokázal si vzpomenout na jedinou litanii, na jednou modlitbu k Císaři. Oko prohlédlo skrz jeho duši, bezmocně se před ním krčil ve svém nitru. V ústech mu vyschlo a Apupex se jenom smál, jak snadné to nakonec bylo. Vydal svým mužům mentální rozkaz zatočit se zbytkem inkvizitorových mužů. O úder srdce později se po celé znovu dobyté horní části věže strhl prudký a rychlý masakr. Všichni Botsteinovi muži byli nečekaně a povětšinou zezadu zabiti. Jejich těla byla znetvořená vyhozena z nejvyšších pater. Jediný kdo masakr přežil, byl inkvizitor Botstein. Utápěl se v koutku své duše a s hrůzou sledoval, jak je odnášen do chrámu pod městem. Jediné, čím se dokázal uklidňovat, byla historie. Věděl, že směřují do nejhlubšího chrámu pod městem, každé mělo jeden. Zasvěcený bohu Císaři, kde v temných dobách byly poslední bašty lidského odporu. Sestup trval několik dní, některé chodby a průlezy byly zavalené či v jejich okolí probíhaly příliš prudké střety věřících a kacířů. Botsteinova armáda sice ovládala hlavní části města, ale byla neustále sužována partyzánskými a sebevražednými útoky kacířů. Zatímco na hradbách a v tunelech probíhala válka věřících. Apupex se postaral, aby znetvořená těla povstala a sloužila jeho pánu, pro narušení morálky nepřítele a získání času pro svůj poslední temný rituál. Botstein ze svého vězení ve své hlavě byl nucen sledovat, jak Apupex pomocí dlouhého zubatého nože, podřezává hrdla svých akolytů a jejich krev rozpouští na nečistých symbolech vyškrábaných do země. Krev se postupně vpila do celého obrazce a se zasyčením vzplála, mrtvá hrdla obětovaných začala sípat skrz svá krví bublající hrdla a Apupex pronášel tichá slova moci ve svém syčivém jazyce. Občas se trochu zachroptěl a Botstein měl dojem, že mu musí již téct krev ze všech otvorů a přesto nebyl schopen od té hrůzy odtrhnout zrak. Cítil, jak teplota v místnosti poklesla o několik desítek stupňů a zbytky jeho vědomí křičely jak pominuté, mísily se v něm pocity strachu, hrůzy, smrtelného děsu a smíření, že jeho duše propadne temným bohům.

Apupex si prohlížel obětní místnost, jeho učedníci se činili. Všechny svíce a obětiny byly rozmístěny správně. Sochy dávných hrdinů říše byly znesvěceny a pomalovány symboly moci. Třináct tuctů čerstvých panen bylo připraveno, do řetězů zakováno. Na konci každého z řetězů panen byl jeden zmutovaný ogryn a v čele každého zástupu jeden z jeho akolytů s dlouhým obětním nožem. Kříž, pro inkvizitora byl taktéž na svém místě.
„Připevněte svatého inkvizitora na kříž!“ Křikl na své muže, nesoucí Botsteinovo bezvládné tělo. S potěchou sledoval, jak jeho služebníci vykonávají rozkaz. Otevřel svou knihu Osudu a nahlédl do ní, slova moci v ní plála zlatými písmeny a jeho Pán k němu skrz ně promlouval, čas se pro Apupexe zastavil.
Poklekl před velkým Pánem změn. „Vše je připraveno, můj Pane.“
Cítil na sobě pohled tisíců páru očí, probodávaly ho svými věčnými pohledy a cítil, že ho soudí. Dmul se pýchou a strachy zároveň, najednou si připadal jako ten nejmenší, z nejmenších a taky jím zde v této rovině byl. Pohledy ho probodávaly dál, až to nemohl vydržet a pohlédl do těch tisícero očí, připraven, že v okamžiku roztrhají jeho existenci na tisíce kousků a bude po všech jeho velkých plánech. V mžiku oka se mu rozostřil pohled a uslyšel ve svém nitru pobavení, byl zpět v chrámu pod městem. Připraven vykonat své dílo. Několik set metrů nad ním zuřila bitva, ale za několik hodin vstoupí do tohoto světa vyslanec jeho Pána a vítězství bude konečné a definitivní. Stoupenci falešného Císaře zemřou a nastane čas Změn.

Když Botstein přišel opět k sobě, probíhal již rituál v plném proudu. Byl připoutaný ke sloupu uprostřed kruhovitého obrazce posetého směsicí znetvořených run z Císařova svatého písma a mnoha run jazyka temných bohů. Jenom z toho obrazce se mu chtělo zvracet, a výpary z omamných ohňů rozsetých všude po znesvěcené svatyni mu také na jasné myšlení nepomáhalo. Nicméně konečně nebyl pod vlivem temných kouzel, vyhánějící jeho duši z těla, ale byl připoután pouze silnými ocelovými řetězy, jeho zbroj mu ponechali, avšak voxovou jednotku, zbraně a inkvizitorskou rozetu mu odebrali. Nicméně, kam až jeho oko dohlédlo, neviděl žádnou naději na útěk. Kolem kruhu ve kterém byl vězněn tančily modré plameny a za nimi probíhaly oběti panen ve všech čtyřech světových stranách, jak tušil. Otočil hlavu za sebe a spatřil zrádného čaroděje, který na poslední chvíli unikl z bitvy o Eustit Majoris. Celá svatyně byla jinak vyplněna stovkami klečících věřících a desítkami novici a akolyty, kteří dokola pronášeli slova moci. Každý svou část, v přesně daném rytmu, jak Botstein přicházel stále více a více k sobě, nářek a křik panen se více a více dostával do jeho mysli, spatřil v plamenech obraz budoucnosti a střípky jeho vlastní minulosti. Jakási entita za závojem se mu vysmívala, že celou dobu čekala a hnala ho jenom k tomuto okamžiku. Intenzita zaříkávání čaroděje za jeho zády zesílila a on cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku a opět měl dojem, že teplota v místnosti poklesla o několik desítek stupňů. Avšak vlivem magického ohně a zapálených sudů se brzy vyrovnala. Botstein sledoval obrazy v plamenech, a přitom se usilovně snažil vzpomenout na jakoukoli modlitbu k Císaři a proklínal se, že se neúčastnil více kázání svatých mužů. Byl inkvizitorem svaté inkvizice, nemohl přeci takhle snadno podlehnout.
„Svaté inkvizice?“ Ozvalo se mu v hlavě, znělo to, jako kdyby o sebe dřely kameny a do toho se tisíc proříznutých hrdel snažilo promluvit.
„Jsem inkvizitor svaté inkvizice, Císař vás zatrať, zrůdy!“
Vzpamatoval se Botstein z mentálního šoku, něco temného se v něm stále ukrývalo a on si v tu chvíli uvědomil, že celý jeho obličej je pomalovaný krví. Temný čaroděj přecházel do další fáze svého zaříkávání a jeho hlas zněl podobně, jako ten v Henryho hlavě. Znovu se odvážil otočit svůj pohled za sebe a hrůzou se mu na okamžik zastavil tep. V realitě byla trhlina, skrz kterou byla vidět vycházející temná energie napojená na čaroděje. Byla viditelná pouhým okem, vypadalo to jako stovky hadů deroucích se ven a několik z nich se postupně začalo proplétat skrz symboly i k němu. Spolu s hady se k němu blížil i znetvořený muž, v ústech měl tři rozšklebené jazyky, tesáky ostré jako břitvy, hlavu nepřirozeně velkou, aby se mu do ní vešly všechny ty zuby. V rukou třímal zubatý meč, dle zaschlé krve na jeho ostří nepochybně také obětní. Jakmile Henryho pohled zabrousil na to ostří, stáhlo se mu hrdlo hrůzou, blížící a syčící hady z temné energie přestal v tu chvíli vnímat jako hlavní problém.
„Již jsi můůj svatý muži“
Opět se ozval ten hlas v jeho nitru a on měl dojem, že se mu něco obtáčí kolem hrdla, skoro cítil, jako by mu hadí jazyk jezdil po tváři. Znovu otočil hlavu a spatřil, že čarodějovo tělo začínalo být pohlcené do těch proudů energie a postupně se začíná měnit v démona, s hrůzou si uvědomil, že hadi se rozmístily, do útočných pozic, muž s obětním mečem se již přiblížil natolik, aby měl Henryho hrdlo na dosah.