Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitola VI.
Inkvizitor Alaric

„Pouze s Císařovým světlem a vedeni pevnou vírou v Něj, můžeme prostoupit temnotou. Pouze Císařovým hněvem srazíme hříšníky na kolena, pouze vírou v Něj jsou vedeny naše pěsti. Naše víra v Císaře je neochvějná, naše srdce nezdolná a naše meče nezastavitelné!“

Proklínala se, že byla tak nepozorná i její stráže si zvykly, vídat poslední dobou Severine ve zbroji, zvykla si na její rady a cítila se dobře v její společnosti, dokonce s ní poslední dobou chodila na kázání, a přesto hleděla do hlavně její bolterové pistole přímo ve své kanceláři.
„Tak kde je?“
Severine zopakovala svojí otázku a inkvizitorka Kura stále nechápala, o kom to mluví.
„Kde je Botstein?! Vím, že to víte! Kam ho přesunuli? Na Alfa 6X-3 není!“
„Cože???“
„Ale no tak, Kuro... nedělejte hloupou.. kam ho přesunuli? Vím, že to máte v té zprávě na stole, tak mě nenuťte vás zastřelit.“
„Nechte toho chudáka být! Už si, pro Císaře, vytrpěl dost!“
„Je poslední, kdo ho viděl! Musí vědět, kam odešel!“
„Kam odešel kdo? O čem to sakra mluvíte, Severine?“
Kura nepřestávala spouštět oči z hlavně, seděla za svým stolem, věděla, že proti reflexům své akolytky, byť o tom zrovna začínala pochybovat, neměla šanci.
„Ví, co se tam stalo! Musí vědět, kam zmizel Alaric!“
Při zmínce o tom jméně se Kuře zježily všechny chlupy na zátylku, Alaric byl ten muž, kterého již dlouhé roky pronásledovala. Zmařil a překazil mnoho jejích operací, kam vkročil, tam po něm zůstala jenom spoušť a zkáza, její nadřízení o něm nikdy nic nevěděli, nebo to, alespoň předstírali. Byl přízrakem a ničitelem všech jejích snah. A příliš mnoho mocných institucí se tvářilo, jako by to nebyl právě on, jehož běsnění a maniakální metody nezničilo jejich majetky. Kdykoli se o něm zmínila před staršími inkvizitory, raději změnili téma. Ten muž musel být samotným ďáblem, ale ve složkách inkvizice byl pouze jeden takový a ten zemřel před necelými dvěma stovkami let. Když se rozpomněla na ten spis, v mysli se jí objevilo jméno pod smuteční řečí „sestra Severine“.
„Je v zařízení pro choré, postižené warpem na Xylosu IV.“
„Výborně, požádejte o návštěvu.“
Severine přestala na Kuru mířit a ustoupila ze dveří, zpoza jejích zad vystoupili dva maskovaní zabijáci. Každý v ruce svíral protáhlou pistoli a dlouhou čepel, zabijáci adepta assasinum.
„To nepůjde, dobře víte, že na to nemám prověrku.“
„Já ano.“
S tím vytáhla Severine černou rozetu, se zlatým „I“ na špici, odšroubovala její vršek a vyndala černý pečetní prsten se znakem „A“ a podala ho Kuře.
„Použijte tohle.“
Kura nevěřícně zírala na pečetní prsten lorda inkvizitora, nikdo jí za posledních několik let takto nezaskočil.
„Kde jste to sakra?“
Severine se trochu zamračila, pokud to bylo na její andělské tváři vůbec možné a Kura vložila pečetní prsten do schránky ve své voxové jednotce. Zapnula kódovací zařízení a dle Severininých instrukcí odvoxovala zprávu o jejich příletu na nápravnou stanici. Kura se stala zajatkyní ve své vlastní kanceláři, tak jak byla, ji Severine odvedla k vesmírnému člunu, který čekal na střeše Kuřiny inkvizitorské věže. Nikdo z její osobní ochranky nehnul brvou, když oznámila svůj náhlý odlet. Všichni znali své povinnosti, až na několik jejích akolytů, kteří čekali v hlavním salonu na její instrukce ohledně postupu vyšetřování.
Při přestupu na oběžnou dráhu byla Kura svědkem dočasného odmaskování černého bitevního plavidla, které rychle polklo jejich malý člun a opět se zamaskovalo. Severine odvedla Kuru do její kajuty a přesunula se na velitelský můstek. Proklínala se, že se musela před Kurou odmaskovat, ale již to bylo nutné, potřebovala najít Alarica, další temné noci se blížily. Loď po několika minutách přešla do warpu a značně změnila podstatu svého cestování. Severine a další sestry se modlily v hlavní kapli, za bezpečí jejích cesty, hlavní chod lodi obstarávalo několik stovek servitorů a navigaci warpem vedla sestra Aurelie, spolu s dalšími astropaty. V kapli již byli pouze dva maskovaní zabijáci, pověření řádem vykonávat její vůli a chránit její život tím svým. Kura seděla v prosté cele a přemítala, byla zajatcem na inkviziční lodi, přestože se ničím neprovinila. Prokletý, byť očividně zmizelý Alaric, jí opět kazil plány.
Když loď vystoupila z imateria na souřadnicích, kde se měla nacházet inkviziční stanice, místo zahájení kotvícího manévru přešla do plné bojové pohotovosti. Lodí se rozezněly alarmy a všechny sestry se přesunuly do svých bojových pozic. Severine stála na můstku a poslouchala hlášení. Inkviziční stanice byla pod útokem, nebo něčím takovým. Několik k ní ukotvených lodí zběsile pálilo do stanice i po sobě vzájemně, obranné systémy stanice vykazovaly známky šílenství, neboť pálily do náhodných směrů. Stanice vysílala na všech voxových stanicích nesmysly ve formě výkřiků, smíchu a pláče. Severine nechala odfiltrovat vše, až na jednu linku, na které znělo neustále dokola.
„Jsi můůj.... můůj jdu ssssiii pro tttebee.....!“ Nakonec nechala i tu vypnout, nařídila vypnout všechno aktivní vysílání a přejít pouze na pasivní příjem signálu, všechny sestry, které nebyly na bojových stanovištích zbraňových systémů se přesunuly do výsadkových modulů a letounů. Severine se rozhodla vést průzkumný útok na stanici s použitím všech dostupných prostředků. Věděla, že Botstein tam někde musí být, jinak by neměla pocit, že je sem Císař poslal právě včas. S tím poručila vyzbrojit i inkvizitorku Kuru, doufala, že jí snad Botstein pozná a bude jim nějak nápomocná. Kuřino tělo nebylo uzpůsobeno sesterské bitevní zbroji, proto dostala obrněný skafandr a zásobu vzduchu na čtyři hodiny. Nebyla si tím úplně jistá, přestože jí Severine ujistila, že celá akce nepotrvá déle, než hodinu. Díky zblázněným obranným systémům nebyl problém dálkově proskenovat celou stanici a lokalizovat známky života v určitých částech. Severine z hangárů vypustila dvě doprovodné letky stíhacích letounů krátkého doletu a pověřila sestru Lukrecii, aby se postarala o všechnu věžovou, raketovou a další protileteckou obranu, přidělila jí k tomu kromě letky stíhačů i dvě výsadková družstva sester s těžkými zbraněmi a náložemi. Dalším svým mladým velitelkám rozdělila bojová družstva dle jejich dovedností a zásluh. Sama se rozhodla vést družstvo sester valkýr. Po povrchu stanice se přesunou k místu hlavního velitelství a pokusí se ze záznamů stanice zjistit, co se tady u Císaře stalo. Kura byla přidělena k jednomu z mnoha rychlých průzkumných oddílů s úkolem prozkoumat obytné prostory. Každá druhá sestra průzkumného oddílu byla vybavena plamenometem a kanystrem se svěceným prométheem. Kromě několika náhodných výstřelů směrem k probíhajícímu výsadku a práci Lukreciiných stíhaček, které se postaraly o všechen možný odpor, několik minut před začátkem výsadku, nedošlo k žádné vážné nehodě. Všechna družstva spolu rychle navázala voxová spojení a každou minutu se hlásila svým vztyčným důstojnicím.

V okolí se míhaly světy, časy, budoucnost i minulost se slévala v pomyslných stěnách všemi barvami zářící chodby. Alaric klesl na jedno koleno a celá jeho jednotka se zastavila a obklopila ho v obranném kruhu. Nahmatal si promáčknutý hrudní pancíř, a poděkoval všem svěcením a ochranným pečetím, že ještě žije. Rozhlédl se po tunelu imateria a zase měl dojem, že vidí táhnoucí se sliz toho bídného čaroděje. Elyas při té poslední bitvě prokázal svého válečnického ducha, ale jeho paže se z toho zranění ještě nevzpamatovala, přestože bojové stimulanty v jeho těle a zbroji zabránily, aby vykrvácel, šrámy na jeho duši budou muset být vymodleny mnoha lety, tím si byl Alaric jistý.
„Pokračujem, je tu jeden odpornej čaroděj, kterej musí zemřít.“
Balmung se pod svou helmou pousmál a poslal osobním voxem Gervhartovi zprávu.
„Zase pošuk, teďka už jede zase na jinejch látkách Gervi.“
„Jo to jo, kdyby mohl tak tam doskáče jenom hlavou, Balme.“
Quintus zakroutil hlavou, protože viděl, jak si ti dva rádoby nenápadně přeladili vox jednotky. Kdyby mohl, zpražil by je přísným pohledem, ale nikdo z nich si nemohl sundat helmu. Netušil, co by se stalo a nechtěl to riskovat, přestože jeho zbroj hlásila v okolí dýchatelnou atmosféru. Nad hlavou držel kouli Elyášova ohně, která jim propůjčovala světlo a štít před naprostou zkázou okolního warpu, část jeho mysli neustále dokola odříkávala slova modliteb nezbytných pro udržení štítu kolem jejich družiny. Netušil, zda to inkvizitor ví, ale jeho zbroj a pevná víra dodávala štítu kolem nich větší sílu, pokud setrvali déle na jednom místě. To se stávalo často, neboť byli v bludišti neustále se měnících chodeb. Již nějakou chvíli se rozhlíželi na jedné z mnoha dalších křižovatek, když Alaric zahlédl závoj čarodějova pláště mizícího za jedním ze vzdálených rohů. Sotva vykročil vpřed, ze všech stěn, podlahy i stropu se začaly sápat stvůry warpu. Roztodivných tvarů, pokřivená lidská i cizácká těla, groteskně se svíjející i nafukující se svaly bublajícími červi a slizem, ale všichni s jedním společným záměrem – zabít a pozřít všechno živé. Mariňáci pozvedli boltery a rozštěkala se smrtící palba. Každá střela zasáhla cíl a nepřítel se rozpadl v prach, střely byly páleny ze svěcených bolterů. Nicméně za každého padlého nastoupili dva noví nepřátelé a kruh se i přes neutichající palbu zmenšoval.
„Dost!“ Zařval náhle Alaric do voxu, palba okamžitě ustala. Nestvůry se přiblížily k okraji kruhu, ale dovnitř se neodvážily.
„Šetřete munici bratři, vpřed!“ a s tím vyrazil kupředu, směrem kde naposledy zahlédl čaroděje.
„Jo, taky to nesnáším.“ Postěžoval si soukromým voxem Gervhart.
Skupina vyrazila kupředu a stvoření warpu se před jejich světelným kruhem rozestupovala.
„Císařovo světlo dosud svítí jasně, ale čím déle tu zůstaneme, tím bude slabší. Nesmíme otálet.“ Pokračoval Alaric v proslovu, zatímco pokračovali bez dalšího váhání a zastavování.
Elyas cítil, jak ho pálí zraněná paže, mohl s ní sotva hýbat. Jeho zbroj byla opravená a ochranné pečetě obnoveny, dostal nejlepší možnou péči, jakou mu mohl Alaricův vrchní medicae a servitor apathykář poskytnout. Přestože byl stále uprostřed kruhu světla a ani na okamžik z něj nevystoupil, měl občas dojem, že některé obrazy a výjevy na stěnách jsou mu povědomé či k němu dokonce promlouvají. Na většině z nich dominoval černovlasý divoký muž, oděný do kožešin, opásaný prostým železným mečem a holí zakončenou lebkou divokého zvířete a ozdobenou pery divokých ptáků, sedící na letícím drakovi. Na některých obrazech byl vyobrazován na mořském drakovi a v mnoha dalších v černé zbroji, ve které několikrát viděl inkvizitora Alarica bojovat na mnoha temných místech. Viděl jak Alaric toho muže upálil. Když celý příběh dospěl do tohoto bodu, warp mu již jen dokola ukazoval, jak inkvizitor upaluje toho muže. Stále dokola a dokola. Rozhodl se tím prozatím nezabývat a místo toho se začal soustředit na okolní dění a aby zapudil ty podivné představy, začal si opakovat modlitby k Císaři. Potichu, klidně a sám pro sebe, dokud si nevyčistil mysl a nezahnal všechny podivné představy.

Když se jednotka sestry Severine, provařila na můstek a stanula na něm, nikde nebylo ani živáčka. Dle přicházejících hlášení všech ostatních jednotek, to bylo po celé stanici stejné. Jediné, co zůstalo, byly osobní věci. Z můstku se naneštěstí všechny vlivem dekomprese vycucly do vesmíru, nicméně ve zbylých částech stanice bylo vše na svých místech, kromě posádky. Jediné, co se občas ozývalo stanicí, bylo skřípění jejích útrob a sem tam nějaká poplašená automatická obrana zahájila palbu. Jinak bylo všude pusto a prázdno, sestry, které se dovnitř dostaly přetlakovými komorami hlásily uvnitř stanice stabilní dýchatelnou atmosféru, nicméně Severine zakázala sundání helem, pouze povolila částečné filtrované čerpání vzduchu z okolí z hlediska úspor. Stanice byla obrovská a Severine věděla, že její prozkoumání nakonec možná zabere více času, než se domnívala. Pokud zde byla jakákoli stopa po Bosteinovi, potřebovala jí nutně najít. Na můstku brzy objevily černou skříňku a také hlavní řídící počítač. Běžel ve zpomaleném režimu a jeho obrazovka vykazovala množství chybových hlášení a poruch napříč celým systémem. Tech-sestra družstva se jako první pustila do testování obsahu černé skříňky, destruktivní či dataposílající počítačové pasti umístěné do černých skříněk byly dobře známy napříč celým vesmírem. Nicméně stanice nevykazovala žádné známky útoku, kromě toho sesterského a poškození, které si poblázněná stanice způsobila sama. Stejně tak se mohlo stát, že by se zbláznila jejich loď a navedla je skrz warp rovnou do hvězdy či něčeho mnohem horšího. A to rozhodně nechtěl nikdo riskovat. Černá skříňka byla zajištěna pouze pečetí, k jejímuž prolomení bylo třeba mít stupeň prověrky minimálně tři. Tím Severine disponovala a zadala do panelu příslušný kód, tech-sestra jí předtím ujistila, že skříňka nikam nevysílá, ani není k ničemu připojená. Zařízení černé skříňky začalo cvakat a z jeho útrob se začal tisknout papír popsaný posledními záznamy stanice, ve stejnou chvíli se celá stanice zhoupla. Severine ten pocit nešťastně připomínal přechod do warpu, bohužel bez ochrany Gellerova pole. Odtrhla zrak od textu řinoucího se z černé skříňky a s hrůzou pohlédla na zmítající se tvary za okny stanice. Její pocit o přechodu do warpu nebyl klamem. Za okny stanice se začínalo něco zhmotňovat, entita starší než lidstvo samo otevřela jedno své oko planoucí nenávistí a slabším sestrám uvnitř stanice se podlomila kolena hrůzou. Severine do voxu křičela rozkaz k okamžitému hermetickému uzavření všech zbrojí. O dva údery srdce později duněla bolterová střelba napříč celou stanicí.

Kura již za svůj dlouhý život zažila mnoho výsadků a mnoho přepadových akcí. Žádná z nich se nemohla v ničem srovnávat s precizností provedení výsadku bojových sester. Jakmile se hroty výsadkového modulu zaryly do vnějšího pláště stanice, směrované nálože se odpálily a cesta dovnitř byla volná. Sestry okamžitě utvořily obranný perimetr v chodbě, do které se nabouraly, aby se v tomto ohledu nezkušená Kura mohla spustit dovnitř. Jakmile byla na podlaze, celá výsadková skupina jedenácti sester a inkvizitorky Kury začala pročesávat horní část stanice. Když prolezly do další části a zaklaply za sebou tlakové dveře, po krátkém vyrovnání tlaku, hlásil kuřin skafandr dýchatelnou atmosféru a v obecném voxu, na který byla její jednotka nastavena v režimu poslechu, zaznělo povolení částečné filtrace. Kura tak neučinila, neměla geneticky posílené tělo jako bojové sestry. Její voxová jednotka byla nastavena pouze na komunikaci s velitelkou výsadkové jednotky a palatine Severine. V obecném voxu neustále zněl sesterský chvalebný chorál na Císaře, ta a její neuvyknutí si na přechod do warpu jí zachránilo život. Sotva pročesaly první strojovnu automatických kanónů stanice, umístěných za necelými dvaceti metry solidní oceli, celá se zhoupla na pomyslné vlně. Kura se svalila na zem a nad hlavou jí proletěla střela z bolteru. Její tělo reagovalo instinktivně, odkulila se do krytu za jeden z ovládacích panelů. Svět začal kvílet, ničil voxový signál, jediné co nepřerušíl byl voxový chorál palatine Severine. Objevil se nad ní technický servitor, doslova z ničeho. Opět reagovala instinktivně, prudce ho podkopla, z ruky mu vytrhla multiklíč a jednou prudkou ranou mu rozšmelcovala řídící jednotku umístěnou v hlavě. K jejímu překvapení jí záda probil elektrický šok. Nebyla sice geneticky upravená, ale i tak měla několik praktických vylepšení svého těla. Prudce se ohnala multiklíčem a srazila druhého servitora, který se nenadále objevil za ní. Pohlédla do strojovny a sevřelo se jí srdce. Vládl tam chaos, sestry zběsile pálily jedna po druhé a zároveň po všem, co se z ničeho nic objevovalo ve strojovně. Ustoupila úplně ke zdi a aktivovala své maskovací zařízení, činilo ji neviditelným, pokud nebyl porušen půlmetr v její vzdálenosti. Byla neviditelná pro všechny, kdo nedisponovali psionickým okem. Kura, vždy preferovala precizní vyšetřování a zásah na jistotu. Proto s napětím věnovala pozornost sestrovražedné bitvě ve strojovně. Stále slyšela Severininy chorály a litanie, nahmatala výstup své voxové jednotky na rameni skafandru a zjistila, že je spálený a zničený. Kvílení v její hlavě by jí přivádělo k nepříčetnosti a nemožnosti přemýšlet, ale díky motlitbám Severine je neslyšela. O tom, co se na té stanici stalo, nemohla nikomu vyprávět. Nikdo by jí to nevěřil.
Velitelka a její další dvě živé sestry tvořily jednu pomyslnou stranu, zatímco pět dalších tvořily druhou. Větší skupina nekompromisně drtila protistranu bolterovou střelbou. Kura si rychle uvědomila, že slabší strana je vybavena plamenomety se svěceným prometheem, zatímco skupina druhá je vybavena především boltery. Kura svižně vyrazila kupředu, multiklíčem srazila dalšího servitora, neustále na ní útočily. Přestože pro ně měla být neviditelná. Překonala krátkou vzdálenost mezi dvěma panely strojů a dva kroky za ní vybuchla střela z bolteru na podlaze. Již si byla jistá svým instinktem. Sebrala ze země bolter padlé sestry, srazila servitora multiklíčem a zahodila ho, aby mohla chytit bolter oběma rukama. Odpálila na svém těle jedno ze svých explozivních vylepšení. V očích všech přítomných se doslova vypařila dezintegrační lokální explozi na místě. V témže okamžiku vylepšení jejího těla aktivovala karbonickou a zároveň warpově hluchou schránku. Tohle bylo poprvé za tři sta let jejího života. Proplížila se za pět sester s boltery. Jedna z nich byla již postřelená. Zbožné sestry byly kromě plamenometů vybaveny i bolterovými pistolemi a zkrácenými rotomeči.

Císař chrání, Císař vede naši ruku, Císař vede naši duši. Císař ničí své nepřátele svým hněvem, učinil nás svými vykonavateli. On vede naše činy, ochraňuje nás.

V rychlém sledu výstřelů Kura skolila pět chaosem poskvrněných bojových sester. Všem rozstřelila lebku prvním zásahem, a přesto polovinu z nich musela dorazit dalším rychlým výstřelem do oblasti hrudi. Tak aby si byla jistá, že střela zničila všechna jejich srdce. To její rychle bušilo, opět byla arbitra v aktivní službě. Zničila všechno své vybavení a stále slyšela ten konejšivý chorál a chvalozpěv na Císaře. Věděla, že činí správně. Zničila všechno své vybavení, její tělo se obalilo do obalu odolnému extrémním teplotám v okolí, byla hluchým místem v realitě. Viděla již pouze jedním svým elektrickým okem, živé oko bylo bezpečně chráněno karbonitem. A přesto mohla dýchat, slyšela konejšivý hlas sestry Severine, kolem ní zuřilo šílenství a ona byla klidná jako nikdy v životě. Nemohla mluvit, neměla voxový syntetizátor, mohla pouze deaktivovat maskovací pole. Jakmile tak učinila, proletěla jí kolem hlavy střela z bolterové pistole a zničila za ní se plížícího servitora. Velitelka přeživších sester na ní kývla. Seskupily se, Kura opět aktivovala maskovací pole a plížila se před sestrami, eliminovala všechny vážnější hrozby. A bojové sestry pálily vše na popel svatým ohněm.

Poslední, co si Severine stihla přečíst z černé skříňky bylo „generátory gravitace se přetížily, vnější energetické štíty padly a stanicí se rozléhaly zvuky střelby,“. Ohnala se rychle tasenou energetickou čepelí a rozstřelila druhou stvůru chaosu. Byly ve warpu, všechny valkýry byly hermeticky uzavřené, ale těsně předtím, než výboje energii spálily její vox, slyšela šílené výkřiky některých sester. Gesty seskupila své družstvo a spořádaně se stáhly z můstku do hloubějíších útrob stanice. Za první hermeticky zabezpečenou bránu, oddělující můstek od zbytku stanice. Severine přesto stále cítila ten nenávistný spalující pohled prastaré entity. V jedné z rychle vyčištěných ubikací nařídila zřídit obranné stanoviště. Sestry se neustále vyměňovaly v palbě do perimetru, dvě držely tělesnou stráž u Severine. A šest sester bránilo tři stěny, ze kterých neustále vyskakovaly stvůry chaosu. Nečistá a poskvrněná stvoření z nejhorších nočních můr.