Andor.cz - Dračí doupě online

Závěr

Apupex ucítil bolest, projela jeho hrudí a následně začala vystřelovat v jeho slabinách, nadechl se k ničivému warpovému dechu, když jeho hrdlo zasáhla, a roztavila střela z plazmy. Výsledný ničivý efekt byl okamžitý, na poslední chvíli se mu podařilo udržet svou duši ukotvenou ve warpu, bohužel zářící bytost a její poskok na něm byli přilepení také. Nedbajíce vlastní bezpečnosti za ním neustále běželi. Jejich bílé světlo je chránilo před sváry warpu a Apupex měl dojem, jako by ho honily dva přízraky. Ve světě přelévajícího se ničení a destrukce poprvé za svou existenci před něčím prchal. Normálně to byl on, před kým se klaněla nižší božstva. Volal svého Pána, zoufale toužil po jeho pozornosti, ale správná stezka mu neustále unikala, neztrácel sil, ale ani nezískával žádný náskok. Nebavil se, trvalo to věčnost, možná skoro dvě. Jeho Pán si ho nakonec k sobě povolal, stezka se zavlnila a na krátký okamžik mu rozevřela bránu do hlubších vrstev přediva reality, jakmile prošel skrz, zbavil se svých pronásledovatelů. A stanul v místnosti očí, miliardy očí ze všech časů a střípků realit byly otočené jeho směrem. V hlavě se mu rozezněly miliardy hlasů.
„Zklamal jsi Apupexi.“
„Pane, vždy jsem byl vaším věrným služebníkem.“
„Byl.“
S tím Apupex přestal existovat, byl vymazán ze všech možných realit. Tam kde přežil a vyhrál, náhle zmizel. Oheň jeho duše navždy vyhasl. Nedostalo se mu trestu, nedostalo se mu poct, nedostalo se mu ničeho. Přestal existovat. Chtěl se zčásti stát svým Pánem a stále zůstat sám sebou, nezůstal vůbec ničím. Jenom vzpomínka, při které si všichni v místnosti odplivli na zem, po něm zůstala.

Larnar si konečně pořádně ulevil, byl rád, že se mu podařilo na Grudu nahrát, že lov byl dlouhý a náročný, ve skutečnosti dorazili k vesnici těsně po západu slunce předešlého dne. Ale vůdčí lovecké skupiny usoudil, že mládenci si po týdnu strávených v lesích Norsky zaslouží trochu šamanova prachu. Noc byla neskutečná a únavu ráno nikdo nepředstíral. Ale pak si vzpomněl na závěr svého nočního řádění a zase mu začalo chtít zvracet. Už nikdy si šamanův prach nedá, to si tenkrát slíbil. Zima se blížila ke konci a Norsku objížděl velký válečník a vyslanec z Pustin, svolávající náčelníky kmenů do války pod praporem velkého Archaona. Všichni se připravovali na velké tažení na jih. Když se otočil a vracel do své chýše, zaslechl v korunách stromů lesní duchy ševelit jméno Apupex. Nic mu to neříkalo. Byl rád, že se vrátil z lovu a mohl opět ulehnout se svou krásnou ženou, a těšit se z dětí. A myslet na budoucnost, na plenění jižních zemí a hrdinský návrat domů.

Otec mu vždy opakoval, aby chránil všechny své hranice, nikdy nesmí dopustit, aby se mu tlupy nepřátel potulovaly po jeho panství. Zvědové hlásili skupinku čítající stovku zelených kůží. Mladý hrabě Oswald Haring nehodlal dělat ostudu svého jména. Jeho dědové tuto tradici ctili po staletí. Nebyl zkušeným válečníkem, mnohem raději se věnoval poezii, proto většinu taktiky nechal na svých poradcích. Kromě jedné věci, kterou mu otec vždy kladl na srdce. Vždy dej svá děla na kopec. Měl svá jediná dvě děla na kopci, chráněném stovkou kopiníků, hlavně branců a několik tuctů zkušených střelců. Byl dost hrdý, aby nepožádal své spojence o pomoc, teď své hrdosti hořce litoval. Orků se oproti hlášení zvědů v průsmyku, který se rozhodl bránit, objevilo mnohem více. Dle prvotních odhadů asi třikrát, ale mlha nad ranním průsmykem se teprve zvedala. Morálka jeho armády značně klesala, hlavně v jeho nárazové jednotce. Složené převážně z čerstvých branců a mladých chlapců navlečených do uniforem, většina z nich třímala kopí jako vidle. Ani jeho starší velitelé a věrní jeho otce se netvářili povzbudivě k vyvíjející se situaci. Jediný, kdo se připitomněle usmíval byl starý válečný kněz Jarmil Kazlowsky. Původem ze severského města Praag, jak sám tvrdil.
Hordy orků se vynořovaly z mlhy. Konečně se jim podařilo se někde ukotvit.
Akhutai si bezmyšlenkovitě sundal se zad svůj dvouhlavňový těžký bolter a zapnul vyhledávač cílů. Dunění těžké automatické střelby se rozléhalo celým údolím a naváděné explozivní střely trhaly každý svůj cíl na cáry. Vyprázdnil první zásobník a mechanickým pohybem zběžně přebil, masa zelených kůží mezitím postoupila o necelých třicet metrů. Než je opět začala trhat explozivní palba. Alaric se spěšně rozhlédl po bojišti. Valila se na ně masa primitivních orků, neozbrojených ničím kromě několika primitivních klacků a kusů kovu. Za jejich zády stála necelá stovka primitivně vyhlížejících chlapců v podobně ubohých zbrojích svírajících své zbraně poprvé v životě. Jeho pohled vystoupal nad ně, na úhledně a naprosto nekontrastně vyrovnanou řadu lučišníků. Na samém vrcholu kopce spatřil generálský štáb o dvou postarších mužích a mladíka na koni. Jediné, co dávalo smysl byla dvě děla na střelný prach na vrcholku kopce. Udělal znamení orla a tiše se pomodlil k Císaři, než se obrátil vstříc hordám orků a při tom si ze zad sundaval svůj věrný obouruční rotomeč. Prastarou obří pilu vysvěcenou v jednom z nejstarších chrámů samotné Terry. Jakmile se její zuby probudily k životu, jeho srdce prostoupil chladný klid. Byl tam, kde ho Císař chtěl mít.

„Předstup!“
Kaar pomalu zvedl svůj pohled, byl si jistý, že zemřel. Poslední, co si pamatoval byla bolest v obličeji. A taky první, co si pamatoval. Věděl, že stojí před bytostí, která mu neodhaluje ani střípek čisté pravdy a přesto věděl, že se tou bytostí stane. Pozře tu existenci do sebe a sám začne s pletením reality. Bylo jeho osudem stát se Měnitelem cest. Nikdo mu v tom nemohl zabránit. Vesmír bude opět patřit drakům. A všichni draci se budou klanět a třást hrůzou před mocným Kaarem.
Předstoupil a poklekl s pohledem upřeným do země.
„Vím, co se ti honí hlavou mladý válečníku.“
Kaar neodporoval, dál civěl do země a vzpomněl si na jeden z mentálních bloků, které se naučil v tajném spolku i mezi adepta astrates. V legii exorcistů, předhodil jednu z duší, které doslova nasál v předchozích letech. Duše se navždy smažila v nejtemnějších hlubinách warpu a hvězdný pěšák zůstal ušetřen. Možný „vyšetřovatel“ se dostal pouze k myšlenkám a touhám pomatené duše, naprosto nespojené s cíleným subjektem. Tak se Kaar stal vyvoleným Pána měnitele cest.