Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Sen o Valentýn(u/ě)Oblíbit

majdalf7942.jpg

Autor: MornielTheBlue

Sekce: Povídka

Publikováno: 15. února 2023 20:07

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Já vím, JÁ VÍM, pozdě! Ale přece! Malá valentýnská slaďárna...přísahám, že větší část z tohohle se mi zdála. Ne sice o Valentýnu, ale to už byste chtěli moc :)
 
Bylo už kvečeru, ale slunce ještě svítilo okny kostela svatého Valentýna na jeho zdobný gotický oltář. Šimon zamhouřil oči, a na chvíli vychutnával jeho záři, než se vydal ke kase. Prohlídka začínala za pár minut, a jako průvodce se nemohl opozdit.

Pracovat v sobotu mu nevadilo. Horší bylo to, že dnes bylo právě svatého Valentýna, a on neměl nikoho, s kým by strávil večer. Nebylo to poprvé, ale jak do kostela proudily další a další zamilované páry, začínal celý koncept tohohle dne Šimonovi lézt krkem.

„Dobrý den, dámy a pánové,“ zahájil svou řeč. O historii kostela se zajímal už odmalička, ale prováděl v něm teprve letos, mohla to být tak šestá či sedmá prohlídka pod jeho vedením. Byl nervózní. Šimon byl nervózní pořád, tak nějak z principu, ale při proslovech byl obzvlášť nervózní.

Nadechl se zhluboka, když se na něj upřely oči všech přítomných – až na paní Procházkovou, starou pokladní, která si dál luštila svou křížovku. Kterou techniku pro zvládání trémy dnes má použít? Kdesi slyšel, že člověk si má vybrat jednoho z davu, a mluvit jakoby k němu. Jenže koho?

Kamkoli Šimon upřel oči, viděl jen propletené prsty, ruce na ramenou, zamilované pohledy. Přišlo mu tak nějak necitlivé zírat na něčí drahou polovičku. Pak ji uviděl. Slečna měla stříbrný náhrdelník, který se blýskal ve večerním slunci, šaty šité na míru jak dnešnímu jarnímu počasí, tak její štíhlé postavě. Z ramen jí splývaly rusé vlasy, a stála sama.

„Vítám vás v našem kostele, kostele zasvěceném svatému Valentýnu, patronovi…ehm…včelařů. Ach, a zamilovaných, samozřejmě,“ dodal poté, co chvíli předstíral, že zapomněl. Zasměje se? Zasmála se. Jen maličko, ale přeci. Líbilo se mu, jak se smála. Pokračoval:

„O svatém Valentýnovi se toho příliš neví. Narodil se někdy ve druhém století po Kristu, do dobré římské rodiny. Postupně přijal křesťanství a za své dobré skutky mu byla Bohem dána moc léčit dnu a padoucnici. Bohužel, jak víme i z dnešní doby, žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, a Valentýn nakonec končí sťat, právě na den, kdy v našich časech slavíme jeho svátek.“

Vyprávěl dál, ale historie kostela už nikoho příliš nezajímala. Byla to škoda, protože podle některých historických pramenů stál tenhle kostel na místě bývalého pohanského svatého místa. Což asi přišlo zajímavé jenom Šimonovi. Ale počkat – dívka jej stále poslouchala!

Rozhodl se, že tuhle šanci chytí za její rudé pačesy. Za oltářem byla místnost, normálně přístupná jen personálu, kde se nacházel asi nejcennější předmět z vybavení kostela, a to včetně pozlaceného oltáře. Odvedl skupinu před kazatelnu, a vybídl je, ať si prohlíží obraz Ježíše Krista nad oltářem.

„Zdravím,“ přistoupil pak ke slečně.

Usmála se, to bylo dobré znamení.

„Dobrý den,“ odpověděla.

„Chcete vidět něco zajímavého? Je to mechanický model tohohle kostela, a-“

„Ano.“

„Co prosím?“

Zachichotala se.

„Říkám, že chci. Kde ho máte?“

Šimonovi se rozlil po tváři úsměv, který rychle skryl, když se obrátil zády. Zavedl dívku za oltář. Model nebyl na pohled nic moc, přesto si jej okamžitě začala prohlížet. Všiml si, že má zelené oči. Jeho oblíbená barva byla modrá, ale kvůli ní to možná přehodnotí.

„Jak…se jmenujete?“, nadhodil nesměle. Dívka se otočila, a natáhla k němu ruku.

„Muklová Valentýna.“

„Šimon, Šimon Cízler. Já…vážně se jmenujete Valentýna?“

Začervenala se.

„Je to trochu blbý, že jo? Obzvlášť dneska.“

„Ale vůbec ne, je to hezký jméno. Chtěla byste vidět-“

„Tykej mi,“ vyzvala ho.
To bylo rozhodně dobré znamení.

„Dobře, Valentýno. Chtěla bys vidět, co tenhle model umí?“

„Umí?“, nechápala dívka.

Šimon zalezl za stůl, i se svou hubenou postavou měl co dělat, a nahmátl skrytou páčku. Kostel se začal pomalu pohybovat. Valentýna se naklonila dopředu – nezírej jí tam, nezírej jí tam, nezírej jí tam – a fascinovaně sledovala proměnu kostela z klasického tvaru do tvaru mnohem méně obvyklého, který se zato mnohem víc hodil k dnešku.

„Jé, srdíčko. To je hezký,“ natáhla Valentýna prst a dotkla se špičky modelového srdce.

„Promiňte, pane průvodce,“ vešel kdosi do místnosti. Šimon na příchozího vrhl nevraživý pohled. Zrovna se soukal zpoza stolu, a Valentýně zářily ty zelené oči. Užuž to vypadalo, že budou mít hezkou chvilku!

„Hned tam budu,“ ujistil muže.

Chvilka pominula. Valentýna se otočila a odcházela za mužem. Ve dveřích ale zaváhala. Chytla se zárubně, a Šimon už myslel, že na něj čeká. Ona si ale začala prohlížet jakousi prasklinu. Sledovala ji prstem podél dveří na zeď. Šimon přistoupil blíž. Dívka se otočila, a přitom se opřela dlaní o stěnu.

A stěna vpadla dozadu.

„Jejda,“ vyklouzlo Valentýně.

Bylo by to roztomilé, ale za tohle mohli Šimona klidně vyhodit. Odstrčil Valentýnu od stěny, a zkoumal, co se vlastně stalo. Stěna ležela rozpadlá na jakémsi schodišti. Vedlo dolů, kamsi do podzemí. Zdálo se mu to, nebo tam byla vidět nějaká slabá záře?

„Já…pardon. Byla to nehoda…já…radši už půjdu,“ blekotala Valentýna a pomalu ustupovala. Šimon ji v tuhle chvíli ale nevnímal. Překročil zbytky staré kamenné stěny a vydal se po schodišti dolů. Jak jeho oči přivykaly temnotě, purpurové světlo vycházející zdola začínalo být čím dál zřetelnější.

Schody vedly do malé místnosti, které vévodila socha jakéhosi démona. Měl tři rohy, a také tři oči, jen jedno ovšem bylo otevřené. Právě z něj záře vycházela, nebo se tomu tak alespoň zdálo. Šimon ale znal zázraky odrazů a lomů, které byly v kostelech tak běžné. Pravděpodobně šlo jen o další z nich.

Jedno ale bylo jisté: tahle socha nebyla křesťanská. Vypadala staře, nějakým zvláštním způsobem, který Šimon nedovedl pořádně uchopit. Nebylo to v tom, že by se rozpadala, to rozhodně ne, ba naopak: vypadala velmi zachovale. Rohy byly dokonce ještě ostré, jak se na vlastní kůži přesvědčil.

Mohla být starší, než kostel samotný! O tomhle musí povědět –

Moment.

Valentýna. Říkala, že už půjde.

Kam?

Zapomněl se jí zeptat. Neměl ani její číslo! Vyběhl schody takovým tempem, že se zadýchal. Nedbal na to, a vyřítil se ven z místnosti. Už tu na něj nikdo nečekal, prohlídka skončila. Bez něj. To ale teď nevnímal jako největší problém. Bez dechu přiběhl ke kase.

„Prosímvás,“ nádech, „kamšlata,“ nádech, „zrzavá slečna?“

Dlouhý výdech.

Paní Procházková se na něj zadívala přes obroučky svých pěti dioptrií.

„Už i ty budeš běhat za holkama?“

Její odsuzující tón Šimona neodradil.

„Prosím,“ naléhal.

„Spěchala na vlak,“ utrousila stará paní a sklonila se zpět ke křížovce.

„Díky, díky moc!“

Šimon vyběhl z kostela. Další prohlídku měl mít možná už teď, ale nějak mu na tom právě nesešlo. Nádraží stálo u řeky, jeho budova se neustále přestavovala. Což bylo pro cestující otravné, ale byla díky tomu šance, že vlak nabral zpoždění a Valentýna tam ještě někde bude.

Nedokázal běžet celou cestu, a tak přešel do svižné chůze. Možná i díky tomu ji uviděl. Na třetím nástupišti právě nasedala na rychlík do Prahy. Jestli odjede, už ji třeba nikdy neuvidí! Znovu zrychlil do plného trysku. Jezdící schody bral po dvou, pak po třech, pak se málem přerazil, když z nich vystupoval, klopýtal, získal zpět rovnováhu.

A uviděl, jak se vlak rozjíždí.

„Ne!“, vykřikl.

Rozeběhl se podél vlaku, díval se po Valentýně.
Támhle je! Díky Bohu za ty její zářivé vlasy!
Začal ťukat na okénko jako maniak.
A ona ho uslyšela!

„Co ty tady?“

„Tvoje…číslo,“ sípal Šimon.

Valentýna se zahihňala, ale pak jí došlo, že čas jim rychle ubývá. Vytáhla odkudsi kus papíru a tužku, a začala psát. Vlak zrychloval. Šimon už jej dál nestíhal, zůstával pozadu, její okno se vzdalovalo. Pak z okna vyletěl papírek. Šimon po něm skočil téměř šipku, a tentokrát už skončil na zemi, ale když se zvedl, ležel papírek před ním.

Zatnul pěst. Povedlo se! Rychle se zvedl, oprášil se a založil papírek do náprsní kapsy košile. Bylo načase vrátit se do kostela, nebo ho ještě vyhodí. Valentýně může zavolat později, když už mu ujela, stejně se s tím nedalo nic dělat. Sjel po schodech dolů, a vydal se zpět ke kostelu.

„Dávej pozor,“ obořil se na něj jakýsi dělník.

Měl k tomu dobrý důvod. Šimon totiž málem vkročil do staveniště, které tu ještě včera nebylo. Vykopávali nějakou jámu do země. To by nebylo nic neobvyklého, ovšem obsah té jámy už byl zajímavější. Šimonovi již známý třírohý démon si tam dřepěl, hlavu obrácenou ke kostelu, a z oka mu vycházela táž zvláštní záře.

Tři dělníci, chlapi jako hory, se ho právě snažili vytáhnout. Bez úspěchu. Ta socha musela vážit přes metrák! Připomnělo mu to, že musí někomu milého démona nahlásit. A ovázat si prst. Ten, kterým sahal na démonův roh. Krvácel mu totiž. No nic, zpátky do práce.

Vyšel po stejné ulici zpět ke kostelu. Lidé už se houfovali, a paní Procházková vysvětlovala jakési starší dámě, proč prohlídka ještě nezačala.

„Tady ho máte,“ ukázala na Šimona coby pachatele.

„Omlouvám se za zdržení, madam,“ zadrmolil, a protlačil se kolem oné korpulentní ženy ke vchodu. Jedna prohlídka, a pak půjde domů. A zavolá Valentýně. Možná z toho nebude rande dnes, ale nebýt single příštího Valentýna by bral všema deseti.

„Dobrý den, dámy a pánové,“ začal znovu mluvit. Prohlídka se vlekla dlouhou půlhodinu, a ta tlustá ochechule na něj pořád měla dotěrné otázky, jako by Šimona chtěla vyzkoušet, zda je ve své práci dobrý. Naneštěstí pro ni byl. Dokonce i teď, když myslel víc na Valentýnu než na historii.

Prohlídka skončila a on se vydal domů. Prst pořád krvácel. Snad do toho nedostane zánět, nebo infekci, to by ještě tak scházelo. Zavolal Valentýně, ale měla hlasovou schránku, asi zrovna neměla ve vlaku signál. Víc ho trápila ta socha.

Úplně zapomněl ji komukoli nahlásit. Co jestli byla radioaktivní? Třeba proto tak zářila…Ze zvědavosti si vygooglil „démon tři rohy sv. Valentýn“. Našel především reklamy na přípravky ke zlepšení erekce, ale na třetí stránce vyhledávání se na něj usmálo štěstí.

Jeden kult nového pohanství měl na svých webovkách informace o všelijakých nižších bozích a démonech. Větší část byla zasvěcená reklamám na homeopatika, ale našel zde i kresbu, která velmi připomínala tříroháče. Jeho jméno bylo prý Belozor, s několika variantami.

Opustil stránku dřív, než mu nabídnou účastnit se nějaké té mystické seance přes email, a zadal do Googlu obrázek Belozora a pak i jméno. Nestačil se divit. Podle jedné anglicky psané stránky byl tenhle démon opravdu nějak zapletený se svatým Valentýnem. Dokonce tam zmiňovali Česko jako pravděpodobnou lokaci Belozorova uvržení do podsvětí.

Celá ta legenda připomínala víc řecké báje o bojích hrdinů s monstry. Až na to, že tohle byl vlastně konflikt dvou božstev. Valentýn prý nebyl jen nějaký léčitel, ale skrz Ježíše měl moc zahánět zlé duchy, a přesně to udělal s Belozorem.

Ten byl původně uctíván jako pohanský bůh lásky, ale jak začalo křesťanství převažovat, Belozor zahořkl a přísahal, že žádnou lásku už nikdy svět nezažije. Valentýn poté s Belozorem bojoval, a s pomocí Boží jej uvrhnul do podsvětí.

‚Pozor však,‘ psalo se v posledním odstavci, ‚na den smrti svatého Valentýna je pečeť poutající Belozora nejslabší. Krev nevinného může dát démonu sílu, a v nejčernější hodině jen pravá láska jej může znovu spoutat.‘ Šimon dočetl, a před očima mu vytanul Belozor, veliký jako samotný kostel, jak se dere na svět.

Podíval se na svůj prst. Stále krvácel, ač si už dvakrát měnil náplast. To nebylo dobré znamení. Obzvlášť ve světle toho, co právě zjistil. Šimon nebyl nějaký fanatik, ale jistou bohabojnost a úctu v sobě měl odmalička. Rozhodl se, že celou věc musí pořádně prozkoumat. Vrátit se do kostela, ano, to teď musí udělat.

Už se setmělo. Dny nebyly v únoru příliš dlouhé, a Šimon vyšel nalehko, takže se teď skoro klepal zimou. Jenom rychlý krok jej zahříval na cestě ke kostelu. Samozřejmě byl zavřený, už i paní Procházková odešla. Naštěstí měl pořád klíč od zadního vchodu.

Vešel, a okamžitě jej upoutal výjev na oltáři. Hořela tu svíce. A nebyla sama, před ní stály dvě další, stejné, obyčejné, nezapálené vysoké bílé svíčky, usazené v trojhranném svícnu. Šimon si nepamatoval, že by tu ležely, když odcházel.

Vydal se rovnou za oltář. Snad to bylo tou okolní tmou, ale přísahal by, že záře zesílila. Osvětlovala místnost nad schody, a když Šimon sešel za Belozorem, bylo tam více světla než předtím za bílého dne. Démonova tvář se šklebila, a do oka mu téměř nešlo pohlédnout, jak jasný byl ten purpurový paprsek.

Na démonovu sochu mu ukápla krůpěj krve z prstu, a okamžitě se vypařila. Nezbylo po ní ani stopy. Šimon se začínal bát. Ať už šlo o cokoli, zhoršovalo se to. Vyběhl schody, a poklekl před oltářem. Konec konců, jestli má co do činění s nadpřirozenými jevy, na koho jiného se může obrátit?

„Svatý Valentýne, ochránce zamilovaných, prosím, vyslyš mě v téhle černé hodině. Nevím, co mám dělat. Nevím pořádně ani co bych ti měl říct. Já…“

Šimon přestal svou modlitbu. Skrz vitráž kostela pronikl paprsek měsíčního světla, a dopadl na sochu svatého Valentýna. Náhle se Šimonovi zatmělo před očima. Znovu uviděl Belozora, tentokrát uprostřed pentagramu, který se rychle rozrůstal. Pak ale náhle tenhle obraz vystřídal jiný.

Obraz Valentýny.

A spolu s její tváří zazněla v Šimonově mysli tři slova.

„Láska vše překoná.“

Probudil se. Zpocený, stále na kolenou. Vstal, a vyběhl z kostela. Bylo deset hodin, plus mínus pár minut. Dveře se za ním zabouchly. A klíč nechal vevnitř v zámku, sakra! Teď zbývalo jen nádraží. Běžel snad ještě rychleji než prve za Valentýnou, snad i díky tomu, že lidí bylo teď mnohem méně.

Socha Belozora stála tam, kde ji odpoledne opustil. Ústa měl démon rozšklebená, a prostřední oko mu rovněž svítilo jasněji. Bez rozmyslu sebral ze země kámen, a začal jím bušit do rohů. Bez úspěchu. Během pár ran byl kámen na cucky, zato socha netknutá, a Belozor se šklebil čím dál vítězoslavněji.

Šimon hledal, čím by toho zmetka přetáhnul. Uviděl lopatu. Zkusil to s ní, opět marně. Rozhlédl se. Lešení opodál skýtalo nějaké volné kovové trubky. Už mu bylo jedno, že působí jako blázen. Vrhl se na jednu čnící trubku, začal ji páčit ven, málem na ní udělal stojku, pak ji konečně vyrval z lešení, to se málem poroučelo k zemi, ale Šimona to nezajímalo, běžel zpět k Belozorovi.

Ale ani rány trubkou nestačily. Bušil jako smyslů zbavený, nevnímal pohledy kolemjdoucích ani čas. Pak vzhlédl k nádražním hodinám. Za minutu dvanáct. Tak brzy?! Musel tu být už hodiny! Konec světa, konec lásky, všechno kvůli němu a tomu pitomému nápadu sahat na ten ostrý roh!

Vytáhl z kapsy Valentýnino číslo. Mobil naneštěstí nechal doma, ale peněženku ne, a na nádraží byla stará telefonní budka. Vytočil ji. Ve sluchátku to zazvonilo, jednou, dvakrát, třikrát. Pak to konečně zvedla.

„Haló?“

„Valentýno, to jsem já Šimon. Vím, že je pozdě, ale musím ti něco říct. Miluju tě, Valentýno. Dneska končí svět a já chtěl, abys to věděla.“

Odbíjení skončilo. Ozval se zvuk exploze, a ďábelský smích. Se Šimonem se zatočil svět, zatmělo se mu před očima, a omdlel.

Probudil se, a shledal, že žije. Minimálně to tak vypadalo. Nebyl už ovšem na nádraží. Klečel před oltářem svatého Valentýna, v kostele, kde vše začalo. Zamrkal, a protřel si oči. To se mu to všechno jen zdálo? Přímo před ním hořela svíce. Šimon si všiml, že to není ta prostřední, na špici trojúhelníkovitého svícnu, ale ta napravo. Z první svíce zbyl jen doutnající knot.

Vyšel ven – tentokrát si vzal klíče do ruky – a zjistil, že je čtvrt na jedenáct. Jako by…znělo to šíleně…se vrátil v čase. Ačkoli, dnes už se stalo tolik šíleností…Teď každopádně musí nějak rozbít tu sochu. Ale jak? Buldozerem? Dynamitem? Kde by teď sehnal něco silnějšího, než co doteď vyzkoušel?

Ze všeho nejdřív, uvědomil si Šimon, se musí vrátit domů pro mobil. Rozběhl se uličkami, a netrvalo dlouho, a byl doma. Prohlížel čísla ve svém telefonu. Máma, táta, babičky, dědové, kamarádi ze školy…nikdo, kdo by mu teď mohl pomoci, nikdo, kdo by mu vůbec uvěřil.

Pomyslel na Valentýnu. Snad by ji dokázal přesvědčit, vždyť tu sochu objevil především díky ní. Pak jej ale upoutalo v seznamu jiné číslo. Pastor Oulička. Znali se už docela dlouho, to on Šimonovi dohodil práci v kostele. Byl starý, už když se Šimon narodil, byl celý šedivý. Jestli ho teď někdo pochopí, tak on.
Vytočil pastora. Starý muž zvedl telefon už po pár chvílích.

„Šimone? Proč mě prosím tě budíš v tuto nekřesťanskou hodinu?“

„Já…náhodou jsem v kostele objevil tajnou místnost a tam byla taková socha, zářící socha. Píchnul jsem se o její roh, a od té doby se mi dějou podivný věci a myslím že se blíží něco ještě horšího“, vyložil Ouličkovi v rychlosti situaci.

„Cože?“

Vyložil Ouličkovi situaci, tentokrát pomaleji, a s potřebnými pauzami na Šimonovy nádechy a pastorovy otázky. Valentýnu nezmínil, ale v příběhu po ní zela díra, která starému knězi neunikla.

„Víš, Šimone, v křesťanství máme takovou zásadu, že Boží láska je všemocná. Jak jsi to říkal, že láska všechno překoná? Nezmínil ses o tom, ke komu tu lásku cítíš. Protože silně pochybuji, že by tím někým byl náš Pán.“

„No…potkal jsem dnes jednu dívku, ale-“

„Je pěkná?“, přerušil ho pastor.

„Líbí se mi, ale o to teď nejde…“

„Právě o to teď jde nejvíc, mladíku,“ oponoval Oulička.

„Jestliže ses zamiloval, a jestliže ona sdílí tvůj cit, vaše láska může ještě Belozora zastavit.“

„Dobře, děkuju.“

Šimon zavěsil. Vytáhl z náprsní kapsičky Valentýnino číslo. Pohled na mobil prozradil, že je tři čtvrtě na jedenáct. Snad ještě mají šanci!

„Haló?“ Nezněla ospale, to bylo dobré znamení.

„Valentýno, to jsem já, Šimon. Ten kluk z kostela. Prosím tě, vím že to zní šíleně, ale potřebuju abys přijela sem za mnou. Hned teď. Dějou se divný věci.“

„Divný věci? Něco se rozbilo?“

„No…tak nějak. Poslyš, nemám čas to vysvětlovat, už bude půlnoc a –“

„Přijedu,“ přerušila ho.

„Super! Čekám tě na nádraží.“

Vyrazil za ní. Z vlakové tabule zjistil, že právě dorazil vlak z Prahy. Tak rychle to ale stihnout nemohla. Nejbližší další vlak měl přijet ve dvacet tři čtyřicet devět. Snad tím přijede! Neklidně přecházel po nádražní hale. Pohled mu padl na Belozora. Místo jednoho purpurového paprsku z jeho očí teď vycházely dva, prostřední oko bylo jediné zavřené.

„Šimone!“

Přicházela mu vstříc. Usmívala se. Nechápala jeho úlevu ani jeho výraz, a démonova socha ji okamžitě zaujala.

„Proč tak svítí?“

„Za to asi můžu já,“ přiznal Šimon.

„Ale dá se to napravit. Musíme do kostela. Poběž!“

Chytil ji za ruku. Normálně by nebyl tak smělý, ale potřeboval, aby zrychlila. Nebránila se. Doběhli ke kostelu, právě když hodiny začaly odbíjet. Měli sotva minutu času! Šimon vyhrabal z kapsy klíče, spadly mu na zem, zaklel, Valentýna je sebrala, on jí je vyrval z ruky, odemkl, a hodiny přestaly bít.

A ozval se ďábelský smích, kostel se propadl do země, a Šimon se znovu propadl do tmy.

Vzbudil se a tentokrát věděl, že to nebyl sen. Na oltáři před ním hořela třetí svíce, z obou zbývajících ve svícnu zbývaly už jen doutnající knoty. Měl poslední pokus! Vyběhl z kostela, klíče v ruce, dorazil domů, chopil se mobilu, zavolal Valentýně, nezvedla to, nechal jí vzkaz na záznamníku a modlil se, aby si ho vyslechla, aby to tentokrát stihla tím dřívějším vlakem.

Na nádraží dorazil v rovných jedenáct hodin. Vyšel na druhé nástupiště, a čekal na vlak z Prahy. A ona v něm byla! Mávala mu, vesele se smála, a světlo nádražních lamp se jí lámalo na rusých vlasech tak krásně, že měl Šimon chuť ji na místě políbit. Jen co vystoupila, opět ji chytil za ruku.

„Nemám čas to vysvětlovat, ale asi bude konec světa a musíme jít do kostela.“

„Do tvého?“

„Jo, do toho kostela, kde jsme se poznali. Poběž!“

Běžela. Asi to brala jako nějakou bláznivou hru, bavila se tím. Brzy ale poznala, že pro Šimona nejde o zábavu. Když přiběhli ke kostelu, ukázal na hodiny.

„Za deset dvanáct. Ještě máme čas,“ vydechl.

„Čas na co? Chceš si mě vzít?“, nadhodila Valentýna rozpustile a šťouchla mu prstem do tváře. Zavrtěl hlavou.

„Na to nemáme kněze.“

„Tak co vlastně chceš dělat?“

„Bude asi jednodušší, když ti to ukážu.“

„Další model kostela?“

„Něco, co jsem našel díky tobě, a teď jsou s tím problémy,“ vysvětloval Šimon.

Vytáhl z kapsy klíče, tentokrát je chytil při pádu, odemkl zadní vchod a vedl Valentýnu za oltář a po schodišti dolů. Purpurová záře se téměř nedala snést. Měla celkem tři zdroje, takže démon měl již všechny oči otevřené.
Valentýna se nebála, musel ji dokonce zarazit, aby na sochu Belozora nesáhla jako on.

„Proč jsem tohle měla vidět ještě dneska? Jako je to hezký, ale…“, rozhodila dívka rukama. Šimon přemýšlel. ‚Láska vše překoná‘, ale jak?
Chytil Valentýnu za obě ruce, a podíval se jí do očí.

„Miluju tě,“ řekl. A cítil to tak, myslel to vážně.

Jenže nic se nestalo. Démon se na ně stále šklebil, a jeho světlo nepohasínalo, naopak bylo čím dál intenzívnější. Jak to, sakra?! Šimon pustil Valentýnu, a vyběhl schody. Chopil se svícnu, v němž právě dohořívala třetí svíce, a seběhl zpět.

„Ustup,“ nařídil Valentýně, a vší silou majznul Belozora po hlavě.
Země se začala třást. Prohlížel Belozorovu sochu, jestli na ní je nějaký šrám. Náhle Valentýna vyjekla.

„Pomoc!“

Otočil se. Na místě, kde rusovláska před chvílí stála, zela díra do země. Napůl očekával, že bude čpět sírou nebo tak něco, ale podle všeho to takhle chodilo jen v hollywoodských filmech. Valentýna ležela na zemi asi dva metry hluboko v jakési jeskyni nebo propadlu nebo co to vlastně bylo.

Klekl si k díře.

„Dej mi ruku!“

Valentýna se zvedla, natahovala se, ale i když se Šimon nakláněl víc a víc, nedokázali se ani dotknout prsty, natož aby ji mohl vytáhnout. Hodiny začaly odbíjet půlnoc. Tak brzy?! Takhle to nesmí skončit! Copak neměl zachránit svět na poslední chvíli? Ale podle všeho to takhle chodilo jen v hollywoodských filmech.

„Jdu za tebou,“ rozhodl se v náhlém impulsu.

„Cože? Ne, přiveď pomoc, neskákej sem!“

Nedal se zastavit. Skočil za Valentýnou, a opět ji chytil za ruce.
„Brzy skončí svět a je to kvůli mně, a já tě miluju, Valentýno, a jestli to takhle má skončit, tak já chci bejt s tebou,“ vyhrknul jedním dechem.

Podívala se na něj, a v zelených očích se jí odrážela tři zlověstná oka Belozora. Byla krásnější než kdy dřív.

„Já tě taky miluju,“ zašeptala.

A políbili se.

Hodiny přestaly odbíjet. Tentokrát do ticha nezazněl žádný smích, kostel se nepropadl do země. Valentýna pořád držela polibek, snad dvě minuty v kuse, než ho konečně pustila. Purpurová záře pohasla, a tak teď stáli ve tmě, kterou narušoval jen slabý paprsek Měsíce, který sem pronikl jakousi škvírou.

„Konec světa se odkládá?“, zeptala se, znovu s tím rozpustilým tónem v hlase. A Šimon se musel usmát.

„Na neurčito,“ odpověděl.

Popošel ke škvíře, odkud vycházelo měsíční světlo. Byly tu na sebe navršené dlažební kostky, nejspíš jimi někdo zasypal jámu, když tu ty kočičí hlavy pokládali. Každopádně jich tu bylo dost, aby se dostali ven.
Valentýna ho chytila za ruku, a Šimon se k ní otočil.

Hrabání se ven mohlo počkat. Teď tu byli sami dva, a víc nepotřebovali.
A pak že to takhle chodilo jen v hollywoodských filmech!
 

Komentáře, názory, hodnocení

Bard - 28. února 2023 21:50
ikonagamma1684.jpg
Krásně se mi to četlo. Příjemná, moc pěkně napsaná oddechovka, tak to mám rád.
Děkuji.
 
Tumiran - 27. února 2023 22:12
thief058182.jpg
Pěkná atmosféra i prostředí.
Říkal jsem si, že ta holka mu jde pořád nějak podezřele na lopatu a čekal, jestli z ní nebude nějaká ďáblice. A ono vlastně jo! :-)

Pár míst by si zasloužilo revizi, ale pokud šlo jen o to vypsat se ze sna...
Jen houšť a větší kapky!
 
Eithné - 27. února 2023 20:32
dub2857.jpg
Já během čtení úplně zapomněla, že to má - asi jakože opravdu - být malá příjemná valentýnská oddechovka, a hrozně mě překvapilo, jak milý ten konec byl. Líbilo se mi to moc. Původně jsem do článku jen nakoukla, abych zjistila, co tu přibylo, ale máš skvělý styl, takže se oči zasekly a já se měla důvod vrátit, když jsem měla víc času. Paráda, díky moc za příjemnou jednohubku.
 
Gurlbarad - 27. února 2023 15:53
7c0f8c181e60c3782932d19dc5b13661bc19134f_full490.jpg
Mně se to líbí. Taková oddechovka, čte se to hezky.


Vážený pane The Blue,
Naše právní oddělení se s Vámi během příštích dnů spojí ve věci prodeje autorských práv. Rádi bychom podle tohoto příběhu natočili hollywoodský film.
 
Arged - 27. února 2023 12:35
arged - kopie82357676.jpg
Fajn pohádka, četlo se to dobře, snad krom maličko chaotického úseku uprostřed.

A teď už přijde ten šťastný konec. Ne? Tak teď! Zas nic. Tak už? Prosíííím!
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076432943344116 sekund

na začátek stránky