Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

KnězOblíbit

thief058182.jpg

Autor: Tumiran

Sekce: Povídka

Publikováno: 28. února 2023 20:50

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Morniel mi připomněl jednu dávnou povídku.
Nejspíš chtěla na světlo.
 
Přijde?
Velmi si to přeji. Soustředění rozechvívá celé mé tělo a v břiše se mi vznáší neviditelný kámen. Očima obnažuji již tak oprýskaný sloup, kolem nějž již lavice dávno nedodržují přísné řady.
Popojdu a chrámovou lodí se rozlehne klapot tvrdé podrážky na pálené dlažbě. V zádech ucítím hřejivý paprsek slunce a pocity v žaludku s lehkým zamrazením zmizí.
Na sloup se vyšplhal můj stín a já si uvědomil, že tak to bylo i posledně. Když melodie jeho hlasu přicházela ze všech koutů, zpoza oltářů a převalovala se pod křížovou klenbou, aby konečně zakotvila ve mně. Nikoli v mých uších, ale ve mně.
Čekám.

Nic. Chladný vzduch se pohybuje lehce hnán silou motýlích křídel. Proudí si, kam se mu zlíbí díky napůl vyvráceným vstupním dveřím. Jsou příliš těžké, abych s nimi sám pohnul, a tak zůstává můj svatostánek stále otevřen.
Pomalu odvracím tvář od sloupu.
„Ty někam jdeš?“ překvapí mne hlas malé dívenky. Je tenký, ne starší deseti let.
Zkoprním. Nohy se mi lehce podlamují. Pátrám očima mezi slunečními paprsky protínajícími šikmo shora prostor jako ostrý nůž nadýchaný bílý chléb. Nevidím živou duši.
„Dítě moje, kde máš rodiče?“
Místo odpovědi si však hlásek začne tiše prozpěvovat. Zachycuji útržky, chvílemi se hlas vzdaluje, pak zas přichází několikrát po sobě jako kánon, ale jako bych tu píseň znal.
Učiním několik rychlých kroků ve snaze obejít sloup, za nímž tuším původce oněch slov, když vtom hlas utichne. Zmizí jak neslyšitelným stříhnutím nůžek.
Padám na kolena. Mám tedy halucinace? Před týdnem to byl ten nejhlubší mužský hlas. Sedm dní nemohu dospat. Už už jsem věřil, že ke mně konečně začal promlouvat On. Jakže to řekl?
„Copak nemá smysl prodlévat zde život? Věřící nemohou být pryč, vždyť jsi tu ty! I tráva, kterou denně pleješ ve štěrbinách dláždění věří v tebe i ve mne.“
Dnes ale přišel s hlasem malé holčičky. Co? Co jen mi tím chce říci? Já jediný překračuji práh. Já sám se ukládám na lože a ráno mi nikdo jiný zvon nerozezní.

A tak když o týden později poklekám na stejné místo, zde u lavic, na nebi se rozestoupí oblaka a slunce proteče propadlou střechou a zalije mne celého žhavým objetím, v tu chvíli, v ten samý moment se ozve lví řev. Neustává, dokud mne nesrazí tváří k zemi. Ležím s rukama zarytýma ve vlasech, ale intenzita je stejná. Hlas šelmy třese chrámem i mou duší.
Když ten majestátní projev doznívá již jen v mé hlavě, vytřásá z mých dávno zasutých vzpomínek jistý obraz. Okenní tabuli s vitráží. Prudký vítr si s ní pohrával, zatímco se volně kymácela v uvolněných pantech. Sundal jsem ji tenkráte, aby se nerozbila docela. Vitráž znázorňovala výjev beránka božího se lvem.
Zvedám se na zesláblých rukou a jdu od jedné lavice ke druhé, jako už tolikrát. U každé musím chvíli odpočívat. Skoro vidím, jak zde poklekají celé řady lidí a chystají se ke zpěvu. Čekají jen na můj pokyn. Vitrážemi na ně hledí jasné slunce a žehná jim. Vím, kde se teď skleněná tabule nachází. V malé sakristii. Vedle těžké almary, v níž sutany visí jako zapomenutí oběšenci.
Otírám barevná sklíčka cípem roucha a pozoruji skrze ně proměnu místnosti. A náhle... Zdálo se mi to? Ne. Hledím-li přes lví tělo, vyvstávají na zdi podivné klikyháky. Držím tabulku ve výši očí, čelem proti zdi. Odstoupím o krok a tu rozpoznávám celá či nedotažená písmena. Je zde latinsky psáno:

Praeterit et sic etatem pervenerit, terram autem in aeternum stat.

Starý zákon. Kapitola Kazatel. Verš čtvrtý. Vzpomínám si, přestože jsem tu knihu neotevřel již několik let!
VĚK POMÍJÍ, A JINÝ VĚK NASTÁVÁ, AČKOLI ZEMĚ NA VĚKY TRVÁ.

Čtvrtý schod vždy zavrzal. Pokaždé, když jsem o nedělích vystupoval sem nahoru, na kazatelnu. Opírám se jen jednou rukou o úzké dřevěné hrazení, na němž lak dávno oprýskal a dřevo počíná stravovat hniloba. Sleduji shůry jak oltářní obrazy ztrácejí svou barvu. Socha Jana Křtitele je na jednom boku zešedlá, až začernalá od vody, která sem doputuje a stéká po ní za vydatných podzimních dešťů.

Zde jsem z něj čítal. Bříška prstů hladívala sametově hebké strany těžkého svazku a vždy jsem věřil v náhodu či spíše boží prozřetelnost, když jsem ruku zastavil, odkryl dlaní odstavec a začal nahlas předčítat. Teprve během čtení jsem pochopil hluboký smysl těch slov. Sloužil příhodně na danou situaci, aktuální problém komunity a já cítil sílu. Sílu, kterou dnes tolik postrádám.
Začalo to jemným pískáním. Jako odeznívající tinitus po ohlušující ráně. Ale přidávají se další, hlubší tóny. Polyfonní souzvuk je disonantní. Vrhám pohled vzhůru. Na kůr, kde se nad hlavami mých farníků rozeznívaly akordy v dramatických vlnách a nalézaly si cestu pod kůži, ať byla ošlehaná od větru a opálená sluncem od každodenního hospodaření pod širým nebem nebo suchá a bledá od vysedávání u ručních prací v chladném kamenném domě. Píšťaly se ale teď zbláznily a s až pomstychtivou naléhavostí dují svůj trýznivý chorál. Na kůru však nikdo u varhan nesedí.
Zakrývám si dlaněmi obě uši a jedním bokem opřený o zeď vrávoravě sestupuji z kazatelny dolů. Jakmile se mé chodidlo dotkne prošlapané kachle, zvuk píšťal se ztrácí a já se konečně rozpomínám.

Vidím zpětně, kterak jsem sklapl mohutný svazek a vynesl jej vzhůru na kůr. Varhaníka jsem si již nemohl dovolit, neboť příspěvky farníků, a nakonec ani oni sami sem nenacházeli cestu. Sám jsem hrát neuměl, ale velkolepý nástroj jsem odjakživa obdivoval. Miloval onen majestátní zvuk, při němž sama nebesa sestupují k nám na zem. Chtěl jsem zachránit jeho funkčnost a podložil provizorně Starým zákonem pedály, aby se do měchů nemohly dostat myši.
Vyjímám odtud zaprášenou Bibli a horečnatě v ní listuji. Ve chvíli, kdy se přede mnou zjevují slova ze sakristie, přivane neurvale chladný vítr první vločky. Víří kolem mne, dopadají na mou tvář a mrazivě pálí. Mé oči však sledují malý útržek papíru, doteď vložený mezi listy, nyní uchvácen větrem, kterak tančí kolem mé hlavy a pak neposedně poskakuje po klávesách varhan, jako kdyby sám byl virtuosem, až se konečně ukládá na trouchnivějících prknech podlahy.
Cítím bolest v zádech, když se pro něj shýbám. Prsty zkřehlé náhlým přívalem chladu jej ne a ne uchopit. Zápasím sám se sebou. Když konečně zvedám lístek těsně k očím, poznávám své písmo.
56

To je vše? Kvůli tomu jsem trýzněn představami? Sluchovým klamem? Halucinací? Vždyť tahle hra už mne ničí. Souží tělo i duši a čas nekonečně odbíjí smysl mého konání.
56... Co to může jen znamenat? Nevzpomínám si, že bych někdy byl psal tato čísla, natož vložil lístek mezi stránky Nového zákona. A jak shlížím z kůru mezi řady lavic, v nastávajícím šeru se na podlaze rýsují vedle pravidelných řad pálených kachlí bloky leštěného mramoru.
Náhrobky. Váženým občanům a mecenášům se odedávna projevovala čest být pohřbeni přímo v chrámu. Těchto dní kvapem ubývalo a stejně tak kamenických mistrů. Pozůstalí se spokojili pouze s vědomím, která deska patří jejich blízkému a kamenický učedník vytesal pouze číslo.
Plíce pálí. Každý nádech je souboj s odolností vůči chladu a ten je stále krutější. I v nohou pomalu ztrácím cit. Záhada mne však žene dál a já se potácím od jedné mramorové desky k druhé. Horečnatě se skláním, abych vyluštil označení oněch míst posledního odpočinku. To vše, aniž bych sám věděl, proč tak činím. Snad chtěl bych znovu pocítit sílu víry i pokory před Ním, Nejvyšším, Jediným. A tohle musí být jeho dílo.
„Vydrž.“
Zarazím se. Zdálo se mi to jako můj vlastní hlas, jen s podivnou mrazivou ozvěnou.
„Jsi již tak blízko!“ zním naléhavě.
Lapám po dechu. Čelo orosené ledovými krůpějemi, které co nevidět zmrznou.
„Kam? Kam jen mám jít? Tak přece ukaž, dej mi znamení...“
„Ty víš. Znáš to místo dobře. Vždycky jsi ho našel. Stále se tam vracíš.“

Sloup. Doklopýtám k němu zprudka, takže do něj vrážím ramenem. Omítka se drolí, jak ho obcházím. A tu jej spatřím. Není ani zdaleka tak ošlapaný jako náhrobky po stranách lodě, kudy kdysi procházeli v houfech mé ovečky.
56

Zpola ukrytý pod těžkou lavicí. Vzhlížím ke klenutému stropu, jako bych hledal sama sebe, mezi vyřezávanými sochami a anděly, z kterých se sloupala tenká vrstva zlata. Proti obloze poletují jen těžké líné vločky.
V hlavě mi hučí. Nohy se třesou. Již se na nich dlouho neudržím. Skáču. Celou svou vahou narážím do dřevěné lavice, která se nakloní a... nakonec se převáží. Padá a narazí do další lavice v řadě za ní. Přitom nárazu z jejích útrob vypadnou dvě kapesní modlitební knížky a plesknou o zem. Následují rány jako z děla, když v ohlušující ozvěně padá celá řada starých lavic jako domino. Duní, praskají a mizí na zemi v mračnech zvedajícího se prachu. Apokalypsa svatostánku nabírá vrcholu.

Otírám prach z náhrobku a tu se zahledím na své ruce. Jsou to již velmi staré ruce. Vystupující žíly vrásní pergamenově průhlednou kůži a konce prstů se zažloutlými nehty ztrácejí cit. Jak klečím, kolena bolí k nesnesení a v kříži se mi napíná jakási rezavá pružina. Ten akt však musím dokonat.
Zarývám ruce zboku do měkké hlíny, až cítím, že zajely pod mramorovou desku. Několikrát natáhnu vzduch do scvrkávajících se plic a pak s pohledem upřeným na vytesané číslo 56 zatnu všechny svaly, které se mi ještě daří zmobilizovat.

„Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.“

Kamenný poklop leží odsunut stranou a já vedle něj na zádech těžce popadám dech. Na čele mne chladí zmrzlé krystaly a mé vlasy dostávají ještě bělejší odstín. Převaluji své hubené tělo k okraji hrobky a nahlížím dovnitř. Jak unavené oči přivykají šeru, vyvstávají pomalu z šedavých koutů obrysy těla.
Pak náhle prozřou a zorničky se úží. Poznávám roucho. Poznávám seschlé ruce. Poznávám chomáče vlasů. Poznávám svou vlastní tvář.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Gurlbarad - 08. března 2023 21:08
7c0f8c181e60c3782932d19dc5b13661bc19134f_full490.jpg
Teda, klobouk dolů! Tohle mě vážně zaujalo. Je to tak nějak divně fakt dobře napsané.

Mimochodem, pro nás zasvěcené - líbí se mi i to načasování zveřejnění téhle povídky. Nemůžu si pomoct, ale velmi mi to evokuje aktuální dění v jednom nejmenovaném dobrodružství ;)
 
Arged - 07. března 2023 21:22
arged - kopie82357676.jpg
Fakt dobrý! Jen ten konec, bůhvíproč, mi přišel spíš vtipný než jakýkoliv jiný.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060860157012939 sekund

na začátek stránky