Andor.cz - Dračí doupě online

Do konce týdne, který jsme oba trávili z větší části útěkem a vždy jen krátkým odpočinkem, nebylo vůbec pěkně. V noci se vždy něco přihnalo, a» už to byla vichřice, nebo jen malý deštík. Každopádně se nám neutíkalo dobře. Každou chvíli jsem zakopávala, a když jsem se teď na sebe podívala, jen jsem se ušklíbla a zakroutila nevěřícně hlavou. Rifle jsem měla dokonale roztrhané. Na kolenou nejvíc, odkud mi ještě pořád tekla krev. Marně jsem se ji pokoušela zastavit. Na své triko jsem se raději ani nedívala, jelikož jsem tušila, že z něj zbyly jen kusy látky, které nějakým zázrakem drží pospolu. Vlasy jsem měla mastné a špinavé, lepily se mi na zpocený obličej. A vůbec, tak nějak mi vyschlo v krku. Jedla jsem velice málo. Jen pár věcí, zejména sušenky, které jsem cestou ukradla na čerpací stanici. Celý den mě kvůli tomu trápilo svědomí...ale hlad byl silnější.
Nyní sedím na louce uprostřed hor, vedle mě spící anděl, jeho křídla jsou už zcela černá. V ruce držím poslední sušenku. Ani nevím, co budu dělat potom. Kdybychom se náhodou nedostali portálem do jeho země. Já snad umřu hlady!
Při posledním kousnutí to snad i vypadá, jako by mi vyhrkly slzy do očí. Pomalu jej dojídám a zkouším si jej co nejvíce vychutnat. Najednou se ovšem anděl vzbudil. Nejprve si cosi zamručel pod nosem, poté otevřel oči a posadil se. Jakmile spatřil, že dojídám poslední kousek sušenky, smutně se na mě podíval a dal mi ruku na rameno.
,,Už to musím dotáhnout. Zbývá nám poslední den. Musíme se dostat tamhle nahoru.“ Ukázal na jeden vrcholek hory. ,,Tam bude přesně za úplňku portál. A my jej musíme stihnout.“
Nechtěně jsem se podívala na ten vrchol, a poté se otočila zpět. Já už nemůžu...jsem tak unavená. Chce se mi spát, ale nemůžu. Všechno mě bolí... V duchu jsem naříkala, ale na sobě nedala nic znát. Oči se mi zavíraly a hlava padala na bok, ale přesto jsem byla ještě dostatečně silná, abych se přemohla. To, že už mě čeká jen ten vrchol, je pro mě trošku povzbudivé. Protože jestli jej dosáhnu, už mě bude čekat jen klidný odpočinek. Tedy doufám...
Mardigo se zvedl a podal mi ruku. Chytla jsem ji a s jeho pomocí se dostala na nohy. Ještě jsem se protáhla a pokračovali jsme v cestě. Kulhala jsem a rukou se zapírala o jeho rameno. Teď už jsme nemuseli utíkat, jelikož byl vrchol skoro na dosah. Přesto by byla ztráta času se zastavit. Nikdo totiž nemůže vědět, co bude následovat. Pomalým tempem jsem došli pod úpatí oné hory a začali jsem stoupat nahoru. I přesto, že byla cesta tak namáhavá, nepřestala jsem se kochat okolní krajinou. Všude bylo tak nádherně. Horské louky i plesa, něco jako Ráj na zemi. Nikde nikdo, ticho, které protínal jen zpěv ptáků. Příjemný vítr pročesával nádherně zelenou trávu a všude to vonělo květinami. Tohle všechno mi dodávalo sílu a energii. Dokonce mě to donutilo i po tom strašném týdnu se usmát. Přeci jen ta cesta sem stála za to. Tohle nevidí jen tak každý...
Uběhly asi tři hodiny. Nebyli jsme ani v půlce, a už jsem byla znovu unavená. Pořád jsme totiž stoupali nahoru. Ani jedna rovinka, či kra»oučký sestup, ale jen strmé výstupy. Sedla jsem si na zem a těžce oddechovala. Mardigo, jak se zdálo, byl v pohodě. Kéž bych měla jeho vlastnosti...mít tolik energie a síly, hned tak něco by mě neskolilo. pomyslela jsem si a smutně hleděla do země. Vím, že většinou mé myšlenky ví, nebo slyší, i když na ně nereaguje. Ale neodrazuje mě to, abych na nic nemyslela. Někdy i toužím po tom, aby se dozvěděl všechno ve spojitosti se mnou.
Znovu mě postavil a vedl za ruku výš a výš. Měla jsem chu» spadnout a už se nikdy nepostavit. Hlava mě bolela, a tak moc jsem se těšila, až budeme nahoře. Ale když se podívám před sebe na ten vrchol, čeká nás ještě dlouhá cesta. Možná tak za šest hodin bychom mohli být nahoře. Pouze jen hádám a doufám, že je to i méně, ba že už tam skoro budeme. Ale také to může trvat ještě do noci.
Šlapali jsme po kamenech, zvrtávaly se mi nohy a podlamovala kolena. Mardigo šel přede mnou a já se o něj sem tam opřela a na chvíli chytla kolem pasu, aby mě alespoň trošku vytáhl. Když jsme dorazili do poloviny, usoudil, že bychom si mohli dát kratičkou pauzu. Tak, a teď jestli si lehnu, už mě nikdy nikdo nepostaví. Ale moc dobře jsem věděla, že se stejně budu muset postavit. Otráveně jsem se přetočila na bok, a tak se mi naskytl pohled do horského údolí. Ospalost mě donutila zavřít oči a hned na to jsem usnula. Spala jsem jen krátce, jelikož mě pak anděl probudil.
,,Teď není čas na spánek. Odpočineme si nahoře. Vstávej,“ chytl mne pod paže a zvedl nahoru. Očima jsem mžourala po okolí a tak strašně moc jsem mu chtěla říct, aby mě už nechal na pokoji. Ale tohle jsem neřekla proto, protože jsem se sama rozhodla, že půjdu s ním. A tak si nemohu stěžovat. Je to mé rozhodnutí...
Šli jsme další dvě hodiny. Tohle už však na mne bylo moc. Nemohla jsem. Došly mi všechny poslední síly a na řadu teď přišel spánek. A» už jsem se tomu bránila, jak jsem chtěla. Před očima se mi zatmělo a mé už skoro bezvládné tělo padalo dolů. Cítila jsem to uvolnění, jako bych padala z nebe do ztracena...


Mardigo se zastavil. Co to bylo za rachot? Otočil se. ,,Sizz?“ zmateně zavolal, ale po dívce nebylo ani stopy. Jen na cestě se ještě vířil prach. Nebyly však slyšet ani kroky nebo něco podobného. Sešel tedy o pár stop níž. Ústa pootevřel a oči vykulil. ,,To ne..!“
Dívka ležela na cestě. Spala? Ne, nespala. Z hlavy jí tekla krev a byla v bezvědomí. Co se ji stalo? Doufám, že není mrtvá! Anděl k ní rychle seběhl a utrhl kus látky ze svého oděvu. Pokoušel se jí proud krve zastavit. Po chvilce se to podařilo a zkontroloval, zda-li není ještě někde zraněná. Měla pouze pár odřenin a škrábanců. Nic vážného. Vzal ji do náruče a pokračoval v cestě. Kdybych ji tak uměl uzdravit. Nevím, co mám dělat.
V hlavě se mu honilo tolik otázek, ale ani na jednu neznal odpověď.
Vyčerpaný, s dívkou v náručí, konečně dosáhl svého cíle. Vrcholu jedné z Posvátných hor. Začalo se stmívat, a teprve teď nadešel ten správný čas na odpočinek. Ale Sizz už odpočívala. Bál se však, že když si zdřímne také, usne a neprobudí se přesně o půlnoci. Raději jen ležel s otevřenýma očima. Koukal do nebe a sledoval, jak po obloze pluly rudé červánky a slunce pomalu zapadalo za obzor. Světle modrou oblohu za chvíli vystřídala černá, posetá zlatými hvězdami, a sotva se na obloze objevil nádherný stříbrný měsíc v úplňku, před dvojicí se začal objevovat modrý třpyt. Jak to Mardigo zpozoroval, vstal, stáhl křídla a oblékl se do černých šatů, které mu propůjčil Orrin. Oblékl i bezvládné tělo dívky. Třpyt se zvětšoval, až dosáhl velkých rozměrů. Před ním se nyní objevil portál. Portál, který vede do jiného světa. Do světa andělů...


,,Kdo jste?“ Před obrovskou bránou, bohatě zdobenou křiš»álem a třpytivými kameny, stáli dva muži. Křídla měli bílá a na sobě zvláštní oblek. Vypadalo to spíš jako šaty než hábit. Přepásané stříbrnou látkou a na prsou různé ornamenty. Oči světlounce modré a na levé tváři také ornament. I přesto, že měli bílé vlasy, vůbec nevypadali staře. Naopak. Vypadali velice mladí. Jemné ruce držely meče, o nichž by se dalo říci, že jsou ze skla. Nádherně opracované, na rukojeti stříbrné stružky různě zatočené a zamotané do sebe. Na čepeli pak další ornamenty.
Byli hodně vysocí, přibližně stejně jako Mardigo, a na pohled velice zajímaví. Nedalo by se říci krásní, ale přitažliví. Jako by každého nutilo si je prohlížet, dokud by neznali každičký detail na jejich tváři...
,,Copak nás nepoznáváte? Nebo už nás nepokládáte za staré přátele,“ odpověděla bytost zahalená do černého sametu, na zádech jednorožec. V rukou držela jiné ruce, jež patřily postavě jemu podobné, ležící mu u nohou.
,,Poslední dobou se zde dějí zlé věci.“
,,To věřím. Nastává těžké období.“ Postava mluvila plynule a moudře.
,,A kdopak je tohle?“ optal se tentokrát druhý anděl.
Na to se bytost mírně sklonila a pohlédla na svého společníka. ,,Je raněn. Potřebuje pomoci.“
Anděl se zamračil. ,,Pomoci? Pročpak mu nepomůžete sám?“
,,Naše cesta byla velice náročná. Aglionové nás přepadli po cestě do království. Zbyl jsem pouze já a můj společník, kterému bych rád poskytl pomoc. Naštěstí se boj odehrál blízko Posvátných hor a mé poslední síly jsem právě věnoval na přemístění sem.“
Anděl se zamyslel. Ještě spočinul pohledem na raněné postavě, a poté na druhém andělovi. Ten přikývl a zavolal neznámým jazykem do dáli: ,,Osthes vona H thes rina A lnut.“
Na to se ozvalo jakoby zapískání a další, tentokrát rozdílné od prvního. Ozvalo se zaskřípání a brána se začala otevírat. Anděl kývl hlavou a dvojice se rozešla do mlhy, jež se z brány vynořila. Jakmile prošla mlhou, ocitla se ve Světle. Všude kolem nich se rozprostíraly křiš»álové domky, se stříbrnou střechou a potůčkem před nimi... Stříbrné město... Působilo nádherným dojmem. Bytost v černé kápi, jež za sebou táhla svého společníka, se pozastavila nad tou nádherou a zhluboka e nadechla. Jak ze strachu, co bude následovat, když jej odhalí, tak i z krásy a pocitu, že je doma...
,,Vítej Sizz...“ pošeptala si pro sebe a vkročila na nádherný bílý chodníček. Vyznala by se tu i poslepu.
Postava se rozešla známým směrem a jakmile stanula před domkem, jenž stál úplně na kraji, poslední dům ve Stříbrném městě, otočila se, zda-li ji někdo nesleduje, a poté položila svou dlaň na dveře. Chvíli nikdo neotvíral, až se nakonec dveře otevřely. Z domu se vyvalila mlha a postava vešla dovnitř, za sebou táhnouc společníka. Dveře se zavřely a v místnosti stál starý muž. Bílé vousy pod bradu a vlasy sepnuté dozadu stříbrnou sponou. Šedé oči propichovaly bytosti pohledem, a jakmile si je změřil, teprve promluvil.
,,Už dlouho mě nepoctil návštěvou žádný Orrin.“ Své ruce vytáhl z šedé košile a ještě si je otřel o plátěné kalhoty. Neznámý mlčel. Avšak tentokrát vzal společníka do náruče a rozešel se k druhým dveřím v místnosti. Na to stařec jen pootevřel ústa a zmateně koukal na postavu. ,,Co...co to má znamenat?“ řekl sice klidným hlasem, přesto nezněl zrovna nejjistěji.
Neznámý vešel do ložnice. Postel s nebesy, nad ní socha krásné dívky s křídly, a vedle postele dvě stříbrné ruce po obou stranách, na jejich dlani svíčka. Muž v kápi položil společníka na postel, a tentokrát přešel k oknu. Zatáhl jej černým závěsem, to samé udělal se všemi okny v celém domě. Poté si sundal kápi...
Stařec vztyčil hlavu a zadíval se muži do očí. Byl to dlouhý pohled, pohled, jenž vyjadřoval jak radost, tak zděšení. Muž uhnul jako první a pohledem se zastavil na bytosti ležící na posteli.
,,Vítám tě zpět, synu andělů...“ šeptl stařec.


Konec čtvrté části