Světlosyté Síně usínají.

  Tichoklapě upadají

    do hlubin propastí
      v stínotemné Limbum.
    Stí, ti Stí.

V Očemsi ústí krasotřpytu um,

  Jich kleneb vysokých,

    malovaných anděly;
      jemných omítkovin voskovaných;

  Kolmě sytosvětlým tapetám;
    rozsáhlých do stínů stěn v Očemsi

    Stí, stí sten…

Meluzickou ozvěnou vzdechů,

  každého jedného, tichého, z dechu

      usínajících Těch i Oněch
    z Očemsi v tichu

  kdesi v Snůříši, vsi.

Zkrze opar mrazu,

  ve světlosyté obrazí se zrazu
    na ráz odpadnuvši od tama sem,
  a občas zpět na Zem.
      Stí.

Stí spánku propadají,

  stínů Pánu, ku věčnosti;

  kterému ctí mu v Očemsi stavení.

Chlum protínaje v ní spí věční hosti.

  Portál její, jméno nese s těží:

      Habitatura somnia aeterna
Stí, zde nesní. Mrtvé střeží,

    to temnostinné Habitakulum,
    protínajíce Hnilobný chlum.

Vězení těm co nepřekročí,
    již nikdy, Snivé pohraničí.

Perleťové, světlosyté Síně,

      hloubš pronikají. Líně,
    přeze prázdné vinné láhve;
  Jen amulety odérnaté,
    korky s sebou táhne.
  Vzhůru do Snůhlubin!

Za Očemsí někam onam,

    kde jídlo plodí tam

    Světlomilná limba, co
  hostí tisíc zim ˙už˙ spící hosty.

      Stí, Stí…
    ... někde tam kde asi spí.
    ...Bez´vědomí Stí přezimují.

      Tam, tam někam!

Světlosyté Síně poklesají

  kde, krasotřpytně honosí

  své sytosvětlé stěny do Temnostínů,

  a andělnaté klenby voskově omítnuté,

  zastropují před zlem by mohli Jejich mít nutné

    sny v Hibernákulu

      Sní ti Stí,
      někde tam.