Andor.cz - Dračí doupě online

Jmenuju se Zaira. Vím, že to není důležité, ale to nejsem ani já, a pokud chcete slyšet můj příběh, možná vás to zajímá.
Moje maminka mě porodila do chudoby a špíny, do světa, kde do lidí, jako jsem já, ostatní jen kopou. Tam jsem i vyrůstala, ušmudlaná holka pro všechno. Jediná kamarádka, kterou jsem měla, se živila prostitucí od deseti let. Kdykoliv jsem si slůvkem postěžovala, smutně se na mě podívala těma nádhernýma obrovskýma očima a odpověděla: „Mohla bys na tom být hůř, sestřičko, mohla bys na tom být jako já. Buď ráda za to, jak jsi ošklivá.“
Nechápala jsem, co jí na tom vadí, mně to připadalo jako normální dobrá práce.
Ve dvanácti se nakazila syfilidou a umřela.
Od té doby jsem vyrůstala a žila sama, vydělávala si, kde se dalo, a trpělivě snášela kopance od lidí i osudu.
Kdykoliv jsem si sehnala peníze na jídlo, někdo mě okradl nebo mě trhovci ošidili. Pak jsem se už jen musela plazit v prachu před ostatními a poníženě žebrat. Plazit se zabalená v hadru, abych nebyla vidět, protože o ošklivé dnes lidé ani pohledem nezavadí.
Začalo být ještě hůř. Vládce byl prý svržen a zemi ovládl někdo jiný. Spousta hodných lidí byla popravena, protože kradli, aby přežili, a král měl své vojáky naprosto všude.
Zjistila jsem, že žebrákům už nedává nikdo kvůli bledé vidině hladu a chudoby. Poslední lidé, kteří se na mě aspoň občas usmáli, byli mrtví. Teď už jsem byla nic, naprosto sama, a nikomu na mně nezáleželo.
Jednoho dne, špinavého a sychravého jako všechny ostatní, jsem zjistila, že se ze mě stal blázen. Kdo jiný by viděl duchy, přízračné postavy perle»ových barev, kteří se snažili upoutat mou pozornost a něco mi říct? Ti, kteří byli již tak průhlední, že téměř nebyli vidět, se sklesle choulili na jediném místě, ti nejjasnější se snažili promlouvat k živým. Vypadali, jako by křičeli, a přitom neřekli ani slovo.
Lidé mě začali přehlížet úplně. Ne jako někoho, do koho si můžou kopnout a nic se jim nestane, ale oni si mě vůbec nevšímali, a když do mě vrazili, udiveně se rozhlíželi kolem.
Nechápala jsem, co se stalo a proč jsou lidé kolem mě tak nevšímaví. Život pro mě dosud připravoval obtížnou, nicméně srozumitelnou cestu. Teď jsem rozumět přestala.
Snažila jsem se žít dál, a protože mě lidi neviděli, sháněla jsem jídlo v odpadcích. Už jsem nemohla spoléhat na zbytky milosrdenství ostatních.
Potácela jsem se na hranici smrti hladem.
Pamatuji si mlhavý opar a neskutečnou bolest v břiše, pamatuji si, jak jsem si zakazovala omdlít, protože bych se už nevzbudila. Nepřemýšlela jsem, když jsem se doplazila ke stánku s uzenými rybami a začala jsem jíst.
Až později, když jsem se vzpamatovala, jsem si uvědomila nebezpečí a utekla. A až mnohem později mi došlo, že zbytečně.
Můj mozek konečně přijal myšlenku, že mě lidé nevidí.
Začaly mi docházet i další věci. Všechno, co takhle můžu učinit, já mohla naprosto všechno! Všechno na světě, všecinko! Jsem jediná a nejlepší a svět je můj a –
„Uhni mi z cesty, špíno!“ usadil mě vzápětí křik muže procházejícího kolem a kopanec, kterým jej doprovodil.
Nejsem nic. Nemůže se mi začít dařit, nikdy se to nestalo a nestane.
Přede mnou se něco zatřpytilo. Duch, který měl barvu perleti a obrysy se leskly jako křiš»álové sklo.
Zaostřila jsem zrak a šok mě málem zabil. „Sestřičko,“ vztáhla jsem k postavě ruce.
Duch se smutně usmál a bezhlesně pohnul ústy.
„Sestřičko,“ rozplakala jsem se štěstím.
Dívaly jsme se na sebe dlouho, moc dlouho. Chtěla jsem si s ní povídat, ale ona nemohla mluvit, neslyšela jsem ji. I tak jsem pochopila, že ví, co jsem od její smrti prožila, že chodila se mnou a sledovala mě.
Také jsem věděla, že mě vidí ráda, a to mi ke štěstí stačilo.
Život je neúprosný.
Štěstí mi z hlavy vyhnal hlad.
Proto když jsem se tvářila, že nevidím pohled své kamarádky, pohled plný smutku a pohrdání, a jedla ukradený preclík, cítila jsem se neskutečně špatně a zrazeně, protože mě tam má sestřička nechala samotnou, nedokázala se smířit s tím, že jsem kradla.
Nechápala jsem proč. Co je na tom špatného? Přestože mi po tváři tekly slzy, uvnitř jsem měla led. A» jsou všichni k čertu, já jsem důležitá, já musím přežít!
V následujících dnech jsem sestřičku neviděla. Ostatní duchy jsem ignorovala, ti mě nezajímali. Pozvolna jsem přijala myšlenku, že nemusím krást jen jídlo, ale cokoliv.
Šperky a peníze a drahé šaty na mě již čekají.
Slávo a bohatství, tady jsem!
Rozhodla jsem se, že to zkusím. Zkusím ukrást náramek, nějaký krásný, třpytivý a drahý, takový, po jakém jsem toužila jako dítě.
Pak se všechno zvrtlo. Jako ve zlém snu jsem viděla, jak hradba přihlížejících duchů mizí, jak se šperk v mé ruce nápadně blýská, jak se otáčí a křičí klenotník.
Upustila jsem náramek a vyběhla ven. Chtěla jsem utéct, jenže jak by mohlo vychrtlé děcko běžet rychleji než dospělý?
Vojáci mě chytili a dovedli k šibenici. Divila jsem se, že jim vůbec stojím za veřejnou popravu, bylo mi mizerně. Hrozně moc jsem se bála, koneckonců jsem viděla, jak pomalu a s bolestí umírá má jediná kamarádka, má nejdražší sestřička.
Najednou se kolem mě strhnul poplach a já ji uviděla před sebou. Nečekala jsem, až budu znovu vidět, a začala jsem utíkat. Kličkovala jsem po městě jako zajíc a teprve u brány jsem zpomalila. Už mě nedostanou, už ne! blahořečila jsem svému daru.
Někdo na mě ukázal a vykřiknul. A já běžela dál, za město, ke skalám. Tam se jim můžu ztratit, jinde bych to nedokázala.
Nechápala jsem, proč, sotva se mi začne dařit, se najednou objevím a všechno se tím zkazí. Jsem ten nejpodřadnější člověk na světě.
Běžela jsem a přemýšlela. Nedávala jsem pozor na cestu, proč taky? Nanejvýš umřu…
Jakkoliv jsem si namlouvala svou lhostejnost ke smrti, málem se mi zastavilo srdce, když se pode mnou odlomil skalní převis a já začala padat dolů.
S tváří staženou děsem a leknutím se ke mně vrhla sestřička, nehmotné ruce měla napřažené před sebou v obrovské touze mě zachytit. Viděla jsem, jak pláče, přivírá oči, bije se za neschopnost mi pomoci.
Pak jsem dopadla na skalní výstupek. Strhala jsem si nehty ve snaze se na něm udržet, ale podařilo se. I tak jsem byla ztracená. Nahoru bych vylézt nedokázala, bylo to moc vysoko. Mohla jsem jen čekat, až zemřu hladem, žízní, vysílením.

Sedím a tiše šeptám větru svůj příběh. Zakončím ho prosbou, aby ho vyprávěl bohatším a š»astnějším, aby jej zapsal pro jejich děti. Na světě nežijí jen spokojení lidé, jsme tu i my, opovrhovaní.