Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Gundir, vesnice lovcůOblíbit

triquetra_277116.jpg

Autor: Roneth

Sekce: Povídka

Publikováno: 25. listopadu 2005 12:40

Průměrné hodnocení: 8.2, hodnotilo 6 uživatelů [detaily]

 
Jedná se o sepsaný příběh z dobrodružství, které vedl Pavézka (Sigurd). Postavy hrál Thandar a já Draupnera. Pokračování je prý na cestě, ale troll ví. Autorem povídky je sám Thandar.
 
calle__winter_hunter27776.jpg
Draupner & Thandar

Nad ledovou pláň Dálného Severu se vyhouplo slunce a zalilo svými bledými paprsky zasněženou krajinu. Dva muži, kteří se plahočili plání, si zrození nového dne příliš nevšímali. Vraceli se z lovu, nesli zabitého medvěda a byli k smrti unavení.
Ten vpředu byl vyšší a prošlapával stopu hlubokým sněhem, aby usnadnil cestu svému druhovi, který měl očividně potíže. Nebylo se čemu divit; Draupner Ardvandi, šamanův učedník přezdívaný Kulička, nesahal druhému muži ani do poloviny jeho hrudi. Husté vousy a malá robustní postava ukazovaly jeho příslušnost k národu trpaslíků. Sigurd Hadooký, šaman z Gundiru, jej našel před sedmnácti lety v karavaně zamrzlé za ledové bouře a dokázal jej přivést k životu.
Druhý muž byl čistokrevný Seveřan, jak podle vzhledu, tak podle chování. Jeho otec, náčelník Ivarr Hrozný, mu dal kdysi jméno Thandar, ale nikdo v Gundiru mu neříkal jinak než Plavovlasý. Měl chladné, hluboké oči a divoký výraz ve tváři lemované plavovlasou hřívou. Na zádech nesl hrubou bojovou sekeru a za pasem měl zubatý kostěný nůž, ještě zkrvavený medvědí krví.
Před několika dny opustili svoji vesnici a vydali se na lov. Thandar vyrazil, aby prošel zkouškou dospělosti; zabil medvěda. A Draupner Kulička se k němu přidal z poněkud odlišnějších důvodů. Šaman potřeboval medvědí játra na obřad Ulracblot, která musela být ihned po smrti rituálně zpracována, a tak vyslal svého pomocníka.
„Heá, Plavovlasý, co se děje,“ ozval se hluboký hlas trpaslíkův, když se jeho druh náhle zastavil.
Oslovený napřáhl ruku a ukázal dopředu: „Kouř.“
„No...,“ Draupnerovi to došlo jen o okamžik později. „Z takové dálky by ještě neměl být vidět, nebo ne?“
„Ne.“
„Což znamená...“
„Že se něco děje. Necháme medvěda medvědem a rychle do Gundiru!“
Oba muži se rozběhli dopředu rychlým klusem seveřanů. Nyní se ukázalo, že trpaslík není o nic pomalejší než jeho druh. Probíjeli se sněhem ke sloupu kouře v dáli, nicméně vzdálenosti jako by neubývalo. Hluboké závěje brzdily jejich pohyb a oba měli po chvíli pocit, že mají nohy jako z olova. Přesto běželi dále. Až po téměř hodině spatřili vesnici na vlastní oči.
Nebyl to příjemný pohled. Střechy nízkých srubů byly propadlé. Brána nízké palisády ležela vyvrácena a z trosek se valil černý, hustý kouř. Vesnici někdo přepadl, to bylo jisté, ale oba druzi si lámali hlavu, kdo to mohl být. Gundir byl nejsevernější známou lidskou osadou, neměl žádné bohatství a vlastně ani nepřátele. Jistě, v okolí se potloukali všelijací tvorové a nejeden lovec byl nalezen s hlavou roztříštěnou hrubým kladivem, ale trollové z hor by se nikdy neodvážili na opevněnou vesnici.
„Někdo by mohl být ještě naživu,“ šeptl Draupner Thandarovi, skrývajícímu se za zasněženým keřem. Ten kývl a zachmuřeně vytáhl sekeru. Trpaslík zachytil pohled jeho očí a přikývl. Ve vesnici nemuseli být jen přátelé.
Oba vyrazili a skrývali se cestou za každý výstupek či keř. Pokud by ve vesnici ještě byli nějací nepřátelé, tak zde byla možnost je překvapit a v rychlé šarvátce pobít. První běžel nahrbený Thandar, podobný vlkovi na lovu, a Draupner se držel jen pár kroků za ním. Ve svalnaté paži třímal krátký oštěp. Proběhli vyvrácenou branou jako stíny a vpadli do tiché vesnice.
Thandar náhle zaregistroval pohyb napravo od sebe a otočil se. Ze stínu zborcené zdi vyrazila chlupatá šelma s mordou od krve a dlouhými skoky se k němu blížila. Překvapený Thandar se sotva stačil rozmáchnout sekerou, když kolem něj náhle prosvištěl oštěp a zabodl se zvířeti do rozložité hrudi. Bestie ztratila rovnováhu, čehož seveřan okamžitě využil a rozbil jí hlavu sekerou. Ještě se párkrát zaškubala na sněhu, a pak ztuhla.
Kolem Thandara prošel jeho druh a vytrhl z mrtvého zvířete svůj oštěp. Přitom jej obrátil na záda: „Co to, u Ulrikových zubů, bylo?“
„Sněžná hyena. Byla přežraná a odpočívala, jinak by ten boj mohl dopadnout úplně jinak,“ potřásl Thandar hlavou. „Asi se tu cpala už několik dní. Tady už asi nikoho živého nenajdeme.“
„Jenže stejně se tady musíme porozhlédnout!“
Rozešli se po vypálené vesnici a hledali nějaké známky života. Našli však jen krkavce, kteří se zlostným krákáním odlétali vyrušeni při své hostině. Na zemi ležela těla spoře oděných gundirských mužů, stále třímajících své hrubé zbraně, ale i těla nepřátel. Ta byla patrná na první pohled: Všichni byli oděni v šarlatové pláště a vyzbrojeni krátkými meči se širokou čepelí a kulatými štíty.
„Přepadli je ve spánku, nebo brzy k ránu. Jinak by nebojovali polonazí,“ volal Draupner na Thandara.
„Určitě. A těch mrtvol tu je nějak málo. Museli vzít zajatce,“ odpovídal mu vysoký seveřan.
Thandar zatím došel k náčelníkově skalle, asi jediné budově, která se nezřítila. Vešel dovnitř, do velké síně, kde se scházela vesnice na rady a slavnosti. Ta nyní připomínala spíše bitevní pole. Těch několik málo ozdob, které dříve visely na stěnách, neznámí útočníci asi odnesli s sebou, ale tato kořist je stála mnoho. Ve změti rozštípaných lavic a stolů leželo šest mrtvých nepřátel se strašnými ranami. U jednoho sloupu Thandar spatřil Taralu, náčelníkovu mladou ženu, přibitou vrženým oštěpem; stále však v pravé ruce třímala dýku. A vzadu, na tělech dvou útočníků, spočívalo mrtvé tělo Ivarra Hrozného, znetvořené početnými ranami. Vedle něj ležel jeho ocelový meč, možná nejcennější majetek v celém Gundiru, jenž mu zde asi nechali nepřátelé v tiché úctě před jeho statečností.
„Hej, hej, Plavovlasý! Přijď rychle za mnou!“ uslyšel náhle trpaslíkův hlas. Vyběhl ven a rozhlédl se, kam vlastně jeho přítel zmizel.
„Tady jsem, v šamanově chatrči!“
Thandar vběhl do trosek chatrče a tam se mu naskytl obraz ještě větší zkázy, než spatřil u náčelníka. Šaman měl zřejmě krátký čas na přípravu, než k němu útočníci vrazili, a dal jim co proto. Přední část chatrče byla smetena výbuchem, nebo snad ohnivou smrští, které padli za obě» čtyři šarlatooděnci. Další tři leželi na udusané podlaze vevnitř; nejevili žádné známky poranění, ale v jejich tvářích bylo vepsána strašná bolest. A k dovršení všeho byl šedovlasý šaman stále naživu. Ležel vzadu na vypelichané kožešině, tam jej asi položil Draupner, který se mu snažil pomoci. Šaman měl strašlivé rány, nikdo z obou druhů nechápal, jak mohl přežít. Byl to snad důsledek jeho nezlomné vůle, či se mu snad jeho duchové odvděčili za tajemné oběti a umožnili mu přežít?
Draupner se mu pokoušel ošetřit rozsekaný hrudník, když šaman opět otevřel oči: „Chlapče... Kuličko...ee... to jsi ty? Eeeh... nech... to.“
„Ale, eh,...“
„Duchové noci... oni...aai... volají mě... nech to.“
Šaman opět na chvíli zavřel oči, roztřásl se, ale pevně stiskl Draupnerovu dlaň a pokračoval: „Přišli... Valsavis... hyena... poms...eeh, Valsavis.“ Šaman se vzepjal v posledním tažení a z jeho ran mu pět začala prýštit krev. Ochrana duchů již asi nestačila; Sigurd Hadooký sebou naposledy škubnul a skonal.
Thandarovi steklo po tváři několik slz. Trpaslík, stále třímající šamanovu zkrvavenou ruku, udělal posvátné znamení Borgiry, černé bohyně smrti a vzkříšení. Snad pořád nevěřil tomu, co viděl, ale v hloubi své duše obdivoval nesmírnou šamanovu odvahu, s kterou čelil bolesti a smrti.
„On,“ otočil se na svého druha. „On musel vědět, že sem přijdeme... čekal nás... povolal své duchy, aby mu pomohli, a čekal nás... Chtěl, a» jej pomstíme. U Croma, Ulrika a ...“
„Valsavis,“ řekl tiše stojící Thandar.
„Co říkáš?“
„To muselo být nějaké jméno. Jméno náčelníka, osady, nebo snad...“
„To je teď jedno. Musíme za nimi!“
„To určitě. Přinejmenším zajali nejmíň půlku vesnice... venku nejsou skoro žádné mrtvé ženy, a i chlapů tam je míň, než bych čekal.“
„Ano. Ale,“ vstal náhle Draupner a pohlédl do očí svého druha. „Pár hodin to ještě počká.“
„Co... eeh, proč?!“
„Když je Sigurd mrtvý,“ ukázal na chladnoucí tělo svého mistra, „jsem teď šamanem Gundiru já. A venku leží spousta našich přátel. Spálíme jejich těla, podle obřadů. Podívej, mají před námi náskok několik dní, na pár hodinách už nesejde.“
„No, dobře, tak jo. A co ti druzí?“
„Ti?!“ Draupner pohrdavě ukázal na jedno šarlatově oděné tělo. „Když se o ně nestarali jejich druhové, a» si je tedy vezme, kdo chce... i jejich prokleté duše.“

*
O několik dní později již byli oba o několik desítek mil dál na jihu. Nepřátelé se nikterak nepokoušeli zahlazovat své stopy; očividně nečekali, že je bude kdokoliv pronásledovat. Mířili k Průsmyku výkřiků, jediná cestě z Gundiru na jih. Thandar nesl na zádech náčelníkův ocelový meč zabalený v cárech kůže, což byla jediná cennost, která zůstala ve vesnici. Draupner měl vak plný šamanských fetišů a pomůcek, jež nasbíral v troskách Sigurdovy chatrče. Kromě toho dával pozor na předmět nejcennější: kus vydělané sobí kůže, na které byla rudou hlinkou nakreslena mapa zdejších krajů. Oba také nesli několik kožešin, které nepřátelé ve spěchu zapomněli odnést; ty hodlali na jihu směnit za zásoby.
Gundir ležel uprostřed rozlehlé Bílé planiny, téměř po polovinu roku pokryté sněhem. Ta zabírala velkou část Vlčího ostrova, ale byla od zbytku odříznuta neproniknutelnou hradbou vysokých hor. Jediné spojení, které nebylo po téměř celý rok zasypáno neprůchodnou vrstvou sněhu, představoval právě Průsmyk výkřiků.
Z Gundiru občas odcházeli muži na jih vyměnit přebytečné kožešiny či jinou komoditu za potřebné věci. Občas dokonce přijel do vesnice cizí obchodník, což ovšem byla vzácná událost, která se stávala jednou za několik let. Díky tomu v Gundiru prakticky neznali peníze; k ničemu by zdejším obyvatelům nebyly. K podobné karavaně asi patřili Draupnerovi praví rodiče. Karavany se potom vracely obtížené kožešinami na jih, do města Sorendorson, což bylo spíše seskupení několika vesnic a také obchodní centrum ostrova. Kromě tohoto města ležela na ostrově ještě lovecká vesnice Radigen, což byl podobný brloh jako Gundir.
Gundir byl, díky své izolovanosti, asi nejzaostalejší z celého Severu. Seveřané, ač zbytkem světa považovaní za barbary, hleděli na obyvatele Gundiru jako na divochy. Po pravdě řečeno, nebylo se čemu divit. Jeho obyvatelé se lišili od „běžných“ Seveřanů v mnoha ohledech, počínaje úpravou vlasů přes náboženské zvyky až po kmenový způsob života. Nicméně stále patřili k jedné rase.
Málo obyvatel Gundiru kdy prošlo Průsmykem výkřiků, a z vyprávění těch ostatních bylo zřejmé, že se jedná o nebezpečné místo, kde již zahynulo nemalé množství odvážlivců. Osamělí poutníci téměř vždy zmizeli, a to beze stopy. Většina vesničanů za tím viděla horské trolly, pro které byl průsmyk vítaným zdrojem lidského masa a nástrojů. Větší skupiny procházely bez problémů, ale Thandar s Draupnirem nepředpokládali, že by se to týkalo i jich. Čím blíže se blížili k průsmyku, tím starostlivěji se rozhlíželi po okolí a při každém zašustění sebou neklidně trhli.
K večeru třetího dne spatřili v dálce průsmyk. Byla to úzký, tmavý zářez v bílé hradbě hor a již na první pohled bylo jasné, že si svoji temnou pověst zaslouží. Utábořili se pod velkým skalním převisem a strávili zde neklidnou noc.

*
„Pozor!“ zaječel Draupner a strhnul svého pomalejšího druha stranou. O okamžik později se roztříštil o zasněžené dno průsmyku balvan, větší než Thandarova hlava. Ostré úlomky se rozletěly kolem a jeden z nich škrábl Draupnera na tváři. Oba druzi se snažili alespoň trochu krýt a vyděšeně hleděli nahoru, co se to děje.
Byli asi v nejužším místě rokle; její šíře zde stěží převyšovala tři metry. Stěny zde byly strmé a čněly vysoko k zamračené obloze. Byly členité a rozeklané, na několika místech šlo spatřit keříky zakrslé horské kleče.
Náhle se nad nimi objevila zarostlá mohutná hlava, huhňající něco hrdelním jazykem. „Troll, zatracený horský troll,“ vyjekl Thandar. Tvor se tupě šklebil a o okamžik později letěl dolů další kámen, vržený tentokrát s menší přesností; roztříštil se o protější stěnu ještě dříve, než dopadl na zem. Nepřítel zklamaně zavyl, ale okamžitě mrštil další balvan, kterému se stihnuli vyhnout až v poslední chvíli. Čtvrtý kámen jej ihned následoval.
Thandar vyrazil vzteklý výkřik, uhnul před kamenem a začal se s nožem v zubech drápat na skalní stěnu. Zvětralá skála se mu drolila pod nohama, a navíc se musel vyhýbat padajícím balvanům, nicméně docela rychle postupoval nahoru. Šramot za ním jej ujistil o tom, že se trpaslík vydal za ním.
Rozzuřený na nejvyšší míru se vyhnul poslednímu kameni a vyhoupnul se na skalní plošinku, ze které nepřítel svrhával své projektily. Ohyzdný útočník klečel několik kroků od něj a sotva jej spatřil, zachrochtal a vztyčil se do své plné výšky.
Velikost netvora vyrazila Thandarovi dech. Sám platil v Gundiru za vysokého muže, ale tomu před sebou sahal sotva po hrudník. Netvor byl mohutný a rozložitý, oděný v nevydělané kůži; jeho divoké tváři dominovaly mohutné uši. Thandar po něm bez rozmyšlení mrštil svůj nůž, avšak minul a nůž spadl přes okraj dolů. Nepřítel popadnul kamennou palici, doposud ležící neškodně na zemi, Thandar strhnul ze zad sekeru a o okamžik později po sobě oba s řevem vyrazili.
Nepřítel byl pomalý a neohrabaný, Thandar mu během několika okamžiků zasadil pár ran, ale bez viditelného účinku. Netvor si svoji neohrabanost nahrazoval nadlidskou silou, díky které máchal s mohutnou palicí jako s klackem. Neměl žádnou bojovou taktiku, jen zuřivě bil svojí zbraní, ale seveřan se mu na úzké plošině vyhýbal jen taktak. Nahoru se vyškrábal už i Draupner, ale ten svému druhovi nijak pomoci nemohl.
A pak se stalo to, co se stát muselo. Thandarovi na sněhu podklouzla noha a jeho úder šel vedle. Vzápětí jej rána palice odhodila ke stěně, kde se bezvládně zhroutil. Netvor se rozpřáhl k ráně, aby raněného dorazil, ale to se mu do mohutného těla zabodl vržený oštěp.
„Pojď, ty přerostlá svině,“ řval Draupner a sáhl pro druhý oštěp. Nepřítel se nenechal pobízet a s rykem se vrhnul za trpaslíkem. Hnán svou zvířecí zuřivostí naběhl na oštěp, který Draupner pevně svíral v dlaních. Ostrá špice pronikla jeho hrudí a v krvavé fontáně vyrazila z jeho zad. Netvor zařval bolestí a vytrhnul oštěp Draupnerovi z rukou, ale již bylo pozdě. Hnán setrvačností přeletěl okraj plošinky a jeho nelidský řev brzy utnula tupá rána. Nad Průsmykem výkřiků se rozhostilo ticho.

*
Thandar se pomalu probouzel k vědomí. Cítil otupující bolest v boku, která se mu rozlézala celým tělem. Jeho mysl byla otřesena, a tak jen s námahou rozeznával svoje okolí. Ležel na velké špinavé kožešině v malé, temné jeskyni, ozářené jen světlem malého ohně u vchodu. Pár kroků od něj ležel neforemný žok, nebo to snad bylo lidské tělo? U ohně seděla shrbená postava a něco dělala, ale Thandar nebyl schopen rozeznat co.
„Egh... kde... kde to jsem?“ vypravil ze sebe namáhavě.
Postava u ohně se otočila a Thandar rozeznal známé rysy: „V doupěti horského trolla, Plavovlasý. Nepoznáváš mě? Jsem Draupner, tvůj přítel.“
Raněný Seveřan se pokusil zvednout do sedu, ale prudká bolest se mu rozlila tělem a on se zaúpěním padl na zem.
„Jen klidně lež. Ten troll tě málem zabil, chvíli jsem si myslel, že už jsi tuhý.“
V Thandarově otřesené mysli se objevila mlhavá vzpomínka na střet a jeho ústa vydala další zaúpění.
„Budeš muset ještě chvíli počkat. Brzy dovařím Sigurdův posilující lektvar, ten by tě měl postavit na nohy. Ale stejně bys měl ještě pár dní odpočívat.“
Draupner domluvil a otočil se zpět k potlučenému kotlíku s vařící vodou, v které plavalo několik sušených bylin. Lektvar podivně, nasládle páchl. Voda se postupně vařením barvila na nevábnou nahnědlou tekutinu. Trpaslík několik okamžiků počkal, pak přihodil ještě kus jakési načervenalé hmoty a ještě jednou obsah zamíchal. Poté kotlík sundal z ohně a položil do sněhu, a» lektvar vychladne. Vytáhl z vaku kus sušeného masa, kus odlomil a začal zamyšleně žvýkat.
Sotva lektvar trochu vychladl, podal jej vyčerpanému Thandarovi. Ten jej uchopil a obrátil do sebe, až mu horká tekutina potřísnila vous. Pocítil otupující pocit tepla, který se mu rozléval po těle; náhle bylo vše příjemně těžké. Opět ulehl na kožešiny a zavřel oči, poddal se té příjemné malátnosti a usnul.

*
První, co Hardiknut spatřil, byl odlesk ohně plápolající na nízkém stropě. Cítil zaschlou krev na svém čele, cítil svoji bolestně zlomenou nohu a náhle mu došlo, kde vlastně je. Vzpomněl si, jak s přáteli spěchal, aby dohonil své spolubojovníky, jak procházeli Průsmykem výkřiků a jak byli napadeni oním šíleným obrem.
Obr je všechny zabil, kromě něho. Hardiknuta si ponechal z neznámého důvodu naživu, ač se vůbec nezajímal o těžká ranění, která mu způsobil. Asi pro něj byl spíše kusem čerstvého masa než čímkoliv jiným. Pamatoval si, jak se již jednou vzbudil. Obr si jej nevšímal, ani když na něj Hardiknut promluvil. Nedal mu najíst, nedal mu napít, jen na něj někdy pohlédl svýma prasečíma očkama. A pak, vzpomněl si Hardiknut, obra cosi znepokojilo. Rozhlédl se po okolí, začenichal, a pak náhle vyskočil a uštědřil mu takovou ránu, až opět upadl do bezvědomí.
A z toho se probral až teď. Pokusil se nadzvednout hlavu a rozhlédnout se. Snad je obr ještě pryč, snad se mu podaří najít nějaký ostrý předmět, přeřezat si pouta a uniknout. Ale vždy» vlastně už není spoután, uvědomil si náhle.
A co to sedí u ohně? To není obr, je to na něj příliš malé. V odlesku ohně spatřil hustý, zcuchaný vous a málem vyjekl překvapením. Co tady dělá trpaslík? Tak daleko na severu přece žádná trpasličí osada není. A tam vzadu leží nějaký další muž, vypadá to, že spí. Kde se tady vzali? Do Průsmyku výkřiků lidé přeci skoro nechodí, tedy pokud… pokud nejsou z Gundiru!
Pocítil mrazivé sevření strachu. Dostal jsem se z bláta do louže, pomyslel si Hardiknut. Určitě budou z Gundiru, a to bych měl možná větší naději s tím obrem. Musím něco udělat hned, vypadá to, že vzhůru je jen trpaslík a jeho druh spí. Kdyby se mi podařilo ho překvapit, tak bych měl ještě šanci.
Hardiknut začal pomalu šátrat kolem sebe, chtěl najít nějaký ostrý předmět nebo alespoň dostatečně velký kámen. Oči přitom nespustil z trpaslíkových zad. Do ruky mu vklouzl kus dřeva, nebo to snad byla stehenní kost, a Hardiknut si ji začal opatrně přitahovat k sobě.
Náhle si uvědomil, že hledí přímo do cizích očí. Chladných, temných očí, které si jej zvědavě měřily. Hardiknut měl pocit, že se mu propalují až do hlubin duše. A pak se ozval tichý, ale rozhodný hlas.
„Draupnere, podívej, náš přítel se probudil...“
Hardiknut, bojovník a veterán téměř tuctu nebezpečných výprav, se rozechvěl strachy.

*
Draupner, šaman Gundiru, seděl u ohně a poslouchal zmatený příběh, který jim vyprávěl neznámý muž. Příběh o tom, jak se ztratil na lovu, jak zabloudil do Průsmyku výkřiků, jak ho přepadl již mrtvý troll. Vlastně ten příběh nebyl ani tak zmatený, dával smysl. A vypadal by docela pravděpodobně, nebýt jedné věci. Toho, že to byla jedna velká lež.
Ano, asi tři dny od průsmyku byla lovecká osada jménem Radigen. Ale lovec z Radigenu by o své vesnici nemluvil jenom jako o „naší osadě“ nebo „svém domovu“, ale zmínil by i její jméno. Ale neznámý se tomu pečlivě vyhýbal.
Dále, existovala nepsané dohoda mezi lovci z Gundiru a Radigenu, že Bílá pláň na sever od průsmyku je pro potřebu gundirských, zatímco radigenští lovili na jihu. Dodržovala se již po generace, byla součástí zdejších tradic. Ne, že by bylo zvěře málo pro obě vesnice a lovci by si navzájem kradli kořist. Pravým důvodem byl spíše fakt, že setkání dvou skupinek ozbrojených seveřanů v tundře nekončilo vždy posezením u ohně a popíjením horké medoviny.
A pokud by chlápek z Radigenu nelovil na Bílé pláni, neměl by tady v širokém okolí co pohledávat. V horách moc zvěře nepřebývalo, a navíc tam byli trollové. Místní lovec by zůstal v lesích a neriskoval krk kvůli mizivé naději na kořist.
A poslední divnou věcí byl cizinec sám. V jeskyni leželo několik mečů s krátkou širokou čepelí, které zde nikdo nepoužíval. Jeho oděv byl sice potrhaný a špinavý po boji s trollem, přesto byl udržovanější mnohem více, než oba rodáci z Gundiru kdy viděli. I jeho vous byl pečlivě zastřižený. Draupner se podíval na svoji záplavu zcuchaných vousů, na Thandarovo divoké strniště, a v duchu je srovnal z vousy neznámého muže. Nemluvě o jeho potrhaném šarlatovém plášti.
Možná, možná kdyby oba druzi před několika dny neviděli vypálené trosky Gundiru a mrtvoly neznámých šarlatooděnců, neměli by takovou nedůvěru k cizím. Ale teď byla otázka jejich přežití mnohem naléhavější než před týdnem, a kromě toho je hryzala touha po pomstě. Jejich oči se setkaly; Thandar tázavě nadzvedl obočí, Draupner kývnul. Zahleděl se na neznámého, a pak najednou řekl to, co mu přišlo na mysl.
„Poslyš, a neslyšel jsi někdy o někom, kdo se jmenuje Valsavis?“

*
Hardiknut vyskočil. Sáhl po svém meči, doposud ležícím u stěny jeskyně, a už běžel k východu z jeskyně. Vyhnul se sekeře vyššího ze svých protivníků a sám po něm také máchl svou zbraní, i když věděl, že nemá šanci zasáhnout. Do cesty se mu postavil trpaslík; jenže než stačil tasit svoji zbraň, Hardiknut jej odstrčil a vyrazil ven. Začal klouzat po zasněženém svahu dolů a doufal, že jeho nepřátelé budou pomalejší než on sám. Mýlil se.
O několik úderů srdce později již stál Draupner na ochozu před jeskyní, v ruce třímaje těžký lovecký oštěp. Pohledem si změřil záda prchajícího Hardiknuta a pak rychlým pohybem, až příliš rychlým na jeho zdánlivě pomalou postavu, oštěp vrhnul.
Zasáhl jej přímo doprostřed zad. Síla vrhu v podstatě přibila Hardiknuta k zemi, stačil jen třaslavě vykřiknout. Ještě sebou na zemi několikrát škubnul, a pak vydechl naposledy.
„První,“ řekl spokojeně Thandar, stojící vedle svého přítele.

*
Poslední paprsky slunce již před drahnou chvílí zmizely za obzorem, když se oba poutníci zastavili k jídlu a odpočinku. Zatímco Thandar rozdělával oheň, hledal jeho trpasličí druh ve svém vaku něco k jídlu. Nalezl jen několik proužků sušeného masa a ztvrdlý kus chleba.
„To jsou naše poslední zásoby,“ zachmuřil se Draupner.
„Možná je ještě něco u mě,“ řekl Thandar, aniž by přestal rozfoukávat oheň. Ten se rozhořel tenkým plamínkem a postupně sílil.
„Není, to jsme snědli ráno.“
„Hmm, máš pravdu,“ přisvědčil Thandar. „Ale zítra dorazíme do Radigenu a tam nám snad něco dají.“
„Jo, jestli už není taky vypálený,“ zamručel Draupner a podal svému druhovi kus masa. Oba se unaveně položili na své kožešinové deky a nechali se vyhřívat příjemným teplem táborového ohně.
Uplynuly již čtyři dny, co zanechali za zády Průsmyk výkřiků. Po delší poradě se rozhodli zamířit nejdříve do Radigenu, varovat zdejší obyvatele a také doplnit zásoby. K jeho bráně by měli dorazit zítra dopoledne, pokud stará Sigurdova mapa nelhala, ale zdaleka si nebyli jistí tím, jak je zdejší lidé přivítají.
Vztahy obou vesnic nikdy nebyly příliš vřelé. Jistě, nikdy nedošlo k přímé válečné konfrontaci. Jenže skutečnou příčinou míru byl spíše fakt, že v obou vesnicích nebylo nic, kvůli čemu by stálo za to bojovat, než vřelé sousedské vztahy. Každá vesnice byla zvyklá starat se sama o sebe a nevěřit cizincům. Obchodní styky mezi nimi byly většinou řídké a nepravidelné.
Přesto se rozhodli do Radigenu jít a riskovat nepříznivé přijetí. Doufali, že náčelníkem Radigenu bude někdo, kdo na ně nebude rovnou střílet, raději si vyslechne novinky a bude ochoten jim případně pomoci. Nemluvě o tom, že by mohli najít spojence.
Oba druhové u ohně mlčeli. Celodenní pochod je unavil natolik, že byli jen rádi, když mohli v klidu ležet a odpočívat. Naštěstí se již nemuseli sněhem prodírat jako na Bílé pláni; chůze zdejšími lesy, ač také zasněženými, byla o poznání příjemnější.
Ráno je vzbudil déš», který se spustil v noci.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Delruth - 10. března 2006 11:41
iko5322.jpg
Juh! Ohodnocení článku ode mě je překlep! :-/
Hodnotím osmičkou. :-)
 
Roneth - 31. ledna 2006 22:19
triquetra_277116.jpg
No já momenálně nestíhám ani založení jeskyně ... moc práce a zkouškové ... po zkouškách snad ...
 
PsychoP - 19. ledna 2006 17:40
falling8927.jpg
Roneth - 18.Ledna 2006 22:37
tak to tedy dává smysl.. na kráse to textu nikterak neubíralo... pokud severskou mytolgii znáš dobře, tak sorry za tu impertinentní poznámku.... mimochodem: do brůža bych se joinnul, ale nemám postavy, ani čas... sotva stíhám ty současné...
 
Roneth - 18. ledna 2006 22:37
triquetra_277116.jpg
Já osobně znám severskou mytologii velmi. Jenže Tvůrce světa a PJ měl bohy své, jen použil jména a utvořil si vlastní pantheon poskládaný z různych knih a světů. Na kráse to snad neubírá ne? Na tomto světě, v této vesnici (X-let před tímto incidentem) se bude odehrávat jeskyně, kterou založím po zkouškovém. Bude stejně surová se stejným počtem padlých, jako tento příběh. Bude krutá jako středověk. Tento článek byl i mírně zamýšlen jako reklama a ukázání hráčům, jaký svět je čeká. Jeskyně již měla běžet, jenže jsem ve velkém časovém pressu.
Děkuji za hodnocení, snad naláká dobré hráče.
 
PsychoP - 06. ledna 2006 16:47
falling8927.jpg
na tohle jsem si musel najít čas a nelituju... co se týče té pasáže kdy "kulička" provolával jména bohů se mi to něják nelíbilo... zabrousil jsi do mytologie Conanova světa a zapoměl jsi na bohy, kteří byli pro seveřany důležitější... (odin, thor, loki apod...) možná to ale souviselo s pozdějším popisem jejich vesnice, kdy bylo řečeno v čem všem se liší od ostatních v okolí... nicméně, tohle bylo jediné co mě zarazilo... četlo se to dobře... jen tak dál...
 
Bard - 05. ledna 2006 13:41
ikonagamma1684.jpg
Tenhle příběh se mi hodně dobře četl. Dost mi potěšily vcelku střízlivé počty padlých, což zde je spíše vyjímkou, a příjemná syrovost, čišící z celého příběhu.
Jediné, co mi nesedlo, bylo to, že v pasáži, kde Thandar našel mrtvého náčelníka, který byl v úvodu označen za jeho otce, chyběly emoce. Mrtvý byl označován pouze za náčelníka. I když se jednalo o chladné seveřany, něco prostě cítit musí.
Taky oceňuju, že je to bez chyb, a co se týče překlepů, všiml jsem si snad jen jediného.
Fakt pěkný a svěží.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066775798797607 sekund

na začátek stránky