Andor.cz - Dračí doupě online

Vločky

Na zem dopadla první vločka...hned po ní další a další....stále dokola...až se půda pokryla bílou přikrývkou. Mráz mi proniká do těla a bodá jako tisíce jehel. Objímá mě, hladí, dotýká se mé kůže, mučí mě, pálí....A vločky...jsou všude okolo....tak krásné, dokonalé....bez jediné chybičky...Mé rty se jich dotýkají...a ony netají...Jsem stejná, chladná....jako led. A prázdná, tak prázdná.
Otevřela jsem oči, rukama odhrnula závoj sněhu. Malé ledové krystalky se mi zabodly do kůže. Horká kapka krve ukápla na zem a nechala pod sebou roztát sněhové hvězdičky. Jediná kapička krve, rudá..jako rubín...jediná v celém bílém království. Pomalu jsem se postavila a prst přiložila ke rtům, zbarvily se do ruda. Na jazyku jsem ucítila kovově sladkou příchu». Zvedl se vítr. Pohrával si s vločkami, které vířily dokola ve složitých spirálách. Poletovaly okolo mě a vytvořily tak clonu. Pohladila jsem její stěnu...ucítila jsem podivné šimrání. Mé rty se pohnuly do úsměvu. lehce jsem je pootevřela. Pak do mě vstoupily...tak chladné a přitom hřejivé, hladily mne a bodaly. Projela mnou vlna bezedné touhy. Strhla jsem ze sebe svůj bílý šat a nechala je prostoupit mým tělem. Vítr mě přijal do své smrtící náruče. Jeho ruce mi podrápaly tělo. Na zemi se objevily rudé květy. Vykřikla jsem rozkoší. Mé tělo se třáslo, ale ne zimou.
Probudila jsem se až ráno. Rány se zhojily a zanechaly na mém těle jizvy. Rty jsem měla rozpraskané a každý pohyb nepříjemně pálil. Cítila jsem se příjemně jako nikdy předtím...jako by ve mě něco rostlo...Oblékla jsem si své šaty a bosky vykročila. Vítr si pohrával s mými vlasy, zdobily je ledové perly. Všimla jsem si, že podivně zesvětlaly. Usmála jsem se, jen tak...pro své potěšení. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy od srdce smála...od srdce ? Je to jen kus ledu, ale kdysi tomu tak nebývalo...Dřív bylo vlastně vše úplně jiné...myšlenky se do mě zabodly jako ledové nože. Vášeň, horko, smích a pak náhle temnota...svět se zatočil...slzy dopadaly na zem v podobě ledových kuliček. Tříštily se o sebe, zvonily... zvuk mnou procházel...svíral mě...dost, ne, musí to přestat. Kousla jsem se do rtu. Nechci vzpomínat, bolí to...tak moc...už chci jen chlad. Vše je pryč..nenávratně...ztraceno. Odhodila jsem to, zničila, poskvrnila. Mou vinou...ale já dovedu odpouštět. Znovu jsem se okřikla. Už dost ! Jsem tu dál...
Nechávala jsem za sebou mělké stopy, hladila jsem chodidly sněhovou pokrývku. Až jsem došla na cestu...sníh byl na ní stlačen, vločky rozlámány. Zdupaly je zástupy lidí. Jsou tak lhostejní...Pomalu se měnily v led...umíraly, aby mohly dát život něčemu novému...jako všechno živé. Pokračovala jsem po ní. Z dálky jsem uviděla kouř...někde tam v dáli plál oheň...někde tam byli lidé. A opravdu, po chvíli jsem dorazila do malé vesničky. Nikde ani živáčka, jen u jednoho ohně se ohřívalo pár mladíků. Nevšimli si mého příchodu. Jeden z nich, s vlasy černými jako uhel, vstal. Vykročil směrem k jednomu z domů. Vyšla jsem mu vstříc. Jeho oči, modré jako nebe, se do mě zabodly. Trhl s sebou překvapením, rty se mu otevřely v němém úžasu. Prstem jsem ho pobídla, a» jde blíž. Neváhal. Rukou jsem mu přejela přes tvář, celý se roztřásl vzrušením. Usmála jsem se a spolu jsme vykročili do sněhové závěje...Holé větve stromů praskaly a vrzaly mrazem. Skoro, jako by i ony cítily bolest...tak jako lidé. Z mladíkových úst vycházely obláčky páry, jak rychle dýchal. Ale jeho tvář byla bez výrazu...odevzdaná...a jeho duše...Četla jsem v ní, když jím projel můj ledový dech...ve chvíli, kdy se naše rty setkaly. Byla plná touhy...touhy smrtelníků...bez citu. Položil mne na zem, hlavu jsem zvrátila do zadu a odhalila tak svou šíji. Zahřál mi ji vášnivými polibky. Pomalu jsme ze sebe sundávali šaty, dokud jsme nebyli úplně nazí. Pak do mě vstoupil, vydechl rozkoší. Objala jsem ho svýma ledovýma rukama a život z něj pomalu vyprchal. Políbila jsem jeho ledové rty, hladila studené tělo. Jeho skelné oči byly stále otevřené, dívaly se kamsi do dálky...Až teprve teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Vyrvala jsem mu srdce z hrudi a nechala ho změnit v led. Cítila jsem se tak krásně a zhnuseně zároveň...zabila jsem...pohřbila ho v ledu....Co jsem zač ? Musela jsem to udělat, něco mi říkalo, že takhle je to správné...Změnila jsem se....tak moc jsem se změnila...
Už ani nevím, kolik jich zemřelo v mém náručí...přicházím se zimou....tančím s vločkami....a zabíjím....ničím lidská srdce, tak, jako kdysi oni zničili to mé...
Sníh, objímá mě, hladí...ležím nahá na zemi a válím se v něm jako zvíře...rozhazuji jej všude kolem...nechávám ho, a» se mě dotýká...tak příjemně mrazí...A vločky, dokonalé a zářivé jako hvězdy padají dál...hledají další oběti a naplňují mě touhou...