Andor.cz - Dračí doupě online

PragoCon 2006

Teda, povím vám, že jsem se tam dostal vlastně docela náhodou. Né že bych omylem nastoupil na vlak, a nakonec se objevil na PragoConu (i když u mě je to velmi reálné), avšak vděčím za to náhodě. Ještě než ve mně všechny ty zážitky vychladnou a než si přestanu připadat, jako bych byl ještě stále v Praze, slíbil jsem, že napíšu, jak se to vlastně všechno stalo.
To jsem takhle seděl jednoho pátečního odpoledne doma u počítače, zrovna jsem si otevřel za nezaměnitelného zvuku otvíráku Radegast, a pustil Call of Duty, když mi začal zvonit telefon. Obvykle telefon při těchhle svatých příležitostech skvěle uvolňující masící řežby nezvedám, ale tentokrát jsem udělal výjimku. Byl to tlustý míra

Zak: „No co je?„
Míra: „Hej, stav se na Svinov, mně jede vlak za dvě hodiny, zajdem na jedno.“

Pravda, jindy bych ho slušně odbyl, navíc když jsem si zrovna otevřel pívo, avšak nestalo se.

Zak: „Tak dobře, stavim se.“

Už tehdy mi začalo vrtat hlavou, kam asi jede. Dopřál jsem si pár doušků do suchého hrdla a pivo ve vší smutnosti zazátkoval a dal do ledničky. (A» už se o mně tvrdí, že jsem opilec, či ne, tak takový, abych jel na nádraží na pivo s jiným pivem v ruce, nejsem, prosím J)
Míra už mě poctivě čekal, když jsem dorazil, a tam jsme po objednání poctivého českého produktu začali probírat, co a jak…

Zak: „A kam vlastně jedeš nebo co?“
Míra: „Do Prahy, vole.“
Zak: „Do Prahy? Co tam?“
Míra: „Je PragoCon. Je tam i Zub, Havířováci, a hafo Andořanů.“
Zak: „Hmmm…Škoda, že jsem o tom nevěděl dřív.“
Míra: „Tak pojeď, ne?“
Zak: „Že by?“

Už v té chvíli mi vyvstala v hlavě otázka, kterou známe dobře všichni… Co kdyby? A vskutku, zajeli jsme na ÚAN, Míra si tam koupil jízdenku, a jeli jsme ke mně. Pustili pár videoklipů, já si dopil rozpité pivo, snědl jsem svůj i Mírův oběd, který mu matka dala, a špekulovali jsme dál. Za dalších deset minut už jsem přesvědčil matku, abych jel, a sprchoval se. Za další čtvrt hodinu jsem již seděl sbalený v tramvaji a smiřoval jsem se s tím, že v Autobuse bude prostě plno. Nebylo.
Cesta probíhala velmi uvolněně, cestování Student Agency autobusy je vskutku pohodlné. Dokonce jsme si i trošku utáhli z Vaiwíka přes telefon….

Zak: „Čau Vaiwo, tady Zak. Nezajdeš do hospody?“
Vaiwa: „Ale já jsem teďka v Praze, na PragoConu…“
Zak: „Ahá…No a půjdeš?“
Vaiwa: „ Počkej, ty jsi v Praze??!!“
Zak: „Mno, zrovna sedím v autobuse do Prahy.“

Shlédli jsme pár filmů, obsluhující slečnu, a po šesti hodinách, kdy jsme střídali posedávání s vrtěním, jsme stanuli na nádraží Florenc . Míra, jakožto někdo, kdo chtěl ukázat, že je světa znalý, nás zavedl do metra. Po krátké instruktáži ve stylu: “Kdybychom potkali revizora, tak zdrhej.“ nám před nosem ujelo poslední metro. Vydali jsme se tudíž noční Prahou na cestu. Cesta probíhala věru dobře, probírali jsme místní nářečí, taxíky, hustotu osídlení menšinami a jiné věci. Dostali jsme se, neptejte se mě jak, až k Vltavě, odkud jsme po břehu, při debatě o zajímavých historkách, jak jinak, U Vltavy došli až k Karlovu Mostu. Prošli jsme se sem a tam, a pak k Národnímu muzeu. Tam jsme potkali dvě sličné pražské slečny, jež nás ochotně seznámily s tím, že jsme ztraceni, by» naše cesta vypadala sebenadejněji, (aneb: Někde přeci dojít musíme.) a vysvětlily nám, kudy jít. Po povídání přes mobilní telefon s Vaiwou ve stylu:

Vaiwa: „Kde jste?“
Míra: „U nějakého billboardu, *ukají tu dvě bedrunky.“

Nakonec jsme se dostali až na místo, kde jsme potkali dobrých pár známých a spolu s nimi se vydali na místo. Po počátečním šoku, kdy na nás vyloudili tři sta za registraci, a naše výdaje za cestu se tímto skoro zdvojnásobily, jsme zašli po šipkách do místnosti Andor. Tam už vysedávala pěkná řádka Andořanů, všemožného zastoupení. Po uvítání jsme se tak nějak rozprchli do všech stran. To bylo asi okolo půl třetí ráno. Za hodinu následovala cesta mě a Míry, kdy jsme hledali hospodu. Když jsme se s nepořízenou dostali před budovu PragoConu, rozhodli jsme se, že zajdeme alespoň do Delvity. Když jsme se dostali tam, zjistili jsme, že ji otevřou až za hodinu. To nás přinejmenším potěšilo. Pátek byl věru klidný den, zahráli jsme pár společenských her, popovídali si a zabydleli jsme se. Ani jsem se nenadál a už svítalo. Nastal druhý den. A také ruch. Celou sobotu byl pěkný ruch, spousta lidí, s kostýmech, bez kostýmů, a bůh ví s čím vším ještě. Andor držel velmi poctivě spolu, a ráno jsme si usmysleli, že uděláme přednášku. Naučili jsme se pár her, jako jsou Vikingové, oblíbená hra Squopa, kterýžto tam skvěle uplatní svou přirozenou vizáž a zjev. A pár dalších skvělých her. Odpoledne jsme se ujali věci, a spolu s Bajčou jsme probrali záležitosti ohledně přenášky. Vlastně už ráno, protože se nám ani jednomu nechtělo spát a skvěle se s ní povídá. Odpoledne jsme to přetlumočili Feí a Thulďovi a bylo rozhodnuto, abych sepsal nějakou jeskyňku maličkou....

"POZOR POZOOOR!!"

Ozýval se křik maličké hobitky, oznamující Andorskou přednášku. Kdokoliv říká, že Andor se v té hromadě spolků ztratil, tak opravdu špatně viděl, připadalo mi, že to tam dýchalo tak trochu, mimo jiné, atmosférou Andoru... Navíc ta Eskelova pěkná výzdoba, moc pěkné plakátky apod....

Přednášející se nervózně poškrábal na bradce, odkašlal si, aby trochu uvolnil hrdlo stažené nervozitou, a spustil, snaže se mluvit nahlas...

Byl tichý letní den, řev orla zněl v korunách stromů...EÉÉ-EÉÉ!!...

Ozval se smích, přednášející ještě přidal na hlasitosti...

A slunce pražilo na vyprahlou zem. Ve stínu stodoly krčila se tam postava. Její shrbené tělo překrýval pláš» s kapucou, krčila se nad kotlem a něco vařila.

Před tabuli docourala se hobitka a postavila se k odpadkovému koši, aby v něm začala zaujatě míchat...

Vřící směs spokojeně bublala a vypouštěla jedovaté páry. Zpoza kapuce trčely jen prameny rozcuchaných vlasů. Do stánu stodoly zavítal utrmácený muž, poutník, jenž spočinout tam chtěl.

Objevil se Delík a statečně začal hrát....

Muž měl na sobě prostý šat, upocený a ušmudlaný. Zplihlé mastné vlasy mu zavazely ve výhledu. Pohybem ruky je upravil a se slov: "Zpropadené horko!" se prvně pořádně rozhlédl. Spatřil onu postavu a vykřikl: "Bože! To jsem se lek. Co jsi zač a co chceš?" zamračil se a zamžoural, neb stínu nebyl zvyklý. Postava mlčela, jen dál míchala svůj lektvárek. Přistoupil pomalu, nejistě k postavě a opatrně jí položil ruku na rameno, aby ji otočil. Postava se otočila. Stařena, slepá, oči bílé jako sníh, bílé vlasy až na ramena a vrásčitou tvář děsivou. Muž ustoupil a děsem vykřikl.

Vtom vypravěč vydal vyděšený výkřik...

Stařena vytáhla podivnou dýku a s krutým smíchem ji vrazila muži do těla. Muž znovu vykřikl a zavrávoral. Stařena se stáhla ke kotli a šklebila se, plna kruté radosti. Mužem projela bolestivá křeč, popadl se za ránu a klesl do kolen. Pak se naposledy zatřásl a padl k zemi mrtev. Avšak křik zaslechl muž. Vysoký, šlachovitý, opálený Jinoch v dlouhém plášti s přísným pohledem. Vtrhl do stodoly a rozkřikl se: "Stůj, ty zlá stařeno! Čarodějnice!" a ihned zpoza pláště vytáhl odznáček své církve. Stařena sebou trhla a opřela se zády o kotel, lapajíc po dechu. "Vymítám tě, vymítám tebe a tvé zlo, ve jménu všeho svatého!"
Stařena se třásla a dusila se dál. On přistoupil blíže a odznak namířil a natáhl k ní. Stařena sebou naposledy cukla, její démoni ji opustili. Muž si odplivl a naposledy si její tělo změřil pohledem. Takových, jako je ona, je v zemi Andorské mnoho, a zlých duší čím dál víc...

Publikum spokojeně zatleskalo a alespoň jednomu muži spadla starost ze srdce. Ta nervozita! Přednášku dále vedl Tholdrin a Eskel, občas mu do toho sice kecl Face, Delík a jednou Zak, ale byly to myslím podněty ceněné a vhodné. Jak jsem pozoroval lidi, rozhodně nevypadali, že se nudí. Tak přednáška nakonec skončila a těch pár lidí, kteří byli neandorského původu a které byste spočítali na prstech jedné ruky a ještě si mohli jeden amputovat, se rozešlo po svých. Alespoň jsme se pobavili. A věru, na PragoConu nebylo o zábavu nouze. Natrénovali jsme hru na Idioty, a pak to šli uhrát do playingové místnosti. Mno, pohledy hrajících stály za to, věru. Také jsme se projeli na traktoru, vymysleli soutěžní Vikingy, zatočili, zaházeli, zaklábosili a byl zde zase večer...
Otevřelo se pár piv, víno, Jupí drink, a bylo fajn. Byl jsem požádán, abych zabubnoval při točení, a samozřejmě, posilněn pivem, jsem o sobě nakukal, že jsem Virtuóz, že bubnovat umím, a umím to skvěle. Věděl jsem, kde se do toho má bušit a myslel jsem, že to stačí. Naštěstí můj nedostatek rozpoznalo jen těch pár lidí, co měli hudební sluch a nesoustředili se na představení, které, ač bylo krátké, bylo pěkně energické a celkem i mělo š»ávu. Poté následoval, s malými přestávkami, dobrých 30 minut dlouhý boj o dlažku. Jednalo se o vysoce RP hraný Pseudo-Larp Osadníků, kdy osadníci, nehledě na ztráty v cizích řadách, chtěli osídlovat tu nejlepší dlažku. A že to věru klouzalo... ;)
Flákat se, flákat. To by nám šlo... Říci jasně, co se dělo, se nedá. Člověk byl chvíli tam, pak zase tam, chvíli si povídal s úplně cizími lidmi (musím říct, že na PragoConu všeobecně panovala skvělá atmosféra), jindy zase pařil nebo se snažil někde na schodech dohnat spánek. Neděle byla ve znamení úklidu, celé ráno se jaksepatří pařilo, pak se uklízely plakáty a nakonec hrálo pár herních Bojůvek (Hobit Copyright) a pomalu se šlo domů. Jak náhle PragoCon začal, tak skončil. Člověk byl náhle o sedm set chudší, o 35 hodin nevyspanější, o půl kila chudší z nedostatku jídla, ale na tváři měl spokojený úsměv. Braly se snad na PragoConu nějaké drogy? Pokud považujete pobyt s přáteli za drogu, budiž :)
Dle mého subjektivního názoru není nad to strávit víkend s přáteli a bavit se tak uvolněně, jak tomu bývá na akcích, kde se sejde andorská komunita.
Díky vám vše za účast, jste skvělí!