Andor.cz - Dračí doupě online

Podkoní

I.

Jmenoval se Er?n. Jeho příběh začal, když jednoho dne do hospody jeho otce zavítal cizí dobrodruh ze vzdálené země... Jistě, denně do jejich hospody zavítal někdo cizí, i dobrodruh, avšak tento změnil celý jeho dosavadní život.
Hospoda jeho otce, šenkýře Übera, byla po celém kraji vyhlášená svou pohostinností, svým pivem a slavným "Čmoudovým smažákem", což byla smaženice z hřibů, připravovaná sedmnáctiletým Er?nem. Žili v měste zvaném Minsk, severském městě plném sněhu a dlouhých zim, a také proslulým Templářským řádem, jenž tam sídlil. Obchod vzkvétal, dováženo bylo trpasličí pivo, i suroviny, jak na Čmoudový smažák, tak na jiné speciality, avšak i tak měli dost peněz nazbyt.
Matku ani sourozence Er?n neměl, pracoval se svým otcem a mladou děvečkou s nádhernými dlouhými vlasy jménem Janet v hospodě sám.

***

Rozklepl vajíčko a obsah skořápky vylil na rozpálenou pánev. Ihned se to začalo smažit, a když tam přihodil hrst sušených hub, rozlehla se kuchyní nádherná vůně. Pak ho čísi ladná ruka objala zezadu kolem pasu a ucítil, jak se k němu přivinula. Položila mu bradu na rameno, aby mu mohla pošeptat do ucha, a její vlasy ho lechtaly na temeni hlavy. Cítil její pevné poprsí, a smaženici v tu chvíli bral čert.
"Je tady nějaký pán a chce, abys ho obsloužil výhradně ty. Prý o tobě slyšel a je na tebe zvědavý, broučku..." pošeptala mu svým malebným hláskem a přidala mu nakonec na ucho něžný polibek.
Er?n se otočil a objal ji. Měla tak nádherné oči, stále ještě nemohl uvěřit tomu, jaké měl štěstí. Janet... Jméno pro bohyni krásy. To se mu honilo hlavou, když ho naposledy pohladila po tváři a šla zase pracovat. Chvíli ji sledoval, jak odchází, a nevěděl, jestli se mu tak motá hlava kvůli ní nebo houbám... HOUBY!! Er?n se rychle otočil a začal seškrabávat škvařící se houby od pánve, které se tam už začaly lepit.
V hospodě posedával vysoký opálený muž, na které byly v té hospodě zvyklí. Věru, nelišil se od ostatních dobrodruhů ničím, co by již neviděli. Ramenatý, přísný zjev, oblečen v obnošeném oblečení, vedle něj u lavice se válel vak plný výstroje, dlouhý mírně zahnutý meč. Měl holou hlavu a modré oči, jako moře, divoké jako příboj. Nad levým obočím až na vrch hlavy se mu táhla dlouhá, růžová jizva. Zřejmě památka na nějakou šarvátku. Ruce měl položené na stole a hrál si s jednou z rukavic, které měl. Prohlížel si ji a čekal na toho hocha.
Až se objevil ve dveřích, vedoucích do kuchyně. Otřel si ruce do zástěry, usmál se na servírku a vydal se k němu. Byl na svůj věk celkem vysoký, dobře stavěný a hladem netrpěl. Měl velmi krátké vlasy, nezvykle světlé barvy, jako mají nájezdníci, opečovávanou bradku a hnědé oči plné vychytralosti. Přesně tohle hledal. Er?n přišel až k němu a krátce se kývl na pozdrav, až promluvil. Mluvil uvolněně, evidentně se ho nebál... To bylo dobře, moc dobře, pomyslel si.
"Prý vás mám obsloužit, pane. Co si dáte?" byla to fráze, řečená stokrát za den, přesto v ní byla jiskra a zápal.
Muž se mu zadíval do očí, a pak promluvil. Jeho hlas byl hrubý, jako hlas velitele vojska nebo otrokáře. Vznešený i přísný. "Dones mi pivo a Čmoudovou smaženici a zavolej mi svého otce, chci s ním mluvit."
Er?n se podivil, ale přikývnul a odešel. U baru pak krátce promluvil s svým otcem, mezitím kývl na onoho muže, a zase odešel do kuchyně. Ještě než Über přišel za tím mužem, všiml si, že za ním zmizela ta servírka, zašla do kuchyně.

***

Její rty byly jako pohádka. Nemohl se jich nabažit. V tu chvíli mu bylo jedno, jestli se mu pálí smaženice, jestli na něj čekají hosté, nebo že otec se bude zlobit. Teď byla středem jeho vesmíru. Tiskla se k němu, jako by se bála, že zmizí, že se jí vysmekne a vypaří se jako pára. Ach, jak Janet byla vášnivá... Pak najednou povolila a odtáhla se od něj.
Er?n otevřel oči, aby zjistil, co se stalo. Odtáhl ji od něj jeho otec. Mračil se a byl naštvaný. Janet se začervenala a rychle si šla zase po svých.
Überin se podíval na svého syna a promluvil."Ten muž se jmenuje Ronald. Rytíř Ronald. On a jeho družina shánějí kuchaře. Půjdeš do světa na zaučenou, synku. Projdeš s nimi jednu výpravu, dostaneme peníze, a ty možná čestné uznání rytíře. Pak se budeš moct s Janet vzít. Ale do té doby!!" vztyčil mu jeho otec před obličejem ukazováček, aby ho varoval.

***

Od ohně se ozval sborový smích. Tu povídku, jak se k nim dostal, měli nejraději. Er?n přiložil do ohně další větev a zkontroloval, jak se vaří jeho polévka. Byl to už týden, co cestoval s rytířem Ronaldem a jeho družinou, a nemohl si stěžovat, že by to nebylo ucházející. Cestovali na koních, po nocích pili a vyprávěli příběhy, a nic je neohrozilo. Když projížděli nějakou vesnicí, byli vítáni jako hrdinové. Akorát o jejich úkolu nikdo nemluvil. Er?n si začínal myslet, že jenom putují po kraji jako nějaká hlídka. Bláhový to hoch. Následujícího dne se dozvěděl, co to bylo za výpravu...

II.

Er?n se spokojeně rozhlédl okolo. Bylo mu příjemně, kořala ho hřála, připadal si jako opravdová součást toho spolku... Přitom jediné, co měl na práci, bylo hřebelcovat koně, vařit, a občas pobavit nějakou historkou. Muži ho měli rádi, vařil skvěle, byl pracovitý a znal mnoho zajímavým příběhů. Říkali mu Podkoní.
Polévka byla hotova, proto všichni natáhli své misky a Er?n jim všem naložil. Byli to vesměs samí muži, Er?n byl nepochybně nejmladší, byl jediný, kdo zde byl na zaučenou.
Samotný rytíř Ronald byl vyrovnaný a moudrý muž, vždy jen v čele, záda rovná jako pravítko, a vzhlížel na krajinu. Vedle něj jel vždy mladý Drauk. "Mladý" sice byl, avšak i tak byl o 4 roky starší než Er?n a s družinou už nějakou chvíli cestoval. Nesl vždy hrdě vztyčený prapor, na němž byl vyobrazen na plátně rudý štít na modro-bílém poli. Ronald byl rytíř Řádu rudého štítu...
Bylo tady dalších pár mužů, celkem 7, takže celá družinka čítala 10 mužů. Vesměs byli stejní, ve svých teplých oblecích, nebo» rána a noci byly prokřehlé a chladné, na hlavách čapky z králičí kůže, a všichni byli hluční a veselí.
Er?n si ani po týdnu nedokázal pořádně zapamatovat jejich jména. Moc se o nich nebavili, bylo to samé: Kapitáne, desátníku, rotmistře... Er?novi to ale nevadilo... Myslel jen na to, až se vrátí domů a za peníze, které mu Ronald dá, vystrojí s Janet svatbu a bude už jenom s ní. Mimoděk tiskl v ruce malý přívěšek, který mu dala. Byla na něm bohyně Rhéa, bohyně lásky a zamilovaných.
Polévka byla rozdána, králíkem, který se na ohni pekl, se obsloužili muži už sami, a tak se Er?n díval do ohně až usnul. Sladká Janet...

***

Ráno ho probudilo řinčení zbraní a výkřiky. Byl už na to zvyklý. Pootevřel oko a uviděl, jak muži trénují. Bylo to tak každé ráno.
Er?n ležel zachumlán v kožešinách u vyhasínajícího ohně, stále však plného žhnoucího dřeva, a pozoroval trénující muže. Byl z tréninků omluven, nebo» on nebyl jako jediný bojovník. Osm jich trénovalo a sám Ronald na ně dohlížel. Jak dotrénovali, sbalili se a vyrazili dál.
Tak tomu bylo každého dne. Ani nevěděl, kam vlastně jedou. To byla další z věcí, které mu nikdo nechtěl říct. Vždy jen něco zabručeli nebo ho odehnali mávnutím ruky. Er?n si sbalil kožešiny, pomočil spolu s Draukem oheň a uhasil ho tak, nasedl do koně a rozjel se za ostatními.
Jeho koni říkali "Ovce" , nebo» byl malý, spíše aby hodně unesl, než aby byl rychlý, a taky měl tak podivně zachumlanou a hustou hřívu. Ale byl spolehlivý a pohodlný. To Er?novi stačilo.
Toho dne jeli asi pět hodin, až zastavili. Byla asi jedna hodina po poledni.
Er?n začal už automaticky rozhrabávat zem, aby připravil místo na ohniště, ale Ronald ho zastavil slovy: "Podkoní... Dnes se najíme studeného oběda. Oheň by přilákal nepřítele."
Er?n se zarazil. Slovo "nepřítele" ho zamrazilo jako led. Mimoděk se rozhlédl a začal přemýšlet. Možná celou dobu jeli sem, utkat se s bůhvíjakým nebezpečím. Najednou se necítil tak bezstarostně a bezzpečně jako uplynulý týden. Když pak připravoval studené jídlo, mimoděk si nechal za pasem nůž, jako by ho měl ochránit.
Nedalo mu to, a tak zašel při obědě za Ronaldem. "Pane? Smím se na něco zeptat? "
Ronald se na něj podíval. Žvýkal zrovna chleba, ale i tak s plnou pusou promluvil. "Dělá ti starosti to, co jsem řekl, a přišel ses zeptat, jak to doopravdy je," promluvil a opět se zadíval na obzor.
Er?n přikývl a opět promluvil. Jeho hlas nezněl tak jako v té hospodě. Byl pln obav..."Ano, pane... Jestli se chystáte bojovat, nebudu vám platný, a vůbec, kam jdeme a co je to za nebezpečí?" Chtěl se zeptat na mnoho věcí, když k Ronaldovi šel, ale nyní z něj vypadlo pouze tohle.
"Budeš se držet vzadu a budeš postupovat s námi. Nikdo od tebe neočekává, že budeš bojovat. Buď klidný," řekl Ronald a kývl hlavou směrem, kam se celou dobu díval.
Er?na předtím nenapadlo podívat se tím směrem. Udělal to nyní. Před nimi ležela asi hodinu cesty klusem malá hora.
"Doupě nějaké bestie?" zeptal se Er?n a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Mnohokrát slyšel vyprávět o Trollech, o zlých skřetech a jiných bestiích, avšak nikdy ho nenapadlo, že bude tak hmatatelně blízko takového nějakého doupěte...
"Stará šachta. Horníky tam něco nebo někdo povraždil. My máme jenom zjistit, co to bylo, a popřípadě se s tím vypořádat. Je to prosté... Ronald se podíval Er?mu do očí. Bylo v nich nevýslovné odhodlání a plamen odvahy. "Není se čeho bát, Podkoní."
Er?n na to jen kývl a beze slova odešel na své místo. "Rhéa mi pomáhej," řekl si v duchu, div přívěšek v pěsti nerozdrtil.

***

Po obědě následovala hodina jízdy, až stanuli všichni muži před velikou důlní šachtou. Er?n byl jakoby ve snu. Nechtělo se mu věřit, že tam polezou.
Jeho obavy se ještě prohloubily, když muži poslézali z koní a začali se navlékat do zbrojí. Kontrolovali části svých výstrojí jako řezník své maso nebo truhlář nový stůl. Měli nádherné vybavení, hodné rytířů, plátové zbroje zdobené stříbrem, dlouhé meče a štíty. Štít Ronalda byl nejimpozantnější. Měl tvar kapky a byl ozdoben rudě.
Er?n zpovzdálí pozoroval muže, jak si navzájem zapínají hrudní kyrysy a pomáhají si do zbrojí. Těkal očima z jejich mečů u pasu ke svému noži. Potil se a srdce mu bušilo jako splašené.

***

Světlo pochodně pomalu zaplavovalo zatuchlou chodbu. Na zemi se válelo staré náčiní, kusy hornin a prach. První šel Drauk, pochodeň držel vysoko nad hlavou a obezřetně se rozhlížel okolo. Hned za ním byl rytíř Ronald, dalších pět mužů, pak Er?n a zbytek, který dával pozor na jejich záda.
Er?n si připadal tak nevýslovně bezmocný, měl jen pochodeň, a vůbec nechápal, proč nemohl počkat venku s koňmi. Pak narazili na první tělo. Byl to starý horník, a byl už v pokročilém rozkladu. Už jak se k němu blížili, zatuchlina byla čím dál silnější. Er?n to nevydržel a pozvracel si kalhoty. Bylo mu špatně z žaludečních štáv, ale už neměl co zvracet. Byl zabit nějakou zbraní, o tom nebyl pochyb, ale kvůli stáří mrtvoly již nedokázal stopař určit, co to bylo za zbraň. Ronald zadrmolil něco o skřetech. Er?novi přeběhl mráz po zádech.

***

Posedával na skále a odpočíval po obědě. Přemýšlel nad tím, kdy sesadí šamana a sám konečně stane na jeho místě. Jeho zelená mastná kůže se matně zaleskla, když na ni dopadlo světlo pochodně. Skřet. Světlo, na které nebyl zvyklý, jej na chvíli úplně pohltilo. Pak už jen zasvištění, rána a tma. Tma a ticho. Cítil pod sebou mokro. To byla kaluž jeho vlastní krve.

***

Skupina narazila na prvního skřeta. Byl ověšen podivnými korálky, a zřejmě odpočíval. Na skupinku reagoval tak, že něco vyprskl a zakryl si oči rukou. Ronaldovi trvalo zareagovat jen zlomek vteřiny. Hned byl u něj, s taseným mečem, a jedinou ranou ho poslal k zemi. Er?n byl ještě bledší než před chvílí. Říkal si: "Bože! Potkali jsme skřeta! SKŘETA!! Kolik jich tu asi tak je, určitě na nás číhají, proboha!" Neměl daleko k tomu, aby se otočil a pelášil pryč, jak jen by to šlo.
Dostali se až do veliké místnůstky, kde je světlo, pro ně tolik potřebné, prozradilo...

III.

Ozvalo se zadrnčení, svistot, a do Drauka se zaryl šíp. Ozval se hrdelní rykot, jak zařval bolestí, a padl do kolen. Upustil pochodeň a popadl se za krk. V druhé chvíli začal chrčet a vydávat podivné bublavé zvuky a z úst mu tekl pramínek krve.
Všichni muži jako jeden tasili meč, jen Er?n by si přál být zrovna někde úplně jinde.
Drauk padl na břicho a šíp, který měl v krku, mu vyrazil druhou stranou hlavy ven.
Ronald sáhl do mošny u pasu, vytáhl flakónek s kusem látky u hrdla, zapálil jej o pochodeň ležící na zemi a hodil před sebe. Láhen se rozbila o jakýsi stín a ihned vzplanula v ohnivé kouli. Úplně pohltila čtyři ze skřetů před muži, kteří už se na ně téměř neslyšně hrnuli, nebýt těch odporných pazvuků. Poskytli tak dostatečné světlo pro muže, aby se mohli bít, a dostatečný puch spáleného masa pro Er?na, aby se začal znovu pokoušet zvracet.
Utvořili kruh a začala řež. Rytíři byli velmi sehraní, dobře trénovaní, takže jim šla práce od ruky jedna báseň. Er?n skončil na zemi, tiskna si hlavu rukama. Pochodeň, kterou držel, už dávno zahodil do davu skřetů, a teď si přál, aby to vše skončilo tak rychle, jako to začalo. Slyšel pravidelné řinčení, bolestivé výkřiky skřetů, avšak ani jednou neslyšel nějakého rytíře křiknout jinak než zuřivě.
Pak ucítil těžký náraz, který jeho hlavu narazil na zem a rozbil mu nos. Padl na něj zády jeden z rytířů. Er?n se zpoza těla vymanil a podíval se na něj. Muž na něj upíral svůj mrtvý zrak. Byl na místě mrtev.
Er?n váhavě zdvihl jeho meč. Byl těžký, napadlo ho, jak jenom můžou s nimi tak obratně zacházet. Otočil se tam, odkud rytíř padl, a neuvěřitelnou shodou náhod mu na meč naběhl jeden skřet, který chtěl jejich kruh rozbít a dostat se jim do zad. Jeho měkké tělo na meč zajelo jako nic, ale Er?nem to otřáslo. Vyděšeně padl na záda a pustil jílec meče. Skřet před ním se zmateně podíval na díru ve svém břichu, a pak na Er?na. Jeho odporné žluté oči značily snad překvapení.
Ronald se na chvíli otočil, aby se podíval, co se za ním děje. Zrovna u sebe neměl žádného skřeta. Jeden z jeho mužů ležel již mrtev na zemi, avšak skřetů již pobili tucet. Jeden ze skřetů se jim dostal do zad, ale Er?n mu bůhvíjak zarazil meč do břicha. Ronald si pomyslel, že je škoda, že mu neposkytli výcvik.
Skřeti se začali zděšeně stahovat pryč. Rytíři vykřikli nadšením a začali zjištovat, co všechno jim chybí.
Ronald s Er?nem zatřásl a cosi na něj rychle promluvil, ale Er?n mu nerozuměl. Díval se za něj. Ve světle hořících mrtvol před nimi rozeznal obrysy nějaké bestie. Byla dobré tři metry vysoká. Er?n ztuhl, a Ronald se otočil. Ihned popadl meč a křikl na muže. Tomu již Er?n rozuměl...
"TROOOL!!!"
Veliká postava se k nim rychle blížila. Byla odporně pokřivená, shrbená a polonahá. V rukou třímala veliký kus podpěry stropu, které tu byly z velikých kusů dřeva. Muži se té bestii postavili čelem. Zbytek si Er?n pamatuje již jen jako útržky....

***

...Vypadl mu z ruky přívěsek. Oči upíral na Trolla...
...Muži vykřikli a rozeběhli se bestii vstříc...
...Našel přívěšek a zase zdvihl oči, aby se podíval. Ležel jako ochromený, nemohl vstát, nemohl dělat nic...
...Troll se ohnal a jeden z mužů vylétl do vzduchu. Narazil do zdi a sesunul se k zemi mrtev...
...Muži se začali rozmís»ovat a dorážet na trolla...
... Uslyšel za sebou rámus, otočil se...
... SKŘET!! Pokusil se vykřiknout, ale hrdlo mu vyschlo a vyšlo z něj jen poděšené vypísknutí....
...Pevně sevřel přívěšek, v druhé ruce meč. Skřet se blížil. Troll za ním zařval bolestí...
...Skřet ho bodl do břicau. Pocítil ostrou bolest a poprvé vykřikl. Ta bolest! Byla k nevydržení...
...Ležel bokem na zemi. Díval se na svou ruku. Zelená mastná ruka mu z ní páčila jeho přívěšek...
...Ach, sladká Janet...

***

Leštila zrovna sklenice a nebylo jí do zpěvu. Byl pryč již příliž dlouho. Byla celá utrápená. Vždy, když do hospody někdo vešel, dívala se, jestli to není on. Až jednoho dne tam vskutku vstoupil rytíř Ronald.
Ano, už je doma! Rytíř přišel napřed! Nechala sklenici sklenicí a vydala se rychle k němu. Položila ji na pult tak nešikovně, že zavrávorala a spadla na zem, kde se rozbila. Janet tomu nevěnovala pozornost. Přišla až k rytíři. Jeho tvář zdobil nový šrám.
Vztáhl k ní ruku. To Janet překvapilo, naklonila hlavu na stranu, zamračila se. Jak se přestala smát, rytíř div smutkem nepadl. Cosi ho trápilo.
Natáhla dlaň, celá zmatená...Ne, to nemůže být... Kde je?? říkala si, nechtěla ani na okamžik pomyslet, že by...
Ronald jí do natažené ruky dal její přívěšek. Janet se na něj nevěřícně podívala. Připadala si jako ve snu, necítila se vůbec živá, hlava se jí motala...
Pak na její ruku, na dlaň, ve které držela přívěsek, dopadlo něco vlhkého. Slza. Nyní brečela, aniž by o tom věděla, a slzy jako hrachy se jí kutálely z pohledné tváře jedna po druhé. Podlomila se jí kolena a vykřikla bolestí. Její milovaný už není. Už nikdy ji nebude hladit ve vlasech, jak to dělával dříve. Už nikdy jí nebude nic šeptat. Už nikdy ji nevezme za ruku. Její Er?n.

***

Hospodský, zdrcený žalem, zavřel hospůdku a odebral se do důchodu. Za peníze, co ušetřil, žil až do smrti. Do roka zemřel žalem...

Janet už nikdy žádného přítele neměla. Pár minut po tom zjištění si vzala život střepem sklenice v kuchyni, na místě, kde se s Er?nem před výpravou loučila, tam spočinula. Trvalo půl hodiny vypáčit jí z křečovitě mrtvolné ruky ten přívěsek. Byla pohřbena společně s ním.

Rytíř Ronald odmítl veškeré zásluhy za tuto výpravu, nazval ji Er?novou výpravou a odebral se na odpočinek. Slíbil si, že už nikdy nechce nikde ztratit muže.