Andor.cz - Dračí doupě online

Sněžilo. Hustě sněžilo. Všechno kolem bylo bílé a zvláštně krásné. Quintus jel pomalu, moc toho neviděl a jeho kůň asi taky ne, protože právě narazil do stromu.
„Je krásně, nemyslíš, Althee?“
„Jo, skvěle! Mám z toho všeho už pěkně namrzlou prdel. Zapomněl jsem si vzít spoďáry. Jestli onemocním, tak mě matka zabije! Je mi zima!“ odpověděl Altheus a tvářil se při tom dost otráveně. Vlastně se na Quinta zrovna podíval, jako by ho chtěl usmrtit zaživa.
„Copak v tobě není ani trochu poezie?“ divil se Quintus. „Stačí se jen rozhlédnout a pomalu si vychutnávat krásu zimy.“
„Jestli je na zimě něco krásnýho, tak si právě teď slezu z toho koně a ojedu ho! Jo, pěkně mu dám do té jeho čárky!“ Na chvíli se odmlčel a měl při tom trochu stupidní výraz…jako obvykle, když se snažil přemýšlet. „Já mám vlastně hřebce, aha. No, však já už si poradím,“ prohodil ještě a vypadal, že je se sebou spokojen.
Quintus se na něj jen jaksi opovržlivě podíval a nevypadal, že by ho to pobavilo.
Najednou se však oba zastavili, jejich oči se upřely na jediné místo – na paloučku se tiše páslo stádo měklounů. To jsou dost zvláštní živočichové. Vypadají trochu jako prasata, jenomže mají místo jednoho rypáku tři, jsou o něco menší a mají většinou holou, mírně namodralou kůži. Jsou to primitivní zvířata - pasou se, i když sněží.
Quintus prudce zastavil svého kráčejícího koně, ladně z něho seskočil, ale náhle zmizel pod sněhem. Koně totiž právě stáli na lávce přes nějaký potok a Quintus si toho zřejmě nevšiml.
To je ale debil! pomyslel si Altheus, seskočil ze svého hřebce a jal se hledat svého druha.
Na druhé straně potoka zbyl po Quintovi jenom klobouk, takže nebylo těžké ho najít. Horší bylo, že měl promočenou snad i kostní dřeň a klepal se zimou, ale v ruce svíral něco zlatého. Altheus to bezmyšlenkovitě strčil do vlastní kapsy a doufal, že na to Quintus zapomene…přece jen by to mohl někde dobře prodat… Odvlekl ho na lávku, kde ho jakž takž zahřál koňskou močí. Pak z něj všechno svlékl, aby náhodou nezmrznul a…rozdělal oheň. Altheus byl totiž zkušený zálesák a vždycky měl u sebe otýpku suchého dříví, pár větví a podobné maličkosti. Usadil Quinta k ohni a sám šel ulovit nějaké ty měklouny, aby měli něco k snědku. To nebylo nijak namáhavé – když se k nim Altheus přiblížil, všichni sebou plácli do sněhu, aby dělali mrtvé a zmátli tak vetřelce…po chvilce už to pár z nich dělat nemuselo – byli totiž opravdu mrtví. Posbíral tedy ulovené měklouny, vykuchal je a uvařil večeři.
Zbytek večera strávili u ohně, nebo spíš Altheus čekal, až Quinta dostatečně unaví skládání básní, popíjení pálenky a vyřvávání s loutnou v ruce.
Když se konečně povedlo, začal si prohlížet onen zlatý předmět, který Quintovi vzal. Byl to zvláštní přívěšek na ještě zvláštnějším řetízku. Řetízek měl spirálovitou strukturu a skládal se z několika vláken, která byla sama o sobě velmi tenká. Přívěšek byl oválného tvaru, a jak Altheus po delším zkoumání zjistil, byl otevírací.
Bylo na něm něco kouzelného. Když si ho Altheus prohlížel, měl pocit, že ho přívěšek někam láká. Dokonce měl nutkání tam Quinta nechat a vydat se směrem, který mu přívěšek vkládal do srdce. Althea to udivilo, a protože se ještě s ničím takovým nesetkal, raději ho nezkoušel otevřít. Quintus byl bard a tak se rozhodl, že se s ním přece jen poradí. Od svého původního úmyslu – prodat to – upustil už po několika vteřinách, kdy si přívěšek prohlížel. Ale také se rozhodl překroutit historku o jeho nálezu tak, aby to vypadalo, že ho našel on sám.
Vymýšlel ji tak bravurně, že tomu nakonec sám uvěřil a s bezstarostným pocitem nakonec usnul ve svém vaku z hadí kůže.