Andor.cz - Dračí doupě online

I.

Život je možná krátký... Ale někdy né dost...


Hoši Mrtvé panny již dávno věděli, že jejich velitel i první důstojník jsou mrtvi... A také to pořádně zapili. Na souši se zprávy šíří snad ještě více než na moři. Ale již došly peníze, došla kořala, a došly zásoby jídla. Byli nuceni vyrazit na volné moře, aby si na další zásoby vydělali. A tak se tam jednoho dne vydali.
Členové posádky byli pořád stejní, byli zde bratři Desterovi, podobni si jako oko oku... Oba dva nosili rozevláté hadry, vybělené od věčné soli, a s dlouhými, nečesanými a neupravovanými vlasy. Mnoho času trávili u svého děla, které měli rádi nadevše.
Pak také jeden muž, kterému přezdívali Krysa.... Svým vzhledem ji velice připomínal. Měl protáhlý zákeřný obličej, dozadu ulízané černé vlasy a byl velmi tichý. V boji vyhledával zákeřné střety, tedy chvíle, kdy mohl někomu bodnou kudlu do zad. A vycházelo mu to skvěle...
Pak tu byl ten děda, který většinu svého času na lodi trávil stále v hlídkovém koši a byl také velmi mlčenlivý.... Vlastně ani neznali jeho jméno, a jemu to také nevadilo... Zde lidi chodí zapomínat...
Stan zde již nepobýval. V jedné z četných hospodských rvaček mu někdo, na koho jej žďuchli, vrazil kudlu do zad, a pak zmizel i s kumpány. Chlapci z Mrtvé panny se domnívali, že to byla konkurence, ale člověk si jist být nemůže.
Joseph byl pořád stejný, nezměnil se. Pořád měl taktického ducha. Možná proto jej zvolili kapitánem, po té zprávě. Byl na lodi velmi dlouho a znal ji jako své boty. Znal dobře i své kumpány a pobřeží. Byl ideálním nástupcem.
Wolf, Forem Dlouhán a Bubeník byli jedni z nejmlčenlivějších lidí na lodi. Nebýt občasného jejich rýpnutí či výkřiku při boji, mysleli by si ostatní, že jsou němí. Pokud máte rádi ticho, jsou ideálními společníky.
Zato pravý opak jsou Wounderiovi bratří Hlávci. Jejich smích, znějící po každém vypálení z děla, proniká, stejně jako štiplavý kouř z hlavně, celým bokem lodi. Jsou to lodní profíci na děla, a vůbec, výbušniny. Několikrát již tiše v noci spolu s Krysou pronikli na nepřátelskou loď, a pak ji odpálili. Šeptalo se o nich, že jsou tak trochu blázni...

II.

Joseph... V zemích, jež Mrtvá panna křižuje, je to velmi nezvyklé jméno. Nyní si povíme, co to vlastně je za muže...

Joseph, jak už jméno opravdu napovídá, se narodil daleko, předaleko, kde toto jméno znamenalo něco jako zde loď, či moře. Jinak řečeno, bylo tam zcela běžné. Je hluboko z vnitrozemí. Jeho rodina hodně cestovala, nebo» jeho otec byl obchodník a jeho matka tanečnice.
Jistě vám neuchází, jak se ti dva seznámili. Jeho otec chlastal jako prase někde v hospodě za peníze, které vydělal prodejem kůží a jiných věcí, a jeho matka se mu chtěla prodat a skončilo to takhle... Znal pořádně jenom otce, který chtěl, aby po něm řemeslo převzal, matku jeho otec i s ním opustil, jen co se naučil chlapec chodit. A tak se dostali až k moři. To Josepha úplně okouzlilo, a tak, stejně jako jeho otec opustil jeho matku, on jednoho dne opustil svého otce. Nemluvil o tom, nebo» svého otce nenáviděl.
Vzali ho na loď se jménem "Eriam", kde se vypracoval od umývání paluby až na kuchaře. Věru, od té doby, co opustil Eriama a dostal se na Mrtvou pannu, učinil veliký pokrok... Moři úplně propadl. Zůstalo v něm trochu toho romantična, rád sedával na březích při západu slunce a pozoroval krajinu a nebo maloval malou špinavou tužkou. Avšak je to stále velmi moudrý muž, jenž občas stále rád uvaří nějaký ten flák masa pro svou vlastní potřebu. Před ostatními o tom mlčí. Má přísný zjev, větrem ošlehanou tvář, dlouhé bílé vlasy a vousy, modré pronikavé oči. Byl také mohutný, silný, i když do Jurije měl daleko. Spíše však než břicho měl svaly. A bylo to i znát. V boji se nejraději oháněl sekerou. A také rád popíjel víno....

III.

Opakování matka moudrosti... A jak jsem již poznamenal, smrt může být někdy zatraceně pomalá.

"Hoďte je žralokům! A» se nažerou na jejich tělech!!" křičel Joseph, zuřivě mávaje pohýlem své levé ruky s hákem nad hlavou, rudý vzteky, a také rudý od prolité krve. Bílé vousy měl nyní, stejně jako své oblečení, pokryté souvislou vrstvou této karmínové tekutiny, nebo» vždy rád byl velmi blízko umírající oběti a koukal jí do očí.... Holt, každý se baví nějak jinak...
Nyní nepřátelé z další lodi, jež přepadli, padali svázáni přez příď lodě "Eutorus", aby byli pak nemilosrdně cupováni žraloky, jež měli ve zvyku se vždy při lítém boji k Mrtvé panně shromažďovat. Někteří chvíli plavali ve vodě, a křičeli o slitování, než se do jejich těla zakousl první ozubený kolos a amputoval jim nějakou končetinu nebo je rovnou stáhl pod hladinu. Hoši Mrtvé panny se tou podívanou vyloženě bavili.
Byl zde i jeden, obzvláště veliký exemplář, jenž doslova cestoval s našimi muži, vědom si toho, že spolu s nimi o hladu nebude. Začali mu říkat "Řezák".
Lodními zásobami Eutoru si doplnili hoši ty své, pobrali, co loď uvezla, a pak nepřátelskou poď potopili.
"Vskutku vydařený tah..." říkal si Joseph ve své kapitánské kajutě, převaluje na jazyku víno, nohy na stole. Víno, ostatně jako převážná část zásob, které nyní měli, byla z Eutoru nebo jiné lodi. Joseph měl pro víno slabost a pil jej mnohem raději než pivo či rum. Vyrušilo ho klepání.
"Co zas je?" zeptal se a zamračil se. Zadíval se na dveře a tvář mu ztvrdla a rozehrála se vráskami, když se zamračil.
Do místnosti vešel malý muž, jenž budil podezření a nedůvěru. Byl to Krysa. Podivně se culil, což znamenalo, že má něco na srdci.
"Promiň, šéfe, že tě otravuju, ale je zde něco, co by tě mohlo zajímat..." řekl a bez dalších řečí položil na stůl malou šperkovnici.
Joseph povytáhl se zájmem obočí... Natáhl po šperkovnici ruce a Krysa sám ji otevřel, aby viděl donitř. Byl tam svitek. Starý, zažloutlý, smotaný do ruličky.
Joseph se zamračil ještě více. "Co má být zase tohle?"zeptal se a kriticky si svitek prohlédl. Nakonec jej však sebral a rozvinul na stole. Byla to mapa...
Již se netvářil tak kriticky a zamračeně. Usmíval se. "Zdá se, že než se vrátíme na břeh, pojedeme na ostrov... Jakiri," přečetl název a usmál se. Pak se narovnal a dodal svým známým velitelským hlasem: "Řekni chlapcům, a» připraví plachty, za chvíli jsem u kormidla a nahlásím nový kurz," a pak začal zjiš»ovat, kde ten tajemný ostrov vlastně leží...
To už Krysa tlumočil jeho příkazy a muži ho, ač nenadšeně, poslechli. Chtěli si užít trochu té zábavy, těch peněz, co vydělali. Jeden z bratrů Wounderiových byl těžce raněn a potřeboval také zkušeného felčara. Avšak rozkaz byl rozkaz...
Mrtvá panna změnila kurz a vyrazila z krví zpěněných vod k ostrovu Jariki...

IV.

Esi se pomalu protáhl a pootevřel oči.
Další zatracené ráno... pomyslel si a rozhlédl se. Obraz, který viděl, viděl už snad tisíckrát, avšak neustále ho fascinoval. Nahrubo opracované dřevo, jenž tvořilo stěny jeho příbytku, došková střecha, již také sám udělal, pár uboze vyhlížejících poliček s mísami, kde skladoval různá zrna a semena...
Podíval se na své ruce... Tak hrubé, špinavé, zocelené prací a dřinou. Těmato rukama zbudoval vše, co teď má. I tu postel, vystlanou senem, na které ležívá. Pomalu se posadil na postel a zadíval se malinkým oknem naproti jeho posteli na ranní příboj. Tento pohled po ránu miloval. Škoda, že toho dne to byl jeho poslední...
Esi se toho dne vydal, jako každý jiný osamocený den, hlouběji do ostrova s větrem pro vodu. Avšak při cestě přez skalní pustinu něco objevil. Ostatně, objevil zde každý den něco. Proto zde rád chodíval. Tu našel nějaké naplavené dřevo, zdaleka, z potopených lodí, tu kraba či želvu, tu zas nějakou bednu, a to byl teprve hotový poklad. Esi vždy rád otevíral dárky... Toho dne však zahlédl celou loď. Loď byla ještě hodně daleko, až na samém obzoru, avšak Esi, který zdejší horizont znal velmi dobře, si jí všiml. Neprve zůstal ochromeně stát a vědro mu vyklouzlo z rukou. Dopadlo na kámen a rozbilo se. Esi se rozeběhl zpět domů.
"Ne...Ne... Nesmíme... Nesmíme ublížit... " říkal si toho dne Esi, skrčen v rohu svého příbytku, drže oběma rukama hlavu mezi koleny a houpaje se. Neříkal to však sobě, ale druhé osobě, jenž byla v domě s ním...

V.

Holt, každému někdy rupne v kouli. Avšak Esimu tam ruplo hodně.

Další trocha vody se vylila na palubu a začal po ní jezdit hrubý kartáč. Wolf tuhle rutinu nesnášel. Čistit palubu. Avšak rád ji dělal časně zrána, když ještě ostatní spali a on měl na to klid. Slunce navíc ještě nepálilo, takže se mu to dělalo dobře.
Na jednu chvíli vzhlédl, jak měl ve zvyku, a zamračil se. Pak mu kartáč vypadl z rukou a ukázal na moře. "ZEMĚĚ!!! JE TAM ZEMĚĚ !"
To byl jeden z momentů, díky kterým si ostatní členové byli jisti, že vůbec mluví... Jeho drsný hlas, na který nebyli ostatní zvyklí, je doslova vyburcoval k akci a za chvíli se už po palubě míhali všichni a připravovali loď na manévry blízko mělčiny, než Joseph zjistí, že všichni spali...
Po pár hodinách již se Josephova noha dotkla pevniny. Bedlivě se rozhlédl okolo, zatímco lehký ranní vítr si pohrával s jeho vlasy a pláštěm. "Fajn, hoši, tři skupiny," zahlásil Joseph, a všichni již věděli, co mají dělat. Znali to moc dobře, byla to rutina....
První skupinu tvořil Joseph, Krysa a muž z hlídkového koše. Druhou skupinu zase bratři Desterovi a Forem Dlouhán, a třetí skupinu jeden z bratří Wounderiových, Bubeník a Wolf.
První skupina šla vždy najít pitnou vodu, druhá skupina šla obhlédnout pobřeží a ta třetí, nejlépe vyzbrojena, šla najít osadníky, pokud možno nenápadně, ale v případě střetu byla uspořádana nejlépe na boj ze všech tří.

Joseph se pomalu prodíral hustým porostem a v těsném závěsu měl starce z hlídkového koše. Asi pět metrů od nich šel neslyšně Krysa. Ostatně, to pro něj bylo typické.
Prodírali se hustým porostem všelijakých lián, velikých listů, připomínajících lopuchy. Někdy Joseph mohl odpřísáhnout, že se ty zatracené liány omotávají kolem jeho nohou, zrovna když se na chvíli zastavil, aby zkontroloval jejich polohu. Nahánělo mu to trochu husí kůži. Vlastně, on mu celý tenhle prales naháněl husí kůži. Bylo zde strašné ticho. Žádné skřeky opic, které jsou jinak velmi hlučné, žádné volání ptáků, papouchů, nic. Jen vítr, který se proháněl korunami stromů vysoko nad jejich hlavami.
Kdykoliv někdo z nich vzhlédl, viděl nádherné vysoké zelené nebe, celý výhled byl zakryt listy stromů a přes ně svítilo jen trochu světla, jen pár mezírkami mezi listy na zem dopadal pořádný sluneční paprsek. Bylo to nádherné. Proto také na zemi nebyla vegetace. Jen uschlé kusy. Vše buď rostlo a bojovalo, nebo zdechlo ve stínu. Zákon divočiny. Piráti jej poznají zanedlouho také...
Nakonec dorazili, nebo spíše narazili, na malý totem. Joseph zrovna odsekl dalších pár listů, a skoro vykřikl zděšením, protože z ničeho nic, hned za těmi listy, půl metru od něj, stála soška. Totem. Byl celý ze dřeva, asi půl třetího metru vysoký, a vypadal jako nějaký mračící se bůžek.
Joseph se otočil a kývnul na Krysu. Ten jen pokrčil rameny. Pak se na chvíli zamyslel, a kývl nalevo od nich. Joseph se zaposlouchal. Proud horské říčky, protékající skr kamenité koryto a vytvářející tak neopakovatelný zvuk, který slyšel již tucetkrát a který znamenal jen jedno. Voda. Okamžitě, jako jeden muž, se tam vydali, nedbajíce již na formaci, frčky či jiné zásady. Měli jednoduše žízeň.
Brzy narazili na onen pramen. Vytékal z pukliny ze skály a vytvářel malebné azurově modré jezírko, průzračné jako ještě žádné jezírko, jaké mohli hoši z Mrtvé panny kdy vidět. Ihned ze sebe začali stahovat kusy propoceného oblečení a jeden po druhém nadšeně do vody skočili. Byla osvěžující, chladná, a chutnala skvěle, ani jediná známka po soli.

VI.

...

Hleděl přes pár velikých listů, které mu poskytly skvělý úkryt. Malou škvírkou mezi nimi viděl tři muže. Ten největší z nich, jehož vzhledu dominoval hák místo jedné ruky, se svlékl jako první a skočil do jeho jezírka.
Jaká opovážlivost!! Je to TVOJE jezírko! NIKDO tam nesmí chodit pít, NIKDO se v něm nesmí koupat! NIKDO!
Stála vedle něj, zuřila a trhala si vlasy, křičela na něj. Ale ignoroval ji, sledoval ty muže. Živé bytosti. Po takové době... Hltal každý jejich pohyb, každou grimasu v jejich obličejích, každé tempo ve vodě, každý nádech, každou kapičku vody, která z nich opadala, jako by to viděl poprvé za život.
Nakonec to vzdala a šla trucovat. Až do večera se neobjevila....

Po pár hodinách se skupiny sešly zase u lodi. Vše proběhlo, jak mělo. První skupina přinesla měchy s vodou, druhá nahlásila klidné pobřeží a žádné lodi na dohled, a třetí jednu dávno opuštěnou chajdu a také přinesli něco na zub. Ulovili pár divokých prasat. Joseph vyslal ještě dva členy pro vodu. Speciálně to byli bratři Desterovi.

Uběhly tři hodiny. Esi to poznal podle pohybu slunce. Bavil se tím, že pozoroval jednu housenku na listu, ale když ji sežrali tropičtí mravenci a chtěli se pustit i do Esiho, musel se stáhnout rychle pryč. Tehdy dostal ten nápad. Chytil ptáka, zabil jej a prořízl mu hrdlo. Pak jeho tělo pohodil k těm dvěma mužům, kteří naplňovali měchy vodou. Za chvíli, když to místo vyznačil jeden z tropických mravenců, se jich tam začalo stahovat pár tisíc...

Jeden z bratří Desterových zrovna seděl na břehu a kochal se tou vyhlídkou, když pocítil na zádech podivné mravenčení. A to ve správném slova smyslu. Trochu se zavrtěl, ale nevěnoval tomu pozornost. Až když ho něco štíplo, tak vstal, ohnal se po zádech rukou a ke svému úžasu (či spíše děsu) ucítil, že na zádech má nějaké malinké kusy špíny, snad prachu či hlíny. Zadíval se na ruku, a v tu ránu propadl šoku. Vykřikl.

Zrovna plnil měchy s vodou a bavil se tím, jak voda z jezírka, kde byl do půl těla, stéká pomalu do otvoru v měchu, když zaslechl křik svého bratra. Otočil se a viděl jej, jak poskakuje, ošívá se a snaží se ze sebe něco setřást. Začal se smát. Jeho bratr nikdy neměl rád drobný hmyz. Po chvíli, když už jeho bratr upadl a válel se po zemi, se mu přestávalo jeho chování líbit. Když začal chrčet, rozeběhl se k němu.

Mravenci kousali čím dál víc a už nevěděl, co má dělat, válel se, stovky jich rozdrtil, ale ostatní zuřivě útočili dál, kousali ho a bodali. Když křičel, někteří mu nalezli do úst a začali na něj útočit tam, kousali ho už i do očí, které teď raději zavřel, a tak ho kousali a bodali zadečky pouze do víček. Zaslechl svého bratra, jak něco volá, ale nerozuměl mu. Až po chvíli. Ano! Voda! Pokusil se vstát, ale svaly ho neposlouchaly. Mravenčí jed začal působit. Po chvíli se uvolnil úplně, i bolest pominula. Už cítil jenom to mravenčení, ale nemohl s tím nic dělat. Stále však ještě žil, jen tiše sípal...

Druhý bratr Dester se rozeběhl zpět k lodi, pološílený strachem.

VII.

Pohoda byla v plném proudu, chlapci chlastali, jedli a bavili se u velikého ohně, vyprávěli si oplzlé vtipy a smáli se na celé kolo. Pak přiběhl jeden z bratří Desterových. Podivné bylo už jen to, že je sám, ti dva se od sebe nikdy nehnuli.
"Mravenci!! Oni!! Bráchu sežerou mravenci!!" křičel, a zábava byla hned ta tam. Všichni utichli a chvíli na něj nevěřícně koukali. Pak začali rychle vstávat a běžet do lesa. Joseph popadl muže za ramena a podíval se mu do uslzených očí. Celý se třepal a byl bledý jako ta stěna.
"Ta holka! Byla tam nějaká holka! Malá, taková, černé šaty, a vlasy... O-ona... "
To Josephovi stačilo. Něco tu nehrálo, a oni hned zítra ráno za odlivu odplouvají. Avšak nyní se musí podívat k tomu jezírku. A ještě k tomu všemu ta divná vyrážka. Strašně ho svědilo celé tělo, pořád se musel škrábat, a na některých místech měl kůži už rozškrábanou do krve. Stejně na tom byl muž z hlídkového koše a Krysa.

Chlapci pomalu dorazili až na místo, kde bylo jezírko. Ti, kteří tam přiběhli jako první, již zvraceli. Na zemi ležela k nepoznání znetvořená hromada masa. Je to, jako byste upadli a začali se rozspouštět. A nebo ještě lépe, začal vás někdo rozebírat na milión kousků. Hromada znetvořeného, krví zalitého, jen žebra a jiné kosti zůstaly netknuté. Mravenci ještě hodovali na střevech, ale lebka již byla obraná, i s vlasy, jen prázdné oční důlky, před deseti minutami ještě plné života, na ně upíraly svůj prázdný zrak. Celá země jakoby žila. Hemžila se tisíci červenými tělíčky, která nosila sem a tam jednoho z bratrů Desterových. Mravenci se začali pokoušet i o nově příchozí, takže museli víceméně poskakovat. I zvratky, které pár z chapců Mrtvé panny vypustilo, se začaly před očima rozcházet na různé strany, jak si je mravenci rozebírali. Chlapci se dali na taktický ústup - úprk.

VIII.

Forem Dlouhán už běžel dobrou půl hodinu. Nevěděl vůbec, kam běží, či před čím utíkal, chtěl jen co nejrychleji vypadnout co nejdále od toho místa. Jeho nohy opisovaly dlouhé, rychlé kroky a tráva pod jeho chodidly šuměla. Podivné výhonky, na které nebyl zvyklý, jelikož v džungli nikdy nebyl, ho pleskaly přes obličej a celý zbytek jeho těla, a nedovolovaly mu ani na okamžik pořádně se rozhlédnout. Pak najednou nic. Šlápl do prázdna a ztratil rovnováhu. Na poslední chvíli se chytil kusu skály a vykřikl. Visel na skalním převisu nad útesy. Pod ním mohutně bouřil příboj, vlny se lámaly o ostré skály, tyčící se z moře jako spáry.
Pak se objevila. Mohlo jí být tak šestnáct. Objevila se nad ním a usmála se. Avšak né mile, ale zákeřně. Měla hadí oči, černé šaty s rozparkem na boku a dlouhé, mírně vlnité, černé vlasy. Její kůže byla bílá, a kontrastovala tak. Šel z ní strach. Forem vykřikl zděšením. Dívka sáhla za pas a vytáhla podivnou dýku. Takovou ještě Forem nikdy neviděl. Byla mírně vlnitá, jako tělo hada, rukoje» měla zdobenou zlatem a drahokamy.
Dívka si dala dýku před obličej, podívala se na Forema, pootevřela rudé rty a olízla ostří, až jí z jazyku začala téct krev. Pak dýku namířila dolů a začala mu řezat do ruky, jíž se tak zoufale držel. Pustil se. Dívka se usmála, podívala se, jak dopadl a pohltila ho voda, schovala svou dýku za pas, vstala a odešla.

IX.

Jmenoval se Alex. Spolu s jeho bratrem nepotřeboval nikdo znát jejich jména, byli prostě bratři Desterovi. Teď byl sám. Seděl na břehu moře, díval se do dálky a čekal až se vrátí ostatní. Neměl už sílu tam znovu jít, ne když už tam běželi ostatní. Věděl, že je sám. Plameny ohňů mu svítily do tváře, a tak slzy, které mu stékaly po tvářích, dostávaly podivný lesk.
Na jeho rameno dosedla ruka. Chtěl sebou trhnout, ale něco z té podivné nostalgie ho donutilo se jen pomalu podívat, kdo to jest. Neznal ji, ale byla nádherná. Nemyslel na nic jiného než na její oči. Nevykřikl, nebránil se, když ho začala hladit ve vlasech její malá chladná ručka... Její oči mu připomínaly kočku jeho matky. Ta kočka byla celá černá a oči měla velmi podivné.
Měla na sobě jen dlouhé černé šaty. Posadila se vedle něj a usmála se na něj. Byla přeci jen překrásná. Alexovi začalo být těsno.

Pozoroval ji, jak přišla k tomu muži na pláži. Byl to jeden z těch námořníků, kteří sem přijeli. Chtěl zakřičet, poprosit ji, a» ho nechá, ale nemohl nic dělat. Sledoval, jak ho pomalu položila do písku a posadila se na něj. Bylo mu jasné, že to nebude dlouho trvat. Mohla ho zabít hned, ale chtěla Esiho potrápit. Chtěla, aby žárlil.
Sundala tomu muži košili a začala ho hladit po hrudi a rytmicky se na něm pohybovat. Pak přitlačila, muž zaklonil hlavu a zakňoural, jak mu do hrudi zatnula prsty s nehty. Objevila se krev. Ušklíbla se. Esi odvrátil zrak. Stejně přes slzy neviděl... Pak se ozvalo zachroptění... Bylo po všem.
Esi si lehl na zem, schoval se do klubíčka a zavřel oči. A» už to skončí, a» to skončí ! Prosil ji...

X.

Když se Joseph vrátil i s mužem z hlídkového koše a Krysou na pláž, nevěřil vlastním očím. Zbytek mužů se rozprchl bůh ví kde po ostrově. Našli tam druhého bratra Destera. Byl nahý, ležel na zádech, hruď měl rozškrábanou jako od nějaké šelmy a také hrdlo měl rozedrané.
"Sakra, co to ten prevít prováděl?" řekl si. Pak Krysa ukázal na místo, kde mají lidé srdce. Byla tam díra.
"Krátká bodná zbraň. Dýka nebo tak..." promluvil Krysa a rozhlédl se okolo. Joseph tiše přikývl a přešel k člunu, který byl přivázaný na břehu. Odhrnul plachtu a na měsíčním slunci se zalesklo ostří. "Možná tady přece jenom nejsme sami... " řekl rozzlobeně a vybral si svou zbraň. Oba dva jeho společníci si vzali zbraně také a čekali, co udělá dál.
"Asi se znovu podíváme do té chajdy, co hoši našli," řekl rozhodně a vykročil, následován dvěma svými společníky.

XI.

Esi chvíli ležel, když ho vzala a začala ho táhnout pryč.
"Pojď..." říkala svým medovým hláskem... "Pojď, musíme teď pryč. Příjdou za námi. Řeknu ti, co musíš udělat... Pojď..."

XII.

Všichni tři muži stanuli před chajdou. Byla stará, nepochybně dělaná primitivními nástroji a se zručností žádného mistra. To mu teď bylo jedno. Chtěl dostat toho, co zabil Alexe, a vypadnout pryč.
Zahlédl v chajdě pohyb, skrz malinké okénko. Neváhal už ani chvíli, udělal další dva rychlé kroky a kopl do dveří, až se rozletěly. Hned za ním šel muž z hlídkového koše, a Krysa se ještě naposledy rozhlédl okolo, než ho něco drobného a černého popadlo za krk a on ani nestihl vydat hlásku. To bylo poprvé, co ho někdo překvapil. A také naposled.
Joseph vešel do chajdy a v jednom z temných rohů našel nějakou drobnou postavu. Krčila se a vztahovala ruce k obraně."P-prosím... To v-všechno ona..." šeptala postava, ale Joseph toho všeho měl dost. Zvedl ruku, aby mu zasadil konečnou ránu, ale něco drobného prolétlo oknem a povalilo se na podlahu.
Odkoulelo se to až na místo, kam skrz díru ve stříšce dopadal měsíční svit. Byla to hlava jednoho z jeho mužů. Krysy. Podíval se na muže z hlídkového koše, ten jen nechápavě pokrčil rameny, jeho vyděšený pohled mluvil za vše. Podíval se ven. Stála tam dívka. Dívala se do země, její dlouhé vlasy jí spadaly do obličeje. Ruce měla volně podél těla a od krve. Chtěl se rozeběhnout a roztrhat ji holýma rukama, ale ve dveřích stál muž z hlídkového koše, který se zase snažil zoufale dostat dovnitř, a tak do Josepha narazil. Josepha to vyvedlo z míry, a tak zaškobrtl a padl na záda. To muž z hlídkového koše už zavřel dveře a padl do dalšího z temných koutů té chajdy.

XIII.

Všichni tři seděli v jedné maličké místnosti. Joseph přímo naproti Esimu, v tureckém sedu, meč položený na klíně. Upíral na něj zrak. Esi se krčil, chtěl být neviditelný. Muž z hlídkového koše se krčil v jiném rohu, třepal se jako osika a div mu oči nevypadly z důlků.
"Co je zač?" zeptal se Joseph. Jeho hlas byl nekompromisní.
Esi se na něj pomalu podíval. Vtom muž z hlídkového koše vykřikl. Joseph vstal, otočil se, meč v pozoru. Právě včas aby viděl, jak muže z hlídkového koše ta holka protáhla malinkým okýnkem. Ohnul se do nepřirozeného úhlu, ozvalo se pár zapraskání kostí, a pak krátký výkřik.
Za Josephem se narovnal Esi... "Ona je... Moje láska..." řekl a praštil Josepha po hlavě klackem. Tma...

XIV.

Joseph nabyl vědomí. Strašně ho bolela hlava, měl žízeň a bolelo ho snad celé tělo. Trochu sebou cukl, ale zjistil, že se nemůže hýbat. Chvíli ležel a na nic nemyslel. Pak ho to napadlo. Je svázaný.
Pomalu otevřel oči. Sluneční světlo bylo tak ostré, že ho donutilo oči zase na chvíli zavřít. Je den! Ucítil ostrou bolest na zápěstí, když si chtěl pravou rukou mimověk zakrýt zrak. Byl svázán a jeho pouta se mu už dlouho zařezávala do kůže a masa.
Po chvíli zbystřil. Vzpoměl si na včerejší noc a po zádech mu přejel mráz. Otevřel konečně oči a vyjekl hrůzou. První, co spatřil, byla mýtina. Hlína, suché stromy... A na stromech byli, stejnak jako on, jak předpokládal, přivázaní jeho přátelé. Byli to ti, kteří utekli od mravenců, tak jako on. Byl tu i Krysa, stále bez hlavy.
Pak si všiml, že někdo stojí před ním. Malý, podvyživený, špinavý hoch. Mohl mít takových 17 let. Měl dlouhé špinavé vlasy, jejichž barva se dala jen těžko určit, košili ze sukna, krátké kalhoty, a byl bos. V ruce držel pochodeň. Vedle něj stala ta holka. Tulila se k němu, jednou rukou jej hladila na břiše a druhou ve vlasech. Přitom sledovala Josepha.
"Udělej to..." zašeptala Esimu do vlasů... Ten se podíval na Josepha, jako by nevnímal, a vykročil k němu. Pohodil pochodeň Josephovi k nohám a hromada chrastí vzplanula jako papír. Joseph se dal do křiku, když první plameny olízly jeho nohy.
Esi chvíli stál a díval se, jak Joseph pomalu uhořívá. Chvíli jej ještě hladila a našeptávala mu, když pak se rozplynula, jako sen zmizí v prvních ranních paprscích. Esi padl na kolena a dal se do pláče. Pozoroval ho přitom kruh mrtvých. Na rukou měl krev...