Andor.cz - Dračí doupě online

Vzpomínka úspěšného muže

Jen chvíli se stačí zamýšlet nad jakoukoliv otázkou a rázem vyvstává otázka jiná. Jsem to já?
Jsem to já, ten člověk, co každé ráno vstává a myje si ruce a obličej? Jsem to já, co každé ráno slýchávám znovu a znovu ty samé lidi, ty samé řeči? A proč vlastně? Jen tak se probouzím, nepřemýšlím, jen vstávám a provádím věci s absolutní rutinou, jakoby do nekonečna stereotypně a bezmyšlenkovitě konám svou práci. Jistě, manželka má už zase starý typ rtěnky a děti chodí do školy, a pak, musíme přece něco jíst. Ale pořád nechápu proč? Žiju, abych zemřel. Aby si mě někdo pamatoval. Pamatoval si moje jméno, moje činy. A» lidé řeknou, že žili v dobách Hektora, krotitele koní, a» řeknou, že žili v dobách Achillea.

A i kdyby tohle všechno lidé řekli, k čemu to všechno? Lidé si mě zapamatují, když budu pomáhat, když budu vraždit, když budu vyčnívat. Budou si mě pamatovat sto, možná dvě stě let, ale jak? Budu třeba jenom učivo. Budu jenom ten dědek, o kterém se musí učit. Budou je kvůli mně známkovat. Ne, ani to nedokážu, nedokážu nikoho zabít ani vzkřísit. Je to jako filmová scéna, kdy uprostřed nádvoří v deštivé noci stojí muž pistolí mířící na dítě, jako když stojí králík proti kobře. Napjatý divák čeká něco, cokoliv, snad zázrak, však přece padne výstřel a nikdo se neptá, jak se budou cítit rodiče, až najdou na krví a deštěm smáčeném podlaží tělíčko svého jediného štěstí. Nikdo se neptá, kolik proplakaných večerů by nemuselo být, kolik vytrhaných vlasů dopadlo na uslzenou dlaň zbytečně. Přesně takový je život. Nečekaný, prudký a krutý.

Jak můžu znát život, když neznám sám sebe. Nebo snad ano, vím o sobě, jaký opravdu jsem? Možná, že ano. Ano, vím, jaký jsem. Jsem ten, co se leká vlastního stínu. Jsem podezřívavý a opatrný! Zrovna včera šel kolem mě muž a já ho pozoroval. Prostě se mi nelíbil, a tak jsem ho pozoroval. Nevím, co jsem čekal, snad že vytáhne pistoli a někoho zastřelí, nebo že má bombu. Dostal jsem strach. Pot mi stékal čůrkem po obličeji. Zmatkoval jsem a možná i věřil tomu, že stojím tváří v tvář smrti. Nevím. Muž si po chvíli koupil noviny a snad odešel za mladou ženou a krásnou dcerkou.

Nenávidím se. To nemohu být já. Znovu a znovu si nalhávám, že ten uboze se kroutící a pískající parazit v mé vlastní mysli nejsem já. I přes všechnu snahu na nic nemyslet se někde hluboko ve mě ozývá to nenáviděné slovo. Pravda.

Nekouřím, snad zase začnu. Ani jsem nepil, teď přímo nasávám.
Když se vracím domů, všichni už spí, sedám si na postel a vtom to do mě zase vjíždí. Nožem rozkuchám celou matraci na posteli, prohledám dům, rozeberu telefon, televizi, rádio. Za úpění a křiku v mé mysli mě chlácholí kolébavý zvuk tření oceli o sebe. Brousím nůž a s čepelí na hrudi usínám mezi kabáty na podlaze šatní skříně. Sám a ve tmě. Nic a vzduch.