Andor.cz - Dračí doupě online

Postava zabalená v plášti pomalu šla potemnělou ulicí. Nepříjemný chladný vítr profukoval, a tak postava pláš» tiskla ke svému zranitelnému tělu čím dál více... Krok měla zrychlený, spěchala domů, a její boty klapaly po dlažbě místy pokryté tenkou vrstvou vody.
"Proklaté počasí!"
promluvil hlas. Ženský hlas. Byl pln zlosti a upoutal jeho pozornost. Sledoval ji již dlouho, celé hodiny. Líbilo se mu ze skrytu pozorovat oběti, cítil vzrušení, srdce mu bušilo jako o život a cítil to na spáncích, jako silnou pumpu, která mu tlačí do hlavy adrenalin. Dlaně se mu potily tak, že jílec jeho dýky byl celý mokrý, vyčkával v strnulé pozici již dlouhou dobu a bolely ho všechny svaly, avšak vytrvával... Ještě pár kroků... Jeden, dva, tři....
Ze šera uličky se vynořila postava a popadla postavu zahalenou v plášti za ruku. Okamžitě ji vtáhla do tmy. Neozval se ani hlásek, jak pevně tiskl ruku k jejím ústům. Bránila se, ale když přitlačil dýkou na ledviny, po chvíli přestala. Naposledy se obezřetně rozhlédl. Zaznamenal krysu, která přeběhla po ulici, hledajíc úkryt v stokách, zaznamenal postavu, přecházející po ulici, dobrých patnáct metrů od nich, avšak nezaznamenal ještě někoho...
Nechal její tělo tiše ulehnout ne zem a rychle začal prohledávat její kapsy. Našel malý umaštěný měšec s výplatou oné ženy. Mimoděk se podíval na její tvář. Tak mladá, tak krásná... Nebyl čas na litování, uschoval měšec a znovu se rozhlédl.
Pak si všiml oné postavy. Byl to pocit, pocit že jej někdo sleduje, že na něj upírá oči. Kdykoliv jindy zaslechl kohokoliv, zaslechl i tiché štěbetání, avšak onu postavu ne. Možná proto ho tak vyděsila.
Dýku svíral stále v ruce, a tak ji natáhl na obranu, a zůstal stát jako opařený. Pak se mu v hlavě ozval hlas. Byl by přísahal, že ona postava promluvila, ale viděl její ústa a nepohla s nimi. Dlouhý černý pláš» s kapucí, který byl dlouhý až na zem, jí zakrýval vše, kromě oněch úst a brady. Kůži měla postava tak bílou a na pohled studenou...
Slyšel: "Byl jsi vybrán... "
Nechápal, měl spoustu otázek, nevěděl, jak reagovat. Ani nemusel, nestihl ani mrknout, jeho skvělé reflexy nestihly zaznamenat nic, ani kapka vody z okapu nestihla dopadnout na zem, a postava byla u něj. Chtěl ucuknout, ale zjistil, že ho už dávno drží za zápěstí ruky, v které svíral ruku, a za zátylek.
Pokusil se vymanit, ale postava měla sílu, jako by tlačil proti zdi. Cizinec se ušklíbl, a on spatřil dva neobvykle dlouhé tesáky. Polilo ho horko a srdce se mu rozbušilo ještě více. Cítil, jak ho propaluje pohledem, a ten pohled byl k nevydržení. Pak ztratil vědomí...
Když znovu otevřel oči, cítil, že je na chladné zemi, na kamenné dlažbě. První myšlenka, která ho napadla, byla, že je oloupen v oné uličce, ale když otevřel oči a prozřel, uvědomil si, že byl přesunut a svléknut. Ležel v kamenné místnosti, nahý a sám, na dlažbě z kamenů, a všude kolem něj byl jen chlad. Rychle se posadil a začal se rozhlížet okolo.
"Zaklínači..." ozval se opět hlas. Tentokrát byl jiný. Nezněl v jeho hlavě, zněl všude okolo, a byl jiný. Patřil Mariusovi. Stál tam sám v dlouhém plášti a propaloval ho pohledem. Když se ohlédl, spatřil ho. Šel z něj nevídaný respekt, a strach. Připadalo mu, že chce být kdekoliv, jen ne právě tady a právě pod jeho pohledem.
"N-neříkej mi celým jménem," dostal ze sebe. Pokusil se, aby jeho hlas zněl pevně a odhodlaně, avšak znělo to jako vypísknutí, když se to protáhlo jeho staženým hrdlem. Odpovědí mu byl posměšný úšklebek, a opět spatřil neobvykle dlouhý tesák. Zamrazilo ho.
"Quid vesper ferat, incertum est," ozvalo se, a opět se rozhlédl. Za ním stál onen muž, kterého potkal v uličce. Nyní si pomalu, téměř až obřadně, sundal kápi. Tholdrin. Znal jej z vyprávění, avšak nikdy se s ním nesetkal. Ani nechtěl...
"Ptám se tě nyní... Přeješ si stát se vazalem a sloužit MNĚ? "
To ho zarazilo. Nechtěl být ničí otrok, ale cítil, že nemá na výběr. Buď to, nebo bůh ví jaká smrt.
"A-ale co jsi vůbec zač?" odvážil se.
Odpovědí mu byl smích. Tak ledový a arogantní. Opět ho zamrazilo, přísahal by, že až do morku kostí.
"Upír, Zaklínači, upír... Pokud budeš souhlasit, budeš jím také."
Upír? Upír?! Proboha, kam se to dostal? Vždy» zde upíři nejsou, o ničem takovém neslyšel, v celé zemi andorské neměl ponětí o tom, že něco takového existuje. Nezbývalo mu než poslušně kývnout, nebo» chtěl žít. Kdesi v hloubi duše ho vzrušovala představa, že by mohl být také takový... Až do chvíle, kdy kolem něj prošel Marius a podal Tholdrinovi dýku. Obřadní dýku s hadím ostřím.
"Dobrá tedy. Ale pamatuj... On est discipulus super magistrum nec servus super dominum."
Nevěděl co znamenají ona slova, avšak za čas je pochopil dokonale.
Tholdrin k němu přistoupil. Cítil se tak bezmocný. Popadl ho za krku a zvedl si jej jakoby nic až před sebe. Neměl odvahu se ani pohnout. Tholdrin mu ohnul hlavu, a přiblížil se k němu až tak, že by mohl přísahat, že cítil jeho dech na krku. Avšak Tholdrin nedýchal... Pak ucítil ostré bodnutí do krku. Vykřikl.
Jeho životadárná síla z něj prchala zuřivou rychlostí a Tholdrin ji s nadšením přijímal. Viděl Mariuse a jeho pobavený úsměv. Začaly se mu unaveně zavírat oči. Tholdrin ho pustil a on padl na zem jako kus bezvládného masa. Cítil, jak krev stéká po jeho těle až na zem a tam se syčením mizí. Zaslechl nad sebou obřadně pronášená slova.
"Sanguis vitam est."
Tholdrin pozvedl dýku, a pak se s ní řízl na předloktí. Znovu ho zvedl a přinutil ho, aby svlažil rty v jeho krvi.
"Sanguis est vim."
Projela jím vlna ohně, až do konečků vlasů mohl cítit, jak se jeho tělo naplnilo ohněm, který příjemně chladil, cítil, jako by mohl skákat a bít se se silou lvů.
"Vitae animum nobis est," pronesl nakonec Tholdrin, pustil jej a opět dopadl na dlažbu. Kdepak, byl to jen pocit. Příjemný oheň v jeho těle začal pálit...
"Sanguis est ignem et aquam."
Nesnesitelně pálit, jako tisíce ohňů, jako samotné peklo, jako by celý obsah jeho těla vyplnili žhavým olejem. Otočil se na záda, vykřikl a prohnul se, až se země dotýkal jen nohama a hlavou. Chtěl zavolat o pomoc, ale nemohl vydat ani hlásku, celý se potil, celý hořel, celý se třásl zimou a mrazem. Pak padl opět na záda a vydechl. Naposledy.
Přímo cítil, jak jeho samotné srdce v hrudi přestalo bít, jak jeho oči přestaly vnímat a jak přestával cítit celé tělo. Avšak něco ho přinutilo, aby zůstal v tom mrtvém těle...
Takto ležel celou noc a celý den. Přišli pro něj na druhý den večer. Celou dobu vnímal, ale nemohl nic dělat. Až večer toho dne dokázal pohnout palci u nohou a prsty.
"Vítej, Zaku, synu..." ozval se opět známý hlas. Tak povědomý, a přesto cizí. Něco ho přinutilo říci: "Děkuji... Otče..." Sám se toho polekal, ten hlas jako by nebyl jeho, přece nedýchal, nemohlo to vyjít z jeho úst, a přitom to byl tak ledový hlas, jaký slyšel předtím u nich. Pokusil se znovu vstát a kupodivu, šlo to. Šlo to s nevídanou lehkostí.
Marius mu přinesl jeho ošacení. Bylo... Nádherné... Všemu tomu pohodlnému oblečení dominoval dlouhý pláš», který měl spínání na řetízek a na ramenou byl ozdoben medvědí černou huňatou kožešinou. Oproti tomu, čím se honosili Tholdrin a Marius, to bylo ničím, přesto to bylo tak nádherné oblečení. Žasl nad tím. A stejně užasle jej přijmul a oblékl.
"Tvůj první úkol... Zjistíš tak alespoň, jakých jsi nabyl dovedností... Rozmohli se zde další upíři, mladí a arogantní, takoví, jakým jsi teď ty. Avšak oni nejsou čisté krve, krve Kaina. Vyřiď jim pozdravy Natus Cainum."
To bylo prvně, kdy to zaslechl... Bylo to tak tajemné, tak cizí, a přesto to bylo, jako by řekl Rodina.
A tak započal hon upírů. Tyto války celé pokolení upírů velmi vyčerpaly, říkalo se tomuto aktu Obrození krve. Zak získal od svého Otce dvě nádherné dýky, s kterými měl obrození učinit.


XxX


Výňatek z knihy Ve Spárech temnoty, od Zaka

"A z nicoty povstanou dávno zapomenutí, krví obrození, kteří srazí na kolena všechny, jenž pochybovali."

Kronika Akaši, úryvky nářků

Stíny se prodloužily, jak noc postoupila, a temné postavy se začaly scházet na nedalekém hřbitově. Dnes měly oslavit úplněk, ale něco je vyrušilo. Postava, která nebyla zvána. Šla k nim, rázným krokem. Na hlavě měla kápi a svit měsíce odhaloval jenom její jasně bledou tvář. Zahalená byla v černé róbě, černé jako sama noc. Jeden z upírů se vydal k ní, povzbuzen rozjařeností a drzostí, kterou jsou dnešní upíři přesyceni.

"A ty jseš kdo?" optal se upír a ušklíbl se na postavu. Odhalil tím své tesáky a to postava evidentně považovala za výhružku. Ruka vyrazila od těla a chytla upíra pod krkem. Ostatní upíři zpozorněli, ale než stihli zareagovat, upír měl zlomený vaz a jeho tělo padalo k zemi.
"Poklekněte před dávno zapomenutým, nebo budete zničeni! " řekla postava přísně a její ledový hlas jako by se zabodával pod kůži a naháněl děs.
Upíři znejistěli. Bylo jich tam více jak deset a postava byla jen jedna, ale s jakou lehkostí zlomila vaz jednomu z nich... Už dávno neslyšeli, že by se nějaký dávno zapomenutý vrátil, ale možná...
"Nikdy nepokleknu před cizincem. Odhal svou tvář a dokaž tak svou příslušnost k rodu," řekl jeden z nejstarších upírů, co tam byli, a postavil se před ostatní.
Postava se zastavila a znovu zopakovala svou výzvu, ledovým hlasem..."Poklekněte před dávno zapomenutým, nebo budete zničeni! " ale v odpověd dostala jen nesouhlasné syčení. Hmátla tedy pod róbu a z ní vytáhla dvě čepele.
Upíři se zarazili. "Mormekilův nářek." ozval se hlas z davu. Mormekilův nářek, čepele jednoho z nejvyšších... Upíři vyrazili dopředu, a v momentu byli u postavy, avšak ta čepele rozvířila a srazila hlavu každému, kdo se přiblížil. Krev se z těch nažraných bestií valila a třísnila celou tu cizí postavu, a když po pár okamžicích ten tichý masakr ustal, stála na hřbitově jen ta postava, zbrocená krví svých obětí, a třináct hlav na zemi se válelo.
" Hlavy třinácti obětí, to bude předzvěst návratu jednoho z nejmocnějších a nejstarších. Střezte se svitu noci, nebo» on v ní žije."

Kronika Akaši, úryvky nářků

XxX


Postupem času stal se Marius Zakovým bratrem a z Tholdrina dobrý otec a učitel, všichni tři začali si říkati Temná trojice Andoru a byli spokojeni. O jejich moci nebyl pochyb a mnoho o nich nemělo ani ponětí...

XxX


Výňatek z knihy Ve Spárech temnoty, od Zaka

Ve spárech Temnoty, oddíl třetí

"A jeho hněv dopadne na hlavy těch, kdož se zprotivili jeho vůli a propadli pýše."


Nastala druhá noc návratu jeho. Ulicí se toulal stín. Objevil se před ním jako duch.

"Zprotivil ses mé vůli, a nyní nadešel tvůj čas. "
Stín se zarazil a zadíval se svýma červenýma očima na něj. Začal se smát. "Ty mě nezabiješ, jsem nejmocnější, jsem nej..."
Zbytek věty nedokončil. Nikdy... On jej popadl a vrhl proti zdi. Narazil do ní a zhroutil se na zem. Znovu jej popadl a pozvedl do výšky. Svit měsíce toho upíra osvítil. Měl zavřené oči a jako by blouznil. Jeho moc na něj působila. Vrhl jej dolů, na své koleno a ozvalo se zapraskání kostí. Odhodil bezvládné tělo a narovnal se. Ulicí se začal rozléhat dusot okovaných noh a po chvíli na místo, kde stál, doběhli dva strážní. Měli kroužkové zbroje, helmy, halapartny...
"T-ty! Kdo jseš, hernajs? Ukaž se!" řekl ten odvážnější z nich a namířil svou halapartnu na něj.
Pomalu se otočil a sundal svou kápi. Pousmál se a odhalil své dva tesáky. Byl to MARIUS, jeden z nejmocnějších a nejstarších.


"A když on odhalí svou tvář smrtelníkovi, je to jasné znamení. Znamení, že se vrátil."

Kronika Akaši, střežené tajemství

XxX



Začalo se proslýchat, co že je ten spolek, to Natus Cainum. Ale to až v dobách, kdy přijmuli tito tři další mezi své řady. Natus Cainum, pospolité, držící spolu jako živá, dýchající mocná bytost, začínalo slábnout vnitřními rozpory, hádkami a intrikami. Vše vyvrcholilo, když se vydal Tholdrin na cesty astrální, a jeden z mladších upírů ho chtěl také sesadit. Zak si dobře pamatoval slova, které mu jeho otec vštípil, a to: "Non est discipulus super magistrum nec servus super dominum."
Pak se Natus Cainum rozprchlo do všech stran. Zakovi zůstala v rukách jen rozpracovaná hrdá zástava, která měla ukazovat světu, jaké Natus Cainum je, jak je hrdé, a silné. A vzpomínky. Marius o sobě také nedal dlouho vědět, až jednoho dne...

XxX

Výňatek z knihy Ve Spárech temnoty, od Zaka

Starý muž dočetl poslední ze starých svitků, co našel, a otočil se k postavě, co stála za ním. Byla to postava vysoká bezmála dva metry, černá medvědí kožešina mu spadala z ramen až do půlky zad a splývala s černým pláštěm. Měl zarostlou tvář, vousy, a dominovaly jí dvě žluté, korálkovité oči a mohutná jizva. S úšklebkem poslouchal mužovo vyprávění a zamyšleně hleděl do světla svíce.

"Takže je to pravda. Vrátil se. A já jej uvítám, jak se patří." řekla postava tiše a muž se roztřásl.
"Mohu...odejít? " zeptal se nejistě a pohlédl na onoho muže. Ale po chvíli odvrátil zrak. Nedokázal do jeho tváře pohlížet dlouho. Muž se naopak podíval na něj a zamyslel se... "Jistě. Běž. Jsi příliš starý na to, abys mi posloužil jako potrava, a navíc, dnes jsi mi již posloužil dobře." Poté se na chvíli zaposlouchal. Pohlédl krátce na okno. Ozývalo se jen burácení moře, jehož vlny se lámaly o skaliska. Jinak nebylo slyšet nic. "Už jdu, bratře," zašeptala postava a vrhla se proti oknu a následně z něj dolů.
Starý muž vykřikl a rychle z okna shlédl dolů. Nikde žádné tělo. Buď jej spláchly vlny, nebo zmizelo...

XxX

Chtěli se spolu vrátit a obnovit staré Natus Cainum, avšak udělali chybu. Mnoho mladých nevědoucích upírů zrodilo se a každý právě sebe považoval za toho mocného, za pravého potomka Kaina, za toho, jenž je strůjcem Obrození krve. A mnoho těchto upírů rozhodl se vzít Marius i přes počáteční váhání Zaka pod své jméno, pod jméno tak vážené, jímž je Natus Cainum.
Mnoho upírů pak chystalo se zradit je, využít jejich laskavosti a otcovství. Čekali na návrat velikého, čekali na návrat Tholdrina, avšak za zády jim jejich vazalové a jejich děti chystali zradu. Mnoho bylo klanů, mnoho roztříštěnosti vštěpilo se do Natus Cainum a mnoho nesvárů vzniklo. A tak se Natus Cainum rozpadlo opět. Jméno bylo znesvěceno, mnoho mladých upírů zbytečně povýšeno a utajení prozrazeno. Zak, zklamán vývojem oné jeho Rodiny, odebral se do ústraní, čekaje, že jej opět povolají, že Natus Cainum opět povstane, nechtěl si přiznat, že něco tak vznešeného a silného mohlo padnout, avšak čeká dodnes...

A to je příběh onoho Natus Cainum, dříve tak krásného, tajemného a mocného, nyní rozpadlého a zničeného zevnitř. Možná je to jen jedna z nesplněných představ, která nevydržela lidské zacházení, možná něco, co žilo a dýchalo a co dobře oněch pár lidí tu krátkou chvíli cítilo. Pospolitost, přátelství, bratrství, upírství... Přesto to byly krásné časy kterých se nechci vzdát, a i nadále žiju z mrtvého odkazu Natus Cainum. Jsem Zak, a jsem upírem...

Nezbývá než sklonit hlavu, přestat hledět vstříc zapadajícímu slunci, nechat vítr, aby si i nadále pohrával s mým šatem a vlasy, a nechat čas plynout i nadále, ve vzpomínkách na Natus Cainum. Můj dík patří mému otci Tholdrinovi, mému bratru Mariovi a Sargo, malému upírskému skřítkovi.