Andor.cz - Dračí doupě online

Jeho oči zabloudily do prostoru, kde kdysi stávala mohutná skříň. Na místo ní tam ovšem stálo pouze vědro s vodou a starý hadr. Smutně sklopil oči. Už je to dávno, kdy ji koupil právě od něj, od mužíka zvaného Skrček, neboli Š»astného Blázna, jeden mladý muž. Nikdy toho nepřestal litovat.
Mužík se narovnal a vzápětí pohlédl z okna. Začalo sněžit…
Přemýšlel. O kom? O sobě. Přemýšlel o tom, jaký je. Lidé ho považovali za Š»astného blázna, protože nic nebral vážně. Ze všeho si dělal legraci. I teď se začal smát.
I přes to, že tenhle muž se díval na svět jinak než jiný normální člověk, lidé tohoto mužíka milovali. Nejen že je dokázal pobavit při každé situaci, ale také byl nesmírně milý a hodný.
A jednoho dne si právě tenhle člověk uvědomil, že situace, která se stala v královském městě Nordon, už překročila všechny hranice možností, jak si z ní udělat legraci...

Začalo to všechno tím, když do města vtrhlo vojsko z vedlejšího království...
Lidé se začali zmateně rozhlížet kolem sebe, ještě netušíce, co se vlastně děje. Poznali to, až spatřili na menším náměstí stát ohromného koně, jenž měl na sobě plátovou zbroj a na svých zádech posazeného mohutného muže s vyšitým erbem na prsou. Hrdě a pyšně na něm seděl a prázdnýma očima hleděl do vystrašeného davu. Zahvízdal...
V tu chvíli se k němu začalo sbíhat početné vojsko ozbrojených mužů na koních. Sotva doběhli, popojel k popravišti, u kterého seskočil a vylezl po schodech nahoru. Všechny si prohlédl...
,,Přiveďte mi krále!“ křikl tak, aby jej všichni slyšeli, ale nemusel se moc snažit, jelikož měl sytý hlas. Na to se rozběhly dvě mladé dívky směrem k pevnosti, tyčící se nad městem jako pasáček nad stádem ovcí. Lid němě stál, čekaje co bude dál…
Objevilo se další vojsko. Přicházelo však z druhé strany než to první a výrazně se od prvního lišilo.
Z druhého vojska vyjel do popředí další mohutný muž na koni. V ruce třímal nádherný meč, vyrobený z ryzího stříbra. Na sobě černý pláš» a na prsou znak království. Když spatřil nepřítele na popravišti, zorničky se mu rozšířily a ústa zkřivil do znechuceného tvaru.
,,Ty se ještě opovažuješ vkročit na toto území?!“ řekl podrážděně a zamračil se.
,,Co se to děje, Rogere?“ z královského vojska vyšel další muž. Byl mladý, až příliš mladý...
Roger se na koni otočil jeho směrem, seskočil a rychle a krátce sklopil a zase narovnal hlavu. ,,Králi…“oslovil jej.
Mladík pohlédl zprvu na něj, poté na muže stojícího na popravišti. Nedal však na sobě znát jakýkoliv pocit či myšlenku. Ba naopak. V očích mu planula nesmírná statečnost.
,,Albrechte?“ řekl mladý král. Muž na popravišti se pouze ušklíbl. Ozvalo se zasvištění a k nohám krále se skutálela Rogerova hlava. ,,Rád tě zase vidím bratře!“ podotkl, vzápětí na to podal rozkaz svým mužům: ,,Zajměte ho a jeho vojsko. Od teď jsem tady pánem já.“

Byl to pouze začátek, by» sebevíc krutý, jeho pokračování bylo mnohem krutější. Albrecht se skutečně ujal vlády v království a svého bratra Onda učinil svým sluhou. A jelikož přišla zima, lidem pomalu docházela zásoba jídla. Nastala neuvěřitelná bída a hladomor. A Albrecht? Získal to, co chtěl. Království svého bratra...

,,Musíme s tím něco udělat!“ žena průměrného věku padla Skrčkovi k nohám a žalostně plakala. Při tom v rukou křečovitě svírala konec mužíkova roucha. Skrček ji pohladil po vlasech a zasněně vzhlédl k nebi. ,,Lidé si pořád musejí něco dokazovat. Proč mezi sebou válčí? Proč se zabíjejí?“
Žena zmateně vzhlédla k němu.
,,Protože si chtějí dokázat pouze svou moc, své postavení,“ pokračoval.
Na to jej žena udeřila pěstí do nohy. ,,Ale tímhle se situace nevyřeší!“ doslova křičela.
Zanedlouho přiběhla k dvojici hubeňoučká holčička. ,,Maminko, tamten pán nám chce pomoci!“ ukázala na postavu zahalenou v kápi.
Žena neváhala, zvedla se, popadla malou ručku své holčičky a rozběhla se jejím směrem. Od té doby ji Skrček nikdy neviděl...

Obyvatelé z města začali mizet. Nikdo nevěděl, co je toho příčinou...
,,NAJDĚTE JE!“ Albrecht udeřil rozzuřeně pěstí do stolu. Vojáci sebou mírně škubli a němě přikývli. Nový král vstal a začal nervozitou přecházet z místa na místo. ,,Chci, abyste našli toho, kdo za to může!“ chytl za límec jednoho z vojáků a lehce jej odhodil.

Skrček znovu seděl a prázdným pohledem hledal svou milovanou skříň. ,,Možná...“odmlčel se a spolkl slova, která chtěl říct. ,,Možná..,“ začal znovu. ,,..se situace ve městě opravdu zhoršila,“ přemýšlel nahlas. Jeho hlas protínal ticho v místnosti. Nevěřícně zakroutil hlavou...

Zahalená postava natahovala ruku k jiné ženě a muži s úmyslem pomoci jim uprchnout z města. Stačila se však dotknout pouze konečky prstů ženy a na zádech ucítila čísi ruku. Vzápětí jí kdosi strhl pláš». Vylekaně se otočil. ,,To je přece Ondo!“ bylo poslední, co slyšel. Poté nastala jen tma...

,,Bratře,“ uchechtl se Albrecht. ,,Víš, jak se říká tomuhle činu?“ pobaveně se podíval na klečícího muže u svých nohou. ,,Velezrada,“ řekl po hláskách a sklonil se k němu. ,,Je mi to líto, ale moc dobře víš, co teď bude následovat. Sám jsi to již několikrát musel udělat,“ řekl potichu a zpět se narovnal. ,,Dnes večer budeš nemilosrdně popraven,“ hrdě narovnal hlavu. ,,S celou tvou rodinou!“ dodal...

,,Slyšeli jste to? Dnes bude král Ondo popraven.“ Skutečně. Zprávy se šířily rychle. Stejně rychle jako smrt, která svými chladnými polibky líbala vesničany, umírající hladem. A Skrček? Přemýšlel jako vždy. Díval se z okna, jak pomalu padají nádherné stříbrné vločky na jeho okno a tvoří jakési seskupení...
Jestliže bude král popraven, situace se tím víc zhorší a naše země bude navždy ztracena...
Podepřel si dlaní bradu a loktem se opřel o stůl. Možná nastala ta pravá chvíle, chvíle, kdy ukázat lidu, kdo vlastně jsem...

Albrecht znovu přecházel z místa na místo. Zastavil se. ,,Proč bych ti měl vlastně věřit?“ dal si ruce za zády a pohlédl mužíkovi do tváře. Nepatrně se ušklíbl. ,,Snažíš se snad zachránit Ondovi život?“
Mužík sklopil oči. ,,Zatímco Ondo lidem tajně podstrkával peníze, já jiné odváděl tajnou cestou vedoucí z města. On o tom nemá ani ponětí...“ Skutečnost však byla taková, že vesničany odváděl král...
Albrecht zkřížil ruce a zamyslel se. Hluboce vydechl a usedl na svůj trůn. ,,Je mi jedno, jestli mluvíš pravdu nebo ne. Na druhou stranu, kdybych svého bratra popravil, osvobodil bych ho, a to já nechci.“ Šibalsky se pousmál. ,,Nechám jej tedy žít. Za to ty, ty budeš popraven místo něj!“

Skrček stál na rozviklané židličce na popravišti se smyčkou kolem krku. Vnímal mráz, jenž jej štípal na bosých nohou a holých rukou. Ledový vítr jej po určitých intervalech uhodil do tváře a po zádech mu projel mráz. Na rukou, ba i po celém těle mu naskočila husí kůže. Mimo mráz ovšem vnímal i slunce, které ovšem nebylo hřejivé, ale ozařovalo okolní krajinu. Krystalky sněhu, jimiž byly posypány stromy a střechy domů, se na něm nádherně leskly. Stejně tak jako na okně jeho domu. Pohledem zabloudil právě tam...
Je to naposledy, co vidí svůj dům. Dům, ve kterém strávil svůj život od početí až po tenhle okamžik. Stal se součástí jeho života a on jej měl rád.
Pousmál se. Zavzpomínal. Na dětství, kdy si místo hrátek s chlapci na rytíře četl knihy a poslouchal při tom tichounký a příjemný zpěv, linoucí se z úst dívky, která se mu tehdy líbila. A teď je to všechno pryč. Je starý a za život si dokázal vytvořit pouze pověst Š»astného Blázna. Jak jej budou lidé nazývat potom? Co překročí řeku života a odejde navždy do světa nesmrtelných...
Poslední pohled na jeho dům, poté zavřel oči. Vnímal mráz, vnímal slunce a zářící krajinu. Vnímal tajemný zpěv krkavců. Také ledový vítr, tančící na jeho počest s jemným bílým sněžným prachem. A potom už jen černo...ticho. Ticho a tma...

A co bylo dál? Lidé, jež ještě před chvíli stáli mlčky a pozorovali tu strašlivou událost, se otočili směrem k pevnosti. Jedna ze statečných žen pozvedla zrezivělou dýku a s ohromným křikem se rozběhla právě jejím směrem. Ostatní neváhali, rozběhli se též...

Smutný král seděl na svém trůně a jeho pohled směřoval na mohutnou nádhernou skříň před ním. Vstal a přešel k ní. Konečky prstů přejížděl po dokonale vyřezávaných tvarech. Teprve nedávno se dozvěděl, že tahle skříň patřila člověku, jenž mu zachránil život. Skrčkovi...
Proč se mu tak vůbec říkalo? Zapřemýšlel. ,,Snad proto, že byl malý...“ zvážil, ale dál se tím nezabýval. Teď pro něj nebylo důležité, jak byl ten člověk veliký vzrůstem, ale jak byl velký srdcem...
On, malý mužík, jenž si ze všeho dělal legraci, mu zachránil život, tím i tedy celému království, jelikož lid se vzbouřil a svrhl z trůnu králova bratra. Ostatní pak i společně s ním uvrhli do vězení. A teď je v čele tohoto království znovu Ondo...
Očima znovu pohlédl na skříň..
,,I malý člověk vykoná velké činy...“