Andor.cz - Dračí doupě online

Bolest

V hostinci v Mokrohradu bylo ten večer velmi veselo. Vůdce malé žoldnéřské skupiny zde propíjel se svými muži žold za svůj poslední úkol. Všichni už měli značně připito a nezdálo se, že by tento večer mělo cokoliv zkazit, venku byla teplá letní noc a hvězdy zářily jako diamanty na modrém sametu.
Kapitán se právě hlasitě dožadoval dcer hostinského, když se dveře rozlétly dokořán. Děvčata poplašeně vypískla při pohledu na muže, který v nich stanul. Byl to vysoký drow oblečený do potrhaného cestovního pláště, kožené kazajky pobité mosaznými nýty a s krátkou černou šavlí u boku. Přes zamračenou tvář se mu táhla dlouhá, světlá jizva, velmi zřetelná na jeho šedočerné kůži.
Celý šenk ztichl v předtuše něčeho zlého. Kapitán sám se snažil vecpat co nejhlouběji do rohu nálevny a choulil se na své židli jako by viděl ducha. Drow se beze slova vydal přes místnost směrem k němu a jeho vysoké boty hlasitě klapaly. Došel až do poloviny vzdálenosti mezi ním a žoldákem a náhle se jeho paže vymrštila zpod pláště a vrhla dlouhou dýku. S temným úderem prolétla kapitánovým ramenem a přibodla ho ke zdi. Ostatní žoldnéři bleskově vstali a vytáhli své zbraně. I drow tasil a z jeho postoje byla znát zkušenost a sebejistota.
Dva muži na něj zaútočili, ale padli s roz»atým hrdlem dřív, než jim v něm dozněl válečný pokřik. Další muž se vzápětí zhroutil v bolestech, když mu černá čepel u»ala pravou paži. Drow rozdával nelítostně rány na všechny strany s neochvějnou jistotou a hrozivou, ledově dokonalou a úspornou elegancí. Kapitán hrůzou zavřel oči a jen s narůstající panikou poslouchal přidušené výkřiky a svist černého ostří.
Boj skončil tupou ránou zabodnutého nože a zachroptěním poslední oběti. Žoldnéř ještě několik okamžiků doufal, že je to jen halucinace způsobená alkoholem, a pak pomalu otevřel oči. Před ním ležel obraz zkázy. Sedm jeho mrtvých společníků, dvě mrtvé dcery hostinského a hostinský sám ležel na pultě a ze zad mu trčela špička dlouhé dýky, stejné jako ta, která držela kapitána u zdi. V místnosti zavládlo dusivé ticho.
„Leonard Layo, syn Dragomirův?“ zeptal se drow tiše s pohledem upřeným na kapitána. Měl silný přízvuk.
Kapitán se zmohl jen na udivené kývnutí. „Kdo jsi?“ vyhrkl.
„Vzpomínáš si na Durul Wart? Tehdy, když tvůj oddíl spolu s dalšími honil poslední hrstky mé rodiny po mém rodném hvozdě… když jste je všechny zabili a ty sám jsi mi udělal mou jizvu?“ řekl a ukázal prstem na dlouhý šrám na svém obličeji. „Ne, nezemřel jsem tam,“ dodal s pohrdavým úšklebkem.
Kapitán znovu jen těžce kývl hlavou. Očividně si vzpomínal.
„Přináším pomstu. Chci, abys než zemřeš, pocítil tolik bolesti, co jsem cítil já, když jsem hleděl do tváře mým mrtvým bratrům a sestrám. Chci, abys trpěl!“ zakřičel zabiják a trhnutím ruky odsunul stůl, který ho dosud odděloval od kapitána. Ten se pokusil v posledním návalu zoufalství vytrhnout ze svého ramene dýku a použít ji k obraně.
Drow k němu přiskočil a v jeho ruce se objevil další nůž. Zkušeným a precizním pohybem mu pře»al loketní šlachy na zdravé ruce. Kapitán žoldnéřů zaskučel bolestí. Drow jen pozvedl nůž a s pochmurným šklebem z něj otřel krev.
O několik hodin později, jen pár okamžiků poté, co kapitán naposledy zmučeně vydechl, drow nalehl na vlastní čepel a s tichým bolestným vzdechem skončil vlastní život.

Když ráno lidé z města otevřeli hostinec, nezbylo jim, než pohřbít mrtvá těla. Jen tělo drowa nebylo pohřbeno, ale jen pohozeno za hradbami města.
Nakonec zbyla jen vzpomínka. Jen malá, ale řezavá vzpomínka na bolest. Na bolest mrtvých žoldnéřů, hostinského a jeho dcer, nejen bolest umučeného kapitána, ale i na bolest stovek drowů, popravených jako zvířata, bolest plačících žen a dětí, bolest umírajících… a přeci jen zbylo ještě něco. Jedna otázka… Kdo je obě» a kdo viník?