Andor.cz - Dračí doupě online

Zastavila jsem se za několika převrženými kontejnery a popadala dech. Pitomá stráž, ale já se nedám jen tak chytit. Už jsem slyšela zvuky kroků v těžkých vojenských botách. Potají jsem vykoukla. Pětičlenná stráž…a ještě někdo. Utíkal před nimi. Vyšší špinavý muž, asi kolem pětatřiceti. Nasadila jsem si helmu a vyrazila jsem. Pokud ti hajzlové použili světelný granáty, teď nic nevidí.
Tak pojďte, zmetci! Začali střílet. A všechny rány mě minuly. Buď mám štěstí, nebo jsem natrefila na nějakou nepovedenou hlídku. Chytila jsem chlápka za loket a vtáhla jsem ho do vedlejší uličky. Byla špinavá a slepá. Slepá!
„Ale sakra!“ zaklela jsem potichu. Nápad, rychle potřebuju nápad. Měla jsem pravdu, chlápek nic nevidí. Strčila jsem ho ke konci uličky, popošel sotva několik kroků, to musí stačit.
Byl tady starej nákupní vozík. Vlezla jsem do něj a čekala. Hlídka si zřejmě šla pro posily, o to to bude horší potom. Byl tu jen jeden, opatrně postupoval ulicí. Mě si zatím nevšiml, prudce jsem se odrazila nohama ode zdi, kolečka zachřestila po nerovném povrchu a já namáčkla strážníka na protější zeď. Zbraň mu vypadla z rukou a okamžitě se rozpadla. Pitomý pojistky. Vyskočila jsem ven a zatímco se vojáček snažil popadnout dech, já jsem běžela pro toho týpka. Proč bych se s ním zachraňovala, když bych ho tu pak nechala..?!
Pár set metrů a jsme tam. Nikde nikdo, uf. Teď tě protáhnu okýnkem do sklepa, tak. Polez, ty tlustá krávo. Zavřít okenici, a je to.
„Pojď za mnou,“ řekla jsem, ale skrz helmu to znělo jako šepot. Nevadí. Chytla jsem ho za ruku a dovedla jsem ho k nám. Nikdo tu ještě nebyl. I Artuš byl pryč – Artuš bylo jméno našeho hlídače, to jméno si dal sám - stejně jako všichni tady. Ještě s helmou jsem nabrala do otlučeného hrnku trochu vody a vyšplíchla mu to na obličej. Chlápek zalapal po dechu a z obličeje mu stekla slepená krev.
Pitomý granáty. Teď nebude ještě dvanáct hodin vidět. Kdybych tě, šmejde, nenašla, za pár dnů bys ty pronásledoval nás. Sundala jsem helmu. Mám štěstí, že vidim ve tmě.
Kdysi jsme tu měli dost dobrýho alchymistu. Všem nám hodil do očí cosi, po čem budem vidět ve tmě, mělo to jen dva vedlejší efekty: Oči se budou ve tmě víc lesknout a budem neplodný - což já byla stejně, takže pro mě to bylo snadný rozhodování, to se mi stalo při výbuchu jedný podělaný elektrárny. A teď už skoro dva roky vidim ve tmě. A alchymista je už skoro rok pod drnem. Dal se chytit.
„Jak se jmenuješ, chlape?“ zeptala jsem se svého nového spolubydlícího.
„3e6N262,“ zachraptěl. Aha, takže rizikový děcko. Nikdo by se nechtěl dožít doby, kdy se děti na základě genetických testů budou zavírat do vězení. Věznice e6N je dost daleko, jak se sem dostal?!
Natočila jsem další vodu a podala jsem mu ji. Několika hlty ji vypil.
„Kdy budu vidět?“ zeptal se mě pro změnu on.
„Tak za dvanáct hodin. Tu dobu doporučuju prospat.“
Přikývl a svalil se na betonovou podlahu. Trochu chrápal.
Z tašky jsem vytahala nějaké to nakradené jídlo. Moc toho nebylo, ale co se dá dělat. Uložila jsem to do polic, umyla jsem si obličej a sedla si na protější stranu místnosti. Potřebuju odpočinek.

„Už je mně líp,“ ozval se za pár hodin.
„Vidíš tohle?“ zapálila jsem sirku.
„Ty seš holka? Obyčejná holka?“ zeptal se udiveně.
Mě by to taky překvapilo, kdyby mě před hlídkama zachránila holka, tak kolem patnácti. Takový umolousaný škvrně. Krátký hnědý vlasy a kruhy pod očima, tady by člověk čekal spíš chlapa.
„Jo, holka. Překvapenej?“
„Ani jsem se tě nezeptal, jak se vlastně jmenuješ?“
Usmála jsem se. „Jsem Karolína, ale mí přátelé mi říkají Sig. Neřeknu ti proč…“
„Říkej mi Šedák. Tak mě pojmenovali mí…kámoši.“
„Jo, pěkný kámoši.“
„Tobě svítěj oči.“ Spíš to bylo konstatování než otázka.
„Jo, díky tomu vidim ve tmě.“
Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Vyhublý obličej s několika jizvami. Šedé vlasy, tak proto „Šedák“. Vysoká silná postava, věk jsem odhadla mezi třiceti a pětatřiceti. Nos měl někdy zlomený.
„Tvoje vlasy jsou šedé. Nejsi tak starý…“ nadhodila jsem.
„Je mi třicet čtyři a vlasy mi začaly šednout někde ve dvaceti.“
„Aha,“ zamumlala jsem „Co ten pas»ák?“
„Vězení,“ opravil mě. „Kde ses tu vzala ty? Myslím, že bys měla bejt na škole - jako spořádaná holčička.“
Pokrčila jsem rameny. „Když naši umřeli, už nebyly peníze na studia. Medicína se mi tu hodí, a nikomu nezáleží na tom, jestli mám diplom za nejlepšího žáka ročníku. Tehdy jsem utekla, byla jsem ztracená. A našla mě tahle banda, teda spolek, nebo jak tomu chceš říkat. Ale zvykla jsem si. Jestli chceš žít na ulici, musíš si zvykat rychle...“
Doufala jsem, že se vrátí. Náš spolek. Nikdo se nevrátil, do rána nikdo nepřišel. Marty, Artuš a Táňa, nikdo asi nepřežil. Ale k ďasu! Skulila jsem se do klubíčka, po tvářích mi tekly slzy a smývaly špínu. Měli tu už dávno být. Proč se nevrátili?! A další myšlenky, které si tak rády myslí pro sebe, mi odpovídaly: Jsou mrtví, všichni tam chcípli.
Ucítila jsem na rameni něčí ruku. Trhla jsem sebou, chtěla jsem ji setřást, ale Šedák mě k sobě přitulil a pevně mě držel kolem ramen. Bylo to uklidňující.
„Promiň, že jsem to nevydržela. Moji přátelé…“ vzlykala jsem.
„Já vím,“ řekl a já se trochu uklidnila. Najednou prudce vstal. „Musím přes hranice. Vím, kam jít,“ řekl pevně. Ani mě nenapadlo ho od toho odrazovat.
„Půjdu s tebou,“ řekla jsem, ale neznělo to tak rozhodně, jak bych chtěla. „Tady mě nic nečeká.“
„Správně.“ Položil mi ruku na rameno a zahleděl se mi do očí. „Nesmíš se ohlížet.“
Ještě té noci jsme odešli. Staré kanály nejsou v létě zaplavené, naštěstí. Poslední poklop za městem, a pak už jen holá zničená krajina. Tráva suchá a vybělená od slunce a stromy bez kůry. Hrozně depresivní.
Několik dní jsme nenarazili na nic živého. Spávali jsme pod vývraty, společně stočení do klubíčka, přikryti maskovací celtou. Přes volná prostranství jsme běželi a putovali jsme většinou v noci.
Najednou se to stalo, kus od nás v lese zářilo světlo, pak se ozval i zvuk motoru. Byly to čtyři motorky.
„Utíkej,“ šeptl Šedák.
„Nemůžu.“
„Teď není na hrdinství čas! Zdrhej!“
Otočila jsem se a utíkala mrtvým lesem, jak nejrychleji to šlo. Motorky byly malé, stroje pro rychlý pohyb po lese. Jedna mě doháněla. Riskla jsem poslední pohled na Šedáka, pak se mi ztratil z dohledu. Motorka už byla fakt blízko.
Asi jsem nedávala pozor na cestu a klopýtla jsem. Okamžitě jsem se válela ve vyschlé hlíně. Jezdec motorky zjevně usoudil, že nejsem nebezpečná a sesedl blízko mě. Pokusila jsem se ještě o útěk, ale po pár vteřinách mě dohnal. Chytil mě za ruce a snažil se mě hodit zpátky na zem. Kopnu tě do koulí, ty šmejde! Zachytil moji nohu a hodil mě na kámen. Zalapala jsem po dechu. Do zad to bolí.
Nevěděla jsem, jak se to stalo, ale z jeho hrudi trčela špička mačety, jakou nosí vojáci... Skácel se na zem vedle mě. Nade mnou stál Šedák. Mačetu v ruce. Skoro jsem ho nepoznala. Byl celý od krve, nebylo poznat, jestli je jeho, nebo…
Otočila jsem se a zvracela.
Šedák mi pomohl vstát.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Snad jo, co ty?“
„Asi jsem to schytal do ruky. Nech to, není to nic vážnýho!“ dodal, když viděl, jak se po něm natahuju.
„Vypadnem odsud?“
„Moje řeč.“
Ze čtyř motorek nám zbyla jenom jedna. Vrtalo mi hlavou, jak dokázal skoro holýma rukama zničit tři stroje. Když jsme procházeli kolem zmasakrovaných těl, neměla jsem už co zvracet.
A zase několik nocí na cestě. Teď jsme jeli mnohem rychleji. Zbytek cesty k hranicím jsme nikoho nepotkali. Naštěstí. Naštěstí pro ně, nebo pro nás?! To, že si moje myšlení dělá, co chce, mi začíná jít na nervy. V dálce se objevil dost široký vymýcený pruh lesa. Přesně uprostřed byla bílá čára. Vypadala jako udělaná nějakým posypem, ale těsně nad ní byly sem tam vidět rudé nitky laserových čidel.
„Hranice,“ ukázal na bílý pruh na zemi. „Počkáme, až si pro nás někdo přijde,“ řekl a začal si pomalu sedat, neuniklo mi, jak bolestivě syknul a dával si pozor na levou ruku.
„Co s ní máš?“ zeptala jsem se konečně. Posadila jsem se vedle něho a složila nohy pod sebe. Z ohořelé díry v kalhotech mi vylezlo několik tenkých drátků. Kdybych byla věřící, poděkuju Bohu za kevlar.
„Tak se ukaž…“ řekla jsem nevesele. Zle se na mě podíval, ale když viděl nekompromisní výraz v mojí tváři, sklopil oči a začal si svlékat bundu.
„Mám otravu, nechtěl jsem tě s tím zatěžovat… myslel jsem, že se z toho vylížu,“ zamumlal.
Podívala jsem se na jeho ruku. Byla pokrytá celistvou vrstvou žlutých modřin a asi deset centimetrů nad loktem bylo něco jako fialový pás, který se pomalu vpíjel do normální kůže. Na prstech měl několik drobných oděrek a za nehty hnis. Typická otrava. Dost pokročilá. S tím, co tu mám, to nedokážu uzdravit. Několikrát jsem beznadějně zahrabala v tašce a vytáhla jehlu.
Šedák se zatím položil na záda, pravou rukou si přidržuje zápěstí té druhé. Několikrát jsem ho bodla jehlou do předloktí.
„Mám desetiprocentní šanci, že ti ji zachráním,“ konstatovala jsem.
„Deset je málo,“ zašeptal.
Zakroutila jsem hlavou a vytáhla jsem z kabely poslední injekci. Zdravou rukou mě chytil za zápěstí. Netušila jsem, že má takovou sílu. A to musel být zesláblý.
„Nech ji na později. Tu ruku mi nezachráníš. Vyndej si radši skalpel a pilku na kosti.“ V tom jeho bolestném šepotu byla ohromná síla. Obdivovala jsem ho. Nikdy bych nedokázala s klidem říct, aby mi někdo prostě uříznul ruku.
Najednou ztuhnul. To mě vytrhlo z přemýšlení. Za chvilku jsem to uslyšela taky, zvuk motoru. Teréní motorka. Jsou robustní, těžké a dá se s nimi jezdit téměř kdekoli. Obvykle mívají vepředu něco jako vysoký nárazník, přecházející do jakési kapoty - asi metr široké.
Teď už jsem stroj i viděla. Rychle jsem přes Šedákův hrudník, kde měl položenou ruku, přehodila bundu. Nemocní se přes hranice nepouštějí; když jsme u toho, tak ani moc zdravých se přes ně nedostalo.
Stroj byl matně šedý, lak nejspíš ohořel nebo se oloupal už dávno. Muž, který na něm seděl, byl malé postavy a měl nepřirozeně široká ramena. Jak už to tak bývá, byl bez helmy. Po obličeji měl jizvy po černých neštovicích a jeho nos byl několikrát zlomený. Špinavě rezavé vlasy měl zapletené do rozcuchaných copánků a na tváři měl několikadenní strniště. Sesedl ze svého stroje a přiblížil se k nám. Páchl alkoholem, studeným kouřem a na očích měl typické hnědé brýle.
„Chceme přejít přes hranice,“ řekl pevně Šedák. Sklopila jsem oči. Ten chlápek si mě až nepříjemně prohlížel. Sedl si vedle mě a tím hnusným způsobem, jakým to umějí jen profesionální slizouni, si mě prohlížel.
„Co za to?“ zeptal se a bez okolků zamířil pohledem k mému rozkroku.
„Ta není na prodej,“ řekl Šedák klidně.
„Ale jdi,“ zasmál se a přisunul se blíž.
Instinktivně jsem sáhla po noži, pohyb jsem však přerušila v půli. Ten smutný Šedákův pohled jsem znala. Viděla jsem ho té noci, co jsme se potkali. Vyděšeně jsem mu pohlédla do tváře. Zase ten pohled. Přikývla jsem, nic jiného mi nezbývalo. A tohle byla jediná cesta. Otočila jsem se k Slizounovi – jak jsem si ho v duchu pojmenovala - a kysele jsem se usmála.
„Jestli jí ublížíš, zabiju tě. A přísahám, že už mi budou nějaký poplašný sračky ukradený,“ zavrčel temně Šedák. Pak vstal a vydal se lesem kousek dál. Teď na mě nezávisel jen můj život, nedokázali bysme uniknout. Teď už ne.
„Nebudeš zlobit, že ne,“ řekl chladně a rozesmál se. Slizoun a šílenec - hrozivá kombinace. Trhnutím mě postavil a rozepnul pásek mých kalhot. Pak mě otočil k motorce a ohnul mě přes kapotu. Pomalu vsunul ruce pod moje tričko a přitisknul se ke mně. Chlad kovu a jeho horký dech na zádech. Tvrdě přirážel, bolelo to a já se bála, že už to nikdy neskončí. Třásla jsem se po celém těle a bylo mi zle. Prosím, a» už to skončí. Do očí mi vhrkly slzy.
A skončilo to. Nedokázala bych říct, jestli to bylo deset minut, nebo dvě hodiny. Svalila jsem se na zem, jako kus hadru na podlahu. A cítila jsem se tak.
Za chvilku přišel Šedák. Chvilku jsem slyšela, jak se ti dva dohadují, ale nerozuměla jsem jedinému slovu. Najednou jsem byla v něčí náruči. Byl to Šedák. Poznala jsem to podle vůně. Ne že by zrovna voněl, ale tohle pro mě byla vůně bezpečí.
Musela jsem usnout, protože jsem se probudila někde na pasece. Bylo mi špatně od žaludku, ale zvedla jsem hlavu, abych udělala menší inventuru. Krev z rozdrásaných bradavek se mi nalepila na tričko. O tom, co dalšího mě bolelo, snad darmo mluvit. Nechala jsem svou hlavu padnout do suché trávy.
Probudila jsem se s hlavou na Šedákově stehně. Hladil mě po vlasech a po tváři. Otevřela jsem oči.
„Já… Omlouvám se, je mi to...“ snažil se dostat ze sebe souvislou větu. „Jak je ti?“
Slabě jsem se usmála. „Musím říct, že jsem si svoje ,poprvé´ představovala trochu romantičtější.“
„Cože?“ vyvalil na mě oči. „Nevěděl jsem že jsi… totiž, že nejsi - “
„ - Už je to dobrý. Díky,“ přerušila jsem ho, když jsem viděla, jak se trápí.
Zmateně si mě prohlížel.
„A tvoje ruka?“ pokusila jsem se změnit téma.
„Jsem rád, že jsem tě vzal s sebou,“ řekl tiše, stále ještě trochu v rozpacích. Nejistě se na mě podíval. Pak ještě jednou a potřetí.
„Na co se chceš zeptat?“ snažila jsem se mu pomoct.
„Nemůže se stát… Nemůže se stát, že bys… Ty s ním… Když to…?!“
„Ne, 3e6N262. Od té doby, co bouchla sedmdesátosmička, ne.“
Zjevně byl rád, že jsem mu pomohla. „Radiace?“ zeptal se.
„Zranění, alespoň mi to tak řekli,“ odpověděla jsem.
Podíval se na svoji ruku. Musela dost bolet. Jo… Půjdu na to.
Začala jsem se přehrabovat ve svojí tašce a postupně jsem vytáhla všechny důležité věci. Do ramene jsem mu vrazila injekci a přerušila tak nervy. Postarám se o něj teď, odpočívat se dá později. Budeme to potřebovat, zvláš» on.
„Zalehni,“ řekla jsem mdle. Tentokrát mě bez řečí poslechl a za chvilku usnul. To jsem chápala, jestli měl tu otravu takhle rozšířenou, už se pořádně nevyspal několik dní.
Nejvíc práce mi dalo zaoblit kost, aby nepíchala do masa. Pak už to bylo snadné - přiznávám, ze začátku mi bylo dost šoufl.
Konečně hotovo. Už jsem to jen přestříkala dezinfekcí, tý se nic nevyrovná, a obvázala jsem to. Teď doufám, že jsem vytahala všechny nervy.
Tady bylo bezpečno. Pro jistotu jsem ale natáhla laserová čidla v okruhu zhruba pěti metrů od nás. Stejně tady žádná zvěř nežije. Pak jsem se natáhla vedle Šedáka a usnula jsem neklidným spánkem. Byla jsem dost unavená.

Probudilo mě jeho slabé zasténání. Posadila jsem se a čekala. Mohla to být tak hodinka, co jsem usnula. Otevřel oči a pracně na mě zaostřil.
„Motá – se – mi – hla – va…“ vypravil ze sebe. Hlas mu zněl slabě, ale byl v pořádku.
Přiložila jsem mu k ústům kalíšek s rozpuštěnými bílkovinami – moje poslední.
„Vypij to, než usneš.“ Nadzdvihla jsem mu hlavu.
Pracně se na mě usmál a několika loky vypil šedavou tekutinu.
Položila jsem si jeho hlavu na svoje stehno, tak jak to dělával on mně. Za několik sekund jeho dech zpravidelněl.
Na dětství jsem si moc často nevzpomněla. Jen na průšvihy, ty mi v hlavě zůstaly. Když to beru takhle zpětně, naši mi chtěli udělat spořádaný a obyčejný život. A mě tenkrát ta šedá realita vadila, byla jsem blbá. Každý den vstát, jít do školy, na oběd, udělat úkoly a jít spát. Co bych za to teď dala.
Sama pro sebe jsem se ušklíbla a vydala se hledat něco k snědku. Šedák mě naučil hledat takové velké hlízy. Přežít se na tom dalo, ale nejedla bych to, kdybych nemusela. A kopat jámy v zemi mě taky nijak zvláš» nebavilo. Mačetou jsem ušmikla jedovatou část. Vlastně to vypadalo jako brambory. Viděla jsem je jednou ve škole na obrázku, před vypuštěním virů a jedů je lidé jedli. Pak po nich začali umírat.
Bylo to větší než brambora, velké asi jako Šedákova pěst. Našla jsem jen čtyři. To nebylo moc. Zapálila jsem hořák a nabodala je na prut. Šedák seděl nedaleko a šklebil se na tkaničky od bot, jednou rukou šly zavázat asi jenom těžko.
„Pomůžu ti,“ nabídla jsem se.
„Nechci,“ zavrčel a dál pokračoval ve snažení. „Nelituj mě, to že jsem mrzák, ještě neznamená, že se o sebe nedokážu postarat.“ Vypadal jako smrtka.
Vytřeštila jsem oči. Teď jsem se ho poprvé doopravdy bála. Pomalu jsem se začala sunout pryč, odstrkovalag jsem se nohama, a pak jsem se rozeběhla. To strašné zjevení, jako by to ani nebyl on. Uběhla jsem několik kroků a opřela jsem se zády o strom. Rukama jsem si prohrábla vlasy a sesula jsem se do sedu. Co jsem zase udělala?! Snažila jsem se jen být milá.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Takhle nic nevyřeším. Utřela jsem slzy a vydala jsem se zpátky. Hlízy už se začínaly pálit. Sundala jsem tři a přistrčila je Šedákovi, který si teď zakrýval obličej dlaní. Stáhla jsem se kousek dál a dala se do jídla. Fuj. Vyplivávala jsem popel a pozorovala ho.
Zvedl ke mně oči.
„Promiň, Sig,“ řekl ztrápeně.
Přikývla jsem.
„Přehnal jsem to. Já… Moc se omlouvám.“
„Dobrý,“ znovu jsem přikývla.
„Sig?“
„Ano?“
„Mám tě moc rád. Předtím v noci… Bál jsem se o tebe.“
Radši jsem sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak rudnu.

Jeli jsme dlouho, tak dlouho, až jsem přestala počítat dny. Dnes to odhaduju tak na měsíc, ale mohlo to být víc i méně. Terén byl hroznej. Střídali jsme se v řízení a večer si povídali.

Dnes jsme vyrazili časně. Jeli jsme po vrstevnici, pod námi byl mírný svah. Všude mrtvá krajina. Máme namířeno ke starému opevnění, mělo by ještě fungovat. Tam bude klid. Nikdo by tam neměl žít a generátory by měly být ještě funkční. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, co už máme za sebou a že už se do toho města nebudu muset nikdy vrátit.
Najednou vypnul motor. Asi je přehřátá.
Šedák slezl dolů a já taky, kleknul si k motoru a hned zase vstal.
„Kurva!“ Vší silou kopnul do země.
„Kde?“ zeptala jsem se s nevinným výrazem.
Rukou mě obejmul kolem pasu. „Ty jedna…“ usmál se na mě. Takovým tím zvláštním způsobem, jak to umí jen on.
Lehce jsem do něj strčila a on upadl (podezřívám ho, že to udělal schválně). Kutáleli jsme se dolů ze svahu a skončili jsme v malé proláklině.
Podíval se mi do očí a bez varování mě políbil. Vjela jsem mu prsty do vlasů a hladila ho po zádech. Vášnivě mě líbal a hladil mě po celém těle. Chtěla jsem ho. Bylo to tak krásné a nechtěla jsem, aby to skončilo. Pomalu přibližoval ruku k mému zvlhlému klínu a polibky sjížděl níž a níž.
A já si přála, aby tohle trvalo navěky.