Andor.cz - Dračí doupě online

Ten jezdec tryskem uháněl
po zasněženém poli.
Od své milé odjížděl,
netuše, že šíp jej skolí.

Jede tou krajinou,
krajinou bílou,
svou smrt má za zády,
sudičky osudu neměly ho rády.

Hluboko pod zemí
nit jeho života přestřihly,
hluboko pod zemí
teď jeho život ukončily.

Zdá se to jen snem,
že jezdec se žene dnem.
Ve chvíli, kdy šíp ho zasáhne,
ze sedla na tvrdou zem padne.

Když z koně padá,
umíraje vzpomíná
na svou zrádnou milou,
na tu dívku necitelnou.

"Má drahá, já ti věřil,
své srdce jsem ti svěřil.
Svěřil jsem jej do ruček tvých,
do těch rukou prokletých.

Je horší než dýka, ten šíp, jenž mne skolil,
buď š»astna s tím, jenž mě pro tvou přízeň střelil.
A» se těší z tvojí lásky,
a» nechá si nasadit na oči pásky,
jež i mě zaslepily touhou,
vždy» bude s tebou jen chvíli pouhou.

Poté i on,
stejně jako já,
znít uslyší zvon,
jenž smrtka ve svých rukou má.

Já umíraje, teď Vám odpouštím
a tento krutý svět smířen opouštím."

Poté oči již navždy zavřel,
ledový chlad jeho srdce sevřel.
Ten jezdec již nikdy více
nespatří svojí milé líce.

Teď už bude jen v náruči smrti spát,
krásný sen se mu bude zdát.
O rajské zahradě, překrásném ráji,
o horském potůčku ukrytém v háji.

Slavík píseň nádhernou tam zpívá,
o lásce, o štěstí, o kráse,
ježž v každém srdci skrývá se.

Tak nechme jej spát,
buďme tiše jen,
tak nechme jej spát
a nerušme jeho sen.

Ten jezdec, jenž tryskem uháněl
po zasněženém lánu,
on od své milé opět spěl,
když den se chýlil k ránu.

Kůň černý jako noc,
zoufale řehtá o pomoc,
vždy» muž, kterého v sedle nesl,
na zem se po chvíli snesl.

V zádech má šíp a bolest ve tváři,
však ve chvíli, kdy poslední hvězdy zazáří,
opět se ozve drnčení struny
a ve stříbřitém svitu luny
vzepne se hřebcovo tělo černé,
tělo té bytosti věrné.
I ono však vzápětí k zemi lehne
a již nikdy se více nehne.

Jejich těla teď na sněhu leží
a čas neúprosně dále běží.
Tak zanechme je spolu v tichu noci,
koně i jezdce ve smrtící moci...