Andor.cz - Dračí doupě online

Zradili...
Proč, zatraceně, jak jen mohli?
Vrhla pohled plný bolesti na muže jdoucího před ní. Nikdo z nich si jejího pohledu ani nevšiml. Vztekle si odplivla a zimomřivě se zachumlala do svého pláště. Nebyla to však zima, co jí způsobovalo mrazení v zádech.
Zradili...
Poznala to, jakmile jí Dakon pohlédl do očí, když opouštěli gildu. Snažil se pravdu skrýt, ale na to ho znala až příliš dobře, stejně jako bratra.
Dakon byl nejstarší, stejně jako ona a Denet měl uhlově černé vlasy a zářivě zelené oči, bystré a plné života. Bratři si byli navlas podobní, nebýt vlnitých vlasů Caitlin, dalo by se o ní říct to samé. Město je znalo jako trojčata. Bráškové šli vedle sebe, sestra jim kráčela v patách.
Lidé jim bázlivě uhýbali z cesty, matky braly děti do náručí a hledaly ochranu u svých manželů. Obchodníci ve spěchu balili drahocenné zboží z pultů. Catitlin se jízlivě pousmála a s jistým zadostiučiním pozorovala všechen ten zmatek.
Tohle všechno byla její práce.
To ona je dostala z kanálů, dala jim naději a ukázala, co je to opravdový život.

***

Bylo jí deset, když ji matka vyhodila z domu. Nechápala proč. Tehdy neviděla otcovy žádostivé pohledy, nevnímala letmé doteky či pohlazení. Trápila se, nebo» nevěděla , kde se bere matčina záš».
Věděla, že ji otec má rád, jen netušila, jak moc.
Jednoho večera k ní přišel do pokoje, posadil se k ní na postel a políbil ji. Malá Caitlin nechápala, co se děje. Snažila se bránit, několikrát otce uhodila.
Jako by rány ani necítil, dál ji líbal a dotýkal se jí. V poslední chvíli mu vrazila koleno do slabin a vymanila se z jeho sevření. S tváří smáčenou slzami se rozběhla k matce. Myslela si, že u ní najde ochranu a útěchu.
U bohů, jak se zmýlila. Nevěřila jí, zvláš» po tom, co jí ten hajzl řekl, že za ním přišla sama. Prosila na kolenou, žebrala o pochopení.
Bila se za pravdu, ale neměla šanci vyhrát. Ne tehdy...
Ztratila vše. Rodinu, domov, lásku, naději i víru. Toulala se ulicemi, rvala se o jídlo s toulavými psy a žebrala. Několikrát se ji pokusili znásilnit, zbili ji a málem ukopali k smrti.
Ze všeho se vylízala a pak začal krást. Byla dobrá, zatraceně dobrá, ale nestačilo jí to.
Nikdy nechtěla peníze, hledala jen lásku.
Odmítli ji...
Pak našla bratry a vše se změnilo.
Ti pitomci si tehdy mysleli, že je anděl.
Nechtěla jim brát sny.
Našla je ve stoce, smradlavé a plné blech. Za své poslední peníze je nechala oholit, ostříhat, okoupat a dokonce zbylo i na oblečení.
Nikdy se neptala na jejich minulost, nebo» na ní ulpělo příliš mnoho krve. Byli starší než ona, a přesto vynikala ve všem lépe než oni.
Skoro ve všem - ona neuměla lhát.
Začali si říkat Lasičky. Byl to Dakův nápad, ale souhlasili všichni. Caitlin přestala krást, začala jinak.
Znovu a mnohem důmyslněji.
Začala naslouchat...
Měla velmi bystré uši a ještě lepší pamě». Tyto dvě vlastnosti, spolu s její krásou, byly přímo vražedná kombinace.
Bráškové zařídili zbytek a vznikla gilda. Nejdříve dostávali malé zakázky a na vše stačili sami. Několik kupců, bohatších měš»anů... ale pak, po prvních úspěších, se objevili i movitější zákazníci, toužící znát tajemství svých známých, přátel i nepřátel. Gilda se rozrostla a získávala moc nad městem - v čele stále stála dvojčata.
Caitlin to nestačilo, stále hledala lásku a rodinu, o kterou přišla. Přesto stále mohla ve vlasech nosit zapletenou bílou lilii. Bráškové ji chránili, milovali a starali se o ni jako o dceru.
Snad jí chtěli splatit dávný dluh.
Ve městě v té době neexistoval nikdo, kdo by Lasičky neznal. Bratři nikdy neprošli po ulici bez povšimnutí, temný stín v jejich patách však přehlédl každý, nebo si to alespoň myslela.
Nemusela se skrývat, přesto však obličej měla vždy zahalený do kapuce svého hedvábného pláště. Milovala tu hru na kočku a myš...
Měli peníze, moc, a snad i něco, co zdánlivě připomínalo štěstí.
br>***

Ještě více se zachumlala do hedvábí, poupravila si kápi a pohlédla na liduprázdné tržiště. Zastavila se a pohledem sjela nejbližší stánek, plný klecí a klícek.
Bráškové se zastavili také a ostražitě ji pozorovali zpod přivřených víček.
Pitomci...
Nikdy neutekla, tak proč by měla teď?
Zaklela.
Věděla to až příliš dobře a trápilo ji to. Usmívala se, to ano, ale jen kvůli nim.
Uvnitř plakala.
Přistoupila blíž k jednomu z opuštěných stánků a otevřela nejbližší klícku, ve které se krčilo mládě bílé lasičky.
Pousmála se a natáhla chvějící se ruku k proutěnému otvoru. ,,Pojď, malá, neboj se.“
Lasička opravdu udělala krok vpřed, pak druhý a třetí, až zůstala stát předními packami na její dlani. Očichala ji, olízla drsným jazýčkem a bez zaváhání se jí stulila do dlaně, nastavujíc bílé bříško k pohlazení. Cait zabublala smíchy, v duchu se však proklela a úsměv jí zamrzl na rtech.
S ledovým klidem zavřela dvířka klece, pohladila zvířátko po sametové srsti a vykročila k bratrům. Na okamžik se však zarazila, opatrně položila lasičku na rameno, kde se pohodlně uvelebila, a pak vytáhla z kapsy pláště malou minci. Bez zaváhání ji prohodila jedním z otvorů do klícky, kde byla doteď uvězněna lasička, která teď dívce olizovala ucho.
,,Nejsem zloděj,“ zamumlala a zamračila se nad pobaveným výrazem obou bratrů. ,,A nezapomínám. Vím, co jste udělali. Ne, teď nechci slyšet žádné ospravedlňování. Prodali jste mě jako nějakou děvku... vlastní sestru.“
,,Ale Caitlin..“
,,Sklapni, Dakone, a poslouchej! Oba poslouchejte!“ dodala výhružně, když se Denet začal nenápadně vzdalovat. Lasička vyplašeně zvedla hlavu, pobouřeně zapískala a schovala se do kapuce pláště.
Den sebou trhl, nevinně povytáhl obočí, ale úsměv mu zmizel z tváře v okamžiku, kdy Cait pohlédl do očí. Zamrazilo ho až u srdce. Až doteď netušil, jak sestřičce ublížili. Její pohled sliboval pomstu.
Věděl to.
Snažila se bolest skrýt, ale v očích se jí třpytily slzy.
,,Cait, já... my... nešlo to jinak,“ řekl ztrápeně a vztáhl ruku k jejímu obličeji, aby mohl setřít slzu, kutálející se jí po tváři.
Trhla sebou, lasička se bojovně zaježila, když se Cait kápě málem svezla z hlavy. ,,Lžeš...“ Srazila mu ruku, pohlédla na Dakona a pohrdavě se ušklíbla. ,,Plánovali jste to už dlouho. Nejsem slepá, zapomínáte, kdo jsem.“
Oba bratři na ni hleděli, neschopni jediného slova.
Otočila se a rozběhla se pryč.
Pryč od všeho a od všech.

***

Dva roky poté, co vznikla gilda, udělala Cait svou první chybu - zamilovala se.
Dostala další zakázku, jednu z mnoha, o které gilda v té době neměla nouzi. Ujala se jí sama.
Netušila, jaké bude mít její rozhodnutí důsledky.
Jmenoval se Giltanas Tilenor.
Mladý šlechtic, který zbohatl díky pouhé náhodě. On tomu říkal osud, Cait se tomu však vždy vysmála. Na lovecké výpravě zachránil život samotnému králi a ten, z vděčnosti, jej obdaroval nemalým majetkem. On tak mohl opravit rozpadající se sídlo po svém otci, který se upil k smrti. Získal peníze a moc, s ní však přišli i nepřátelé. Právě oni jej dovedli k Lasičkám. Toužil najít jejich slabiny a chyby.
Našel však něco úplně jiného.

***

Slunce právě zašlo za obzor, obloha však ještě nepohasla. Zdobily ji nachové červánky plné vlahých příslibů blízké noci.
Ošila se a pohlédla do útrob ztemnělého pokoje. Pozorně se zaposlouchala a za okamžik se na její tváří objevil úsměv. Bez zaváhání se rozběhla a vrhla do náruče plavovlasého mladíka.
Chytil ji a vášnivě políbil. To se však nelíbilo malé lasičce, která se drápky držela hedvábného pláště. Nechápavě se na Caitlin zadíval a pohladil zvířátko po hlavě. To spokojeně zapískalo a seskočilo na jeden ze sametových polštářů, ležících na posteli, kde se uvelebilo a v okamžiku usnulo.
Oba vyprskli smíchy, mladík držel krásku stále v náručí.
,,Firefly...“ zamumlal a políbil ji do vlasů.
Jen mlčky přikývla a stulila se mu do náručí, pevně se k němu tisknouc.
Chvíli jen tak stáli, tiše, beze slov. Pak však plavovlasý vzal krásku za bradu a tázavě se jí zadíval do očí. Mlčky ji vyzýval, aby začala. Trhla hlavou, aby se vymanila z jeho sevření, ale nepovolil.
,,Caitlin? Co se u všech bohů děje?“
,,Nic, já... musím ti něco říct.“ Vytrhla se mu, posadila se na postel vedle lasičky a sklopila hlavu.
On si klekl k jejím nohám a čekal, nebo» věděl, že k vyprávění se musí odhodlat sama.
,,Nemůžu si tě vzít, nemůžu už s tebou zůstat, dnes je to naposledy, co se vidíme. Neptej se prosím, proč. Nedokážu ti dát odpověď, ne dnes. Vlastně nikdy - zabilo by tě to. Musíš jít, teď hned. Zapomeň, prosím.“ Pohlédla na něj a málem vykřikla, nebo» v očích plavovlasého se zračila všechna bolest, kterou měl v srdci, nemohly mu pomoci ani slzy, které mu stékaly po tvářích. Opět sklopila hlavu a začala hladit sněhobílou lasičku, ve snaze nedívat se do jeho zmučené tváře.
,,Proč?“ Věděl, že řekla, aby se neptal, ale on musel. Nechápal nic, vlastně ani nemohl pochopit. Miloval ji, ona milovala jeho. Něco se však muselo stát. Byl si jistý, kdo v tom měl prsty.
,,Nemůžu ti to říct, pochop to.“
,,Caitlin, já to chápu až příliš dobře. Kvůli bratrům, je to tak, že? To ti parchanti tohle všechno zavinili. Zabiju je, přísahám, že za tohle je zabiju.“ Vyskočil na nohy a hrdě trhl hlavou, poslední slza skápla Cait na tvář. Nesetřela ji, nechala ji stéct po bradě až do živůtku. Pokusila se chytit ho za ruku a zadržet ho, alespoň na okamžik. Podařilo se jí to. Strnul a ostře jí pohlédl do očí.
,,Bráškové ne, tentokrát za to nemohou. Oni ne. Patřím teď jinému - je to smlouva. Zapomeň, Giltanasi, prosím. Oni jsou v tom tentokrát nevinně, je to má volba. Promiň. Já...“
,,Víš, že pro tohle neexistuje omluva, lásko.“ To poslední slovo vyplivl, jako by plival jed vysátý z otrávené rány.
Zamrazilo ji až u srdce. Tentokrát se rozplakala ona. Nezačal ji utěšovat, jako to dělával tehdy. Ani se jí nedotkl, jen na ni upíral pohled zastřený bolestí a smutkem. Nemohla mu říct pravdu, vždy» ji ani neznala. Věděla jen, že by mu ublížila daleko víc, kdyby ji znal. Proto mlčela a rozhodla se jej od sebe odehnat.
,,Je to tedy tvé přání? První a poslední? Dobře, zmizím z tvého života, navždy, pokud si to tak přeješ, ale nikdy už nebudeš moci vzít svá slova zpět. Je to tvé poslední slovo?“
,,N... ano, je to mé poslední slovo. Běž... běž a už se nevracej, prosím.“
Skrze vzlyky jí nešlo skoro rozumět, bohužel, on jí rozuměl až příliš dobře. Ucítil, jak se Firefly vyšplhala po jeho plášti až na jeho rameno, nesetřásl ji. Vybrala si sama, stejně jako její paní. Otočil se ke krásce zády a beze slova odešel pryč, přes ztemnělý pokoj.
,,Vra» se...“ zamumlala Caitlin skoro neslyšitelně, jako by doufala, že její slova vycítí.
Neslyšel ji, a nebo možná že ji slyšel až příliš dobře.

***

Zradili...
Už věděla, co se stalo, a proplakala celou noc, dokonce i lasička ji opustila. Přišla o to jediné, co ji ještě drželo při životě. Bratři ji prodali, spolu s gildou. Cizinec, tedy alespoň tak mu říkali, gildu koupil se vším všudy - tedy i s ní. To samo o sobě by jí tak neublížilo, kdyby se neměla za týden vdávat - právě za onoho cizince.
Prodali ji jako nějakou děvku. Podle všeho je ani netrápily výčitky svědomí - ostatně jako nikdy. Možná, že to tak bylo dobře.
Ne, zatraceně, nebylo, a ona to věděla až příliš dobře. Kdyby alespoň nebyli tak zbabělí a řekli jí to, ale oni zarytě mlčeli a Cait se to dozvěděla z dopisů, které našla ve skrýši, kam ukládali všechny peníze a cenné dokumenty - prostě vše, co se týkalo organizace. Plánovali to už dlouho a ona nechápala jedno.
Proč, zatraceně?
Za gildu a za NI byl bratrům slíben titul a majetek nedozírné ceny, včetně nemalého panství.
Nechápala, kdo by mohl toužit po takové moci, kterou nabízela gilda a žena, která stála v jejím čele. Bratrů se již zbavil, tím si byla jistá. Budou mít dost starostí se spravováním vlastních pozemků a vedení zbude na ni. Hloupost, už nebude mít co vést, nebo» vše bude jeho - i ONA. To nepřipustí, tím si byla jista.
Ve spěchu setřela slzy, bez ladu a skladu naházela do tašky několik věcí a tiše se vyplížila z pokoje. Dopis na rozloučenou nenechala - bráškové stejně neuměli číst. A navíc si jej ani nezasloužili, zabili jednu její část - tu, která ještě dokázala milovat.

***

,,Řekneš jí to ty, Dakone, protože mě by zabila. Víš, že mi to dlužíš a hlavně my to dlužíme jí.“
Dak sebou trhl a zaklel, v očích zvláštní lesk. ,,Proč jsem vždy já posel špatných zpráv? Tedy špatných pro ni?“
,,Neptej se a jdi, a» to máme za sebou. Tímhle ji definitivně ztratíme, tím si jsem jist. Je na čase dát naší Caitli křídla, které jsme jí doteď svazovali.“
Bratři na sebe pohlédli a zároveň přikývli, v očích se jim však zračil strach. Strach z toho, že o ni opravdu přijdou.
Dak se zhluboka nadechl a stiskl kliku. Nahlédl dovnitř a ztuhl, pak, s nevěřícným úsměvem zamumlal: ,,Zdá se, že se Cain naučila lítat.“ A s uvolněným smíchem se oba bratři zhroutili do křesla.
Doufali, že jejich sestřička pochopí a najde cestu z vězení, do kterého ji oba zaprodali. Věděli, že to pochopí... jen doufali, že to bude brzy.

***

Rozhodla se skoncovat to. Vzala dýku, jedinou zbraň, kterou se kdy naučila ovládat, a pevně ji stiskla v dlani, pak bez jediného slova vyzkoušela její ostří a krůpěje krve potřísnily její bílé šaty - šaty anděla.
Anděla smrti.
Usmála se, sevřela ještě pevněji jílec a několikrát zhluboka vydechla.
Je čas...
Zastrčila dýku za opasek, přehodila přes šaty potřísněné krví černý pláš» a vyrazila do gildy.
Najít svého snoubence a dát mu první a poslední polibek. To, že místo jejích rtů ochutná ostří dýky, ji netrápilo. Vždy proklínala bratry, když zabili, ale dnes... dnes se rozhodla jít v jejich stopách.
Do budovy ji pustili bez jediného zastavení, bez kontroly došla až do vlastní rezidence, odkud rozdávala povely a příkazy.
V místnosti však již někdo byl. Nemusela dlouho uvažovat, kdo. Pousmála se, skryla dýku pod pláš» a přiblížila se ke křeslu, které stálo na protější straně u okna. Seděl v něm ON.
Slyšela jeho dech, mělce oddechoval. Zdálo se, že spí. Obešla křeslo a čapla si před něj, k jeho nohám.
Strnula úžasem. Tvář mu kryla maska, ale přesto byl velmi půvabný - popravdě krásný. Svaly, rýsující se pod přiléhavým oblečením, úsměv, který mrazil a zároveň hřál, plavé vlasy se mu draly zpod škrabošky. Přesto však nedokázala jeho tvář poznat. Odolala pokušení sundat mu masku - možná to pak bude snazší.
Jen tak tam seděla, sledovala jeho sladký spánek a přemýšlela.
Hodinu, možná dvě, tam jen tak seděla a hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky - přemýšlela nad minulostí, přítomností a budoucností.
Pousmála se svým bláhovým myšlenkám.
Klekla si, položila ruce na jeho pevná stehna a podepřela si jimi hlavu, kterou nyní měla v úrovni jeho tváře. Pohlédla na jeho rty, v očích jí zajiskřilo a bez zaváhání jej políbila. Nejdříve zlehka, ale pak, když poznala, že se již probouzí a sám ji začal opatrně líbat, přidala na intenzitě. Celá zčervenalá se od něj odtrhla a sklopila oči, věděla, že ji sleduje.
,,Sladké probuzení,“ zašeptal jí hrdelním hlasem do ucha, zdálo se jí, jako by jej znala, ale myšlenku ihned zavrhla. Místo toho vzhlédla a přijala jeho ruku, kterou jí nabídl a vytáhl ji na nohy. Pak ji znovu hladově políbil, přesto jemně. Neváhal ani chvilku, sáhla po dýce a bez sebemenšího zaváhání mu ji bodla do břicha.
Zalapal po dechu, vykřikl a se slzami v očích si stiskl krvácející ránu. Minutu, možná dvě, na Caitlin jen nevěřícně zíral, pak se sesul na zem. Škraboška se mu svezla z tváře a Cait překvapením padla na kolena.
,,Giltanasi...“ zaúpěla a sklonila se k přerývaně dýchajícímu mladíkovi. Z rány mu vytékala teplá krev, Cait se ji pokusila zastavit cípem svých šatů. Přes slzy skoro neviděla, co dělá. Všude kolem ní byla krev, teplá a tak plná života, který utíkal z těla, které jí leželo u nohou.
Ještě žil, musel.
,,Promiň, lásko, měl jsem ti říct pravdu,“ zasípal a pokusil se ji pohladit po tváři, na skráni jí však zanechal jen rozmazaný krvavý otisk jeho dlaně. Pevně stiskla jeho ruku a políbila ho na chladnoucí rty.
,,Miluji tě..“
Nic, žádná odpověď... mrtví přece nemluví.

***

Bráškové ji našli ležet polomrtvou v kalužině krve, vedle ní i její lasičku - s ošklivou ránou na břiše, s největší pravděpodobností od dýky.
Lasička však žila.
Její srst však nikdy nedostala svou původní barvu, na bříšku se jí táhl karmínový pruh - připomínka na onen den.
Giltanasovo tělo nikdy nenašli...
To dávalo Caitlin sílu žít.