„Je to už pár let, ale stále mám ten pohled hluboce vyrytý do mysli.
Víte, zrovna jsem bojoval v Azengothu, ani nevím, co to bylo, asi nějaká místní šarvátka proti barbarům, když se ke mně donesla ta zpráva. Ta zvěst, že je v hlavním městě říše potřeba každý, kdo může alespoň trochu pomoci. Možná jste o tom také slyšeli, ne? No, to je jedno, jen co jsme ty barbary vybili, sebrali kořist a vyfásli žold, vyrazil jsem.
Byl to kus cesty a vzhledem k naléhavosti té zprávy bylo pravděpodobné, že přijdu, až když bude po všem. No, ale co kdyby, znáte to... Už po cestě to nevypadalo dobře – všude sucho a nikde ani živáčka, teda řeknu vám, fakt to bylo divný. A pak jsem dorazil k městu...“ muž se na chvíli odmlčel a notně si zavdal ze svého korbelu. Tvář měl zachmuřenou a hlas zastřený. Lehce se rozhlédl a když zjistil, že měla pauza kýžený úspěch a všichni seděli kolem v naprostém tichu naslouchajíce jeho slovům, opět spustil.
„Z dálky vypadalo město celkem v pořádku, na věžích visely vlajky, okna otevřená, jen ticho bylo dost zlověstné. Brána otevřená dokořán, ale nikde žádné stráže... Ostatně NIKDE nebylo ani živáčka. A pak jsem vstoupil do hradu, a tam začala ta hrůza...“ vypravěč se ostře nadechl a pokračoval.
„První věc, které jsem si povšiml, byly houby – spousta hub... Byly doslova všude – po zemi mnoho jich vyrůstalo, i ze spár ve zdech. Pokračoval jsem tou záplavou a tu jsem najednou o cosi zakopl... Byla to lidská mrtvola, teda nejspíše lidská, podle puchýřů a boláků po celém těle se jen stěží dalo určit, kdo to byl původně, a já jsem se to ani nesnažil zjistit, ten jeden pohled mi stačil, abych uskočil a chvíli ten pohled rozdýchával. A věřte mi, že já už předtím v bitvách viděl hrozné věci.
Proč jsem pokračoval dál do hradu? Možná kvůli vidině pokladu, nebo jsem jen chtěl vědět, co se stalo, vlastně ani nevím. Možná jsem byl volán jakýmsi kouzlem, protože myslím, že jinak bych neměl šanci najít to, co jsem našel.
Nohy se mi bořily do koberce z hub a dával jsem si velký pozor na to, abych nenašel další obě» této události. Nakonec jsem vstoupil jakýmisi dveřmi do komplexu budov. Sem houby ještě nepronikly úplně, ale již jich pár svou cestu mezi kameny našlo. A tak jsem šel chodbou dál do hloubi hradu.
Cestou bylo v odbočkách občas vidět zhroucenou postavu. Podle toho, že někteří mrtví byli zabiti mečem, jsem poznal, že se na hradě bojovalo. A asi dost tvrdě. Ostatně v paláci byla spousta mrtvých goblinů. Procházel jsem dále chodbou a tu mne něco zarazilo. V první chvíli jsem si neuvědomil co, ale nakonec jsem to zjistil – kolem jedněch dveří nebyla ani jediná houba, a přitom všude kolem jich bylo stále dost. Přišel jsem ke dveřím a opravdu to vypadalo, jako když v místech, kde jsem tušil obrysy místnosti, nerostla ani jediná houba. Nevstoupit... to prostě nešlo.
Místnost zřejmě sloužila jako pracovna, ale to nebylo to, co mne upoutalo na první pohled. To, co mne upoutalo, byla mrtvola na zemi – kdosi tam ležel, hlavu v kaluži zaschlé krve. Nad ním na stole leželo několik popsaných svitků pergamenu a opět - v místnosti nebyla ani houbička. Vrhl jsem se po pergamenu, protože jsem doufal, že tam bude něco o událostech na tomto hradě, a nemýlil jsem se.
Tady už je mé vyprávění nepodstatné, protože o událostech předešlých dní hovoří tyto svitky mnohem lépe, než bych já byl schopen. Takže pokud by vás to zajímalo, mohu vám je přečíst...“ Vypravěč se rozhlédne po posluchačích, zda chtějí, aby pokračoval, i když ví, že samozřejmě chtějí, protože v tuto chvíli se přestat nedá. Z místnosti se ozve souhlasný šum, a tak muž vytáhne svitek pergamenů a začne číst.

Jak se jmenuji já, není důležité, a toto nepíši, pouze abych dal tomu, kdo tento list najde, vědět, co se stalo, ale je zde důležitá věc, kterou je potřeba vykonat. Vím, že konec je již blízko, a tak se nesmím zdržovat - tedy k věci.
Na své cestě jsem do tohoto království dorazil náhodou a o událostech, které se zde dějí, jsem se dozvěděl až tady v tomto prokletém městě. Město prokleté nejen tím, že tu chcíp pes, ale doopravdy prokleté. Jak k tomu došlo, popisovat nehodlám, to je jiný příběh, ale ke zlomení kletby je potřeba provést jakýsi magický rituál, a ani pak není jisté, že se to povede. Vypadalo to jako celkem dobrá zábava, tak jsem tam zůstal. Ostatně má věc již počkala dlouhou dobu, tak to již těchto pár dní nezkazí...
Zpočátku to vypadalo, že se toho moc dít nebude – bylo potřeba pouze nalézt jakési bylinky pro alchymistu. Mluvilo se o goblinech, ale já jsem zpočátku nepotkal ani jediného. Zato jsem se dozvěděl pár zajímavých věcí. Jednak to, že je zde zakázána magie, což mě jako hraničáře trochu mrzí, ale bylo tu pár lidí, které to očividně mrzelo ještě více. Pak také to, že se tu všichni chtěli pozabíjet navzájem – vždy» zde bylo tolik frakcí, kolik tu bylo lidí. V životě se mi nestalo, že bych šel po hradním nádvoří a někdo mi nabídl peníze za zabití jednoho z hlavních představitelů města; tady se mi to stalo třikrát. Nejdříve po mně chtěl jakýsi měš»an zabít vrchního paladina Jollyho. Samozřejmě jsem přijal, taková nabídka se odmítá jen jednou. V případě odmítnutí to chce totiž mít ještě jeden pár očí. Ale nějak jsem nejevil známky toho, že bych to chtěl opravdu udělat... Další dvě objednávky byly na velitele stráží Singolla. Ten mi nebyl sympatický už od pohledu, ale zrovna jsem neměl čas a ani chu» něco takového zkoušet... I když vypadal, že on je ten, kdo udílí rozkazy, a opravdový boj obstarává jeho pravá ruka Damian, ale zdání může někdy klamat.
Hlavní problém byl, že se mezitím objevily dvě důležitější věci. Ta první je problém, který buď pronásleduje mě, nebo já jej – sekta hub. K těm se ještě vrátím; ostatně to je to, proč píšu tato slova.
Druhá událost bylo objevení čarodějnice. To by mě normálně nikterak nezaujalo, už jsem lov na čarodějnice viděl několikrát, ale tato byla prý přímou spojenkyní kouzelníka, který uvrhl na toto království tu strašlivou kletbu. To se sice neprokázalo, ale jak je dobrým zvykem, zavřeli ji stejně. Ovšem ve vězení nevydržela dlouho, pomohli ji odtud dva ilegální kouzelníci. Toto království je opravdu podivné – ti dva šli přes nádvoří a normálně nahlas se bavili, že ji půjdou zachránit, a nikdo se je nepokusil zastavit. Považoval jsem za svoji povinnost to nahlásit Damiánovi, který se mezitím hádal o jakési malichernosti s paladinem Jollym. Něco jako ukradená královská pokladnice, ale to, že druhý den možná umřou v důsledku kletby, je nezajímalo. Čarodějnice Kitiara uprchla a s ní i ostatní mágové. Za pár hodin se ji podařilo opět dopadnout a myslel bych si, že tentokrát ji budou hlídat lépe, ale to se nestalo a ona opět prchla.
Mezitím proběhla důležitá porada mezi Damiánem a Jollym a já byl též přizván. Šlo o Eskela a jeho bandu. Jolly tvrdil cosi o uctívačích jakéhosi boha přírody, ale já vím své. Každopádně v jednom měl pravdu – jsou nebezpeční, a to velmi. Jenže podpora jeho pomocníků v boji proti gobliním vojskům je velmi výrazná, takže jsme je nemohli zlikvidovat - a to byla chyba. Chyba, za kterou teď všichni platíme životem.
Další problém byli kouzelníci, kteří se schovávali vně hradu, a nikdo nevěděl, co chtějí. Ti mě málem dostali. Musím se přiznat, že jsem naletěl jak malý kluk. Místní babka kořenářka mě poprosila, zda bych jí nedoprovodil ven k lesu, kde rostou byliny. Jsem příliš naivní, a tak mě hned za branou uvítal babiznin zlověstný chechot a dva kouzelníci. Naštěstí pro mě si uvědomili, že jim budu více platný živý než mrtvý. A navíc oni nebyli ti, kdo by chtěl pomáhat zlu, oni se jen bránili, takže jsem jim slíbil, že jim pomůžu. To již ale přišel večer předposledního dne před vyplněním kletby.
Druhý den ráno jsem se dozvěděl, že byl zabit paladin Jolly. Jsem si téměř jistý, že v tom měla prsty ta banda houbistů. Navíc jsme dostali zprávu, že se blíží nájezd skřetů a s nimi i nějaký troll. To byl perný den. Snažil jsem se přemluvit Singolla a Damiána, aby nechali zapojit kouzelníky do boje, aby konečně poznali jejich užitečnost. Singollo byl tvrdě proti, ale Damián mi pomohl jej přesvědčit. A nastala řež. Bohužel padlo několik dobrých mužů, ale gobliny jsme nakonec porazili.
Pak se začaly šířit zprávy, že jsou princezny mrtvé. Teď si uvědomuji, že tato věta působí poněkud mimo, protože jsem nepopsal kletbu. Kletba měla začít působit v den dospělosti princezen nebo dnem jejich smrti a postihla by všechny, kdo v království strávili nějaký čas. Takže smrt princezen by měla fatální důsledky. Ještě teď si vyčítám že jsem v tu chvíli nevyrazil zabít Eskela. Budu si to asi vyčítat až do smrti, což nepotrvá dlouho.
Zpráva o smrti princezen sice byla falešná, ale ne nadlouho – Eskel je odpravil. Sotva jsme to zjistili, vrhli jsme se na něj i na jeho bandu. Několik se mi jich povedlo vyřadit z boje, ale pak jsem nebyl dost rychlý. Poprvé v životě jsem byl pomalý a málem to bylo i naposled, vlastně ne málem, protož teď už si nezabojuji. Mečem mě zasáhl do hlavy, ale meč naštěstí sklouzl a jen mě omráčil a vytvořil menší tržnou ránu.
Když jsem se probral, bylo již po všem. Měl jsem zavázanou ránu na hlavě a hrozivě to bolelo. Eskel i skoro celá jeho banda byla mrtví, ale mnoho mužů z naší strany též. A hlavně princezny byly mrtvy. Přišel pohřeb a naprosto překvapivě na něj přišli i zbylí goblini z okolí. Ovšem stalo se to, co se dalo čekat - uprostřed obřadu zaútočili. Podařilo se nám je odrazit, ale zbylo nás už jen pár. Unavených. Zraněných. A čekajících na kletbu.
S pomocí svých skrovných magických sil jsem se pokusil zabezpečit tuto místnost proti okolním vlivům, abych toto stihl napsat. Předpokládám, že již teď je hrad plný hnijících mrtvol, a hlavně hub. Ty, jenž čteš tyto řádky, věz, že houby jsou nebezpečné. Dokáží ovládat myšlenky. Možná ještě stihneš zachránit okolí. Jdi a zapal tento hrad a možná zachráníš mnoho životů.
Já si strhnu z hlavy obvaz, nechci umřít na tu hroznou kletbu, radši zemřu vlastní rukou.
A teď běž a vykonej to, co musíš vykonat.

Vypravěč se na chvíli odmlčel.
„To je vše, jen ještě úplně vespod je něco napsáno... je to psáno krví.“

Já nechci zemřít. Chci žít dál a zůstat zde až do konce věků. Ale nejde to.

„A co vy, co jste udělal?“ ozve se jeden z posluchačů.
„Já?“ otočí se na něj muž, zapálí sirku a hodí ji na stůl. „Udělal jsem, co bylo třeba.“ zakončí své vyprávění a opět se opře o zeď a chopí se korbelu.


„Ale no tak, trochu RP by to nešlo? Máš snad hrát dobrého vypravěče, ne? Co tohle bylo za příběh? To si myslíš, že ti tohle někdo uvěří?“ zasmál se Deli.
„Zvláště hlavní hrdina... Zkus přidat trochu reality...“ přidal se Slaneesh.
„No jo, ale já nic lepšího neumím...“ bráním se chabě, „víc toho ze mě prostě nedostanete.“