Andor.cz - Dračí doupě online

Zase ten sen. Noční můra, jež ho provázela prakticky celý jeho život. Průběžně se měnila, ale stále byla nadmíru děsivá. Občas trochu víc, někdy míň, ale nikdy se neprobudil se suchým prostěradlem. Krom toho byl normální.
Noční můry a půlnoční pomočování se. Stále stejný sen. Většinou procházel dlouhou chodbou. Někdy byla v podzemí, jindy na hradě, někdy v paneláku... Jednou se mu stalo že to byla lesní pěšina. Nyní to bylo staré molo.
Staré polozbořené molo uprostřed vyschlého jezera. Neviděl začátek, neviděl konec. Běžel po něm, trouchnivějící trámy se mu sypaly pod nohama a jemu nezbývalo než stále zrychlovat. I přesto ho to zase dohánělo. Už viděl konec mola, už tam skoro byl. "Jen pár metrů, to stihnu!" snažil se uklidnit sám sebe. Už ale cítil ten dech na zátylku.
Měl to v patách a nemohl s tím nic dělat. Viděl konec mola a nebylo mu to nic platné. Ten konec byl totiž deset metrů nad zemí. Vzpěry a kůly, které držely molo pohromadě, se pomalu rozpadávaly a on cítil, jak pomalu klesá. Na poslední desce se zastavil a otočil se. V tu chvíli se ocitl tváří v tvář smrti.
Opět mu kynula, aby šel za ní, a on zase skočil dolů. Ve vzduchu se otočil a zahlédl, jak jí z prázdných očních důlků pod kápí kanou černé slzy. Těsně předtím, než dopadl na kamenité dno jezera, smrtka máchla kosou, jako když se v létě seče obilí.
Opět se probudil pomočený, zamotaný do prostěradla a neschopný si vybavit, kde vlastně je. Po chvíli opadla tma z jeho očí a on se mohl svobodně rozhlédnout po bílém, vypolstrovaném pokoji. Jako vždy se za chvíli objevili zřízenci s čistým prostěradlem a opět šel za lékařem, aby mu povyprávěl o svém snu. A jako obvykle mu poradil, aby se za smrtí vydal. Nikdy ho neposlechl, nemohl.
Udělal to v prvním snu. Tehdy byl malý a nevěděl, kdo to je. Milý úsměv práchnivějící lebky byl pro něj tak úchvatný, že ji následoval po celý sen. Viděl všechno to umírání, které provázelo naši historii. Viděl všechno umírání, které provázelo historii všech ostatních ras a národů. Všechny mrtvé světy. Všechny vyhynulé civilizace všech para-realit. Měl se stát jedním z pokračovatelů tradice. Místo toho se otočil ke Smrti zády. A ona vytrvale chodila do jeho snů. Vytrvale ho stavěla do situací, ve kterých musel nutně umřít a vždy ho na poslední chvíli stáhla zpátky. A stále plakala. Matka, kterou odmítlo vlastní dítě. Všechny ostatní pokračovaly. On jediný si odmítal uvědomit, že na něm závisí osud jeho světa.
Smrt jim to všechno řekla. Umírá. Nebo spíš ožívá. Pohltila již tolik duší, že tím plně nahradila bezednou prázdnotu své existence. Nedokázal to pochopit. Řekla mu, že vládne všemu živému, co přišlo, přichází a přijde. Mohla by teoreticky existovat věčně, ale tím, že se rozdělí do příslušníka každého národa, že vytvoří své vlastní ztvárnění pro každou rasu, že si vytvoří vlastní zástupce pro všechny světy všech realit, musí roztřepit svou moc tak, že ji již nikdy nedá dohromady. Zamezí tím ale nesmrtelnosti pro jakoukoliv existenci.
Nemohla ho nechat, aby před ní pořád utíkal. Ale nemohla ho nutit. Nikdy nemohla nikoho donutit dělat něco, co se mu příčí. A on to věděl. V podstatě by mu nevadilo vyměnit ten každodenní stereotyp za jiný. Správně pochopil, že je její součástí, a proto zanikne, až zanikne všechen život. Minulý, přítomný i budoucí. Ale nechtěl. Měl svou matku rád a nechtěl ji ztratit. Uvědomoval si, že až mu dá poslední částečku moci potřebné pro řízení osudu všeho živého v tomto světě, ztratí taky kontrolu nad svou vlastní existencí a rozptýlí se.
Byl poslední. Věděl to. Protože matka brečela stále víc. Někdy ve snech brečel. Plakal s ní. Zavalený v dole, padající do propasti, hořící společně s lesem, zapletený do ostnatého drátu milimetr nad minou... Vždy se vrátil zpátky. A vždy matce utekl o kousek dál. A ona stále plakala. Dnes se rozhodl, že to vzdá. Nechtělo se mu stále utíkat před vlastním osudem a už mu bylo špatně, když viděl svou matku tak smutnou.
Večer usnul jako kdykoliv jindy, ale sen dlouho nepřicházel. Nakonec si vytvořil vlastní.
V tomhle snu letěl. Byl v kruhové chodbě s temnými ornamenty po stěnách a jediným osvětlením na nejvzdálenějším konci. Ornamenty počaly stříbřitě světélkovat a cíl jeho cesty byl už jen kousek. Obrovská zářící vrata do jediné místnosti, kam nikdo krom smrti nikdy nevkročil. Byla tam. Tak slabá, že ho zabolelo u srdce. Klesl na zem vedle ní a objal ji. Bezmasá tvář se na něj polovesele podívala a tělo bez plic vydechlo vzduch mezidimenzionální prázdnoty. A smrt již byla minulostí, přítomností i budoucností jeho existence.
Zahalil se do jejího temného hávu a zvedl její kosu. Pokynul prázdné místnosti a uzamkl ji. Až do konce své existence. Což bude, až skončí život minulý, přítomný i budoucí. Kosou pro»al mezidimenzionální bránu a postupně pohltil všechny své sourozence. Věděl, že bude mít mnoho povinností, ale uvnitř jeho stojícího srdce mu věčný chlad zvěstoval, že to své matce dluží. Za všechny starosti. Za všechny sny. Za všechny černé slzy a za všechen život, jež přišel, přichází a přijde.
Smr» se naposled rozhlédl po temné chodbě a jediným švihem kosy ji pohltil. A druhým švihem vytvořil svět. Svět, ve kterém žily všechny rasy, ve kterém byly všechny národy, ve kterém byly všechny živočišné i rostlinné druhy. Svět, do kterého se uchyloval v každé volné mikrosekundě. Svět, ve kterém nikdo nikdy neumřel, protože sem přicházeli všichni, kteří kdy o dar života již přišli.
Poslední sem přišla jeho matka a spolu zde žili navěky. Od chvíle, kdy zmizely všechny živé organismy minulé, přítomné i budoucí. Se všemi, kteří kdy zemřeli, umírají a zemřou, se svou matkou a se svými bratry a sestrami.