Andor.cz - Dračí doupě online

Předchozí díl naleznete: odkaz


Rusovlasý, sedící na onyxovém stolci, gestem propustil špeha. Když zmizel, hlasitě se rozesmál. Cítil triumf a byl si jist vítězstvím. Jeho bouřlivý smích vystřídal sípavý kašel, začal se dusit. Mysl mu zaplavila podivná myšlenka, nesouvisející se zprávami, které dostal. "Bůh? Něco tak malého a hloupého se mi nikdy nemohlo rovnat. Jsem přece víc. Víc, než kdejaký bůžek kdy mohl být." Zastyděl se nad lží, kterou poskvrnil svůj vznešený původ, vzápětí se opět rozesmál. "Lži, lži jsou nejlepší, co tento svět dává, a já? Já jsem jejich pán." Přes hadí zornice kmitla víčka. Nesnášel vznešené a pronásledoval je, jak jen mohl. Popravdě nesnášel nikoho než sebe a poklady, jež za tisíciletí dokázal nahromadit. Ale nyní byl š»astný, tak š»astný, jako by se mu podařilo nemožné.
Zadíval se do obrovského zrcadla, kterého se zmocnil asi před jedenácti sty lety. Nádherná řezbářská práce rámování a třpyt mithrilu se mu tehdy zalíbily a z mnoha klenotů si vybral právě toto zrcadlo, aby se v něm mohl zhlížet. Obdivoval svou krásu a uhlazoval si rudý vlas. Oči přejely k ohyzdné malůvce ztvárňující bílý strom. Zasmál se nelidským hlasem a obraz rozpáral.
"Mrsské bytossti," vyřkl a v tu samou chvíli dostal chu» na čerstvou krev. Myšlenky mu hořely záští a pomyšlení na chu» teplé krve ji ještě více přiživovalo. Odhodlal se vyjít ze svého paláce.

Těžká brána, osazená obrovskou hlavou draka ze zčernalého stříbra, se rozrazila. Pán paláce stál uprostřed jejích dokořán rozevřených křídel a vychutnával sirnatý vzduch každičkým nádechem.
Osamělý rudý démon zalapal po dechu a ihned se pokusil kouzlem přemístit z dosahu Erefallgha v lidské podobě. Pozdě. Kotva jej zachytila a znemožnila mu přesun. Poslední co ucítil, byl palčivý výron tepla. Paprsek jej udeřil a vysál veškerý život. Hned poté seschlé tělo padlo k zemi.
Erefallgh se zasmál a počal sát tekutiny, které ukradl a nyní visely ve vzduchu přidržované vyprchávající silou smrtícího kouzla. Žilami mu zaproudila démonova horká krev. Cítil se silnější, ale stále měl na mysli jen jediné. Smrt byla jeho chtíčem a on mu velmi snadno a velmi rád podléhal. Skoro tak rád jako ležení na hoře zlata nebo spaní samotnému či snad koupeli. Rozhlédl se po okolí svého panství, nepodobnému ničemu více než zaschlé lávě. "
A kde ssi teď, Corellone, dyšš tvoje nedomrlé ssrůdy prchají?" zařval z plných plic, vědom si toho, že mu nikdo neodpoví.
V sopkou zarudlých mračnech se zablesklo. Zalekl se, ale jeho strach rychle pominul. Ne, zde v jeho panství by se mu nikdo nepostavil, věděl to až příliš jistě, než aby déle pochyboval. Došel k okraji výklenku, který zde vytesal pro východ svého paláce, a zadíval se hluboko pod sebe. Žhavá láva vířila a plála smrtícím ohněm.

***

Začalo svítat. Dnešek byl opět jedním z normálních dnů. Slunce vstávalo u východního obzoru a mladý světelný kotouč lemovaly červánky. Nikde ani náznak rudého mraku protkaného žlutými žilkami, avšak ve vzduchu zůstával stále štiplavý zápach spáleniště. Snad proto nebylo slyšet ptačí zpěv a ženy neoddávaly svá těla mužům. Tak zlověstné ticho vládlo tomuto kraji.

Mlha letěla nízko nad zemí a opustila les. Dvě míle planiny, které měla před sebou, přerušovaly jen nepatrně výše stojící hradby panství hraběte Hakama. Opar zpomalil svůj let, jako by zapřemýšlel nad soudností úmyslu vejít. Zastavil a počal bublat a vířit jako pára nad hrncem. Kypěl do všech směrů a vytvářel tvary podobné několika lidem. Pak náhle ztuhl a mlžné sochy počaly nabírat jemných rysů života.
"Jsme na místě, přátelé," řekl muž opírající se o hůl, z jejíhož konce vyrážely dva dubové listy.
"Neuvěřitelné," pronesl překvapeně bělovlasý elf v temně zlatém plášti a omakával své tělo, jako by jej měla část chybět.
Dvacet postav oděných v temně zelených pláštích kývlo uznale hlavou bez jediného slova a naráz se vydalo k hradbám. Stařec s holí je následoval.
Bělovlasý ještě několik úderů srdce stál a nevěřil tomu, co právě prožil, pak se vydal za družinou. Srovnal krok se starcem: "Nebylo to zlé," řekl.
"Myslíš zlé na člověka, Frësene?"
"Tak jsem to nemyslel. Omlouvám se za to, co jsem říkal tam v lese."
Muž pokýval hlavou.
"Je uvnitř hradem někdo, kdo dokáže vyslechnout vzkaz?", otočil se k Frësenovi Gölfram.
"Myslím, že Modropláš» je toho schopen."
"Cože, tyto hradby chrání Modropláš»? Myslíme stejného Modropláště, elfa Mandarina?"
"Ano, přesně toho."
Velitel se usmál a zastavil. Odložil kápi a sňal si kovovou čelenku. Jeho tvář nabrala bezvýrazný pohled. Pak najednou povolila a on si opět spoutal vlasy kovovou čelenkou, zakryl se kápí a pokračoval v cestě.

***

Mandarin seděl v nohách postele a mnul si spánky, když k němu dorazilo tiché echo. ‘ Zdravím, Mandarine, jdeme od jihozápadu z lesa. Ne, že nás postřílíte, Gölfram.‘
"Ne, to jistě ne, bratříčku," odpověděl Mandarin nahlas, načež vstal a vyběhl z komnaty tak rychle, že se málem ani neotevřely dveře. Seběhl po točitém schodišti a zamířil k jihozápadní hradbě.
Pronesl tiše několik nezřetelných slov, přičemž prsty ve vzduchu načrtl neviditelnou malbu. Vznesl se a doletěl až na ochoz hradby. Prohlédl planinu, kde uviděl dvě blížící se postavy, jedna z nich byl Frësen, druhou neznal. Upřel zrak a pomalu hledal splývavé pláště lesních elfů. Nakonec přeci jen spatřil podivnou skvrnu pohybující se před Frësenem. "Nestřílet, otevřete bránu!" křikl na vojáky, kteří si přicházejících ani nevšimli, natož aby snad pálili.
Mandarin seskočil z hradby a stále v moci levitačního kouzla proplul vzduchem k oknu Hakamovy ložnice. Zaklepal.
"Vstupte," ozval se hrabě.
"Ty pitomo, otevři okno."
"Sakra, Mandarine, co to vyvádíš?" vyskočil hrabě z postele, přičemž na sebe zvrhl pohár ředěného vína, který stál na postelovém podnose. Otevřel okenice.
"To je takový můj koníček, ráno se proletět na čerstvém vzduchu, víš?" zašklebil se čaroděj a vešel do vkusně zařízené komnaty.
Hakam natáhl vzduch do plic a rozkašlal se. Mandarin jen zakroutil hlavou a pohledl hraběti do rozkroku "Asi jsem se mýlil, ty už neudržíš ani tělesné tekutiny?"
Hakam se zamračil a úmyslně š»ouchl čaroděje ramenem, když se okolo něj vracel k rozjedené snídani. "Vtípky, na to vás vždycky užilo! Ty a Rob, dva rádoby vtipálci. Od Pulčíka nebylo co čekat, ale ty?" zatvářil se náramně uraženě.
"Trochu jsi zpychl, hrabě," vytkl mu Mandarin.
"Ó ano, zpychl jsem. Hezké slovo. Možná kdyby ses podíval támhle, na ten půlmilionovej šik úchyláků, co jim touha po krvi čiší z očí, možná by ses probral, chlapečku. Myslíš, že nám jdou popřát dobrej den?"
"A oni nejdou?" optal se škodolibě Mandarin.
Hakam zamával rukama ve vzduchu a cosi si zabručel pod vousy.
"No, tak to tě asi nebude zajímat, že přichází posila, tak já zase jdu," otočil se ke dveřím a vykročil.
"Co? Jaká posila, kolik mužů?"
"No, minimálně tři," odkašlal si Mandarin a zastavil.
"Zase žertuješ? Co je to za posilu, tři chlapi?"
"On bratr to vždycky uměl spíš s ženskýma."
"Ty máš bratra, že jsi se ani nepochlubil?"
"Mám," odpověděl bezděčně čaroděj a vyrazil ze dveří komnaty.

***

Muž tmavě šedé pleti s jiskřivýma modrýma očima vstal z lože, které předchozího večera pojal za své. Byl tak unaven, že se ani nestačil podívat, jaký pokoj zabral. Marně tápal v paměti, jak se sem vlastně dostal.
Rozhlédl se po spartánsky zařízeném stanu. Okolo dřevěné desky, postavené na kozách, stály dvě stolice potažené plátnem. Na provizorním stole stálo několik omakaných cínových číší se zbytky araku, jenž zde nahrazoval víno. "Co jsi mi to připravil, můj Pane?" řekl do vzduchu. Nikdo mu neodpověděl a on ani nečekal nějakou odpověď. Složil nohy pod sebe a chtěl začít meditovat, když se zvenčí ozval ustrašený tichý hlas: "Mohu vstoupit, pane Arione?"
"Vstup," kouzelník vstal a pohlédl do šikmých hnědých očí. Nevysoký snědý muž ihned sklopil zrak.
"Máš strach, proč?"
"Pane, tato cesta je na mě moc složitá, já..." odmlčel se.
"Správné cesty jsou vždy těžké, ale dobro musí zvítězit," Arion mluvil, jako by věřil, že stojí na správné straně.
Mužík se podivil, muž před kterým stál a chtěl jej žádat o propuštění, se mu zdál až příliš klidný. Včerejší den byl nelítostným zabijákem a dnes klidný jako mnich. I to, jak mluvil, jej zarazilo, vyzařoval z něj klid a mír.
"Nezvládnu to, pane, tato cesta je cestou smrti."
"Ó ano, i cestou smrti musí se jíti při obhajobě dobra…" "Ale já," skočil mu zloděj do řeči.
Arion přešel k otevřené truhle s psacími potřebami. Vzal papír, brk a kalamář s černou tuží. Přešel ke stolu a usedl na jednu ze stolic, pohlédl na svého společníka a gestem jej vyzval, aby se ujal místa naproti němu.
"Jak se jmenuješ, hochu?"
"Já?" muž nechápal, co se děje. "No ano, ty."
"Abi Kaz-hadi," odpověděl zlodějíček. Arion chvíli cosi škrábal na papír, pak v polovině papír přeložil a roztrhl vedví.
"Tady se podepiš," ukázal na spodní části obou z papírů.
"Em, ale já neumím psát ani číst," zamumlal Abi a opět sklopil zrak.
"Ach tak, no nevadí. Namoč si palec do kalamáře a otiskni ho tady," ukázal na papír, "a také zde," ukázal na druhý.
Kaz-hadi udělal, co mu Arion řekl a otiskl prst na papíry. Kouzelník si papíry opět vzal k sobě a na oba nakreslil svou značku.
"Tak nyní jdi, jsi zproštěn své služby, příteli. Konej dobro na svých cestách, zde máš propouštěcí listinu," podal mu jeden z papírů, objal ho kolem ramen a gestem mu naznačil a» odejde.
Zlodějíček sbalil papír do kapsy na opasku a uklonil se kouzelníkovi. Na nic více nečekal a vyrazil ze stanu, co mu nohy stačily. Arion opět složil nohy pod sebe a začal meditaci.

"Stát!" zařval na Abiho jeden z velitelů, když odcházel, "kam si myslíš, že jdeš?"
"Jsem propuštěn, pan Arion…"
"Ho, ho, to bych se na to podíval, propouštěcí listinu! Rychle, špíno!" zadrmolil chlap.
Zloděj vyndal papír, který dostal od kouzelníka. Velitel papír chvíli zkoumal. Kdyby uměl číst, věděl by, že listinu drží vzhůru nohama, ale neuměl. Jediné, co dokázal, i obráceně, rozpoznat, byla značka, velká písmena A a D oddělená srpkem měsíce. Rozpačitě zachrochtal a rychle se rozhlédl kolem sebe. Vrátil papír zloději a celý pobledlý mu zasalutoval. Abi sroloval papír zpět do kapsy, načež spěšně vyrazil z tábora. Hlavou se mu hnalo tisíce myšlenek a dojmů, které nedokázal urovnat. Nechal je běžet a radoval se z volnosti.

Meditační trans se chýlil ke konci a kouzelníkova klidná tvář počala nabírat brunátný nádech. Cítil, že se dusí. Nemohl nic dělat. Krev, všude viděl a cítil krev. Zachroptěl, pokoušeje se nadechnout. Mezi zkrvavenými obrazy z hloubi myšlenek vyplula obrovská rudá tlama: ‚Zarta en! Ugra ex quendi! Ugra Modropláš»! Tar!‘, řekla a zmizela. Pocit dušení zmizel stejně rychle jako se objevil.
"Ano, můj Pane. Zničím ho," odpověděl Arion a otevřel oči. Byly jiné, zahalené rudou mlhou. Rozhlédl se kolem sebe, nikde nikdo. Rozzuřeně zařval hlasem podobajícím se zavytí Atrola. Polehávající zvíře, na kterém včera přijel, sebou polekaně cuklo a rázem se probralo k životu. Velitelé se okamžitě rozběhli ke stanu, vylekáni řevem jejich nynějšího vůdce. Arion v černém plášti s výšivkou srpku měsíce vyrazil ze stanu.
"Seřaďte jednotky, vyrážíme okamžitě!" křikl, hned jak zahlédl muže. Pak zkontroloval sedlo, které se neodvážil zvířeti nikdo sundat. Vyhoupl se na krk rudé bestii a cvalem zamířil k hradbám.

***

"Tak už je to tady," řekl Mandarin hledící z okna na prachovou stopu za zvířetem.
"Proč jede sám?" zeptal se Frësen stojící vedle čaroděje.
"Jede nabídnout krvavé příměří." Mandarin se otočil k hraběti: "Jdi na hradbu a promluv s ním. Zkus ho rozpomenout na pravého Boha Elfů," řekl a rychlým krokem přecházel ke dveřím z pokoje.
"Copak to bude mít smysl?" zašeptal Hakam.
"Musíš to zkusit, vy všichni musíte," přejel pohledem od Hakama přes Frësena až na Druida, jen na bratra se nepodíval, načež zmizel ve dveřích.
"Proč ho prostě nesundáme?" zeptal se Gölfram.
"To jsi se měl zeptat spíš Mandarina," ucedil Druid.
"Moc o tom nevím, ale Arion je," hrabě polkl, "byl žákem Modropláště," dokončil větu.
"A sakra, už proto bych ho raději srazil šípem," Gölfram pustil iluzorní tětivu.
"Hrr, zabíjet! Změnil jsi se, veliteli, ale nezdá se, že k lepšímu. Což nestačí jeden, který seje zkázu?", vyjel na něj Tenebräsil.
"No, to…" zakoktal Gölfram.
"Máme se pokusit, tak to zkusíme. Beztak nemáme moc jiných možností." Hakam pravicí pohladil Soumračnici u pasu a prsty levačky stiskl přívěšek na zlatém řetízku. Byl to tři couly veliký zahnědlý atrolí zub. Vyrazil z komnaty. Ostatní jej následovali.

Na věži vál vítr a vzduch zde byl čistý. Mandarinovi se zamotala hlava, klopýtl a málem přepadl zábradlí. Puštěná hůl zarachotila o kamenné kvádry a on se zachytil kovové konstrukce oběma rukama, chvíli nehybně nasával vzduch, než znovu uvykl absenci štiplavého zápachu spáleniště. Pohlédl na hradbu, kde stál hrabě a společníci příchozí z hvozdu. Poté se zadíval do nebe.
"Vím, že jsem se k tobě nikdy moc nemodlil, ani jsem ti neobětoval při svátcích. Také jsem však nikdy nic nechtěl. Dnes je to jiné. Čeká nás smrt. Možná se tím bavíš, možná se směješ nad utrpením menších a slabších. Ale co jsi to za Boha, jestli nám nepomůžeš? Corellone, Corellone Larethiane, žádám tě," odmlčel se, aby se nadechl, "já tě prosím o pomoc. U všech Bohů, nenech nás tu dnes všechny pomřít, a jestli ano... Jestli nás necháš pobít jako nějaké svině, tak buď navždy zatracen!" odvrátil tvář od modré oblohy a s přimhouřenýma očima sledoval dění pod sebou. Netušil, jestli jej Bůh slyšel či snad vyslyšel, a vlastně už mu na tom ani nezáleželo. V hlavě si tiše předříkával kouzla a rozpomínal se na ty, o kterých kdysi četl v tlustých knihách vázaných kůží.