Andor.cz - Dračí doupě online

Hřbitovní kvítí si razilo svou cestu z vlhké půdy vstříc slunci. Další čerstvě vykopaný hrob poctil svou návštěvou zdejší hřbitov. Lopata hrobníka vydávala monotónní zvuk, jak si razila svou cestu zemí hned vedle, pro dalšího neš»astníka. Říkali mu mnoha jmény, ale říct mu upír by bylo nejvýstižnější. Nikdy nelovil pro hlad, nikdy aby získal spojence. Nenáviděl všechno a všechny a dával to najevo. Další noc se blížila a on odpočíval. Už ani nezkoušel oběsit se, podříznout si žíly, nic ho nezbavilo toho prokletí. Nostalgicky vzpomínal na doby, kdy to nepovažoval za prokletí, ale za dar. I pomyšlení na to ho bolelo. Vlastně ho sžírala jedna dlouhá bolest, a bude ho sžírat po celou věčnost.

Nadešla noc, sova houkala své tiché sólo náhrobkům, skvělým to posluchačům. Kostelní zvon, starý, avšak vážený, se rozezvonil a přerušil ticho noci. Oznamoval půlnoc. Mohl vyjít už dříve, ale čekal na magickou půlnoc. Odsunul víko sarkofágu a pohlédl vstříc měsíci, jeho tichému spojenci a jedinému příteli. Pak oprášil svůj šat, dnes již notně zastaralý, a vyrazil vstříc další noci. Jeho smysly, vytrénované k dokonalosti, ho informovaly o všem. O každé kryse, o každém červu, sově i netopýru půl druhé míle okolo. Neušlo mu nic, a všechno se to snažilo prodrat si cestu k jeho hlavě. Všechno to křičelo, tlačilo se přes sebe, aby to o sobě mohlo dát vědět. Každé šustnutí listí bylo jako by mu do ucha křičel celý les. Ale uměl to odsunout stranou. Vnímal jen tu spalující zlost ke všem lidem. A dnes ji musel opět vybít.

Trvalo zlomek vteřiny, a skrz ty tisíce vjemů se k němu prodralo, že kousek od hřbitova se nalézají tři postavy. Bylo to jako dlouhé nadechnutí nosem, vstřebat všechny informace, i když nepotřebuje dýchat.

Muž, vysoký a těžký, střední věk, těžké boty, rázný krok. Na večeři měl kuře a zapil to pivem.
Muž, nižší, ale také těžký, starý. Sandály, nejistý krok. Pach potu a strachu, který je cítit až k němu. Cítí z něj víru.
Žena, mladá a urostlá, kožené boty, rázný krok. Nepřestává mluvit o prokletém.

I když byli vzdáleni několik set metrů, slyšel zřetelně jejich řeč. Slyšel, jak mluví o tom, že o nich ví, a jak ten nízký muž prosí, aby mohli jít zpět. Spalující zlost se zaměřila na ně. Měl chu» je rozsápat holýma rukama.
Na chvíli zavřel oči, aby se uklidnil. Pak tiše vzlétl jako netopýr, neslyšně a přímo k nim. Za pár okamžiků již byl u nich a hleděl na ně z výšky jako lovec na slepou kořist. Neměli o něm ani potuchy.
Sledoval, jak jsou ti dva vyzbrojeni, nepochybně se chystali jej zabít. Poté, co se přistěhoval sem, se brzo rozkřiklo, co v noci zabíjí vesničany. Vůbec ho to netrápilo.
Sletěl na větev a proměnil se zpět. Přidřepl si na ni a jednou rukou se přidržel kmenu stromu. Cítil kůru stromu, dokázal říct, proč je ten strom tak ztrouchnivělý, a cítil každého červa, který se pod kůrou zmítal a vyžíral jej zevnitř. Náhle pocítil s tím stromem jisté spojení. Také jej něco vyžírá zevnitř, akorát to nejsou červi, avšak pocity. Dal by dnes jistě přednost červům.
Zaměřil se zpět na onu skupinku. Pomalu si vykračovali vstříc hřbitovu, a on již nechtěl déle čekat. Seskočil dolů ze stromu, přímo za ně, a popadl oba dva lovce upírů za jejich krky. Stačil letmý pohyb zápěstím a měli zlomené vazy. Pak stačilo šikovně trhnout a jejich hlavy se oddělily od těla, asi jako když trháte mouše křídla. Nestačili ani mrknout a jejich těla dopadla na zem.
Kněz, který šel uprostřed a pro kterého si připravil nejvíce hrůzy, si uvědomil, co se stalo, až když jej zasáhl proud krve z krků oněch dvou lovců. Bylo to ráz na ráz. Těla dopadla na zem a za nimi pohodil i jejich hlavy. Neměl o ně zájem. Počkal, až se na něj otočí ten kněz, a vychutnal si ten výraz plný děsu a beznaděje. Pak se vkradl do jeho mysli. Přikázal mu, aby se otočil a vydal se na hřbitov. Kněz, ač nerad, poslechl.
Opět se vznesl a letěl na něj počkat na hřbitov. Když tam kněz přišel, již na něj čekal, v rukou malý nůž. Nechal knězovu mysl, aby tak mohl lépe vnímat. Ten starý muž se roztřásl a on cítil, jak je jeho srdce na pokraji infarktu. Srdce... To mu vnuklo nápad. Vrazil dýku hluboko do knězovy hrudi, trhl a otevřel mu ho tak. Pak dýku odhodil a holou rukou mu vyrval ještě bušící srdce. Cítil, jak v jeho ruce přestává pulzovat. Kněz vykulil na své srdce oči, a pak padl na zem. Ale on s ním ještě neskončil. Začal rvát, zuřivě trhat a vytahovat vše, co bylo vevnitř, ven.
Když skončil, podíval se na své dílo. Prakticky celý hřbitov byl ozdoben kusy vnitřností, na náhrobcích ležela střeva, na bráně hlava, na zvonici játra, u jeho hrobky oči, rafinovaně vsazené nad vstupní dveře do prohlubně v kameni. Spokojeně se po hřbitově prošel, a pak zřel, že měsíc pomalu mizí, že bude den. Opět na něj padl splín. Co bude dělat další den? Rok? Další tisíciletí? Kdy pošlou někoho, kdo bude schopen jej zbavit toho, co mu sami způsobili? Nesnášel je, a tohle byl jen slabý odvar toho, co jim chtěl provést. Neznal slitování, chtěl buď mrtvé je, nebo sebe. A s těmito slovy se odebral k dalšímu spánku. K jednomu spánku z tisíců.