Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

ZradaOblíbit

445545473.jpg

Autor: Ladyhawke

Sekce: Povídka

Publikováno: 06. července 2006 16:47

Průměrné hodnocení: 6.8, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
Co dokáže udělat jeden nerozvážný čin, jak může všechno dopadnout, když si člověk neuvědomí následky.


 
sadunicorn14383.jpg
Pomalu, velice pomalu jsem k němu natáhla ruku. Cítila jsem jeho teplý dech na konečcích prstů.
Mé oči se zalévaly slzami. Něco tak krásného, jako bylo zvíře přede mnou, jsem ještě nikdy neviděla.
Konečně jsem se dotkla jeho hlavy.
Jednorožec přistoupil o krok blíž, a nechal mě, a» ho pohladím.
Prostupovala mnou nekonečná síla, kterou mi to mystické stvoření předávalo.
Bylo to jako bychom já i jednorožec již nestáli na břehu jezírka. Přestal pro nás existovat jakýkoliv čas či prostor.
Přistoupil ještě blíž, až stál téměř u mě.
Dovolil, abych zabořila hlavu do jeho sněhově bílé hřívy.
V tu chvíli mě něco spoutalo s tím nádherným tvorem - už jsem nebyla jen já a on, ale byli jsme jedno.
Panna a jednorožec.
Sami.
Nic nás netrápilo, žili jsme pro tento okamžik.
Budoucnost ani minulost neexistovala...

Ale...

Já byla jen člověk, a v té chvíli, kdy naše křehká srdce spojilo něžné pouto zvláštního přátelství, jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu.
Velkou chybu.

Vytrhla jsem se z jednorožcova objetí a vracela jsem se zpět do reálného světa.

Bohužel příliš pozdě.

"Chy»te ho! Rychle, pospěš si, Irale!"
Muži, vedení mým bratrem, již přehodili sí» přes bezbraného, bránícího se jednorožce.
"Přestaň! Nech ho jít!" křičela jsem na něj.
Několika skoky byl u mě. Chytl mě za rameno a prudce strhl k sobě.
"Vra» se domů, sestřičko. Není čas na sentiment!"
Naposledy jsem se podívala na jednorožce. Jeho oči skrývaly slzy a bolest. Nabídl mi vše, co měl, a já ho zradila...

Ležela jsem na své posteli a smáčela polštář slzami.
'Co jsem to provedla?'
Nedokázala jsem zapomenout na vyčítavý, smutný pohled lapeného zvířete. Řekl mi tím všechno. Že mi věřil, nabídl mi všechno a já, já ho zradila. Za jakou cenu? Pro pár zlatých a přízeň bratra… copak mi nezáleží na čistotě a kráse? Proč jsem to udělala? PROČ?
Odpovědi na mé otázky nepřicházely. Vyčítala jsem si, co jsem provedla tomu krásnému tvorovi, který si zasloužil žít.
Ozvalo se zaklepání na dveře, ale já jsem nereagovala, nechtěla jsem zrovna teď nikoho vidět.
Přesto se dveře rozlétly a dovnitř nakráčel spokojeně můj bratr a mnul si ruce.
"A už to skoro je. Za hodinu přijde kupec a my budeme nechutně bohatí, sestřičko," smál se.
Bylo mi z něj špatně, zvedal se mi žaludek z toho, co říkal.
Vůbec jsem na jeho slova nereagovala, jen jsem na okamžik přestala plakat.
Posadil se ke mně na postel, sevřel rameno a dál mluvil. "Budeme mít tolik peněz, že si budeme muset koupit nový dům, aby se nám někam vlezly. A pro tebe nechám ušít ty nejhezčí a nejdražší šaty, jaké kdy svět viděl, aby tě všichni znali jako pannu, která dokázala chytit něco takového, jako je jednorožec."
Zhluboka jsem se nadechla a prudce vydechla.
Zamračil se, popadl mě za obě ramena a vytáhl do sedu. "Copak? Tebe netěší, že budeš mít krásné šaty a dům, který si můžeš vyzdobit, čím sama chceš?" zeptal se mě příkře.
Mé ovládání bylo v tu ránu pryč.
"Vypadni!" zaječela jsem a vytrhla se mu.
"Ale no tak. Uklidni se, sestřičko."
Ani nevím, kde se ve mně vzala síla a odvaha uhodit ho do tváře. Nikdy předtím jsem to neudělala.
"Nech mě na pokoji! Nechci ani zlatý z těch peněz, nechci je ani vidět a tebe už vůbec ne!" vyskočila jsem na postel a ukázala rukou na dveře. "Vypadni, než se vážně naštvu."
Nadechl se, chřípí se mu rozšířilo, ale obrátil se a odešel.
Klesla jsem na postel a uvědomila jsem, že musím něco udělat. Udělat, a hodně rychle, než se jednorožci něco stane.
A měla jsem málo času.
Zvedla jsem se z postele a poslouchala jsem bratrovy mizící kroky.
Spustila jsem nohy na zem a pomalu přešla ke dveřím.
Ještě jsem chvíli vyčkávala, než jsem si byla jistá, že je doopravdy pryč, otevřela jsem dveře a vyklouzla na chodbu.
Běžela jsem až do stájí.
Věděla jsem, že času je málo a navíc to bude těžké.
Otevřela jsem dveře do stájí a spatřila ho.
Stál tam, provaz napevno obtočený kolem hlavy, rudá krev barvila jemnou, bílou srst do ruda. Hlava skloněná, jen tam stál.
A umíral. Vzala jsem mu to poslední, co mu zbylo. Svobodu.
Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.
Přistoupila jsem k němu blíže a on si mě všiml. Zpanikařil a začal bít kolem sebe kopyty.
Natáhla jsem k němu ruku, abych ho uklidnila, ale on nepřestal.
Už mi nevěřil. Odhodila jsem to, co mi nabídl, to nejkrásnější, co mi mohl dát.
"Tiše," klidnila jsem ho a zadržovala slzy.
Ale nepřestal, kopal a vzpouzel se, hlasitě ržál.
"Uklidni se!" konejšila jsem ho, ale on už mi nevěřil.
Slzy mi stékaly po tváři a já nedbala jeho zubů ani kopyt a odvazovala jeho napevno uvázanou ohlávku.
Zaslechla jsem hromování a rychlé kroky na chodbě.
Času jsem neměla nazbyt, ale jednorožec mi to nikterak neulehčoval.
Dveře se rozlétly, jakmile jsem v ruce držela ohlávku.
"Jdi od něj, sestřičko. Na sentiment je už příliš pozdě," zadrnčel bratrův hlas.
Prudce jsem se otočila. "Nechej ho jít, zapřísahám tě."
Jeho bouřlivý smích zaplnil stáj. Pak přišel ke mně, prudce mě odstrčil a hrubě odhodil na zem.
"Běž!" vykřikla jsem zoufale k jednorožci.
Chvíli tam jen stál, díval se na mě smutnýma očima, pak se však z posledních sil rozběhl naplno proti mému bratrovi.
Vrazil do něj naplno, srazil ho k zemi.
Rychle jsem se zvedla a běžela otevřít vrata od stáje.
Bratr byl okamžitě na nohou, byl mi v patách a za vlasy se mě pokusil stáhnout na zem, ale já se mu vytrhla, nedbajíc bolesti, nedbajíc ničeho.
Jednorožec utekl a já s ulehčením padla na kolena.
Byl volný, byl na svobodě.
Mě však svobodně nebylo, mé srdce bylo stále těžké.
Musela jsem za ním. A to okamžitě.
Vyběhla jsem ven a utíkala jsem, co mi síly stačily, tam, kde jsem cítila jeho stopu. Zanechal ve mně kus sebe a já věděla, kam jít.
Jeho stopa ve mně však rychle slábla a já věděla, že něco není v pořádku.
Svět se kolem mě míhal, ani jsem nevěděla kam běžím. Čas se zastavil, jako by už existoval jen prostor, ale i ten se pomalu zmenšoval a mizel.
Pak jsem ho uviděla. Ležel na zemi, těžce oddechoval a z tlamy mu vytékala krev.
S výkřikem jsem klesla vedle něj. Pokusil se odtáhnout hlavu, ale já ho nepustila. Za tohle jsem měla pykat já, tak proč umírá on? Proč umírá neprávem? Proč? PROČ?
Hladila jsem jeho krví zbrocenou hlavu a slzy mi dopadaly na jeho bělostnou srst.
Nechápala jsem to. Vždy» jsem ho pustila, nechala ho jít, dala jsem mu svobodu. Bylo snad na jeho záchranu příliš pozdě? Bylo vůbec možné ho zachránit?
Jednorožec v mém klíně přestal trhaně dýchat. Vlastně přestal dýchat úplně. Jeho teď již skelné oči hleděly bez jediného pohybu víček. Stále jsem objímala jeho hlavu, kolébala a plakala.
Má nerozvážnost zabila takové krásné zvíře. A já za to musela pykat.
Bez přemýšlení jsem z opasku vytrhla malou dýku, kterou jsem dostala na ochranu od svého bratra. Naposledy jsem pohlédla na mrtvého jednorožce, pevně sevřela rukoje» dýky a její ostří proniklo jemnou látkou šatů. Prudce jsem vydechla bolestí, která zaplavovala mé tělo od rány v břiše a cítila horkou tmavou krev, jak stéká po dýce i mých prstech, které se odmítaly zbraně pustit. Moje hlava klesala na jednorožcovo tělo, mé tělo se svíjelo neuvěřitelnou bolestí.
Umírala jsem dlouho, snad pro ten hřích nevinnosti, který jsem spáchala. Černý závoj bezvědomí a smrti se pomalu snášel na mé oči. Ale pak jsem i já zemřela. Dvě chladnoucí těla jako důkaz nerozvážnosti, té, co už se nedala zvrátit.

 

Komentáře, názory, hodnocení

Xelisa - 25. srpna 2006 00:22
121vlktnii608.jpg
Jsem relativně citlivý tvor a jakékoliv odchyty zvířat se mi příčí… Na začátku jsem měla stejný pocit jako ona malá slečna, souznění… zrada ve mně vyvolala husí kůži, hlavně představa něčeho tak krásného chyceného v síti celkem dost bolí. Ale pak už to bylo jen vyprávění… Ztratilo to tu onu energii hned, jak holčina ulehla na postel. Škoda, velká škoda.
Piš dál… jen cvik dělá mistry a Ty na to máš!!!
Dávám za 7 a těším se, až budu moci dát lepší ;o)
S Pozdravem Xel
 
Morra - 22. srpna 2006 12:49
744110440656097490.jpg
Když člověk nepřijde na nový článek hned mezi prvníma, tak mu seberou kritiku.Neboli názor na věc a pak to vypadá, že se člověk jen opakuje.

Začátek byl dobrý, ale postupem mi něco chybělo. Chtělo by to něčím opepřit, nebo možná sem tam zvolit jiná slova.
Jinak zajímavý obsah...
Nemám nic víc, co bych řekla, protože bych se jen opakovala...
S pozdravem Morra

P.S.: Loučím se s vámi andorští kritici článků. Hodně jste mě naučili a dost jsem od vás ukoukala. Bohužel čas na Andoru se pro mě blíží ke konci. Budu se snažit sem tam sem zavítat a přečíst si články od nejlepších kritiků, protože mě zajímají.
Přeju hodně vyvedených článků a hlavně dost dobrých kritiků!
 
Arion2 - 20. srpna 2006 23:45
a5615.png
Chm, po prvním odstavci jsem čekal, že se na konci rozbrečím, jsem dost romantickej a slabej, ale, mhm. Něco tomu chybělo. Procítěnost.

Mimoto souhlasím s Belgarion_Kolderem nějaký ten popis by neuškodil.
Také mě dost rušilo to řádkování, celý článek je tím roztáhnut a opticky se jeví delší.

Nemám co hodnotit a popravdě mě to dost zklamalo.
 
Gilanor - 20. srpna 2006 22:37
clipboard015598.jpg
Nevím.. povídka je to sporná. Belgarion má pravdu s oněmi popisy a i vyjádření bratra.. mě přišel jen jako čistý chamtivec lačnící tuze po penězích a na sestře mu moc nezáleželo. Kdyby ano, tak by jednorožce nechytal.. ale to je jiná věc.
Mě osobně povídka nechytla, ani na začáku, a na konci taky moc ne.. teda, naštěstí tam nebyl happy-end, za což jsem vděčná, protože je nesnáším.
Povídka je sice vcelku dobře napsaná, ale mě nechytla, dávám lepší 6.
 
Sargo - 20. srpna 2006 21:30
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Napřed k tomu, co rušilo: slovo "sentiment" stačilo jednou, věta "Moje hlava klesala na jednorožcovo tělo, mé tělo se svíjelo neuvěřitelnou bolestí." na konci svou neobratností dost ruší. Také věta "Dveře se rozlétly, jakmile jsem v ruce držela ohlávku." zní trochu nesmyslně, chtělo by to nahradit slovo "jakmile" něčím jiným. Pak mám ještě výhrady k tomu, že zrada jednorožce takto bezprostředně fyzicky zničila. Je to prostě přehnané, chtělo by to nějaké odůvodnění.
Stejně tak sebevražda dívky mi přijde přehnaná, ale lze ji asi vysvětlit vnitřním spojením s jednorožcem.

Absenci popisů hodnotím kladně. Proč? Takhle povídka je v podstatě popis - popis romantického pocitu. Dívka a jednorožec, každý okamžitě vidí před očima jasný obrázek. Tím, že vidí svou vlastní představu, se nemůže stát, že by se v obrázku objevil rušivý prvek - když to dovedu do extrému, představu zlatovlasé dívky nerozbije oznámení, že je zrzka. Umožňuje to soustředit se jenom na plynoucí emoce.

Nevím, jestli to hodnotit jako dobrou či méně dobrou povídku. Není to hlavně povídka v pravém smyslu slova - asi na podobné věci chybí žánr :-) Je to pěkně napsané a hladce se to čte. Dobrý základ pro "opravdovou" povídku ;-) Takovéhle písání, které se i ohodnotí, je, řekla bych, dobrým cvičením v psaní - i snění... :-)
 
Belgarion_Kolder - 20. srpna 2006 19:02
belg4582.jpg
- Neškodilo by nahradit "jednorožce" nějakými popisy, takhle to vypadá, že si autorka řekla "Jednorožce každej viděl, představte si ho." Akorát "Panna a jednorožec." vypadá celkem dobře.
- Od nějakého "vesnického křupana" zní slovo sentiment dost zvláštně.
- Bratr ji neustále oslovuje sestřičko. Nic proti, ale třeba by jí mohl říct jménem nebo oslovení úplně vynechat, takhle to vypadá divně.
- "A měla jsem málo času." Vždy» v odstavci nad tím je jasně zdůrazněno, že času skutečně není nazbyt, takže už je to dost vygradované. Tak proč tahle věta?
- Mizící kroky? Co vzdalující se?
- Vůbec zjiš»uju, že tam chybí popisy. Nejenže není řečeno, kde se příběh odehrává, ale ani nevíme, jak vypadají hlavní aktéři. Jednorožec je bílej a bratr má moncla, to» vše. Žádné pachy, žádné teplotní rozdíly, leda tak pocity. Jsou tam, ale úplně tam chybí související tělesné pochody - zrychlený dech, prudce bušícíc srdce...
- Hm, proč jednorožce nehlídali, když za něj mohli dostat tolik peněz? Ale je pravda, že to už je nejspíš problém hlídače a jeho močového měchýře.
- Naplno se rozběhl a hned v další větě do něj naplno vrazil.
- "Mě však svobodně nebylo..." nebylo by vhodnější napsat "Necítila jsem se svobodně..."? Tohle zní divně.


Nejni to špatný, ale dobrý to není ani náhodou. Možná to chtělo investovat do povídky víc času.
 
Shuffle - 20. srpna 2006 17:01
obraz0603160.jpg
Je to dobrý a přece divný..Nevím některé hůř napsané povídky jsou zajímavější. Možná by bylo lepší kdyby se na konci stalo něco jiného než že se ta dívka zabije. Nemusel by to být zrovna š»astný konec(ty nesnáším), ale něco horšího než, že se zabije(třeba přijde o rozum).
 
Eygam - 20. srpna 2006 13:07
upr84.gif
Nejvíc se mi líbil začátek, ten byl vážně výbornej. Celý článek je hezky napsaný a člověk se při čtení nezasekne a nemusí se vracet, aby mu došlo, co to tam je vlastně napsaný. Takže to jsou klady.
Bohužel, je to neuvěřitelný klišé. Panna, jednorožec, zrada, odhodlání a samozřejmě, aby to snad někoho nepřekvapilo, sebevražda. No ale asi lepší, než happyend :-) Jinak moc nechápu, že s tim jednorožcem se zacházelo tak špatně, že umřel. To vůbec nedává smysl, chtěl ho přece prodat, a na to by měl být v co nejlepším stavu.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056866884231567 sekund

na začátek stránky