Andor.cz - Dračí doupě online

Karina se s trhnutím probudila. Byla to na svých třináct let malá, vyhublá dívka, tváře měla celé umouněné a z očních důlků jí zářily jasné, tmavě modré oči. Kolem obličeje pocuchané rovné vlasy sahající až pod lopatky, a ofina do čela. Když zrovna nebyly pokryté vrstvou prachu, což se moc často nestávalo, byly krásně zlaté.
Otevřely se dveře cely, která jí byla domovem po celý život, nebo alespoň kam Karinina pamě» sahala. Byla to nevelká čtvercová místnost s flekatými zdmi. Světlo tu poskytovala pouze slabá starodávná žárovka na stropě. Dozorce strčil její maminku hrubě dovnitř a zabouchl dveře. Karině pohled na ni způsobil ještě větší obavy. Posunula se a lehla si vedle matky. Najednou uslyšela její tichý hlas: "Karino..." na mluvení musela vydávat značnou část energie, která jí ještě zbyla.
"Tady jsem," řekla Karina a naklonila se ještě blíž. Její matka tedy pokračovala: "Já už nebudu nejspíš moc dlouho na živu." Když viděla, že se Karina nadechuje, aby něco namítla rychle dodala: "Mám málo sil a je tu mnoho věcí, které bys měla vědět, tak mě, prosím, nepřerušuj. Začalo to strašně dávno...
Všichni lidé žili pouze na Zemi, ale bylo skoro stejně válek, jako dnes. Náš rod vlastnil malinkatou zemičku daleko od všech ostatních. Války k nám naštěstí nedosahovaly, nebyly tak nebezpečné zbraně. Při válce lidé vyvíjejí pouze zbraně, tak se stalo, že v ostatních věcech se lidstvo posunovalo kupředu jen velmi pomalu. Ale naše království bylo výjimka. Jelikož neválčilo, bylo za chvíli před ostatními pořádný kus napřed. S novými zbraněmi se však války šířily. Začalo se jim říkat světové. Při třetí takové válce náš lid nevydržel jen přihlížet tomu, že za chvíli ho začnou ostatní národy ničit a objeví naši vyspělou kulturu. To by pro nás totiž mělo katastrofální následky.
V té době jsme měli postaveny pouze první prototypy lodí pro let vesmírem, tak bylo rozhodnutí, že se všichni nalodíme a odletíme, celkem riskantní. Naštěstí to ale vyšlo. Našli jsme si malou planetku, kde jsme kupodivu dokázali žít všichni v míru. Tedy jen do té doby, kdy i ostatní lidstvo začalo opouštět svou rodnou planetu. Jejich války by nás opět brzy pohltily, tak jsme museli prchat. Zkoušeli nás pronásledovat, ale marně. Naše lodě vždy byly a ještě pořád jsou mnohem lepší než ty jejich, přesto se jim podařilo mnoho lodí sestřelit. Nakonec zbyly jen dvě. Opět jsme si našli zapadlou planetku, kde bylo mnoho podzemních chodeb a jeskyní. Tam jsme se usadili. K naší radosti byl povrch z celkem úrodné půdy a žila tu zvířata.
Přesto jsme žili ve strachu. Věděli jsme totiž, že jejich zbraně se vyvíjejí rychleji než jejich mozky a čím nebezpečnější byly zbraně, tím víc lidí přicházelo o život. Jakožto královna už jsem nemohla déle čekat, až nás znovu objeví. Před deseti lety jsem se vydala vyjednávat mír. Tobě byly v té době pouhé tři roky, tak jsem tě vzala s sebou. Byla jsem mladá a naivní, předpokládala jsem, že když přijdu v míru, nic se mi nemůže stát. To jsem se ošklivě mýlila. Vůbec se mnou nehodlali vyjednávat, rovnou mě strčili sem a těch celých deset let mě mučí a zkoušejí ze mě vytáhnout souřadnice naší planety. Ale ty nikdy nedostanou... Nesmí..."
Najednou se ozvaly na chodbě kroky. Než se dveře otevřely, královna už stihla jen v rychlosti zašeptat: "Teď jsi královna ty... " Při těch slovech Karině vtiskla do dlaně malý ušmudlaný papírek. To už se dveře rozletěly a Karina stihla jen tak tak schovat útržek do rukávu. Byl to jejich dozorce a chtěl odvést královnu na pravidelný výslech. Ta se ale začala bránit. Karina už přece všechno ví, není důvod, proč by musela zůstat na živu, prolétlo jí hlavou. Vojáka to zjevně rozčílilo, tak jí uštědřil ránu elektrickým obuškem.
Na královnino zuboželé tělo to bylo příliš. Vyčerpaně se sesunula k zemi. Karina k ní hned přiskočila a pevně ji objala. Ucítila jen, jak se z plic její matky vytrácí poslední vzdech. Políbila svou matku na čelo. Při tom se ji vedraly do očí slzy. Pak se otočila s planoucím pohledem plným nenávisti a odhodlání na vojáka, který stál bezradně ve dveřích. To, co udělal, se rozcházelo s rozkazy, které dostal!